50. kapitola: Unikání

„Inspektore Malloney?“
„Nechtěl jsem vás polekat. Spěcháte?“
„Upřímně řečeno, ano. Vy snad ode mě něco potřebujete?“
„Pročpak jste navštívila naši prosekturu?“
Přistoupil těsně k ní. Zacítila jeho pronikavý parfém a z té těžké sladkosti se jí udělalo mdlo. Nadechla se ústy, ale i v nich zanechala ta příšerná vanilka svoji lepkavou stopu. O krok ustoupila.
„Byla jsem pozdravit svého známého. Spáchala jsem tím trestný čin?“
„Robbieho Fenwicka z chemické laboratoře?“
„Ano.“
„Znáte se dobře?“
„Známe se už spoustu let. Je to přítel mých rodičů, nějakou dobu u nich pracoval jako laborant.“
„Dělal pro vás nějakou analýzu?“
Malloney zašilhal směrem k tašce, v níž ukrývala dokument obsahující toxikologický rozbor vzorku krve, odebraného posmrtně z těla sira Carla McLaggena.
„Říkala jsem vám, že jsem ho byla pozdravit,“ odpověděla ledovým tónem a mimoděk stiskla ucho kabelky silněji.
„Jistě,“ ohrnul ret. „Takhle pozdě večer je nejvhodnější doba na to jet někoho pozdravit přes celé město. Zvlášť, když má dotyčný po pracovní době.“
Mlčela. Vzdorovitě, a taky proto, že se obávala otevřít pusu, aby se nepozvracela. Ta vanilková hrůza fungovala jako dávidlo. Odstoupila ještě o krok.
„Zdá se, že si neuvědomujete vážnost situace, doktorko Grangerová.“
„Myslíte?“
„Co máte v kabelce?“ zeptal se na rovinu.
„Tak po tom je vám velký kulový,“ odpálkovala ho.
V očích mu hněvivě zajiskřilo. Učinil bleskový pohyb, kterým zamýšlel vytrhnout jí tašku z rukou, Hermiona však útok očekávala. Přitiskla si kabelku na prsa a hbitě uskočila. Malloneyho její odpor rozběsnil. Vrhl se k ní a popadl ji za obě paže.
„Dejte mi tu tašku!“ procedil skrz zaťaté zuby. „Dejte mi tu tašku a já vás nechám v klidu odejít!“
Grangerová začala vřískat. Kvílivá ozvěna jejího hlasu se nesla zdánlivě prázdnou ulicí. Inspektor Cliff Malloney poplašeně ustoupil a rozhlížel se kolem. Hermiona nepřestávala křičet, dokud se neobjevili lidé. Jakýsi muž v nedbale přehozeném županu vykoukl z okna protější budovy. Druzí dva muži vyběhli z domovních dveří o kousek dál.
„Potřebujete pomoc?“ zeptal se jeden z nich a vykročil k ní.
„Máme zavolat policii?“ dotázal se jeho společník a vytáhl z kapsy mobil.
„Já jsem policie!“ zaburácel detektiv Malloney, ve tváři celý zbrunátněl a třásl se vzteky.
Chlapi se po sobě nechápavě podívali.
„Vy jste policista?“
„Přesně tak. Právě jsem se snažil vyslechnout tuto mladou dámu, ale očividně je psychicky narušená.“
„Jsem psychicky v pořádku,“ pronesla teď už klidným hlasem Hermiona. „Detektiv inspektor Malloney se snažil neoprávněně zabavit můj soukromý majetek a uchýlil se k násilí. Budu si na něj stěžovat. Byli byste tak laskaví a dali mi na sebe kontakt? Ráda bych si zajistila svědectví v případě prošetřování celého incidentu.“
Oba muži svorně kývali hlavami a již byli hotovi poskytnout jí telefonní čísla, když se opět ozval detektiv Malloney, tentokrát hlasem ztlumeným do nenávistného šepotu.
„Nic jste neviděli. Nemáte ponětí, o co tu jde. Radím vám, abyste odsud zmizeli.“
„Ale já jsem to viděla!“ zahulákala z okna činžáku naproti stará žena s květovaným šátkem na hlavě. „Všechno jsem viděla! Ta dívka má pravdu! Chtěl jste jí ukrást kabelku! Pral jste se s ní!“
Hermiona jí věnovala vděčný úsměv. Pak se otočila na Malloneyho. A stále se usmívala.
„Nevybral jste si zrovna vhodné místo pro konfrontaci, inspektore. Kromě očité svědkyně jsou tu kamery, jako ostatně na všech úředních budovách. Kdybych tolik nespěchala, dala bych o vás vědět příslušným místům hned teď, ale bohužel to bude muset počkat. Ačkoli ve světle toho, k čemu se schyluje, bude moje stížnost váš nejmenší problém.“
„Co tím naznačujete?“ zasyčel vztekle.
Grangerová jen významně poklepala na svoji kabelku, poděkovala mužům, kteří jí přišli na pomoc, a za jejich dohledu nasedla do auta. Tam se ihned zamkla a co nejrychleji odjela.
Ne domů. Tam nečekal nikdo, kdo by ochránil ji i obsah její tašky.

Snape hypnotizoval telefon. Když se mu už podruhé za sebou objevilo na displeji Hermionino jméno, nemilosrdně vyzvánění přerušil a zavrčel. Její zuřivé nahánění ho momentálně pěkně dopalovalo, navzdory tomu, že okrajem vědomí vnímal určitou obavu. Pokud se ho snažila zastihnout, přestože měla informaci, že je na sále, zřejmě šlo o něco důležitého.
20:35.
Zahleděl se na obrazovku s potemnělými čtverci kamerového systému budovy E. Uběhlo přesně 15 minut od jeho odpojení. Jak dlouho ještě bezpečnostnímu oddělení potrvá, než rozšifruje příčinu výpadku? Přišli už na to, že se nejedná o pouhou náhodu? Zjistili, že je za tím útok ze vzdáleného serveru?
„No tak, Pottere. Ozvěte se sakra.“
Upínal se k němu celou svou myslí. Odhadoval, kde asi tak může být právě teď. Nechtěl z kanceláře odejít dřív, než obdrží zprávu, že jejich mise byla úspěšná. Nervozita v něm narůstala. Zvlášť, když si před očima živě promítl, co všechno by se mohlo stát, kdyby Potter neuspěl. Cítil, jak mu dlaně zvlhly studeným potem a spodní ret začíná protestovat proti tlaku horních zubů.
20:45.
Telefon zavibroval. Severus otevřel přijatou zprávu.
HOTOVO
Kámen, který mu spadl ze srdce, museli slyšet na samém dně pekla.
Příkazovým řádkem znovu spustil kamery, vypnul notebook, sbalil ho do tašky, hodil na sebe kabát a zamířil do podzemní garáže. Cestou míjel sesternu a snažil se působit uvolněným dojmem, třebaže adrenalin některé jeho svaly proměnil v kámen. Plně si uvědomoval například to, že chůze s prakticky nepohyblivými stehny musí evokovat v lepším případě stařeckou neuropatii, v horším pak akutní střevní koliku.
„Doktore Snape, před minutou volala nějaká Patricia Rakepicková. Prý je to vaše pacientka. Chtěla se k vám objednat na vyšetření a odmítala si nechat vysvětlit, že nejste gynekolog... Je vám dobře?“
„Ovšem. Je mi výborně. Při představě, že mě tu vystopovala šílená stalkerka s diagnostikovanou hypersexualitou, mám hned o něco lepší náladu. Dobrou noc, Parvati. A už se tu nezdržujte. Jděte domů.“
Vyprovodila ho dlouhým, vykuleným pohledem. Až když zmizel na schodišti, potřásla hlavou, hodila poznačené telefonní číslo Patricie Rakepickové do koše a vrátila se k papírování.
Arturův nenápadný Ford Focus stál vedle Severusova výstředního Jaguaru, motor tiše běžel. Artur stáhl okýnko. Severus nahlédl dovnitř.
Na zadním sedadle se krčil Potter, obličej bílý jako stěna, zpocený a stažený intenzivní bolestí.
„Co je vám? Jste zraněný?“
Harry neodpověděl. Před očima se mu černalo. Jen zvedl před sebe pravou paži, aby ji Severus viděl. Loketní kost byla zřetelně přelomená na dva kusy. Uprostřed předloktí se pod kůží rýsoval obrovský otok a masivní hematom.
„Textovku jsem vám poslal já,“ vysvětlil Artur. „Harry je – jak vidno – ve stavu, kdy neudrží telefon. Nicméně to, co jste potřeboval, máme.“ Ukázal na speciální nádobu pro skladování zmrazeného biologického materiálu, která pomalu tála na místě spolujezdce.
Snape kývl, z vlastního vozu vyndal lékařskou brašnu a vlezl si k Potterovi.
„Jak se to stalo? Někdo vás načapal?“
Harry jen zakroutil hlavou, bolestí dočista paralyzovaný.
Severus rychlými, rutinními pohyby nachystal injekci morfinu a vpravil mu ji do ramene.
„Arture, kolik je hodin?“
„20:57.“
„Za 13 minut Mike nahlásí policii, že je tu bomba. Nevím, jak dlouho může trvat, než se rozjede evakuace a vypukne chaos, ale rozhodně bychom odsud měli urychleně zmizet.“ Během svých slov stihl zafixovat Harryho ruku vakuovou dlahou, vložit ji do trojcípého šátku a ten mu zavěsit kolem krku. „První pomoc. Víc udělají na ortopedii. Arture, odvezte ho do St. Phoenix. Pak pokračujte na smluvené místo. Já musím domů pro pár věcí. Dorazím za vámi hned, jak to půjde.“
To, že Potter proti odvozu do špitálu nic nenamítal, dokládalo jeho bídný stav. Artur horlivě pokýval hlavou, počkal, až si Snape přesedne do svého auta, a rozjel se k závoře. Ta ho automaticky pustila ven. Když se o minutu později ocitl před výjezdem Severus, závora zůstala dole. Vytáhl z kapsy ID kartu a přiložil ji ke čtečce.
Nestalo se nic. Několikrát s kartou zamával, ale vypadalo to, že pro stejný efekt by mohl v ruce držet obal od žvýkačky.
„Zatraceně,“ procedil mezi zuby a podíval se, jestli je někdo ve vjezdové vrátnici.
Kukaň byla prázdná.
V okamžiku, kdy obrátil zrak zpět ke čtečce karet, lekl se tak, že mu srdce vynechalo několik úderů a pak se rozběhlo vražedným tempem.
Hrubě tesaná tvář Corbana Yaxleyho na něj zblízka zírala otevřeným okýnkem. Snape zřetelně rozeznával jednotlivé póry jeho kůže a stopy čokolády a arašídů v jeho dechu. Yaxley si před chvílí dopřál svou obvyklou Snickers na uklidněnou. Něco ho vytočilo.
„Už jedeš domů, Severusi?“
„Ano, Corbane,“ odvětil tím nejstudenějším hlasem, který svedl. „Už jsem tu zase o tři hodiny déle. Co jsem se vrátil z oběda, dával jsem dohromady podklady pro účtárnu. Nevíš, co je s tou závorou? Nechce mi načíst kartu.“
Yaxley mu věnoval pronikavý pohled. Pak očima pokynul dvěma zaměstnancům ostrahy. Ti neprodleně a bez jakéhokoli dovolování vnikli do Snapeova vozu a prohledali ho. Včetně palubní přihrádky a prostoru pod rezervou. Když skončili, posunkem svému šéfovi naznačili, že nic neobjevili.
„Myslím, že teď už to bude v pohodě,“ odpověděl Yaxley, mávl svou vlastní kartou a závora se zvedla. „Pěknej večer, Seve.“
Než stačil vzkřísit svůj sarkasmus a pronést něco o rektální prohlídce, vedoucí bezpečnostní sekce spolu se svými pohůnky zmizel mezi zaparkovanými auty.

Zastavila před domem č. 12 na Grimmauldově náměstí. Black už na ni čekal. Jakmile vystoupila, doprovodil ji dovnitř a zamkl dveře.
Měl na sobě svoji koženou bundu a motorkářské boty, takže buď před chvilkou dorazil, anebo už se zase někam chystal.
„Zdržuju vás?“
„Ne. Teď jsem přijel. Z Wiltshiru je to docela štreka.“
„Wiltshire? Udělal jste si po práci výlet?“
„Sestřenice se mi neozývala, tak jsem za ní zajel. Bohužel se návštěva neodehrála podle mých představ.“ Obličej mu zahalil stín zármutku a kolem úst vystoupily vrásky, jak se nejednou neusmíval. „Manžel ji přehodil přes zábradlí ve druhým patře jejich domu. Zemřela bezprostředně po pádu. Tělo jsem našel zakopaný na zahradě.“
„Malfoyovi? Mluvíte o Narcisse a Luciusovi Malfoyových?“
„Jo. Policie po starým Malfoyovi vyhlásila pátrání, jenomže vyšlo najevo, že měl v Lutonu nachystaný soukromý letadlo. Podle letový kontroly odletělo přesně v 17:20. Plánovaná trasa Londýn – Baku – Singapur – Tokyo. Počítám, že touhle dobou už bude někde nad Černým mořem.“
Hermiona byla v takovém šoku, že přišla o řeč. Klesla na Blackův proležený gauč v obýváku, kabelku nechala spadnout k nohám a jen zaraženě civěla před sebe. Zpráva o Narcissině tragickém úmrtí v ní samozřejmě vyvolala lítost, nicméně skutečnost, že Lucius Malfoy opustil zemi a unikl spravedlnosti, jí zacloumala mnohem víc. Nebyla připravená, ani ochotná smířit se s představou, že ten grázl začne nový a možná ještě pohádkovější život někde daleko odsud.
„Nemůžu se dovolat Severusovi,“ prohodil Sirius. „Nevíte náhodou –“
„Taky mi to nezvedá,“ odpověděla bezbarvě a nepřítomný pohled teď upírala na koberec plný drobků a cigaretového popela. „Je na sále. Říkal, že má od osmi nějakou laparoskopii.“
„Jenže já to zkouším už od půl sedmý,“ namítl. „A vzhledem k tomu, co jsem se dozvěděl od Shacklebolta, tak se mi to fakt nelíbí.“
Konečně k němu vzhlédla a zdálo se, že je zpět v přítomnosti.
„Co jste se dozvěděl?“
„No, kromě toho, že si Severus hraje na špióna a je ochotnej kvůli tomu překročit vlastní mrtvolu, tak taky to, že chce ještě dneska získat poslední a nejdůležitější důkaz proti Riddleovi a jeho síti spolupracovníků. Nejspíš jde o geneticky zmanipulovaný embrya, který šoupli do mrazáku, nebo tak něco. Jak těžký asi může bejt proniknout do přísně střeženýho království Thomase Riddlea, ukrást mu něco z truhly pokladů a zmizet dřív, než se na to přijde?“
Hermiona vyskočila z pohovky, jako by ji do zadku píchl špendlík.
„Ještě dnes?! On se to rozhodl ukončit ještě dnes? Ale to znamená, že se muselo něco stát, situace se musela dramaticky změnit. Možná Lucius Malfoy nebyl jediný, kdo měl sbalené kufry. Možná se i Riddle chystá vzít roha. Pokud má v plánu za sebou zatáhnout oponu, nenechá na jevišti nic. Všechno zamete. To by vysvětlovalo, proč Severus tolik pospíchá.“
„Něco v tom smyslu tvrdil i Shacklebolt,“ přikývl Sirius. „Chtějí ten případ konečně předat státnímu zástupci. Ten policejní vyšetřovatel –“
„Mike Corner.“
„Kingsley neuvedl jméno, ale když to říkáte. Prej už to na jeho vkus trvá moc dlouho. Vyjádřil obavu o svůj krk, jestli to budou dál protahovat. Nevím, jestli to víte, ale Malloney v tom jede taky.“
„Pochopitelně. A i kdybych to předtím nevěděla, tak po tom vystoupení před soudním lékařstvím je více než jasné, na které straně stojí. Musím ten papír Mikeovi co nejrychleji předat. Potřebuju, aby smrt sira Carla spojil s Riddlem.“
Přidřepla si, aby z kabelky vytáhla telefon. Najednou usykla bolestí, zhluboka se nadechla a chvíli trvalo, než se postavila a narovnala. Vypadala jako někdo, koho sužuje úporná křeč v dolní části trávicí soustavy. Black ji ustaraně pozoroval.
„Hermiono, jste v pohodě? Myslím fyzicky.“
„Jo, to nic není,“ odbyla ho. „Cestou jsem do sebe hodila smažené krevety s chilli omáčkou.“
Na stránkách Riddleovy kliniky našla kontakt na sesternu anesteziologicko-resuscitačního oddělení. Už po prvním zazvonění jí do ucha zazněl laskavý a vřelý hlas Parvati Patilové.
„Tady doktorka Grangerová. Parvati, prosím vás, je tam ještě Severus? Nemůžu se mu dovolat.“
„Dobrý den, Hermiono. Doktor Snape před deseti minutami odjel domů.“
„Aha. Tak proto mi to nezvedá. Nejspíš právě řídí. Zkusím to později. Děkuju. Hezký zbytek služby.“
„Nemáte zač. Já už jdu taky za chvíli – “
Na druhé straně spojení se ozvala příšerná rána, chvíli to chrčelo a pak nastalo ticho. Dlouhé, těžké a zlověstné.
„Haló? Parvati? Jste v pořádku? Haló!“
Linka vypadla.
Black na Grangerovou tázavě hleděl.
Grangerová stiskla tlačítko pro opakování hovoru.
S volaným číslem se nyní nelze spojit...
„Zatraceně.“
„Co je?“
„Nevím. Něco tam bouchlo a je to hluché.“
Hermiona telefon neodložila. V posledních volaných číslech našla Harryho a zkusila se spojit s ním. Ani on však hovor nepřijal. Zanechala mu ve schránce vzkaz a obrátila se na Siriuse.
„Staniční mi prozradila, že Severus zhruba před čtvrt hodinou odjel domů.“
Sirius okamžitě pochopil. Sebral z barového stolku klíče od mašiny a z křesla helmu.
„Jedem.“

Pomalu se blížili k nemocnici, když doktor Weasley ve zpětném zrcátku zpozoroval černý Range Rover s nenápadnou, tyrkysově modrou kartou za čelním sklem. Byla to karta, která řidiče opravňovala k vjezdu do všech míst areálu Riddleovy kliniky.
„Změna plánu,“ zahlásil a uhnul do postranní ulice.
Jakmile offroad odbočil také, pouze ho to utvrdilo v neblahém podezření. Přesto zůstal absolutně klidný a vyvaroval se zbrklých manévrů. Jednoduše pokračoval dál nezměněnou rychlostí, jako by si ničeho nevšiml.
„Co se děje?“ chtěl vědět Potter, jemuž morfin konečně ulevil natolik, že byl schopen promluvit.
„Máme společnost,“ pravil doktor Weasley bezvýrazným tónem, téměř jako kdyby hovořil o sedmisté třinácté návštěvě pratetičky Muriel, na jejíž sarkastickou přítomnost už si vypěstoval filtr. „Neohlížej se, prosím. Nechceme vzbudit jejich pozornost.“
„Čí pozornost? Kdo je to?“
„Yaxley, šéf bezpečnostní sekce. Není to vůbec hloupý chlap. Pracoval u Scotland Yardu. Akorát zapomněl sundat z palubní desky vjezdovou kartu ostrahy.“
„Myslíte, že to vědí? Že zjistili, co jsme provedli? A teď jsou nám na stopě?“
„Těžko říct,“ pokrčil rameny Artur.
„Co budeme dělat?“
„Vrátíme se kus zpátky a najedeme na M4 směr Reading. Tam je setřeseme.“
„Ve Fordu?“ zapochyboval Harry.
„Tohle vozidlo klame tělem,“ pousmál se pan Weasley. „Je to tunning. Exkluzivní práce z dílny Freda a George. Šestiválcový motor s dvojitým turbem a extra vstřikováním. A taky pár vychytávkami, které jsem ještě nezkoušel. Vlastně,“ pravil zamyšleně, „už jsem tu káru dlouho pořádně neprohnal.“

„Ježíši Kriste,“ zašeptala Denisa Creeveyová a nevěřícně kroutila hlavou při sledování televize nad recepčním pultem.
Za doprovodného komentáře terénního reportéra se tam objevovaly záběry hořící budovy, hasičských, policejních a sanitních vozů, mračen černého dýmu, všudypřítomných sutin, záchranných prací a zoufalých lidí, kteří čekají na ošetření nebo aspoň na něco, co by je zahřálo a uklidnilo.
„... přestože k explozi v takzvaném experimentálním křídle kliniky došlo krátce po čtvrt na deset, tedy v době, kdy už uvnitř obvykle nikdo nebývá, hasiči začnou hledat případné přeživší hned, jakmile zkrotí ničivé plameny. Velitel zásahu Seamus Finnigan se nechal slyšet, že podle síly výbuchu a povahy následného požáru byla zřejmě použita plastická trhavina v kombinaci s urychlovačem hoření a zásobou polyethylenu jakožto podpalu. Zda se jedná o teroristický čin, akt pomsty či jiný úmysl, zatím není známo. Nicméně se nám podařilo zjistit, že pouhých pět minut před explozí někdo anonymně telefonoval na tísňovou linku a upozorňoval na skutečnost, že v budově E Riddleovy kliniky je nastražena výbušnina. Po totožnosti volajícího policie pátrá. Evakuace byla zahájena neprodleně po informování policejním dispečinkem, pár minut, které zbývaly do detonace, ovšem nemohlo stačit na přemístění všech pacientů i zaměstnanců a zabezpečení okolí. Letící trosky zasáhly nejméně 10 lidí, z toho 2 lidé na místě zemřeli. Rozsáhlé škody utrpěla zejména sousední budova, v níž se nacházejí operační sály a Jednotka intenzivní péče. Speciální jednotky hasičů-záchranářů tyto prostory momentálně zajišťují proti zřícení a současně odtud vyprošťují zraněné osoby. Vrchní inspektorka Metropolitní policie Dolores Jane Umbridgeová uvedla, že se k činu zatím nikdo nepřihlásil a že k pátrání po pachateli byly povolány posily ze Scotland Yardu. Spekuluje se o aktivitách Ligy na ochranu života, která už v minulosti lordu Riddleovi podobným útokem vyhrožovala. Thomase Riddlea se nám prozatím nepodařilo zastihnout, k celé záležitosti však mimořádně zasedne horní komora Parlamentu a do Downing Street 10 míří předseda bezpečnostního výboru.“
Během reportáže se kolem recepce shromáždil zástup lidí. Ti, kteří právě nevyšetřovali pacienty, stáli pod velkou televizí a němě zírali na obraz zkázy, který jim servírovala kamera BBC News. Mnozí z nich si zděšeně přikrývali ústa dlaní, jiní neměli daleko k slzám. Zvlášť po tom, co znovu promluvila Denisa.
„Mladý Potter tam dnes nastoupil na stáž. Jak ho znám, určitě neodešel z práce včas. A Severus měl noční službu.“
Lily Potterová nahmatala v kapse pláště telefon, zatímco nepřestávala sledovat zpravodajství. Ani si neuvědomila, že jí někdo položil ruku na záda, dokud neuslyšela hlas.
„Doktorko Potterová,“ oslovila ji Stella Morresbyová. „Doktor Lockhart vás chce na čtyřce.“
„Tak hergot počká!“ zahřměla Lily, vytočila Snapeovo číslo a poodešla stranou.
„Zatím vozí raněné k Milosrdným sestrám a do Wimbledonu, to mají nejblíž,“ pronesl doktor Krum, který jako jediný věnoval pozornost radiostanici. „Nejspíš ale brzy požádají o výpomoc. Měli bychom se přichystat.“
„Souhlasím,“ dala mu zapravdu Denisa, odsunula do pozadí své zjitřené emoce a začala udílet pokyny sestrám.
„Seve!“ zakřičela Lily tak, že všichni na okamžik přestali poslouchat zprávy i vrchní Creeveyovou a obrátili k ní hlavu. „Kde jsi? Kde je Harry? Jste v pořádku?“
„Já jsem právě zaparkoval a chystám se jít domů dát si sprchu. Zníš vyděšeně.“
„Jsem vyděšená! Copak ty nevíš, co se stalo?“
„Co se stalo?“
„V budově E Riddleovy kliniky explodovala nálož trhaviny. Desítky zraněných, zatím dva mrtví. Zasáhlo to i přilehlé objekty. Hasiči odtamtud vyprošťují pacienty a zaměstnance. Zrovna to běží v televizi.“
Na Snapeově straně zavládlo dlouhé ticho.
„Jseš tam? Severusi!“
„Ano, slyším tě.“
„Víš o tom něco?“
„Lily, zavolám ti později.“
„Ne!“ zaječela. „Nepokládej mi to! Kde je Harry? Byl ještě v práci, když jsi odjížděl domů?“
„Potter je na cestě k vám do St. Phoenix. Přiveze ho Artur Weasley.“
„Cože?“
„Má zlomenou ruku. Nic vážného. Stalo se mu to, když se hrabal v kryokomoře. Nezlob se, ale musím končit.“
Než stačila vypálit x doplňujících dotazů, Severus zavěsil.

Ve chvíli, kdy se ozval první výstřel, Potter si odepnul pás a zapadl pod sedačky. Doktor Weasley zachovával obdivuhodný klid. Snad jen poněkud křečovitěji sevřel volant, jakmile vyzkoušel jednu z Fredových a Georgeových „vychytávek“ – tryskový pohon.

Když se dostavila další křeč v břiše, Grangerová zaryla nehty do Blackovy bundy a zasténala.
Black nic neříkal. Jen se na nejbližším místě otočil a zamířil k St. Phoenix. Její protesty stejně zanikly v burácení motoru.

Jakmile Snape rozsvítil světlo v kuchyni, Crouch se na něj zeširoka usmál.
„Ahoj, Severusi. Myslím, že si dlužíme dohru.“