11. kapitola

středa, 30. ledna 2019

Včera jsem byla na terapii.
Terapeut se jmenuje Ian Sinclair, je to čtyřicetiletý sympatický Skot a má moc útulně zařízenou kancelář. Což je asi samozřejmé, vzhledem k tomu, že by se tam měl člověk cítit bezpečně a příjemně. Dostala jsem na něj kontakt od doktora Pottera. Není to přímo jeho terapeut, ale bylo mi řečeno, že je skvělý.
Hmm… Jak to probíhalo? Začátek byl vlastně totální katastrofa. Z mojí strany. On byl velmi slušný a profesionální. Zatímco já si hned po příchodu vybila všechen vztek a frustraci, nechovala jsem se ani férově, ani příčetně, a dost se divím, že měl trpělivost se mnou ten rozhovor dokončit. Na rovinu jsem mu řekla, že jsem tam jen proto, že to chce můj šéf, a kdyby bylo po mém, v životě k žádnému cvokaři nejdu. Že žádného nepotřebuju, protože přesně vím, co se mnou je, a že to chce prostě čas a ne do toho vrtat a zbytečně se v tom rýpat jak v podebraném palci.
Nabídl mi pití. Odmítla jsem. Chtěla jsem to mít co nejrychleji z krku.
Pak mi navrhl, abych tomuhle sezení dala šanci. Pokud se na konci rozhodnu znovu nepřijít, bude to v pořádku, nikdo nemá právo mě k čemukoli nutit, zaměstnavatele nevyjímaje.
Zeptal se mě, co se vlastně stalo.
Stručně jsem mu popsala, k čemu došlo minulý týden na pohotovosti. Zároveň jsem jedním dechem dodala, že moc dobře vím, proč k tomu došlo, a že si uvědomuju nepřiměřenost svojí reakce. Ujely mi nervy. Víte, ono není jednoduché dlouhodobě snášet všechen ten stres, co provází práci na urgentu, všechny ty vypité houmlesáky, vyšinuté maniaky, feťáky, životní trosky, oběti domácího a sexuálního násilí, fetišisty, extrémisty a obecní blázny. Můžete mít povahu beránka, můžete být flegmatik, můžete být altruista a filantrop a stejně se jednoho dne přistihnete při nutkání vrazit pacientovi do ruky stříkačku sedativ, protože v alternativním případě byste ho museli zabít. A že jste tam od toho, abyste pomáhali lidem, fakt neznamená, že na sobě necháte štípat dříví. Napadení lékaře není nic výjimečného. Děje se to denně.
Chtěl vědět, jestli se to stalo i mně. Jestli mě už někdo napadl.
Nechtěla jsem mu vykládat o Norwichi. Prostě jsem se o tom nechtěla s nikým bavit. Rozebírat to, připomínat si to. A najednou jsem sama sebe slyšela, jak ten zážitek popisuju. Vůbec to nechápu. Jako by mi rozvázal jazyk nějakým kouzlem. A přitom tam jenom seděl, trpělivě vyčkával a díval se na mě. Jeho oči byly laskavé, plné pochopení a zároveň bystré a inteligentní.
Když jsme skončili, po tvářích mi tekly slzy, o kterých jsem ani nevěděla, že mi vytryskly.
Dobře, připouštím, mám lehkou posttraumatickou stresovou poruchu. A uznávám, že nejspíš bude přínosné přijít i na další sezení. Koneckonců, je fajn umět si přiznat problém. A přijmout pomoc druhého.
Možná, že se tahle rána přece jenom líp zahojí, když ji někdo zašije.
Doktor Lloyd si tenkrát taky nechal zašít jen tu povrchovou a nedopadlo to dobře. Přiznal mi, že ještě po čtrnácti letech má potíže, kdykoli se ocitne uprostřed nějakého vyhroceného konfliktu nebo nedejbože proti někomu, kdo v ruce drží nůž. Říkal, že v tu chvíli zamrzne, že ho strach dokonale paralyzuje a hrůzou není schopný ani dýchat. Úplně absurdně čeká jenom na to, až se noční můra zopakuje, poněvadž jeho mozek nedokáže přimět tělo k pohybu.
Vylíčil mi překvapivě i důvod, proč takhle reaguje. Mluvil o Crouchovi, o tom, jak se na něj ta sadistická zrůda vrhla takovou rychlostí, že neměl nejmenší šanci. O tom, jak šla rovnou po krku. Bleskový a přesný útok. Jako když predátor skočí po kořisti. A já si najednou uvědomila, že jsem vlastně zažila totéž, jen jsem měla víc štěstí než on. Já vyvázla jen se škrábanci.
Jsem ráda, že mě na tu skleničku dneska večer vzal. Což by pravděpodobně neudělal, kdyby mě nenašel ve sprše s nohou rozřezanou tak, že nepřestala krvácet, dokud ji neošetřil tlakovým obinadlem. Šla jsem hlouběji než obvykle. Zasáhla jsem žílu. Tolik jsem si přála získat nad sebou zase plnou kontrolu, že jsem se paradoxně přestala ovládat.
„Sebedestrukce bývá obvykle známkou softwarové poruchy,“ řekl mi nad sklenkou skotské. „A pak existují méně obvyklé případy, kdy jde o základní nastavení. Systémovou funkci, které se nezbavíte. Které vás nikdo nezbaví.“
Asi jsem zněla trochu posměšně, když jsem opáčila: „Ale vy žádnou takovou aplikaci v mozku nemáte, co?“
Jeho odpověď mi pořád ještě rezonuje v hlavě a před očima vidím ten úsměv Mony Lisy.
„Žiletka není jediný způsob, jak se dá tělu ubližovat. Už jste někdy zkusila po šestnáctihodinové směně uběhnout nalačno 20 kilometrů? Nebo se nechat šukat do stavu, kdy druhý den nemůžete sedět?“