52. kapitola: Přerušení

Nedokázal odhadnout, jak dlouho byl v bezvědomí, nicméně Barty Crouch se za tu dobu poměrně činil.
Severus procitl na křesle v obývacím pokoji. Končetiny měl přivázané k nohám a loketním opěrkám, levý rukáv košile vyhrnutý a obnažené předloktí rozryté množstvím miniaturních řezů. Krvavé tetování v podobě zvlněného hada začínalo těsně pod loketní jamkou a končilo u zápěstí, obraz nebezpečně křižoval pletenec hlavních žil, z nichž překvapivě ani jednu nepoškodil.
Snape omámeně hleděl na Bartyho zručnou práci se speciálním skarifikačním skalpelem, důmyslně ukrytým v kravatové sponě. Barty neměl po ruce ani vatové tampóny, ani obyčejný hadr. Vytékající krev během jizvení slízával jazykem. Měl od ní umazané rty, bradu i límeček vlastní košile.
Pettigrew seděl na pohovce a se zvrhlou fascinací všemu přihlížel.
„Jestli nechceš, abych přeťal tepnu, tak zůstaň v klidu,“ doporučil Barty, když zaznamenal, že je Severus při vědomí. „Bolí to hodně?“
„Nic necítím,“ přiznal Snape. „Kromě mimořádně silného odporu.“
„Už finišuji,“ předeslal Crouch, soustředěně protáhl hadí jazyk mezi zápěstními šlachami, olízl drobné kapičky krve, které vystoupily na povrch, a odložil stříbrnou sponu na konferenční stolek. „Tak jak se ti to líbí? Já jsem spokojen.“
„Tvé vlastní uspokojení je pro tebe přece nejdůležitější.“
„Jistě.“ Barty vstal z podřepu, obešel křeslo a postavil se za něj. Když se sklonil k jeho šíji, kovový dech Severuse zaštípal v nose. „V tomhle směru mi ještě pořád něco dlužíš.“
Snape si otráveně povzdychl.
„Nechtěl bys mě radši normálně zabít?“
Crouch se nepříčetně rozesmál.
„Zabiju tě, Severusi,“ zasyčel mu do ucha a špičkou jazyka přejel po krční tepně. „Dám však přednost vlastnímu stylu, když dovolíš.“
Severus už nedokázal dál setrvávat v klidu. Nedokázal vypnout systémové programy mozku, které evoluce nastavila na snahu přežít za jakoukoliv cenu. Brněl ho každičký nerv, svaly se mu nekontrolovatelně třásly, tepová frekvence odpovídala divokému sprintu. Navzdory zuřivému nasávání vzduchu do plic měl pocit, že se mu zoufale nedostává kyslíku.
„Ne, ne, ne, ne,“ zašeptal Barty, prsty od krve mu zajel pod košili a štípl ho do bradavky. Snape usykl. Z očí mu vytryskly slzy. „Už žádné mdloby, jasné? Žádná hyperventilace. Dýchej zhluboka. Na tohle jsem se nesmírně těšil, nenechám tě to zkazit.“
„Co chceš dělat?“ zachraplal Severus a rozšířenými zornicemi hypnotizoval dveře do předsíně.
Možná, kdyby začal křičet, kdyby zavolal o pomoc, přitáhl by pozornost některého z ostatních nájemníků. Nad ním bydlela sice stará a nahluchlá, ale zato poměrně zvědavá bába. Pod ním se nacházel byt nějakého bohémského umělce. Ten určitě nechodí spát se slepicemi. Mohl by být doma a vzhůru...
Na druhou stranu, stihl by mu někdo z nich přispěchat na pomoc dřív, než...?
„Z přeříznuté karotidy člověk vykrvácí během šedesáti až devadesáti sekund. Záleží na objemu a tlaku krve v oběhu. Říkám to správně, Petere?“
„Velice správně, Barty,“ přikývl Pettigrew a natěšeně si poposedl.
„Tvůj tlak je momentálně docela vysoko. Adrenalinová pumpa jede na plné obrátky.“
„Jestli mě hodláš podříznout, buď tak laskav a ušetři mě těch keců. Já moc dobře vím, co se s mým tělem děje a co se bude dít, až k tomu dojde. Zřejmě si na to ve víru vášně zapomněl, ale já na rozdíl od tebe vystudoval medicínu.“
Crouch se nehezky ušklíbl, sebral ze stolku svůj malý skalpel a jeho tupou hranou pohladil Severuse po napjatém krku. Severus sebou škubnul, pevně zavřel oči. Snažil se smířit. Křik definitivně zavrhnul. Něčeho tak ponižujícího a nedůstojného se od něj ta sadistická zrůda nedočká. Žádný řev, žádné žebrání o slitování. Jediné, co si přál, bylo, aby to Crouch přestal prodlužovat. Chtěl, aby se to už stalo, třebaže mu jeho medicínské znalosti poskytovaly trýznivě realistickou vidinu devadesátivteřinového rudého pekla, během nějž zakusí kompletní seznam příznaků hemoragického šoku a všechnu tu hrůzu ukončí posledních 150 mililitrů krve, které srdeční komory vytlačí ven. Netušil jak, ale věděl – s děsivou a neotřesitelnou jistotou – že tentokrát neomdlí. Jeho mysl byla zjitřená, křišťálově jasná a zoufale nepřipravená zhasnout. Miliardy mozkových buněk se aktivovaly, nervová vlákna jiskřila a rány na předloktí ožily intenzivní, pálivou bolestí. Jako by celý organismus toužil na poslední chvíli dohnat to, co za pětačtyřicet let nestihl.
„Zbožňuju tuhle vůni... Vůni strachu. Je jako droga.“
V pravém uchu zaslechl Crouchův vzrušený šepot a ten mu připadal stokrát hlasitější, než doopravdy byl. Mozek náhle zaznamenával veškeré okolní zvuky. Peterovy nehty škrábající do čalounění pohovky, popraskávání žárovky ve stropní lampě, proudění vzduchu netěsnícím oknem, bublání vody v odtokovém potrubí, tiché nášlapy bot na dlažbu chodby...
Crouch obrátil skalpel ostřím dolů.
„Vůně strachu a chuť krve.“
Ozvala se dunivá rána, zapraštění a vchodové dveře vyletěly z rámu.
Barty ztuhnul, Peter poplašeně otočil hlavu, Severus otevřel oči.
Black stál v předsíni, s namířenou berettou opřenou o zápěstí.

„Inspektore Malloney?“
Nasládlý hlas Dolores Umbridgeové ho zastihl naprosto nepřipraveného, ve stavu mysli podobném blížícímu se nervovému kolapsu. Obcházel kancelář kolem dokola, bříšky prstů poklepával o stůl, kartotéku, okna a tenké, sádrokartonové stěny. Známky jeho nervozity neomylně slyšeli všichni v přilehlém openspaceu a chránili se k němu přiblížit.
„Dolores?“
„Vrchní inspektorka,“ opravila ho káravě. „Nepřišla jsem s vámi popíjet čaj. Kde je detektiv Corner?“
„Nemám nejmenší tušení, vrchní inspektorko.“
„Hmm. Zajímavé. Zdá se, že privilegia, která jste obdržel, vám byla udělena předčasně. Jestli se nemýlím, měl jste dohlédnout, aby na oddělení panoval pořádek. Nyní si ho zjevně budu muset zjednat sama.“
„Madam, dovolte, abych vám –“
„Ššš,“ zdvihla varovný ukazovák Umbridgeová a Malloney zmlknul, jako by mu jím podřízla hrdlo. „Výmluv už jsem dnes slyšela dost, inspektore. Vypadá to, že Michael Corner za vašimi zády rozjel tajné vyšetřování, které vyústilo v tragédii mimořádných rozměrů. Počet obětí se odhaduje na 37, výše hmotných škod přesahuje 10 milionů liber. O celém incidentu jedná parlament, diskutuje se na těch nejvyšších místech. Premiér před chvílí v Downing Street přijal Kingsleyho Shacklebolta. Hovoří se o stínání hlav.“
Malloney hlasitě zasupěl a pěstí udeřil do opěradla svého křesla.
„Zatracenej Dumbledoreův spolek! Zatracenej Snape! Já dělal, co mohl, Dolores –“
„Vrchní inspektorko.“
„Věřte mi, že –“
„Ššš,“ umlčela ho znovu Umbridgeová a medově se usmála. „Nic neříkejte, inspektore Malloney. Zaprvé nemám chuť vám znovu začít věřit a zadruhé –“ Její úsměv byl čím dál sladší, až z toho detektivu Malloneymu zatrnuly zuby. „– pokud popravčí sekera dopadne na náš úřad, moje hlava rozhodně nebude ležet na špalku. Já o vašich aktivitách ve prospěch Thomase Riddlea vůbec nic nevím, v žádné spojitosti s ním nefiguruji a osobně se postarám, aby byla řádně prošetřena veškerá podezření z nekalých praktik, jichž se mohli policisté na tomto oddělení dopustit.“
„Hážete mě přes palubu?“
„Ne, Cliffe,“ zašvitořila Dolores karamelovým hláskem, „vy jste přes ni přepadl sám.“

„Odstup od něj,“ nařídil Crouchovi a hlídal si Pettigrewa, který projevil tendenci vstát z gauče a vytratit se. „Seď, ty zkurvený krysí lejno!“
Barty tváří v tvář střelné zbrani moudře vyhodnotil, kdo má momentálně převahu. Umírat se mu rozhodně ještě nechtělo. Poklidně odstoupil a zvedl ruce před sebe.
„Zahoď to,“ vydal Sirius další rozkaz a trpělivě vyčkával, až ho Barty splní. „Fajn. A teď na podlahu čelem ke zdi.“
Crouch si poslušně klekl do rohu místnosti, obrácený zády a tichý jako pěna.
„Hodnej kluk. Teď ty!“ štěkl Sirius na Petera a očima ukázal na zbytek provazu pod Snapeovýma nohama. „Svaž mu ruce za záda a vrať se na gauč. A pohni tou svojí tlustou prdelí, než ti na ni našiju olověný spoďáry.“
Pettigrew se třaslavě přemístil ke křeslu a vzal do ruky špagát. Barty mu bez protestů nastavil paže a nechal se spoutat. Peter pak ihned využil chvilkové nepozornosti, během níž Sirius pohledem kontroloval Severusův stav. Po kolenou se odplazil do kuchyně, zaplul pod stůl, rukou hmátl po jednom z nožů vystavených na pracovní desce a pokusil se prosmýknout kolem Blacka do předsíně.
„Stůj, ty prašivá kryso!“ zařval Black, chytil ho za límec košile a hodil zpátky na pohovku.
Peter se po něm oháněl ostrou čepelí a vykopával jako vzteklé děcko.
„Zahoď ten nůž! Svině jedna svinská. Zahoď to!“
Black se Pettigrewa volnou rukou snažil zpacifikovat, zatímco rámem pistole ho několikrát udeřil do kotníku a do holeně.
„Pusť tu kudlu, zatraceně!“
Vtom Peter strašlivě zaječel, svalil se na zem, kvílel a vyděšeně zíral na to, co zbylo z jeho pravé ruky. Od konce zápěstí mu dlaň visela jen na cáru kůže a jedné šlaše. Koberec zaléval souvislý proud krve a do rychle se tvořící louže dunivě dopadl nůž, který Pettigrew konečně upustil.
„No do píči!“
Sirius zahodil berettu, vytáhl si z kalhot opasek a zaškrtil mu paži nad loktem.
Celý manévr netrval déle než dvacet sekund. Bohužel i to stačilo Bartymu Crouchovi, aby se v podřepu proplížil až na chodbu a utekl.
Snape se pokoušel Blacka upozornit, jenomže ten ho v rozpoutaném zmatku neslyšel.
Jakmile Siriusovi došlo, že Crouch prchnul, okamžitě se za ním rozběhl, po chvilce se však vrátil zpět. Rozčileně vrtěl hlavou.
„Je fuč! Řekni mi, kdo hergot dokáže tak rychle utíkat se svázanejma rukama. Ten bastard snad není člověk. A ty už přestaň skučet!“ obul se do Pettigrewa, který v agónii naříkal na zemi pod pohovkou a vytřeštěně civěl na svoji amputovanou ruku. „Za chvíli se ti budu věnovat.“
Přikleknul k Severusovi, uvolnil mu kotníky a rozvázal zápěstí. Pak si prohlédl jeho levé předloktí, ještě stále slabě krvácející a oteklé.
„Píčus zasranej,“ adresoval na dálku Crouchovi. „Co to všichni maj s těma jizvama? To se v osmdesátkách namnožili perverzáci a teď si tu dali spicha? Naštěstí nezasáhl důležitý cévy. Bude stačit výplach, krytí a jednoduchá komprese. Bolí to hodně?“
Snape zemdleně seděl na místě a chvěl se.
„Kde máš lékárničku?“
Sirius na něj tázavě hleděl. Pak mu luskl prsty před obličejem.
„Hej, můžeš mluvit?“
V jeho hlase zazněla dosud pečlivě skrývaná obava. Uchopil Severuse za nezraněné zápěstí a změřil mu puls. Pak zkontroloval šířku zornic a nakonec mu odhrnul stranou mokré vlasy a naléhavě se na něj zadíval.
„Řekni něco, zlato.“
„V životě jsem tě neviděl radši, hvězdičko,“ vydechl Snape, nečekaně silně ho objal a rozplakal se.
Black na krátký okamžik rozčarováním zkoprněl, potom objetí opětoval a zesílil, jeho hlavu si přitiskl na prsa a pevně ho držel, dokud se Severus sám neodtáhl. Paradoxně se teď klepal ještě víc.
„Ty stresový hormony musíš rozchodit. Pojď, pomůžu ti vstát. Kde máš lékárničku?“
„V koupelně.“
„Fajn.“
Sirius odběhl a během minuty byl zpátky se vším potřebným.
Severus pochodoval před oknem a bubnoval prsty do parapetu.
„Ukaž,“ vyzval ho Black, celé předloktí mu zalil Betadinem, s utíráním přebytečného množství se neobtěžoval, zakryl Bartyho ohyzdné dílo gázou, tu převázal nejprve sterilním a následně kompresním obinadlem a bandáž zafixoval obvazovými svorkami.
„Díky.“
„Rádo se stalo. Mimochodem, vážně máš na lince jen tak vystavenou sadu profesionálních japonských nožů?“
Sirius přešel k Peterovi, který se už jen tiše třásl a uslzenýma očima zíral někam mimo krutou realitu.
„Dostal jsem je od Albuse ke třicátým narozeninám.“
„Zvláštní. Čekal bych fusekle s plameňákama nebo tak něco... Hm. Ale nabroušený je máš teda parádně. Tohle by se mi na sále občas hodilo. Chrupavku to přefiklo jak cibuli.“
„Měl by se co nejdřív dostat do nemocnice.“
„Jo. Bravurní dedukce.“
„Zavolám sanitku.“
„Ne, to teda ani omylem!“ zastavil ho Black dřív, než stačil otevřít telefon a vyťukat příslušné trojčíslí. „Naposled, když jsi volal na tísňovou linku, tak jsem skončil v base. Nezapomeň, že jsem pořád ještě v podmínce. Nenechám si přišít vyhrožování zabitím a zmrzačení.“
„Návrh?“
„Odvezeme ho do špitálu sami. Naložíme ho k tobě do auta. Stejně bude nejlepší, když se na tebe někdo podívá.“
„Na to nemám čas,“ zabručel Snape. „Musím někam zajet.“
„Za Mikem, jo, já vím.“
„Jak ses dozvěděl o Mikeovi?
„Shacklebolt mi všechno řekl. A co mi neřekl on, to mi řekla Grangerová. Oba jsme tě celý odpoledne a celej večer sháněli. Jinak teda gratuluju, kámo, Grangerová je šťavnatej úlovek. Zvlášť tu vykecanou díru do hlavy ti ze srdce přeju. Jo, a abych nezapomněl –“ Black sáhl do bundy pro hlavičkový papír. „– tohle ti posílá. Máš to předat Mikeovi. Je to toxikologickej rozbor krve Carla McLaggena. Otrava digoxinem.“
Snape si od něj list převzal. Zaraženě na něj mhouřil oči. Pak se zeptal: „Kde je?“
„Kde je kdo?“
„Kde je Hermiona?“
„V St. Phoenix.“
„Ona se vrátila do práce? Proč vůbec poslala tebe, abys mi ten dokument doručil? Proč nepřijela sama?“
„Chtěl bys, aby tady teď byla? To jako vážně?“
„Na tom, co bych chtěl, nezáleží. Je to přece Grangerová. Už dávno tu měla stát a přesvědčovat nás, abychom zavolali záchranku.“
„To máš recht. Jenomže...“
„Co?“
„Já ti to nemůžu říct, zlato.“
„Vím, že se mi snažila dovolat. Mám od ní pět zmeškaných hovorů. Takže muselo jít o něco naléhavého.“
„Prosím,“ zasténal Pettigrew a upřel na ně krhavý pohled. „Prosím...“
Snape s Blackem se na něj podívali a zase vrátili pozornost jeden druhému.
„Poví ti to sama, až se uvidíte.“
„Takže ty mi to neřekneš.“
„Ne, já ti to neřeknu. Zabila by mě. Víš, že je toho schopná.“
„Ublížil jí někdo?“ vyzvídal Severus dál a v telefonu projížděl časy jednotlivých volání. „Poslední pokus o spojení v půl deváté. Pak už nic. Ani od ní, ani od tebe.“
„Jo, pochopili jsme, že máš důležitější věci na práci, než odpovídat na otázky svých vyděšených blízkých.“
„Tak jo. Jedu do St. Phoenix,“ rozhodl Severus, zamířil do sprchového koutu a cestou ze sebe sundal zpocené a zakrvácené oblečení. „Doktora Pettigrewa vezmu s sebou. Šance, že mu tu ruku přišijou zpátky, sice za posledních dvacet minut rapidně klesla, ale ošetření bude potřebovat, jestli má vypovídat v Riddleově případu.“ Pustil na sebe teplou vodu a ovázanou ruku držel nad hlavou. „Než odsud odjedu, zavolám policii. V bytě naproti najdou mrtvolu Charity Burbageové a mého psa.“
Ta informace Siriuse přiměla zajít do koupelny za ním. Postavil se přímo naproti a třeštil na něj oči. Severus vypnul vodu.
„Nezírej na mě a podej mi ručník.“
Black mechanicky sebral čistou osušku z prádelníku a podal mu ji do nastavené dlaně. Snape se do ní zabalil, protáhl se kolem něj a zmizel v ložnici. Když se znovu objevil, měl na sobě čisté věci a v ruce držel narychlo sbalenou cestovní tašku.
„Chci, abys ty výsledky McLaggenova krevního rozboru odvezl do domu Artura Weasleyho nedaleko Readingu. Souřadnice GPS ti posílám do zprávy. Bude tam čekat Mike. Vyřiď mu, že se omlouvám, ale některé věci jsou přednější.“
„Severusi, neměl bych tě nechat řídit.“
„Nejsem pod vlivem alkoholu ani narkotik.“
„Ne, jenom pod vlivem adrenalinovýho šoku.“
„Cítím se dobře,“ ujistil ho Snape. „Po fyzické stránce, samozřejmě,“ dodal. „Co se týče psychiky, myslím, že budu potřebovat hodně dlouhou dovolenou, a nevím, jestli přece jenom nezačnu raději farmařit... Nezdržuj se tu. Nejlíp uděláš, když vypadneš hned teď.“
„Co jestli ten psychouš někde číhá?“ nastínil Sirius. „Provazu už se určitě zbavil. Pochybuju, že by mu ho tahle krysa nějak festovně utáhla.“
„V autě jsem v bezpečí. Tahle krysa si vleze do kufru. Jeď už. Je skoro jedenáct. Mike musí mít nehty nervozitou okousané do krve.“

Michael Corner seděl v kuchyni manželů Weasleyových a společnost mu dělala Ginny, která právě konečně uspala svého malého syna a uvařila mu kávu.
„Omlouvám se, že mi to tak trvalo, ale v posledních dnech mi kojení moc nejde a Artur se rozhodl, že mi to dá sežrat.“
Mike vzhlédl od laptopu na stole, kam zaznamenával aktuální vývoj událostí v Riddleově případu. Rozpačitě se usmál.
„Díky za kafe.“
„Budete chtít mlíko?“
Po její předchozí poznámce v něm tahle otázka vyvolala poněkud nejapnou myšlenku, kterou okamžitě hodil do pomyslného koše.
„Ehm... ne. Díky. Jste hodná.“
„A hlad nemáte? V mrazáku je fish and chips.“
„Hlad mám naprosto příšernej,“ přiznal. „Ale ryby nechci do nejdelší smrti vidět.“
„Tak já vám připravím sendvič,“ navrhla snaživě. „Šunka sýr?“
S povděkem souhlasil.
Ginny začala kmitat kolem kuchyňské linky a Mike se vrátil k práci. Její přítomnost ho však značně rozptylovala. Zejména proto, že v černých legínách a tílku bez podprsenky přitahovala jeho zrak, a taky proto, že už dlouho nebyl zvyklý sdílet místnost se ženou. V kanceláři měl kolem sebe samé mužské kolegy, do hospody chodil jen s kamarádem Seamusem, který s sebou jaktěživ nepřivedl holku, a poslední dívka, s níž měl poměr, mu dala kopačky už před dvěma lety. Uvědomoval si svoji ubohost, když Ginny kradmo pozoroval. Jak se sklání do lednice, jak se ohýbá ke košíku se zeleninou a dlouhé prameny ryšavých vlasů jí tečou po téměř nahých zádech... Věděl, že teprve před čtrnácti dny porodila syna a že tyhle hříšné úvahy jsou nepatřičné a v jistém smyslu zvrácené, jenomže to nějak nepomáhalo.
„Ginny? Neurazte se, ale rád bych to v klidu dodělal,“ řekl na rovinu, když před něj položila dva luxusně vyhlížející sendviče. „Můžete se někam přesunout? Nebo se přesunu já. Chápu, že jste tu doma, nechci vás nějak omezovat.“
„V pohodě,“ zamumlala a mírně přitom zčervenala. „Rozptyluju vás, co? Zalezu si do obýváku. Dobrou chuť.“
Cítil se provinile. Na zevrubné zpytování svědomí však nebyl prostor. Potřeboval spis dokončit, pokud měl uprostřed noci tahat Fudge z postele.
„No do prdele!“ vykřikla Ginny z vedlejšího pokoje a Mike byl okamžitě na nohou.
„Co je? Jste v pořádku?“
Vběhnul do obýváku a našel ji, jak strnule hledí na televizní obrazovku, kde běželo mimořádné zpravodajství.
Pohled na část Riddleovy kliniky zachvácenou ničivým požárem a přilehlou část v troskách zřícených pater v něm vyvolal daleko horší pocit viny. Byl to on, kdo upozornil na nálož trhaviny v experimentálním křídle. Byl to on, kdo odmítl poslouchat Severuse, když ho přesvědčoval o všehoschopnosti Bartyho Crouche a o tom, že tu bombu odpálí kdykoli, jen aby přikryl šéfovy levárny.
„Táta tu ještě není. Co když dneska zůstal v práci dýl?“
Ginny hrábla po svém mobilu. Mike ji nervózně sledoval, jak opakovaně vytáčí otcovo číslo a pokaždé se stejným výsledkem – volaný účastník hovor nepřijímá...
„Ježíši, co když byl zrovna uvnitř, když –“ Nedořekla.
Celým domem otřásla rána jako z děla, rozvibrovala podlahu i zdi a rozcinkala porcelánové nádobí ve vitríně vedle knihovny. Ginny polekaně vypískla, malý Artur se ozval v elektronické chůvičce na konferenčním stolku a Mike tasil zbraň.
„Běžte nahoru k dítěti. Já se jdu podívat, co se stalo.“
„Zaznělo to z garáže,“ nasměrovala ho ještě, než vyběhla po schodišti do patra.
Mike trhnul dveřmi vedoucími do garáže a mířil teď na pomuchlaný Ford Focus, napasovaný do zdi. Z krytu motoru se kouřilo a vůz nesl stopy po střelbě.
„Vy budete Mike,“ pronesl doktor Weasley, vysoukal se zpod nafouknutého airbagu a podal mu ruku. „Já jsem Artur, Artur Weasley, majitel domu. Netřeba volat posily. Alespoň prozatím.“
Mike odložil zbraň zpět do podpažního pouzdra a potřásl si s ním.
„Doktore Weasley, předně vám chci poděkovat za azyl.“
„To vůbec nestojí za řeč, hochu.“
„Jste OK?“
„Jistě. Jen to auto mě trochu mrzí. Měl jsem ho opravdu rád.“
„Mikeu!“ zvolal Harry Potter, který právě vylezl ze zadní části auta, zamával mu paží v gypsu a úlevně dosedl do bedny s nářadím.
„Ježkovy zraky, co jste vyváděli? Kde je Severus?“
„Musel jet pro něco domů,“ vysvětlil Harry. „Ale myslel jsem, že už tu bude. Neozval se ti?“
„Ne. My dva se běžně po telefonu nekontaktujeme.“
„Každopádně, ten materiál, který jste potřeboval, máme s sebou,“ oznámil triumfálně doktor Weasley a ze sedadla spolujezdce vytáhl schránu pro uchovávání zmrazených biologických vzorků.
„Paráda! Vezmeme to dovnitř. Právě dokončuju spis. Doufám, že Cornelius Fudge nebude moc nasranej, až mu za chvíli zavolám.“
Artur s nádobou v náručí zamířil do domu, náhle se zastavil a pohlédl na své zdemolované auto, jako by v něm snad něco zapomněl.
„Mikeu, ještě taková drobnost. V kufru je mrtvola.“
„Cože? Čí mrtvola?“
„Corbana Yaxleyho,“ odpověděl Harry, namáhavě vstal a opřel se o dveře kufru. „Chceš ho vidět?“
„To si piš, že ho chci vidět. Protože se tomu do prdele nějak zdráhám uvěřit!“
Potter stiskl tlačítko otevírání a brzy už tlumené světlo garáže odhalilo tělo, poněkud nešetrně napěchované do úložného prostoru.
„U všech smrdutých skunků, ten chlap nemá mozek!“
„Moc ho nepoužíval,“ prohodil suše doktor Weasley a zapadl domů.
„Neměl jsem jinou možnost,“ hájil se Potter a hlas mu přitom skřípal. Kufr raději zase zavřel. „Vybrzdil nás. Artur musel zastavit. Seběhlo se to všechno hrozně rychle. Já byl schovaný pod zadními sedačkami, věděl jsem, že mám za pasem zbraň. Dal mi ji Severus. Trval na tom, abych si ji vzal. Artur sice zamknul, ale Yaxley rozbil okýnko. Krve by se ve mně nedořezal. Prostě jsem to zmáčkl. Hrdý na to nejsem, ale jsem rád, že jsme to byli my, kdo vyvázl živý.“
„Já tě neodsuzuju, Harry,“ ubezpečil ho Mike. „Udělal jsi, cos musel. Tak pojď. Ginny vaří docela obstojný kafe.“
„Vážně? Tak to se muselo něco drasticky změnit. Za dobu, co ji znám, jsem ten hrnek nikdy nedopil.“