54. kapitola – Význam obuvi pro lidstvo

… a dál

54. kapitola

Význam obuvi pro lidstvo

Světem se putuje daleko lépe, když má člověk správné vybavení, nebo aspoň boty. Sedmimílové oceníte obzvlášť, když po vás jde černokněžník.
Putovaly a slunce probleskovalo mezi stromy. Sem tam vykouzlilo mlžný sloup, který dopadal skrz koruny a ukazoval jim: „Tady se můžete usadit, zmožené poutnice.“
Šárka se tím nenechala svést z cesty. I když by si odpočinula moc ráda. Po tom, co ji opustil příval vzteku a strachu, který tvořil divotvorný lektvar, jenž ji poháněl, uvědomila si, jak je ztuhlá, jak ji začínají bolet nohy a neustále se rozhlížela s obavami, co se přižene teď.
Nepřestávala po očku sledovat Kláru. Měla podezření, že její sestra co chvílí špicuje uši. A větří.
To ji znepokojovalo nejvíc.
„Víš co?“ navrhla jí Šárka. „Vezmeš si moje boty.“
Klára se na ni zadívala. Chvilku se zdálo, že zapomněla, že něco takového jako obuv v jejím životě existovalo. Potom však zavrtěla hlavou.
„Je to jenom spravedlivé.“ Šárka se zastavila u příhodného spadlého kmene.
Šárka ukázala na své nohy.
„No právě,“ pomyslela si Šárka. Její sestře se viditelně zostřily nehty na nohách. Měla sklony vytahovat se na špičky a nárt i prsty jí obrůstalo u princezen ne zcela obvyklé osrstění. I když kdo ví, co se ve všech těch střevících skrývá. „Trvám na tom. Strávila jsi bosá celou noc. Já si beru den.“
Zabojovala se tkaničkou jedné. Druhá bota se jí už beztak rozvázala. Podala obuv Kláře a ta ji k její úlevě přijala. Nepokusila se boty okousat, dokonce je ani neočichala, co že se dalo považovat za dobré znamení.
Naprostý triumf nastal, když si sestra pokusila sama zavázat tkaničky.
„Pomůžu ti,“ navrhla Šárka a chtěla jí kleknout k nohám, ale Klára ji odšťouchla hlavou.
Po chvilce nejistoty, kdy nakláněla hlavu sem a tam, se ukázalo, že zvládne zavázat boty i zpaměti.
Šárka mezitím sedla zpátky na kmen, koukala na své růžovoučké prstíky a v duchu se s nimi loučila. Kolem letící motýl na ně usedl a šmejdil jí po kůži sosákem. Šárka, která viděl tenhle druh usedat i na kobylince, to nebrala jako poetický výjev.
Otázka mytí nohou ji dovedla k praktickým starostem. „Musíme někde sehnat vodu. Nebo se aspoň napít.“
Pomohlo by to i s divným bolehlavem, který se jí uvelebil pod lebkou. Nebyl ani tak krutý jako zvláštně otupující. Kdyby tu byla sama, možná by nakonec neodolala a lehla by si.
Když byla Klára hotová, Šárka se neochotně rozloučila s kmenem i se svými měkkými a nenarušenými chodidly a vydala se s Klárou na další část cesty kdoví kam.
Ještě se naposledy ohlédla, jestli nějaká zbytková magie neproměnila kmen v nenasytné dítě, které bude pojídat kolemjdoucí.
Při její smůle by se to klidně mohlo stát.
Kmen zůstal kmenem, lesní zvěř v okolí se taktéž držela svého živočišného druhu. Jen po nějakém čase se jedna ze skal s kamenitým skřípěním nesmírně pomalu pootočila a upřela rozeklané štěrbiny vzniklé působením vody a větru směrem, kterým se princezny odebraly. Jenže tohle ona dělala pořád a dnes byla příliš lenivá na to, aby pronásledovala kolemjdoucí.

„Tohle je jasný jasan,“ poznamenala Šárka. Slunce už vystoupalo vysoko a ona měla pocit, že musí zanechávat krvavé stopy. Když se ale ohlédla, tak to tolik dramaticky nevypadalo. Ani Kláru případné otevřené rány nevyprovokovaly k vlkodlačímu útoku. Šárka měla přesto malíčky i palce obou nohou slušně otlučené o kořeny a kameny a už si byla celkem jistá, že z pěšiny sešly na stezku vyšlapanou srnkami nebo divočáky. Prodíraly se větvemi, podlézaly je a Klára si přitom na všech čtyřech počínala podezřele obratně.
„A hele, sýkorky.“
Šárka se ke všemu přistihla, že blábolí. O všem možném. O místech, která míjely, o tom, v které části království se ocitly, a pak se opravila na „v kterém cizím království“ se ocitly, protože královna Blanka podle oslavných písní trubadúrů i mistříčkových výročních statistik vypudila z jejich země všechny lapky.
Navíc se mluvením pokoušela odvést sestřinu pozornost od toho, jak sebou cukne pokaždé, když špatně došlápne, i od možného zhoršení Vševladovy kletby.
A aby toho nebylo málo, zachraňovalo ji to před myšlenkami, jež se jí lítě honily hlavou: Už se nemáte kam vrátit. Je to tvoje vina. Jak jsi mohla být tak pitomá? K čemu je ti magie, když jsi nedokázala zachránit vlastní sestru? Skoro vlastní. Možná ses dost nesnažila. Vždycky jsi na ni žárlila. A teď jste v háji. Doslova. Je z ní příšera. Jedna z těch, které její vlastní matka zabíjí. Co když vás ten zmetek znovu najde? Hm? Táta se s toho zblá–…“ Tak dost!
Zamrkala a z očí jí sklouzly slzy. Klára se zastavil a opatrně se jí dotkla.
„To ten zatracený šutrák,“ vysvětlila rychle Šárka.
Klára se rozhlédla po okolních mechových polštářích.
„Ten, co jsem si o něj málem zlomila patu před chvílí. Ještě pořád mě to štve a – Ne, nesundávej si boty!“ Děsilo ji, že by sestřiny nohy mohly ještě víc ztlapovatět. Spoléhala na to, že jí boty budou připomínat, jak má správně chodit.
A pak jí les hodil záchranné lano. „Koukni! Maliny!“
To byla první dobrá věc, která je od poslední večeře na hradě potkala.
Vrhly se na ně… no, jako vegetariánští vlci.

„Musíme sehnat nějaké oblečení. A nádobu na vodu,“ pokračovala Šárka ve svém monologu. Když započítala ráno, připadalo jí, že za celý život ze sebe nevysypala tolik slov.
A nocleh a protikouzlo a boty a… další seznamy, kterými si člověk může utřídit nepořádek v hlavě.

Voda byla nádherná a sladká a úžasná. Nejbáječnější objev, který s Klárou učinily. Když narazily na potok, Šárka se div nerozbrečela naplno a zanořila nohy do studeného proudu. Na písčitém dně se odrážely roztřepené stíny kapradin, klouzaly jim po lýtkách, do toho švitořili ptáci a všechno bylo na okamžik zase dobré.
Vydaly se kousek proti proudu a narazily na studánku. Klára se pokusila napít z dlaní, ale pořád se snažila nabírat vodu přímo jazykem. Potom to vzdala a zanořila do studánky čenich. „Blížíme se k lidem, „poznamenala Šárka. „Musíme tě skrýt. Nebo zamaskovat.“
Hledala v paměti kouzlo, které by jim v tom mohlo pomoct. Jenže neviditelnost je ošemetná věc. V minulosti se jí vymykala z ruky, a to se ani nesnažila. Nejspíš se to dělo celé roky a ona vůbec netušila, že se vytrácí. Ne doslova. A teď aby to zkoušela na Kláře.
„Ale byla jsi v bezpečí. Když tě nikdo neviděl,“ zkoušela to znovu její hlava. „Kdyby ses ztratila úplně, nezpůsobila bys takovou katastrofu. Protože to je katastrofa. Táta–“
Šárka vnořila do potoka celou hlavu, aby to nemusela poslouchat.