DMD č. 28. pro 28. 4. 2021. Téma: Dům kde se zatmívá rozum

"Černá kouzla? Anebo vás zmlátil?" promluví ta holka, jejíž jméno Naďa zapomněla. "Hodláte ho zase krýt? Stojí vám to za to?"
Naďa mlčí.
"Chci s ním mluvit," procedí Kyrylo mezi zuby. "Přestaneme s tím hraním, ano? Vím, co se stalo. Kde je?"
Naďa se narovná jako svíce. Ruce se jí třesou. Nejen ruce. Nadechne se, ovládne se. Nesmí dát nic najevo. Ne před Kyrylem, a už vůbec ne před Kosturakem.

Kyrylo zamračeně sjede Tarase pohledem. "Máš vyražený zuby, nebo mozek?"
Taras se zatváří nechápavě.
"Vážně sis myslel, že se na to nikdy nepřijde, ty debile? Zatemnil se ti tady rozum?"

"Je tu nějaké bludiště," řekla Morgavsa.

"Musíme se dostat do cíle," odpověděla na to Morganka.

"U všech krkavic, to jsme zabloudili tak, že se asi nedostanem ven. To je
pyramida, kde se zatmívá rozum," řekl zděšeně Krákal.

"Naopak. Kde rozum svítá. Můžu se přece jako duch podívat po východu," odpověděla mu na to Morganka.

"To je fakt," řekli naráz Krákal a Morgavsa.

"Pořád na rozcestích vlevo," řekla Morganka.

"Ajo vlastně," odpověděl Krákal.

"Co je na konci?" zeptala se Morgavsa.

"Mapa k zámku Kečokkínvolim, který taky patří Chufuovi, stejně jako Matakčokmesakčok," odpověděla Morganka.

"To bude určitě náš cíl," rozhodla se Morgavsa.

Přízrak ustupuje před výtryskem zapuzovacích kouzel.
Vzápětí se opět rozpíná, zběsilá temnota vyplňuje každou skulinku.
Evženova kolena se podlamují únavou, gesta váznou. Bojuje z posledních sil. Při každém útoku má pocit, že se zhroutí a už nikdy nevstane.
Zoufalá Lada neví, kam dřív skočit, komu pomáhat, koho chránit...
Tady někdo omdlel… Jedna paní zvrací… Mladý muž se zpanikařeně snaží zastavit proud krve, co se mu řine z nosu… Kde je Milan? Tamhle… Choulí se do klubíčka…
Celý tenhle příšerný barák se asi za chvíli zřítí…
Evžen něco křičí, co chce?
Tělo zkamenělo, mysl ochromil šílený děs.
Lada se nedokáže pohnout.

"Vole, poď dát páku. -škyt!"
"Ne, budeš podvádět," zabručel Drung.
"Neser, kouzlo neni podvod, -gulp," dopil korbel Grebthagillaz.
"Podle pravidel - je."
"A pak že síla! Ha, svaly sou k hovnu, magie vždycky - hump - silnější!"
"Ser na něj."
"Je vožralej jak banán," štamgasti mají jasno.
Drung se zamračil, šel se vychcat.
Vrátil se, usedl ke svému stolu: "Tak poď sem, vejtaho!"

Zaklesli ruce.
Grebthagillaz zakouzlil a tlačil.
Naběhly mu ohromné černé provazce svalů pod kůží.
Drungova ruka se pomaloučku klopila.
Pak se kouzlo vyčerpalo - prásk!
Profesor odtáhl ledovat pohmožděninu.
"Dobrý! Jak?"
Drung rozepnul rukáv: "Čumte! On my ten duralitovej sochor vohnul!"

Myslím, že nebudu sama, koho napadne nyní jediná správná odpověď.
Ach naše persóny historické, naši velikáni všech dob.
Kdyby oni věděli, co v tom městě velikém, na té Malé Straně, co se tam vysemení za kytičky (mám zakázáno mluviti vulgárně)...
Co se tam kravatek hedvábných do krčků tučných a ještě tučnějších zařezává, až dechu těm moudrým přiškrcuje neb není jinak možno, že bez kyslíku jim mozek často nefunguje.
Jaké perly (nám, sprostým neuznalým), jaké skvostné nápady ze sebe vydají (spíš vypotí a pak se spolu vyfotí).
A ty, národe nehodný, zírej a plač.
Nebo je ze Sněmovní konečně ven tlač!

Z otevřených dveří se nesly zoufalé vzdechy. Gwen opatrně nakoukla. U stolů seděli různě zbědovaní jedinci, okusující konce stylů*, mající cukání v oku a vůbec přicházející o svou jedijskou příčetnost. Gwen zmizela v chodbě a pomodlila se za ty ubohé duše. Byli to noví Rytíři Jedi, absovující svoje první setkání s řádovým úředním šimlem. Zkouška ohněm. Neúprosný systém. Potvrzení, ověření, založení, vyzvednutí a znovu dokolečka dokola. Nelze obejít, zkrátit, ulehčit. Pokud nevíte, jak na to. Gwen vyjela z prádelny s vozíkem označeným 'špinavé tuniky' obsahující nová katarnová brnění. Včera zažádala. Za dva měsíce jí přijde potvrzení, že je v pořadí.

„Dost!” štěkl urostlý muž v uniformě. „Říkal jste Adolfa Hitlera?”
„Dokonce jsem to i zařval,” upřesnil Alfons.
„Nemějte strach, dovedeme vás k němu. Kárný, zavolejte Chocholouška. Řekněte, že přivezeme Führerovi zvláštního hosta. Jakže se jmenujete?”
Konečně pořádný velitel! Už se bál, že to na něj Machatá nahrála. „Říkal mi Alfie, stejně jako Himmler.”
„Slyšel jste Kárný?! Himmler. Zavolejte ten vůz!”
„Chocholouškův?”
„Dům rozumu, chápeš ne?” upřesnil blonďatý kolega.
Kárný pochopil. „Áha!” Odběhl.
„Führer vyžaduje,” pokračoval zatím velitel. „Aby jeho hosté byli vhodně oblečeni. Štymský, sežeňte rychle kazajku.”
Konečně to šlapalo podle Alfonsova gusta. Akorát ta kazajka mu zbytečně svazovala ruce.

Bylo mu šedesát tři let a Věře skoro dvaapadesát, když v dubnu roku 1945 odjeli do Německa. Julija s nimi nebyla – už dlouho o ní neměli žádné zprávy. Utíkali podruhé v životě a znovu před týmž nepřítelem.
Skončili v uprchlickém táboře nedaleko Mnichova. Dny nebyly tak zlé, ale večery v místě, které se teď na krátkou dobu stalo „domovem“, večery zatmívaly nebe i rozum. Vzpomínky, sdílené i soukromé, se proplétaly, stavěly mezi sebou mosty a zase se od sebe vzdalovaly do zdánlivě neexistujících souvislostí. Grigorijův Charkov, Věřina Moskva. Lemnos, Gallipoli, na chvilku Praha a nadlouho Brno… Kde je vlastně doma?

Jednou se Viktorka probudila a v pokoji byl Dům Se Zatmělým Rozumem.
"Ahoj, Zdislavo," pozdravil.
"Ahoj, Dome," pozdravila holčička. "Nejsi tlochu popleta? Jmenuji se Viktolka!"
"Ahoj, Viktolko," opravil se host.
"Viktolllka!"
"Ahoj, Viktorko!"
"Ploč se tvážíš, jako bys neuměl do pěti počítat?"
"Neumím..."
"To je jednoduché: jedna, dva, tži, pět!"
"A jsem malý a neužitečný!"
"Kdybys byl velký, tak nemůžeš pšijít na návštěvu! Plo mé figulky jsi akolát!"
"Opravdu? Budeš si se mnou hrát?"
"Jasně! A budu ti číst, abys byl chytlý! Já už umím A a E a V!
A tak se Viktorka a Dům Se Zatmělým Rozumem skamarádily.