Hetalie

„Já to vážně nechápu! Ještě před pár měsíci jsi byl… no... relativně štíhlý. Jak ses proboha dostal k tomuhle?“ Ruka Johna Jonese obsáhla to, co bylo jeho bratrem Alfrédem.
Značně rozplizlým bratrem, neodpustil si v duchu poznámku. Číslu na váze, chtě nechtě, musel věřit.
„Ehm… hodně jídla a pití.“ Národ Ameriky to přiznával nerad.
„To ty tvoje národní pochoutky, co?“
„Máme je tak dobrý. Burgery a cola… je to prostě poklad.“ Alfréd se ani nepokoušel zamaskovat nadšený pohled. Zbledl, když John sáhl po mobilu.
„Arthure? John… mohl bys přijet? Našemu bratrovi nastane odvykací kůra. Potřebuje dietu a pevnou ruku. Díky.“

Únor. Čas únavy a otupělosti, alespoň pro Ivana Braginského, který většinu svého fungování trávil v téměř delirijním alkoholovém opojení.

„Né! Ivane, sem teď nemůžeš!“ Katya zoufala.
„Nemáš?“
„Alkohol má Nataša. Musí přece něco zbýt do dalšího silvestra!“
Odjel s nepořízenou do Země vycházejícího slunce.
„Potěšilo mě, že i ty trochu zapracuješ na obnově svých ztučnělých jater.“ Japonsko se zaculil. „Vím, rád bys to porušil, inu, důsledky. Osvěta začíná a končí u nás samých.“
Rusko s námahou četl lejstro. „Já... se zavazuju… světit… suchý… únor…“ S každým dalším slovem bledl v obličeji. „Celý měsíc? Žádná vodka?“
„Vytrvej. Duchové předků jistě pomohou!“

Voda se valila vpřed přes peřeje. Divoce, nenasytně posilovaná soutokem dvojice řek. Obě tvořily přirozenou hranici mezi státy Konfederace a Unie.
Měl sis to rozmyslet. Neměl jsi tam svoje sestry nechávat, hlásek svědomí se ozval v indiánově hlavě. Potlačil ho, zkoumal cestu skrz rychlý proud. Nebyl čas váhat, když zaslechl hlasy, vrhl se do vody.
Výstřely, hvízdající kulky.
Výkřik, plný bolesti.
Dvojice střel ho zasáhla. Šok otupil bolest, ale z ramene a boku silně krvácel. Ztratil vědomí, nechal se unášet proudem.
„Rychle! Honem! Ztratil spoustu krve!“ Ženský hlas.
Neochotně otevřel oči.
„Vydržte!“
Zachránil mě nádherný anděl, víčka mu pomalu klesla.

Arthur Kirkland na sebe zkoušel navléknout uzounkou košili, přes ni přehodit brčálově zelený frak a na hlavu narazit široký klobouk s přezkou. Mladší sourozenec zápolení se zájmem sledoval.

„Co máš za kostým?“

„Skřítek. Slíbil jsem Irsku, že jako mecenáš zdejších slavností se jich letos i zúčastním. Byla nadšená!“ Arthur se soukal do sytě oranžových nohavic, přes židli měl přehozené kalhoty, též laděné do zelena.

„Chybí pracovní obuv. Říkals, že ti nějaký boty zbyly z loňska.“

Amerika se přehraboval v botníku, než našel poklad… botičky s červenými a bílými pruhy.

Angličanovi se před očima dělaly mžitky. „Viděl jsi vůbec někdy leprikóna?“

Moderní doba má svý mouchy , povzdychl si Gilbert, když pokládal lejstra na stolky. Konal se summit, i když spíš sabat, slet čarodějnic. Klapání podpatků, nevraživé vrčení, propalování pohledem každého, kdo vstoupil.

„Arthure, taky by tě neubylo, kdyby sis to sako zapnul!“ prskla zlostně jedna z předních členek.
„Tak to tak neprožívej, drahá Natašo.“ Gilbert ji oblažil zářivým úsměvem. Ohnala se po něm, uhnul.
„Na to slovo začínám být alergická,“ zabručela Wang.
„Summit?“ uchechtl se Němec.
„Kvóty. No uznej, dřív tu byl klid a teď? Jedna velká slepičárna! Chci být zase muž!“
Gilbert dusil smích. Tak už i Čína uznává patriarchát?

Malé možná-nárůdky, potomci personifikovaných zemí, si vyprávěly strašidelné historky.

„A rozdrásal jim hruď!“ vypískla culíkatá Amerika a ostatní vyjekli. „Teď ty.“

„Ta hra je blbá,“ ohradila se česká holčička.

„Všichni něco řekli!“

Podvolila se. „V kočičím království, plném koťátek…“

„Hej! To není horor!“

„Kočičí holčičky si hrály na zahradě, zpívaly, bylo Velikonoční pondělí. Objevil se vlk s dlouhým prutem se třemi stužkami… modrou, červenou, bílou. Přeskočil branku a začal koťátka bít… až byly kočičky čerstvě nařezané!“

Vřískot. Dovnitř nakoukla hlava. „Strejdo Gilberte, na co máš ten prut?“

„Jsem velký zlý vlk, víte?“ Zavolal do chodby. „Miláčku, jdu ti nařezat kočičky!“

„Alfréde, nafouknul jsi míč?“

„Dá se.“ Kiku kontroloval tvrdost.

„Tak jo. Pravidla všichni znáte?“ Čína se potřebovala ujistit, že zápas proběhne v klidu. Vždyť to byl jenom fotbal.

Zamumlali, že tohle nemusí řešit. „Fajn, výkop!“

Pustili se do sebe. Osa proti Spojencům. Wang dělala rozhodčí.

„No jasně, aby ten Němec pořád jenom nefauloval! Umíš taky něco jinýho?“ Zazhvízdal Rus.

„Ty máš co říkat! Co kop, to faleš!“

„Ludwigu, nerozčiluj se. On prostě jenom neumí…“

„Ále, další fašoun promluvil!“

„Tohle si vyprošuju, Arthure!“ vyprskl Antonio.

„Pánové, buďte v klidu.“

„Mám těch narážek dost! Chcete to, máte to mít! Hrr na ně!“

Častokrát netušil, co od života čekat. Vystřídal spoustu rolí i zaměstnání. Byl školákem, pomocníkem, poslíčkem. V mafiánské hierarchii se vypracoval od píky, nehledě na to, že byl syn dona. Nic nedostal zadarmo.
Brzy po návratu z rodinné dovolené na Havaji obdržel povolávací rozkaz. Na svůj osobní seznam si přidal další položky: bisexuál a voják. Tím to neskončilo. Roky ubíhaly a on se pokoušel žít svůj život, jak nejlépe mohl. Stálo to nervy a úsilí. Po otci se stal novou hlavou rodiny, donem, získal si respekt. Nestačilo to.
Teď ho čekala nová role, partnera a otce. Byl to výlet do prázdna.

Nesnášeli školení, většina z nich byla nezáživných, nudných, pro všechny bez rozdílu. Jediným světlým bodem byla možnost jít pohromadě do hospody, ovšem tentokrát to byla jiná liga.
Gilbert je vzal do sladovny, ne jedné z těch moderních, ale do staré, spojené s pivovarem.
Dostali možnost projít si prostory, ochutnat různé druhy piva, i se něco nového dozvědět.
Průvodcova otázka však většinu přítomných, mužských národů zanechala v rozpačitém mlčení.
„Retenční schopnost sladu?“
Žili staletí, byli nesmrtelní, ale tohle slovo neznali.
„Nevíte, pánové?“ Průvodce viděl bezradné pohledy.
Netušili, ani Gilbert s Ludwigem ne.
Čekal je zábavný, dovzdělávací večer plný piva a sladu.

Ruka udělala tah štětcem po plátně. Pod obratnými prsty malíře vznikala kombinace malby a částečné fotografie. Pomalu namočil štětec do zelené barvy, opatrně nanášel vrstvu po vrstvě. Dával si záležet i na detailu pouhého oka, potřeboval, aby barvou odpovídalo oku muže na fotografii.
Ve válce múzy mlčí, vybavil si latinské přísloví. Inter arma silent Musae bylo pravdivé. Za války po štětci a plátnu nesáhl, nemohl. Přenášet na plátno tyhle vzpomínky bylo bolestivé i pro něj, národ.
Tak… poodstoupil od stojanu. Zítra dodělám poslední detaily. Obraz měl rozpracovaný delší dobu. Na výstavě se vydraží… litoval, že Arthur Kirkland se toho nedožil.

Necítil se ve své kůži, když předstoupoval před královnu.

"Pane Kirklande, posaďte se."
"Postojím, madam."
"Sloužíte vlasti již mnoho staletí, velmi si vážím Vaší práce. Nicméně nová doba žádá oběti a země si nemůže dovolit, aby ti, kdož ji reprezentují, nežili příkladně. Oženíte se, pane Kirklande."
"Ne... to... to nemůžete!"
"Berte to jako rozkaz."
Těžká ruka vévody z Edinburghu mu dopadla na rameno. "Odvahu, chlapče. Sezvala Vám celou delegaci."

Byla to noční můra. Šlechtičny v patách, každá ho zkoušela lovit jinak. Donutil se kleknout si před královnu a prosit jako hříšník.
"Ale pane Kirklande, vždyť to bude bolet jenom chvilku."