48. kapitola: Shánění

Severusovi v kapse saka zazvonil telefon.
Neznámé číslo na displeji ho trochu vyvedlo z míry. Čekal by, že mu během obědové pauzy zavolá recepce nebo že ho bude shánět Patilová. Série devíti číslic, kterou neměl uloženou v seznamu kontaktů, byla podezřelá. Na druhém konci mohl číhat kdokoli. A ve světle nově nabytých informací byla tahle nejistota krajně nepříjemná. Přemýšlel, jak moc je pravděpodobné, že naplánovaný výbuch v experimentálním křídle kliniky v režii Yaxleyho a Crouche souvisí s jeho záměrem odnést si odtamtud zmražené embryo patřící Pansy Parkinsonové, nebo jestli je Riddleovo rozhodnutí zamést po sobě stopy pouhým výsledkem rozvíjející se paranoie. Zavětřil něco konkrétního, anebo to dělá jen preventivně? Několik posledních týdnů začínala atmosféra v kruhu jeho spolupracovníků houstnout. Jako by tušili, že jim brzy poteče do bot. Proč ale Riddle zvolil destruktivní strategii? Jeho hlavní výzkumný projekt ještě není dokončený a tak narcistická osobnost přece nezničí roky úsilí, pokud jí u zadku nehoří koudel. Že by se jednalo o vlastní iniciativu Corbana a Bartyho, to rovnou zamítl. Barty Crouch byl Riddleovi bezpodmínečně oddaný. Severus ho dokonce podezíral, že má někde doma vystavenou Riddleovu fotografii a během osamělých večerů nad ní masturbuje.
Přijal hovor, záměrně se však nepředstavil.
„To jsem já,“ vynechal volající taktéž záměrně své jméno. „Někdo se ke mně vloupal a prohledal to tady. Nevím, jestli to byli vaši nebo naši, ale mám pocit, že na tom nesejde. Musíme to urychleně dotáhnout do konce. Potřebuju ten důkazní materiál. Všechny podklady už jsou zpracovaný, o víkendu jsem dal dohromady spis. Chybí už jenom vzorky DNA.“
„Odkud voláš?“
„Z předplacený karty, kterou za chvilku hodím do popelnice.“
„Bezva. Plán je takový, že se to dneska chystáme vyzvednout, ale je tu malý háček.“
„Poslouchám tě.“
„Yaxley a Crouch chtějí dnes v noci vyhodit budovu E do povětří.“
„Děláš si prdel?!“
„Ne. Naplánovali to na druhou hodinu po půlnoci.“
„Můžeme si být jistý, že tam v tu dobu nikdo nebude?“
„Ne stoprocentně.“
„Takže jim to musíme zatrhnout.“
„Jestli začneme něco podnikat, vyplašíme je.“
„Severusi, do prdele, nenecháme přece bouchnout barák, ve kterým můžou být lidi!“
„Crouch je psychopat. Jakmile se dozví, že je jejich akce v ohrožení, osobně zmáčkne červené tlačítko bez ohledu na denní dobu a pošle do horoucích pekel třeba stovky lidí, jen aby Riddlea ochránil.“
„Opakuju, co když tam někdo bude? Co ostraha? Co ta holka, kterou tam Riddle drží? Co náhodný kolemjdoucí? Co pacienti v přilehlých budovách? Víš snad, kolik trhaviny použili?“
„Ostrahu můžeme vylákat ven, nějakou záminku najdeme. Ta žena bude ve dvě ráno už dávno pryč, nosí jeho dítě, minimálně do porodu ji nechá naživu. A co se týče množství té výbušniny, pochybuji, že by ničili víc, než je nutné. Má to vypadat jako práce Ligy na ochranu života, ne teroristický útok. Cíl je experimentální křídlo. Oni vědí, co dělají. Yaxley před nástupem k Riddleovi pracoval u policie.“
„Ne, Seve, tohle si na triko nevezmu, sorry. Volám 999 a nechávám to tam evakuovat. Anonymně, samozřejmě.“
„Mikeu, musíš nám dát čas aspoň do chvíle, kdy vypadnou běžní zaměstnanci. Za plného provozu nemáme šanci to získat. A v momentě, kdy celý areál uzavře policie, už vůbec ne. Riddle má pro tyhle nouzové situace zvláštní protokol. Vedoucí pracovníci nařídí všechny citlivé prostory neprodyšně zavřít, zamknout a vyřadit z centrálního okruhu. Nedostane se tam ani molekula viru, natož někdo, kdo by chtěl něco ukrást!“
Chvíli bylo ticho. Pak Michael Corner vydal zvuk připomínající vlčí zavytí.
„Kolik času potřebuješ?“
„Dřív než v osm se tam nedostaneme. Spíš v půl deváté. Do devíti bychom to mohli stihnout.“
„Dobře, ať je po tvým. Už se nebudeme moct spojit, takže v devět deset volám na tísňovou linku a vy odtamtud koukejte zmizet.“
„Rozumím. Kde se pak sejdeme?“
„Dobrá otázka. Potřebuju se zašít na nějaký bezpečný místo. Dokud to nemá v rukách státní zástupce, já visím za trenky na okenici a pode mnou je asi tak padesát pater. V bytě se dál zdržovat nehodlám a do kanclu nepáchnu. Mám dojem, že už nemůžu věřit žádnýmu policajtovi kromě sebe.“
„Myslíš, že tě Malloney sleduje?“
„Malloney nebo Yaxley, ten, kdo mi to tu prohledal, si mě teď určitě hlídá. A ty by si měl taky dávat bacha. Jestli vědí o mně, tak vědí i o tobě. S nikým z nich nezůstávej o samotě. Drž se mezi lidma, pod kamerama. A kdyby něco, tak se na všechno vyser a zachraň si holou prdel, jasný?“
„Máš představu, kam se ukryješ?“ odignoroval Severus jeho dobře míněné rady. „Musím ti to nějak předat.“
„Bezpečnostní schránky jsou mimo hru, pokud mě sledujou. Předáš mi to osobně. Pošlu ti souřadnice, až najdu vhodný místo a seženu novou SIMku.“
„Severusi, promiňte, že vám do toho vstupuji,“ ozval se poněkud nesměle Artur Weasley, který celou dobu předstíral, že se věnuje pročítání dezertního lístku, a přitom je se zájmem poslouchal. „Smím-li něco navrhnout... Vím o místě, kde by vašeho přítele zcela jistě nehledali.“

„Kde je Grangerová?“
Sirius se opřel o recepční pult urgentního příjmu a zabodl pohled do vrchní sestry, která nevěděla, kde jí hlava stojí.
„Nemám ponětí.“
„Myslel jsem, že vy máte o všem dokonalej přehled.“
„Doktore Blacku, já nejsem bachařka.“
„To byl pokus o vtip?“
Denisa zamrzla při přesouvání hromádky zdravotních záznamů, v obličeji strašlivě zrudla a zvedla k němu oči.
„U všech ožralých Skotů! Omlouvám se, já to tak nemyslela! Neuvědomila jsem si, že...“
„To nic,“ mávl velkoryse rukou. „Nebudu vás žalovat.“
„Měla by být na pauze,“ sdělila najednou mnohem ochotněji.
„Vážně? Na pokoji není, v bufetu taky ne. Už jsem se byl podívat i venku, jestli tam nehulí na tajňáka někde za sanitkou.“
„Ale toalety jste doufám nezkoušel,“ prohodila se znovunalezeným sarkasmem. „Jestli je to něco akutního, můžete jí pípnout na pager.“
„Vyšetřil jsem šest jejích pacientů, tři poslal domů, dva přijal na chirurgii a jednoho předal márnici. Potřebuju podpis na karty. Co myslíte? Je to akutní?“
„Ne. Položte to sem. Podepíše to, až se vrátí.“
„Tisíceré díky, Creeveyová.“
„Vidím na vás, jak rád byste se vrátil nahoru. Tak utíkejte, ať tu nezakopnete o nějakou další práci.“
„Práce je to poslední, o co bych se tu bál zakopnout. Filch má dovolenou, že je tady takovej bordel?“
„Pan Filch a jeho úklidová firma stávkují.“
„Chtějí vyšší mzdu?“
„Kupodivu ne. Chtějí, aby odsud odešla doktorka Delacourová.“
„Copak jim ta krásná duše provedla?“
„Nazvala pana Filche – cituji – výkalem v toaletní míse lidstva.“
„Hm, nebylo by jednodušší vypláchnout jí pusinku mýdlovou vodou a rejžákem maličko upravit fazónu? Nějak nám starouš měkne. Pamatuju si, jak jsem mu jako zobák rozšlapal čokoládový tyčinky ve výtahu a když je přišel uklidit, zavřel jsem ho tam a povozil ho třikrát nahoru a dolů. Remus tenkrát hlídal před strojovnou, aby mi tu zábavu nikdo nepřekazil. A víte, proč už jsem to nikdy víckrát neudělal?“
„Protože se nerad opakujete?“
„Protože mě po volným víkendu čekala ve skříňce shnilá hlávka zelí a v kapse pláště mě polaskali moučný červy tlustý jak váš palec.“
„Obávám se, že v případě doktorky Delacourové by taková odveta vyústila v otevřenou válku.“
„No co, ve dvou už jsem byl, třetí by mě nezabila,“ zachechtal se a mávl jí na rozloučenou. „Mějte se, Creeveyová. A užijte si zbytek šichty.“
„Jo. Jdu si užít vytírání na dvojce.“
Procházel chodbou k výtahům a myslel na to, jak musí znovu zkusit zastihnout Narcissu, když z vyšetřovny č. 8, která obvykle sloužila jako izolace pro případ vysoce nakažlivého virového onemocnění a většinu času zůstávala nevyužitá, zaslechl hlas Hermiony Grangerové.
Za normálních okolností by jen pokrčil rameny a pokračoval dál, koneckonců její pacienti byli obstaraní a jak ho Denisa ujistila, jejich karty můžou počkat. Notabene myšlenky na Cissu na něj dotíraly s naléhavostí telefonního prodejce a někde na okraji vědomí začínaly morfovat v obavy. Jenomže Grangerová sprostě zaklela takovým stylem, že i Black pocítil nutkání propláchnout si uši, neboť měl dojem, že v nich to slovo zanechalo ohavně mazlavou stopu hnusu.
Zastavil se, chvíli poslouchal, jestli se zevnitř ozve něco dalšího, co by mu napovědělo, v jak vážné či prekérní situaci se dáma nachází, a pak opatrně zaklepal a ohlásil se jménem.
„Moment! Sakra!“
Zazněl rachot z převrženého odkládacího stolku, zavrzání lůžka a trhání papírové role.
„Jste v cajku?“ dotázal se přes dveře.
„Ne,“ odpověděla automaticky a hned se opravila. „Jo. Jsem v pohodě. Jasně. Jsem totálně v hajzlu,“ dodala vzápětí, načež Black vstoupil.
Hermiona seděla na vyšetřovacím lůžku s nohama spuštěnýma dolů, povolenými kalhotami a rukama plnýma utěrek špinavých od lubrikačního gelu. Ultrazvuková sonda ležela vedle ní a na obrazovce přístroje zářil tisíci bílých zrníček snímek, který nestihla smazat.
Sirius přešel k monitoru blíž a zkoumavě si ho prohlížel, zatímco Grangerová střídavě vrčela a vzdychala.
„Mám gratulovat nebo přát upřímnou soustrast?“
„Tohle se nemělo stát. Ne teď. Ne takhle. Do píči.“
„Řekl bych, že přesně takhle k tomu dojít muselo. Análním stykem se miminka nevyrábějí.“
„Ježiši, ještě si ze mě utahujte! Paráda! Po ničem jiném netoužím!“
„Takže neplánované rodičovství, chápu,“ přikývl a stěží zadržoval smích. „Ale Krumovi to s kočárkem bude slušet. Navíc už si stejně myslel, že jste v tom.“
„Ale to dítě nemá s Viktorem vůbec nic společného,“ vyvedla ho z omylu, slezla z lůžka a upravila se.
„Aha. Zřejmě mi něco uniklo.“
„Zdá se, že vám toho uniklo dost.“
„To víte, v base se k rannímu kafi nosily jen Timesy a jednou za měsíc Playboy.“
„Je to Severuse.“
Black vypadal, jako by mu do hlavy zarazili krumpáč. Mozek vypnul, tělo ztuhlo. Po chvilce se přistihl, že přestal dýchat.
„Z vašeho výrazu soudím, že se vám o mně nezmínil, když vás naposledy navštívil.“
„Ne. Nepochlubil se. Takže jste spolu?“
„Zatím ještě ano. Uvidíme, co řekne, až ho sejmu touhle novinkou.“
„Myslíte po tom, co strčí hlavu pod studenou vodu, aby se vzpamatoval?“
Ta představa byla příliš úsměvná na to, aby se Hermiona vydržela mračit. Sirius klávesovou zkratkou poslal obrázek její dělohy do tisku a fotografii jí podal.
„Jestli čekáte holku, doufejte, že bude po vás,“ prohodil už na odchodu. (Nechtěl riskovat zásah něčím tvrdým a těžkým, čehož se na takové vyšetřovně nacházelo dost.)

Jen co schoval telefon zpátky do kapsy, zazvonil znovu. Tentokrát volajícího spolehlivě identifikovala melodie z muzikálu Zpívání v dešti. Hodil na stůl dvacet liber, požádal Artura, aby zaplatil útratu, a vylezl na ulici.
„Ano, Hermiono?“
„Severusi, ahoj. Jak se máš?“
Zněla nervózně.
„Stalo se něco?“
„Ne! Vůbec ne! To ti nemůžu během dne zavolat, abych se zeptala, jak se máš?“
„Samozřejmě, že můžeš,“ odpověděl jemným tónem muže, který ví své, nicméně se nechce pouštět do hádky se ženou. „Mám se fajn. Právě jsem poobědval s Arturem Weasleyem lasagne bolognese a moje košile je stále bílá.“
„Já jsem ještě nejedla. Je tu strašně moc práce. Jsme bez uklízečů, tudíž prakticky bez sester, tudíž si musíme při některých výkonech vypomáhat mezi sebou. Nikdy jsem netušila, jak nepostradatelní ti lidé z úklidové služby jsou. Zasloužili by mnohem větší respekt. Chudák Denisa bude muset odsloužit čtyřiadvacítku. Já naštěstí snad stihnu vypadnout v šest. Nechceš zajít na večeři?“
„Dnes večer? Já....“
„Neříkej, že taky bereš noční.“
Zněla rozladěně.
„Pár hodin přes čas. Vypadl mi jeden sálový od osmi a protože už jsme tu operaci jednou přeložili, další odklad by nevypadal dobře. Je to jen laparoskopie, možná se dostanu domů ještě před půlnocí.“
„Mám vyvenčit Fluffyho?“
„Ne. Půjde s ním Charity. Už jsme domluvení.“
„Ona toho psa musí zbožňovat. Nebo tebe.“
Zněla žárlivě.
„Můžu tě ubezpečit, že toho psa má mnohem raději než mě. Chtěla jsi mi něco říct? Budu muset končit, potřebuju najít Pottera. Měl mi zajet do čistírny vyzvednout podzimní kabát a ještě se nevrátil.“
„To je náplň jeho pracovní stáže? Vyzvedávat ti věci z čistírny?“
„Půjčil jsem mu na to svoje auto. To je víc, než o čem kdy snil.“
„Fakt, že ho využíváš, tímhle neospravedlníš.“
„Já se ospravedlňovat nemusím. Potter chce, abych ho využíval. Má krystalické potěšení z toho, že mi udělal radost.“
„Když nemůžeš dneska, co zítra? Nezajdeme třeba na pizzu?“
„Už máš zase chuť na své oblíbené jídlo?“
Hermioně se vybavil ananas na plátcích šunky a obrátil se jí žaludek.
„Ne. Hawaii už ne. Něco s feferonkami a salámem. Víš, kde dělají nejlepší sicilskou pizzu? U Marconiho. Zítra v sedm? Potřebuju s tebou něco probrat.“
„Dobře. Zítra v sedm.“

Sirius se posadil do klubovny, vyhodil nohy na stolek a posedmé zkusil vytočit Narcissino číslo. Tentokrát spadl hovor přímo do hlasové schránky. To nebylo obvyklé. Narcissa nebyla typ ženy, která nechá mobil válet mimo doslech nebo vypne zvuk a hodí ho na dno kabelky. A už vůbec se o ní nedalo tvrdit, že by s klidným svědomím dovolila, aby se jí vybil do mrtva. To prostě nebyl její styl.
Zanechal vzkaz a zavěsil. Pak v seznamu kontaktů našel Severuse.
„Ahoj, hvězdičko,“ zaznělo mu do ucha hned po prvním zazvonění. „Tak už tě pustili z lapáku?“
„Jo, už jsem zase volnej jako pták. Hele, nemluvil jsi dneska s Narcissou?“
„Mluvil. Řekl jsem jí o Dracovi.“
„A kdy jsi s ní mluvil?“
„Kolem jedenácté.“
„A hádám, že měla v plánu dorazit za juniorem do nemocnice...?“
„Přesně tak. Ale říkala, že to bere přes Wiltshire. Zřejmě hodlá před McGonagallovou ztropit scénu a chce mít po boku manžílka.“
Sirius zkontroloval hodinky. Bylo 13:33.
„Jasně. Díky, zlato.“
„Nemáš zač. Proč sháníš zrovna Cissu? Haló? Hmm, taky jsem tě zase rád slyšel.“
„HEJ!“ zařval James Potter, když se kolem něj Sirius tryskem prohnal, div mu z rukou nevyrazil lejstra na odpolední brífink. „Kam běžíš?“
„Beru si volno!“ křikl za ním Black a zapadl do šaten.
„Děláš si ze mě srandu?“ Potter ho neméně ostrým sprintem dohonil a mezi futry zůstal zaraženě civět, jak na sebe natahuje svoje motorkářské hadry. „Měl jsi volno 11 měsíců!“
„Musím něco zařídit, promiň. Musím.“
Sirius se kolem něj protáhl na chodbu a s hvízdáním podrážek zmizel na schodišti.