DMD 2020

Popelem se táhla ojedinělá řádka stop. Vedla přes planiny od hor až k ruinám kdysi velkého města. Na jejím konci se vlekl muž v potrhaném koženém kabátu až na zem. Na zádech měl nacpaný batoh a pušku se známkami hojného použití.
Před ním se tyčily masivní kovová vrata, zasazená do betonového bloku. Nad nimi se tkvěl nápis: “Oáza”.
Muži stékali po špinavé tváři slzy. Konečně to dokázal, nalezl poslední výspu civilizace. Se skřípotem otevřel vrata bunkru a vstoupil do tmy.
Pod nohama mu zakřupaly kosti. V mihotavém světle baterky se rozhlédl po betonové hrobce.
Pustinou se rozlehlo osamocené burácení výstřelu.

Hiró Onoda byl odhodlaný se nevzdat. Nikdy. Přestože již roky neopustil džungli a byl zcela odříznutý od okolního světa. Přestože ho bombardovali letáky plnými lží. Přestože vojín Akatsu opustil své druhy ve zbrani a vzdal se nepříteli. Přestože místní přisluhovači Američanů zastřelili jeho zbývající dva muže. Přestože za ním poslali toho pomateného mladíka, který se ho snažil přesvědčit, že jeho boj je zbytečný.
Pak za ním ale přijel major Taniguči – tedy vlastně pan Yošimi Taniguči, knihkupec – ve staré, moly prožrané uniformě a předal mu své poslední rozkazy.
Psal se rok 1974 a pro Hiróa Onodu právě skončila druhá světová válka.

Sobota se líně překulila v odpoledne. Přijeli do domu v ulici Kol teprve před dvěma dny a Seregil už se neskutečně nudil. Ale co naplat, bylo zase potřeba chvíli hrát šlechtice.
Alek pozoroval přítele z druhé strany pokoje a cítil jeho neklid.
"Pojďme ven, než začneš lézt po zdech."
Seregil se usmál omluvně i trochu provinile.
Oblékli si sametové kabátce a zdobené pláště. Když už je má být vidět, tak ať vypadají k světu.
"Mohli bychom navštívit Thera v Domě Orësky."
Vzali to oklikou přes Podzimní trh a vlastně to byla celkem příjemná procházka, zakončená výborným vínem a lahodnou večeří.

Arne woke up and shook his head. The memories... were back. Almost everything.
“Who are you?” he asked... Samantha.
“Did you lose your memory again?” she yawned.
“On the contrary. I remember now. The first time we met... you showed me from the cliff.”
“Sorry,” she said.
The next thing he knew, he woke up on the floor.
“What did you do?”
“Nothing. You just collapsed.”
The blackness. He needs to get through.
One last barrier he needs to break.
He didn’t realize he said that out loud.
“I know someone who can help with that...”
Swan will be thrilled.