DMD č. 1. pro 1. 4. 2023. Téma: Už troubějí

"Jak je mu?" ptal jsem se do telefonního sluchátka.
Byl jsem na vrátnici a nervózně přešlapoval z nohy na nohu. Na druhém konci drátu jsem slyšel vzlykání své ženy.
Volala mi prý čtyřikrát, když jsem byl v dole. Musí to být vážné.
"Tak jak je mu?" opakoval jsem neklidně.
Její pláčem zkomolená slova přenesla drátem obavy i na mě. Mumlala, nerozuměl jsem polovině slov.
Jen doufám, že je v pořádku. Přivezli nám ho teprve včera. Mládě. Přímo z divočiny.
"Tak už troubě jí?" naléhal jsem.
"Ne," vzlykla do sluchátka. "Za celý den se ničeho nedotklo."
Tohle je vážné.
"Jedu domů!"

Tom stál před dveřmi dalšího řadového domku.
Nebylo hnusnějšího povolání než být policistou pro ty, kdo jim nasadili ohavně hebké masky, usídlili se jim v hlavách a hlídali každé jejich slovo. Kdo jim vzali děti.
Nebylo jistějšího povolání, jak ukázat svou loajalitu a snad, jednou získat své děti zpět. Každý se o to pokoušel. Většina vzorným chováním a plněním úkolů. Menšina vzpourou; scházeli se v odstíněných místnostech a kuli pikle.
Tom je někdy obdivoval. Sám sebe nenáviděl, když stál před dalšími dveřmi s rukou na pouzdře pistole. Jenže v zádech sám cítil neviditelnou zbraň a v uších zvuk loveckého rohu.

Dveře se za ním zavřely a zaslechl zvuk připomínající troubení jelena v říji. Ve skutečnosti šlo pouze o kouzelnické frkačky, jak se na správnou oslavu slušelo. Avšak s jeho příchodem vše utichlo.

Zíral na ně a oni zírali na něj. Doupě plné Nebelvírů. Připadal si nepatřičně. Jako v kleci. Stáhlo se mu hrdlo, ale i přesto se narovnal hrdě v ramennou. Poděkoval Molly Weasleyové za pozvání tlumočené Potterem. Podal víno pánu domu a upřímně mu pogratuloval k povýšení. Bylo složité poznat, kdo z nich se cítí víc v rozpacích.

Jakmile usedal, pomyslel si, že to nejtěžší má za sebou. Mylně.

Paulina: [zpívá si] Už troubějí, už troubějí –
Edmund: Cože? Troubějí? Nikam nejdu! A říkejte si o mně, co chcete. To byl nápad, zápasit s maskovaným vyzyvatelem.
Vincentio: Z tvé strany snad, ovšem být tím maskovaným hrdinou, to je jiná písnička.
Volumnie: Můj chlapec se taky maskoval, když šel k Volskům.
Pučmeloud: [hystericky] Já na tom maškarním nebyl!
Iago: Nejvíc si užívám tu masku spolehlivého přítele. To je taková slast ji strhnout a vysmát se klaďasovi do očí! Ale napadá mě, ochranné masky už nenosíme, karanténní opatření všechna odtroubena, proč tady ještě tvrdnem?
Paulina: [píská si a pohrává se svazkem klíčů]

Když poslední tón naříkavého volání muezzina spadne z mešity Al-Aksá do ticha Západní zdi.
Když se zvonění z kostela Dormition na Siónu rozbije o Olivetskou horu a zmizí v olivách Getsemanské zahrady.
Když utichne vyřvání trhovců na Via Dolorosa.
Když ustane drmolení Otčenášů v Chrámu Božího hrobu.
Když na obloze zazáří první hvězda.
Tehdy zazní troubení na šofar a beraní roh svolá k slavení svátku – ortodoxní i vlažné, z Mea Šearim i z Nového města, sefardské i aškenázské. Ať oblékají džíny nebo kaftany, na hlavách nosí klobouky, štrajmly nebo jen kipy, tento večer patří Jeruzalém, svaté město, jim.
Šabat šalom!

Ten přejezd byl legendární. Vysírka těsně před tím, než po okresce vklouznete do Řetenic. Žádné šraňky, jen semafor a nutnost zpomalit na třicítku dřív, než vás k tomu donutí vyhláška. Blížil se, modré Audi se mi lepilo na zadek a ten se začínal potit. Idiot zatúroval. Už teď mi bylo jasné, co se stane.
Autoškola.
Instruktor se usmíval.
Zatrub, vyzýval Audiblba jeho pohled. Já tě PROSÍM!
Přední pneumatiky drkly o koleje a bylo to tu. Nářek ega mocného válečníka, co byl zpomalen.
"Zajeď ke kraji," řekl Martin krvelačně. A pak prostě vystoupil.
Miloval svůj job. A momentálně nemohl být šťastnější.

Ležela v posteli a znuděně koukala do mobilu. Nemohla spát, tak bezmyšlenkovitě skrolovala sociálními sítěmi.
Ze spánku ji vythrlo hlasité zatroubení. Na mobilu v ruce svítil čas 4:48. Rozklikla notifikace:
"Missed alarm 3:45"
"Missed alarm 4:00"
"Missed alarm 4:15"
"Missed alarm 4:30"
"Sakra!" zaklela. Troubení ze ozvalo podruhé. Rychle se oblékla, pobrala vybavení a vyběhla ven.
"Kde seš!" ozvalo ze z dodávky. Rychle naskočila dozadu. "Pardon. Zaspala jsem."
Dodávka se prudce rozjela, div z ní nevypadla. Shodila ze sebe věci a připoutala se. Nemohla si nevšimnout vražedných pohledů ostatních. Přehodila si kapuci přes hlavu a zapadla co nejhlouběji do sedačky.

Nevěřícně zírám na následky katastrofální autonehody.
Ve vysoké rychlosti se čelně střetly dva osobáky.
„Nemohl zatroubit dřív?“ Kroutím nesouhlasně hlavou.
Řidička modrého sportovního BMW proletěla čelním sklem. Její krev zdobí lak auta. Řidiči druhého auta se po náraze, krk naklonil do nepřirozeného úhlu.
Dva zbytečně ukončené životy.
„Kdybys jen o vteřinu dřív zatroubil… Vteřinu. Tak bych, nezpůsobila nehodu. Strhla bych včas volant a neležela bych na kapotě svého krásného BMW! A jako duch bych se nevznášela nad svým mrtvým tělem.“
Stačila jen vteřina a mohla jsem ještě žít ve své fyzické schránce, ale nyní budu jen duchem bloudícím po dálnici.

Když zazněla rána a chodbami nemocnice se rozlehla siréna, jediný, kdo zareagoval neprodleně, byli pacienti v čekárně.
Hagrid za recepčním pultem nevěřícně vrtěl hlavou.
„Do prkenný vohrady, to nás musej zkoušet zrovinka teďkonc?“
„Hagride, okamžitě zjistěte, co se děje!“ křikla doktorka Potterová z první vyšetřovny. „A začněte evakuovat!“
Hagrid protočil oči a začal hledat krizový manuál.
Zdravotnický personál v následujících minutách chystal imobilní pacienty na převoz.
Doktor Krum organizoval přesuny všech ostatních.
Edward řídil přemisťování kritických případů do protipožárního krytu, zatímco Harry stále ještě pomáhal Lily zachraňovat oběť pobodání na vyšetřovně 1.
Schodištěm ze suterénu se valil kouř.
Sirius operoval.

„PRONÁSLEDUJÍ TĚ PODIVNÉ SNY? ZAŽÍVÁŠ BOLESTI, KTERÉ DOKTOŘI NEUMÍ VYSVĚTLIT? MÁŠ POCIT, ŽE´S VIDĚL NĚCO, CO NEEXISTUJE? Přijď mezi nás. ONI (Oběti Nadpřirozených Intervencí) ti porozumí.“

Přecházel před vchodem sem a tam a sbíral odvahu vstoupit dovnitř. Kolikrát už ho považovali za blázna a kdyby mu to neničilo život, vykašlal by se na všechno to svěřování a patlání v emocích. Jenže zase se nevyspal, tenhle týden už po páté.

Lidi z ONI snad nevyvede z míry jeho opakující se sen, kdy ho budí troubení auta, ale široko daleko žádné není, pak zvedne hlavu a nad ním se vznáší Ford Anglia.

Otevřeným oknem dýchá do obýváku letní podvečer, televizní hlasatelka právě nastavuje zrcadlo kapitalistické společnosti. Pod oknem to zaburácí a hlasatelku přeruší mnohohlas klaksonů.

"To sou klucí, tak já du, mami, jo?!"

Máma křikne cosi o opatrnosti, ale už ji neslyší. Seběhne schody a vytlačí motorku připravenou za chalupou.

"To je dost, že deš, vole," překřičí Fanouš burácení motorů. Fanouš má novýho mustanga a je proto nekorunovaným vůdcem party.

Vezmou to k jezetdé, u bejkárny minou Blažkovou. Baba jim hrozí holí, je to děsně vtipný.

Vítr mu cuchá vlasy, benzín voní a rychlost je opojná.

Svět patří jim: jezdcům na pinďouru.

Tak už je to tady
mračna se zatahují a všichni plaší
dekadence

Tak už je to tady
tolik kraválu, jak se překřikují
používají smyšlená slova
nedorozumění

Tak už je to tady
čtyři jezdci apokalypsy
pátý
narcismus

Tak už je to tady
nikoho to nemine
absolutní kolaps velké říše zvané Země
válka

A flora doufá
že odejdeme záhy
a přestaneme ničit
co není naše
co jsme my
aniž bychom to chápali

A fauna doufá
že přestane zabíjení pro požitek
a z marnosti

Troubějí na poplach
ti troubové
co už nemají živoucího predátora
který by je ohrožoval
kromě sebe samých
už stačilo

Rozezněly se trubky, bubny, tisíce lidských hlasů, vše se dohromady slilooo v jeden neuvěřitelný hluk, který hrozil rozervat nebesa i zemi na kusy.

Obránci Akkonu pozvedli své zbraně, protože mamlúcká armáda před hradbami se dala do pohybu. Přišla proto, aby pozabíjela všechny ve městě a zbavila latinců poslední državu ve Svaté zemi.

Již nebyla naděje na záchranu, nebylo kam uniknout. Věděli to lidé na hradbách i před nimi. Zbývala jen smrt. Pro některé to byla hrůzná představa, pro jiné naopak osvobozující.

Ale aby tento okamžik stál za to, aby nebesa i země zůstaly pohromadě, vzlétl do vzduchu zpěv.

"KYRIE ELEISON"

Elladan, Elrondův syn, zasněně hleděl z okna na rodné údolí. Po cestě se svižně blížila lovecká družina, ve tvářích radost i divokost. Lovecký roh zadul…
“Zadul, na znamení vítězství, těžce vykoupeného,” zašeptal Elladan. Oči mu zářily.
“Co?” ozval se jeho bratr od knihy.
“Roh, zadul.”
“To zas skládáš baladu?”
Elladan ignoroval Elrohirův tón, seskočil z parapetu a jal se rozčileně přecházet po pokoji. “Četl jsi někdy, jak náš otec vlastně objevil Imladris? Ne, co? O dobrodružstvích Druhého věku jsou v kronikách sotva dvě stránky! Jo, a nějaký trapně stručný babiččin životopis.”
“A?”
“A já se vsadím, že to napíšu líp!”

Už troubějí, toto bude moje sbohem. Čas radosti a smutku přišel.
Promiň mi má maminko zašeptal muž tiše k sobě. Chtěla jsi po mě něco jiného. Měl jsem být dobrým králem. Učila jsi mě být milým, moudrým a shovívavým.
Chystám se teď ale zbavit všech zrádců. Popravím je. Zabiju je. Zaplatí za to, co ti udělali. Žádné odpuštění pro ně nenastane.
Tak odpočívej tady moje drahá máti. Korunovace začíná. Troubí už v oslavu.
A naposled muž pokládá chladnou ruku na tichý kámen. Sbohem, říká muž a otáčí se zády k hrobu. Tyranem se chystám státi, zaplatí za vše, co udělali.