50. Zakončení

„Ede, slyšíte mě?“
Slyšel. Ale nedokázal od sebe oddělit rty, aby promluvil. Zvednout víčka, pohnout se, zahýbat prsty, to všechno bylo tak náročné. Měl pocit, jako by ho zalili do olova.
„Edwarde, stiskněte mi ruku.“
„Jak je na tom?“
„Hypotenze, bradykardie.“
„Sanitka je tu za tři minuty.“
Cítil jemný parfém Debbie McKenzieové a teplo jejího těla, jak vedle něj klečela, a bylo to příjemné a chtělo se mu spát.
„Ede, zkuste tu být ještě chvilku se mnou, ano? Slibuju, že si brzy odpočinete. Teď potřebuju, abyste – …“
Její hlas se zvolna vytrácel. Zněl stále tlumeněji, až utichl docela, a Edward si připadal jako pod vodní hladinou, klesající hlouběji a hlouběji do bezedné jámy.
„Už zase?“ povzdychla si Luna Lovegoodová a opřela se v proutěném křesle na verandě svého plážového domku.
Viděl ji jasně, a zřetelně vnímal veškeré detaily. Vůni horkého letního odpoledne, lepkavou stopu slaného vzduchu, opalovací krém, kiwi a maracuju.
„Jak se máte?“ zeptal se.
„Je mrtvý?“ přešla Luna jeho banální dotaz.
„Ano. Ptáte-li se na Riddlea. Snad už do něj nějaký satanáš strká vidle. Per rectum.“
„Tak co tu ještě děláte? Vraťte se zpátky. Určitě o vás mají starost.“
„Mám zástavu oběhu?“
„Do prdele, je bez pulsu. Přineste z auta AED!“
„Kdy jste jedl naposledy? Isomaltulóza se v krvi udrží déle než glukóza, ale ani její účinek není věčný.“
„Podejte mi adrenalin a stříkačku s jehlou!“
„Tělo už nemá z čeho brát.“
„Převezměte masáž!“
„Jste v ketoacidóze.“
„Doufám, že mi nezlámou žebra. Poslyšte, tohle musí mít nějaký důvod. Proč tu jsem?“
„Nemám tušení. Líbím se vám?“
„Nejste můj typ.“
„Pak bude odpověď jinde.“
„Ale kde?“
„Vážně to chcete prodlužovat?“
„Připojuju elektrody… Komorová fibrilace.“
„Longbottom je v reaktoru. Spolu s Lily. Riddle je unesl z nemocnice a měl v plánu je zlikvidovat. Nevím, jestli se policii podaří je odtamtud dostat včas.“
„Pokud mají zemřít, my s tím nic neuděláme. Vydají se dál, stejně jako miliardy duší před nimi.“
„Jste vždycky tak stoicky klidná?“
„Doporučený výboj 150.“
„Já ze smrti strach nemám, doktore Lloyde.“
„Já také ne. Když jde o mou vlastní.“
„Ustupte!“
Obraz se zakymácel. Detaily se rozpily v barevné skvrny. Luna Lovegoodová byla to jediné, co ještě viděl ostře.
„Vy teď ale nezemřete, Edwarde.“
„Jak to víte?“
„Pořád fibriluje. Pokračujeme v masáži.“
„Tohle není vaše chvíle. Nekrvácíte. Tak se koukejte vrátit, už začínají být nervózní.“
„Připravený výboj 180. Ustupte!“
„Co když ale – ?“
„Vypadněte!“
Blonďatými vlasy orámovaný obličej s vypoulenýma očima barvy azurového moře zmizel.
„Sinusová křivka. Spontánní dýchání. Je zpátky. Dobrá práce.“
„Zavádím kanylu… Dáme čtyřicítku glukózu a chlorid sodný.“
„Kyslík 4 litry za minutu.“
„Kam pojedete?“
„St. Phoenix. Jedete s námi?“
„Ne. Zvládne to i beze mě… Tohle už zvládnete sám, Edwarde. Já slíbila příteli, že s ním večer půjdu do kina.“
Než mu na obličeji přistála kyslíková maska, pohnul koutkem úst vzhůru, aby věděla, že se na ni nezlobí.
„Mimochodem, hračičky jsem z vás vytáhla. Až na jednu. Tu nám příležitostně vrátíte.“
Pohladila ho po paži, kam právě zavedla infúzi, a když ho záchranáři naložili na nosítka, rozloučila se letmým polibkem na mokré, studené čelo.
„Brzy vám bude líp. A vsadím se, že Sirius Black už plave přes La Manche, aby byl co nejdřív u vás. Opatrujte se.“

***

„Nesahejte na mě!“ ohnal se Sirius po zdravotníkovi, který chtěl zkontrolovat jeho stav. „Jsem v pohodě. Kdo tady tomu velí?“
Susanne, která stejně razantně odmítla vyšetření od sestry ze záchranné služby, hodila hlavou po chlapovi s plukovnickou čepicí.
„Vyšší hodnost tu nevidím.“
Sirius se před něj postavil do půl těla nahý, mokrý a bez jakýchkoli zdvořilostí povídá:
„Potřebuju si zavolat.“
Plukovník si ho změřil rozčarovaným pohledem.
„Je to nutné?“
„Na to vemte jed sakra. Půjčíte mi telefon vy nebo někdo z vašich lidí?“
„Rafaele, podej mi svůj mobil.“
Nižší šarže telefon okamžitě poslušně odevzdala. Plukovník ho vtiskl do Siriusovy nastavené dlaně.
„Dík,“ zazubil se Sirius, zapnul internetová data, otevřel prohlížeč, vyhledal číslo na ústřednu Scotland Yardu a zkopíroval ho do okna vytáčení.
„Konstábl Smithová.“
„Sirius Black, zdravím. Přepojte mě na šéfinspektora Cornera. Je to naléhavé.“
„Vidím francouzskou volačku. Voláte z Francie?“
„Kdybych volal z Antarktidy, tak –“
„– se pravděpodobně nedovoláte. Co od šéfinspektora potřebujete tak naléhavého?“
„Možná to bude znít zvláštně, ale potřebuju s ním mluvit. Kdyby to šlo, brnknu mu přímo, ale číslo si nepamatuju a můj telefon zůstal doma na Grimmauldově náměstí, odkud mě unesli.“
„Vás unesli? Proboha, proč nevoláte na tísňovou linku?“
„Asi proto, že už mi nehrozí žádný nebezpečí? Ježíši, ženská, chci jenom mluvit s Mikem, nic jinýho pro mě dělat nemusíte!“
„Šéfinspektor Corner je teď na případu. Můžu mu nechat vzkaz.“
„Já v tom případu do prdele figuruju! Tak přestaňte dělat drahoty a spojte mě s Mikem! Hned!“
„Nechcete, abychom vám sehnali nějaké suché oblečení?“ staral se jakýsi poručík a podával Susanne deku, aby se do ní mohla zabalit.
„Pohoršuju vás?“
„Ne! Tak jsem to nemyslel! Já jen… jestli vám třeba není… zima.“
„Nejsem v šoku, nepotřebuju deku, díky. Je mi fajn. Ale můžete pro mě udělat něco jiného.“
„Cokoliv,“ vypálil a pak se celý zčervenalý poopravil: „Tedy, pokud to bude v mých silách a pravomocích.“
„Zjistěte prosím, jak je na tom sestra z mé ordinace Louisa Lermontová. Postřelili ji do břicha. Nejspíš ji odvezli do nemocnice v Lavendou.“
„Samozřejmě. Zavolám na dispečink záchranné služby i do nemocnice.“
„Děkuju vám.“
„No nazdar, Mikeu!“ zařval Sirius do telefonu tak, že se po něm všichni ohlédli. „Jo, já vím, jsem OK. Susanne taky… Co Severus? Je v cajku? … Co? Počkej, špatně tě slyším! Hučí tu vlny… Dobrý, povídej… Mrtvej? Jako dočista? Kompletně? Definitivně? … Haleluja, kurva, to se mi ulevilo! A co Sev? … Cože?!“
Susanne se k němu přikradla a z jeho reakce se snažila vyčíst odpověď, kterou dostal.
„Jak dlouho resuscitovali? … Nevíš. A je při vědomí? … Jasně. Dobře. No, já… my… My teď… Kam ho převezli? … Fajn, rozumím. Jsem na cestě. Díky, brácho.“
Sirius zavěsil, vrazil telefon zpátky do ruky jeho majiteli a obrátil se na plukovníka.
„Chci, abyste mě dopravili do Londýna. Okamžitě.“
Plukovník nejprve zvedl obočí nad tou drzostí a měl v úmyslu Siriuse vykázat do patřičných mezí, když vtom se k němu přitočila Susanne a promluvila ve francouzštině. Plukovník ji vyslechl, na chvíli se zamyslel, pak houkl na pilota armádního vrtulníku a vytáhl vlastní služební telefon.
„Tak si nastupte. Roger vás tam vezme. Ale nevzlétne, dokud nevyřídím povolení pro pohyb v britském vzdušném prostoru. To pár minut zabere.“
„Merci, colonel,“ hlesl Sirius a vyrazil k helikoptéře.
Když už v ní dvě minuty seděl, Susanne vlezla dovnitř, vmáčkla se vedle něj a bokem do něj šťouchla, aby jí udělal víc místa. Tázavě se po ní ohlédl.
„Myslíš, že tu zůstanu a budu čekat na tvůj telefonát? To bych se nedočkala. Nebo jsem tě špatně odhadla? Jsi chlap, co holce zavolá?“
„Ne, to fakt nejsem. Máš dobrej odhad.“
„Teď mi řekli, že Louisa už je po operaci. Kulka minula žaludek a proletěla horní částí příčného tračníku, chirurgům se podařilo střevo zachránit. Je v umělém spánku, takže by mě stejně nevnímala.“
„Tumáte!“ křikl na Siriuse plukovník a otevřenými dveřmi vrtulníku mu podával čisté bavlněné tričko, které vymámil od záchranářů. „Ať vám v těch sto padesáti metrech neumrznou bradavky. Au revoir. Dobře doleťte.“
Mávnul na pilota, že může startovat, zabouchl dveře a odklidil se z dosahu rotoru.
„Cos mu vlastně řekla?“
„Že jsi ten hrdina, co v létě zachraňoval lidi z autobusu u Champsevraine. A že tě teď někdo v Londýně moc potřebuje.“

***

„Co to sakra –“
Řídicí středisko bylo opuštěné, když do něj vstoupili. U ovládacích panelů nikdo neseděl. Údaje na monitorech blikaly ve výstražně podbarvených oknech, mnohé z kontrolek svítily červeně a sálem se rozléhalo souvislé pískání.
Doktorka Sokničová se posadila k jednomu z počítačů a zjišťovala, co se děje. Neville jí zvědavě nahlížel přes rameno.
Areálem se rozezněla poplašná siréna.
Percy vykoukl z okna.
Nikde neviděl žádného pracovníka. Všude bylo prázdno.
Přímo pod velínem projel náklaďák s plachtou, závora u vrátnice se zvedla a pustila ho ven. Během několika vteřin zmizel ve tmě.
„Někdo nás odřízl od sítě. Jsme v nouzovém režimu napájení. To by ještě nebylo nic hrozného, ale program štěpné reakce byl pozměněn, reaktor teď pracuje na plný výkon a chladicí systém hlásí kritickou poruchu. Do reaktoru neproudí voda! Přehřívá se! Tohle je zlý!“
„Já jaderné fyzice moc nerozumím,“ ozvala se Lily, „ale tak nějak mi došlo, že to asi nebude dobrý.“
„Nechápu to,“ zavrtěla zoufale hlavou Lubka. „Bezpečnostní tyče už se dávno měly spustit a zastavit štěpení.“
Percy vytáhl svůj mobilní telefon, poodešel stranou a vytočil číslo generála Dumbledorea.
„Co sekundární havarijní systém?“ zeptal se Neville. „SCRAM.“
„Nefunguje! Jako by někdo odstřihnul řídicí jednotku od okruhu. Nereaguje to na žádný příkaz.“
„Tak to musíme udělat ručně.“
„Chcete sestoupit do reaktoru?“
„Když to neudělám, tak to bouchne.“
„Fajn,“ přistoupila Lubka na jeho smělý návrh. „Doufám, že dole zazáříte.“
„Nebojte, nezapomenu zhasnout.“
„Vy nikam nepůjdete,“ prohlásil Percy, který právě dotelefonoval. „Jste civilista a na to jsou předpisy. Vy všichni se teď seberete a poběžíte za vrátnici. Tam bude čekat člověk, který vás odvede k vrtulníku. Odletíte odsud pryč. Doktorko Sokničová, jak dlouho podle vašeho odhadu ten reaktor bez zásahu vydrží?“
Lily se k němu obrátila s očima navrch hlavy. Když pochopila, co se chystá udělat, sevřelo se jí srdce a málem se neudržela na nohou.
„Percy, tohle je šílenství!“
„To rozhodně,“ potvrdil suše. „Kdyby mi někdo ještě před měsícem řekl, že polezu do natlakovaného atomového reaktoru a pokusím se zabránit jaderné katastrofě, asi bych se mu vysmál.“
„Reakce dosáhne kritického limitu asi za 20 minut,“ oznámila Lubka. Měla překvapivě pokojný tón hlasu.
„Kde máte obleky?“
„Tady,“ instruovala ho a ukázala na volně přístupnou dvoukřídlovou skříň, která ukrývala bílé ochranné obleky, nepropustné boty, rukavice a plynové masky.
„Percy!“
Lily ho chytila za zápěstí, když se začal oblékat.
„Vypadni odtud,“ nařídil chladně a vyprostil ruku z jejího držení. „Vy všichni odtud vypadněte. Hned!“
„Já půjdu s vámi,“ řekla Lubka, svlékla si pracovní plášť a popadla druhý oblek. „Na rozdíl od vás přesně vím, kde co je.“
Percy věděl, že tenhle argument je neprůstřelný. Kývl. Pak plně ustrojený otevřel dveře.
„Až po vás, dámy. A vy se taky neflákejte, Longbottome. Ten vrtulník na vás nebude čekat věčně. Jestli to tu vyletí do povětří, je vysoká pravděpodobnost, že ho atomový mrak za letu poškodí.“

***

„Pětiminutová zástava oběhu, chytil se na adrenalin a AED. Zavedena infúze s fýzákem a glukózou. Tlak 70/50, tep 45. Glasgow 8. Bez vnějších zranění.“
Záchranář Max Cattermole předal pacienta doktoru Krumovi a s parťákem Brianem ho ještě doprovodili na vyšetřovnu č. 1, kde počkali, až jim sestra vrátí jejich vybavení.
Denisa Creeveyová byla ve tváři bledá jako smrt, její pohyby však nenesly žádné stopy nejistoty. Počínala si stejně profesionálně jako kdykoli jindy.
Připojila Edwarda na jejich vlastní srdeční monitor, zapnula elektrokardiograf, nachystala odběrovou sadu a protože viděla, jak se Edward chvěje, zabalila ho do termodeky.
„Krev na ASTRUP, obraz, glykémii, toxikologii, srážlivost, hormony, kardiomarkery a kreatinin. EKG – aha, už jede, bezva.“
Krum fonendoskopem poslechl dechové i srdeční ozvy. Potom přešel k neurologickému vyšetření. Zkontroloval zornice, šlachové reflexy a reakci na bolest, chytil Edwarda za pravou ruku a palcem ho zašimral na dlani.
„Stiskněte.“
Edward jeho ruku slabě zmáčknul.
„Jsem si jistý, že to umíte mnohem lépe… Jak se jmenuje vaše dcera?“
Edward semknutými rty vydal nezřetelný zvuk.
„Bolí vás někde?“
Znovu zabručel a hlavu odvrátil ke straně.
„Chápu, že vás to vyšetření nebaví, mě taky ne, právě teď začíná v televizi zápas Kanonýrů se Soumary a mnohem radši bych seděl na lékařském pokoji. Uhodil jste se do hlavy? Kývněte, jestli ano.“
Edward bez pohnutí ležel.
„Dobře. Nějaké drogy?“
Žádná reakce.
„Alkohol necítím.“
Denisa dokončila odběr, označila zkumavky, v počítači vyplnila žádanky, odeslala je a zavolala noční sestru Olgu, aby se proběhla do laboratoře. Merry Snydeová vyndala z analyzátoru výsledky acidobazické rovnováhy a podala je doktoru Krumovi.
„pH 7,3, PCO² 3,94, PO² 7,1, saturace kyslíkem 95. Elektrolyty: Na 122, Cl 87,5, K 3,5, Ca 1,5, Mg 0,6. Kombinovaná acidóza. Cukr 3,5. Výborně. Snydeová, nasaďte mu další čtyřicítku glukózu a NaCl. Všechny vaky ohřát… Jak vypadá EKG?“ Hodil pohledem po přístroji a začal zkoumat svodky. „Srdce maličko klopýtá. Dvakrát třívteřinový výpadek v SA uzlu. Sestro Creeveyová, 0,5 mg atropinu a zavoláme na kardiologii. Chlape, vy jste se úplně zničil. Zase jste si byl po práci zaběhat?“
„Ne,“ promluvil konečně Edward, sílu na otevření očí však neměl, „byl jsem si zahrát šachy.“

***

Harry nervózně pochodoval po obývacím pokoji, ukazovákem stíral z nábytku neexistující prach, nadzvedal a zase pouštěl Dracovy upomínkové předměty vystavené na krbové římse a co minutu kontroloval čas na svých chytrých hodinkách.
„Přísahám, že jestli toho okamžitě nenecháš, tak těm policajtům venku přibude další úkol – zajistit místo vraždy,“ zavrčel Draco.
„A jak by ses na mém místě choval ty? Moje máma, Neville a Edward jsou vydaní na milost a nemilost psychopatickému vrahovi a nás tu policie drží jako ptáky v kleci! Do prdele!“
Harry nakopnul obývací stěnu a ta mu to promptně vrátila ukrutnou bolestí.
„Nábytek za to nemůže,“ utrousil Draco a došel do kuchyně pro sáček ledu. „Pojď sem, posaď se.“
Harry klesnul do křesla a odevzdaně natáhl nohu před sebe, slzy na krajíčku a výraz Joba před fatální ranou.
„No dal bych ti dvacku.“
Draco mu vyzul tenisku, k chodidlu přiložil led a chladil.
„Víš, jaký pocit na světě je nejhorší?“
„Stud? Jen hádám, ničím takovým jsem nikdy netrpěl.“
„Bezmoc. Když nemůžeš vůbec nic udělat a jsi odsouzený jen přihlížet, a někdy ani to ne, jako třeba teď. Nikdo ti nic neřekne, nemáš tušení, co se děje, víš jenom, že to není v pohodě, a prostě čekáš, až ti někdo oznámí, jak to dopadlo.“
„Takhle se cítí lidi, co k vám přivezou svoje blízké, ne? Příbuzní a přátelé pacientů, které zavřete do čekárny a okázale je ignorujete, dokud nenastane čas jít sdělit špatnou zprávu.“
„Sdělujeme i dobré zprávy.“
„Ne. Ty jim sdělí sestra na recepci, když se po x hodinách odváží sami zeptat. Vy doktoři s velkým D jim chodíte oznamovat jen komplikace vyžadující nový informovaný souhlas, anebo úmrtí.“
„Přiznávám, že poslední léta se komunikaci s lidmi trochu vyhýbám. Nějak mi lezou na nervy.“
„Já tě nesoudím, já tě chápu.“
Když se Harry předklonil, aby Dracovi vtiskl polibek do vlasů učísnutých dozadu čelenkou, vypadl mu z náprsní kapsy lísteček s ručně psaným vzkazem. Draco po něm sáhnul.

Pokud se to nepovede, omlouvám se za všechny způsobené nepříjemnosti. Edward

„Ten chlap má vážně talent na užívání eufemismů.“
„Chtěl tím říct –“
„Já vím, co tím chtěl říct. Že tě má moc rád, že si uvědomuje, v jak hluboké prdeli budeš, až mu zase budeš nosit kytky na hrob, a že určitě toužíš po úplně jiné hluboké prdeli, ale nedá se svítit, některé věci zkrátka nezměníš.“
„Ty jsi vůl, Malfoyi.“
„Ne, vůl jsi ty, Pottere. Miluješ někoho, kdo na tebe zvysoka sere, a čím větší hromadu sraček na tebe hází, tím víc se k němu upínáš. Co to je – nějaký druh stockholmského syndromu? On tě trýzní a ty myslíš jen na to, jak bys mu udělal dobře.“
„Teď jsi to vystihl, jo, přesně. Čím hůř se ke mně chováš, tím větší mám chuť dát ti pusu, ty zasranej imbecile.“
Vyrval mu lísteček z ruky, zmuchlal ho a hodil do hořícího krbu. Pak si Draca vytáhl k sobě na křeslo a v naprostém rozporu s tónem své řeči ho dlouze a procítěně políbil.
„Srdce nefunguje tak, že je v něm jenom jeden člověk. Je jako Honda. Zvenčí se zdá malé, ale uvnitř je spousta místa. A za volantem toho mého sedíš ty.“
„Ovšem. Já sedím za volantem a Lloyd se roztahuje na zadních sedačkách a říká, kam pojedeme.“
Harry se rozesmál a užuž chtěl něco přisadit, když mu zazvonil telefon. Nedočkavě ho lovil v kapse džínsů.
„Mikeu! Tak co? … Jasně. Rozumím. Jasně… No do hajzlu. Aspoň že tak… Hmm, takže už se můžu vrátit? … Aha. Dobře. Fajn. Jedu tam. Zatím.“
Draco Harryho celou dobu pozoroval a přesně věděl, co bude následovat. Odtáhl se a slezl z opěrky, aby mu uvolnil cestu. Harry se začal spěšně přezouvat a strkat věci do kapes kabátu.
„Policie právě zatkla všechny, které měla na mušce, a naše garde se vrací na služebnu. Riddle je po smrti. O mámě nevědí nic nového, ale Severus měl zástavu.“
„Edward.“
„Hergot, vždyť je to totéž! To je fuk. Před dvěma hodinami mu selhal oběh, odvezli ho do nemocnice. Jedu tam. Nevím, kdy se vrátím. Stejně jsem měl mít službu až do zítřka.“
„Padej,“ mávnul mu Draco na rozloučenou. „Zoufalče,“ dodal s mírně ironickým úsměvem. „My si s Arturem pustíme film.“
„Zase nějaký edukativní snímek plný drog, násilí a sexu?“
„Původně jsem měl náladu na 101 dalmatinů, ale Pulp Fiction zní taky dobře.“
„Ježíši, Draco!“
„Klid, dělám si legraci. Stáhnu nějakou komedii, udělám k ní popcorn a třeba se ještě dneska uvidíme – až nás přiveze záchranka po tom, co jsme se málem udusili smíchy.“

***

„Doktore Blacku?“
Denisa s užaslým výrazem sledovala, jak Sirius přidusal chodbou od výtahů, lokty opřel o recepční pult, kde se vydýchával, a vlhké vlasy se mu kolem zpoceného obličeje kroutily jako neposední hadi. Dvě vteřiny po něm doběhla na recepci jakási žena, která měla kromě rusých vlasů mokré i šaty, takže teď všem přihlížejícím prozrazovala, jaké nosí prádlo, že je jí zima a v prohlubni bederní páteře má tetování.
„Kde je?“
„Na jedničce,“ odpověděla Denisa a než odtamtud stačil vystřelit, chňapla po jeho předloktí a přidržela ho na místě. Byl to vůbec první fyzický kontakt mezi nimi a Siriuse to doslova přibilo k zemi. „Je u něj kardiolog. Možná byste měl počkat, až skončí s vyšetřením.“
„Blbost,“ ucedil, vytrhl se jí a zamířil na ambulanci.
„A kam jde ta dáma?“ křikla Denisa, když si všimla, že polonahá žena automaticky vykročila za ním.
„Promiňte. Susanne Bernardová, doktorka, těší mě.“
Susanne se vrátila k pultu, natáhla k Denise ruku a přátelsky se usmála.
„Francouzka?“ pozeptala se Denisa podezřívavě.
„Soudíte podle přízvuku?“
„Ne, podle spodního prádla.“
„Co prosím?“
„To byla ironie. Poslyšte, doktorko Bernardová, tohle není nic proti vám, ale nejste součástí týmu ošetřujících lékařů ani osoba blízká, a proto vás musím upozornit, že vám nepřináleží právo vstupovat na –“
„Creeveyová, nechte toho kázání!“ utnul ji Sirius a zavolal Susanne k sobě. „Chápu, že máte vůči Edovi ochranitelský sklony, ale tohle je osoba dostatečně blízká na to, aby mohla dovnitř.“
„Momentálně byste dovnitř neměl chodit ani vy!“ ohradila se důrazně Denisa.
Sirius ji neposlouchal. Opřel se do dveří a vešel. Susanne se na ni ještě jednou usmála, tentokrát omluvně, a pospíšila si za ním.
U Edwarda seděl Frank Longbottom a za asistence své manželky Alice prováděl kontrastní angiografii srdce. Na ultrazvukovém monitoru pozoroval průchodnost tepen a účinnost stahování myokardu.
„Zlato.“
Sirius si přitáhl volnou židli, posadil se Edwardovi za hlavu, pevně sevřel obě jeho dlaně ve svých, políbil ho na čelo a tváří se o něj otřel.
„Hvězdičko…“
Edward se slabě usmál a ještě slaběji opětoval stisk. Oči ospalé a rozklížené.
„Nazdar, Siriusi,“ vzal ho na vědomí Frank. „Přišel jsi mi rozrušovat pacienta? Extrasystola, tep 76. Poslouchej, co kdyby sis zatím zašel na kafe a až budu hotový, můžete se dojemně shledávat?“
„Trhni si, Frankie. Jak to vypadá?“
„Jako celkové vyčerpání organismu,“ ozvala se Susanne, která už pilně studovala kartu, včetně přiložených laboratorních výsledků a elektrokardiogramu. „Acidóza, hypoglykemie, hypotenze a bradyarytmie – konkrétně sinusové pauzy. Porucha tvorby impulsů v sinoatriálním uzlu?“ Odložila Edwardovy lékařské záznamy a zadívala se na ultrazvukový monitor. „Sick sinus syndrom?“
Frank Longbottom k ní na sekundu uhnul pohledem. Pak jím probodl Siriuse.
„A to je sakra kdo?“
„Doktorka Bernardová, těší mě,“ představila se Susanne sama a dál zaujatě přihlížela vyšetření. „Žádné degenerativní ani přímé poškození, ischemie nebo myopatie. Toxikologie je negativní. Betablokátory neužívá. Takže fyzická odpověď na stres?“
„Srdce je v pořádku,“ mínil Longbottom a pomalu vytáhl katétr z Edwardovy podklíčkové tepny. „Příčinu vidím v nízké hladině sodíku a rozvráceném vnitřním prostředí. Zprávu sepíšu nahoře. Edwarde, už se někdo obtěžoval připomenout ti, že tvoje poslední narozeniny byly osmapadesáté a že lidské tělo jede na energii z potravy?“
„To je dobrý, Frankie, já si ho seřvu sám,“ ujistil ho Sirius.
„Až se mu udělá líp,“ napomenula ho Susanne, posadila se na místo, které doktor Longbottom uvolnil, a pohladila Edwarda po tváři pokryté strništěm a ledovým potem.
„Omlouvám se,“ zamumlal Edward, než usnul. „Nedošlo mi, že ti taky bude chtít ublížit. Promiň, Susanne.“
„To nic. Aspoň mám napínavou historku pro kamarádky. Jdu zavolat Lizzie, že jsi v pořádku.“
„Spinkej, zlato,“ zašeptal mu Sirius do ucha a hned, jak Alice přelepila vstupní ránu po katetrizaci tlakovou náplastí, přikryl ho dekou. „Já u tebe zůstanu.“

***

„Nedotýkejte se jich!“ zařval velitel operační skupiny Sexbomb na dva své muže, kteří se chystali pomoct Lily a Nevillovi do vrtulníku. „Držte si odstup, fungujou teď jako zářiče.“
Lily s Nevillem se do nákladového prostoru vyškrábali sami a bylo jim vyhrazeno místo co nejdál od ostatních. Ještě než vzlétli, velitel jim podal speciální skafandry, do kterých se museli navléct.
„Kam nás máte v plánu dopravit?“ zajímalo Lily.
„Do Královský v Edinburghu. Jsou tam vybavený pro tyhle případy.“
„Dostaneme sprchu, změří míru ozáření, šoupnou nás na izolaci a budou monitorovat naši radioaktivitu,“ vysvětlil Neville.
„Do izolace půjdeme všichni,“ doplnil velitel a zakabonil se. „Vy si tam ale pravděpodobně pobudete dýl než my.“
„Vidím to tak na týden,“ řekl Neville a v uklidňujícím gestu položil dlaň v rukavici na Lilyino stehno. „Možná si nudou okoušeme nehty, ale přežít se to dá. Nestrávili jsme tam takovou dobu, aby to mělo dlouhodobé následky.“
Letěli černou tmou, dvě stě metrů nad krajinou, ze které byl vidět jen obrys rozlehlého jezera Fannich, jehož vodní hladina pableskovala v měsíčním světle. Motory hučely a vrtule hvízdaly a Lily miniaturním okýnkem sledovala vzdalující se budovu reaktoru, z níž stoupal sloupec husté páry a která do temné noci přízračně zářila červenými světly.
Myslela na Percyho. A na tu mladou ženu, která nevypadala, že by o skutečném účelu téhle stavby něco věděla. Myslela na obyvatele všech vesnic v okruhu padesáti kilometrů, kteří by případným výbuchem byli přímo ohroženi.
„Evakuace civilistů proběhla už v odpoledních hodinách,“ informoval je velitel, jako by jí četl myšlenky. „Žádný okázalý manévry. Armádní náklaďáky prostě naložili a odvezli pár lidí. Tohle je nehostinný místo i bez radioaktivního zamoření, na sto čtverečních kiláků připadá 20 obyvatel, všechno starousedlíci s kořínkem tuhým jak hovězí roštěná. Myslím, že by je to nakonec nepoznamenalo víc než špatná úroda brambor. Každopádně už tady nikdo není.“
„Co zaměstnanci Voldemortovy společnosti?“ nadhodil Neville. „Kde všichni jsou? V areálu nebyla živá duše. I vrátnice byla prázdná, když jsme kolem ní probíhali.“
„Zatím víme jenom to, že před pětačtyřiceti minutama dostali mimořádnej pokyn opustit pracoviště. Proběhl hromadnej svoz na ubytovnu v Achanaltu. Tam si je momentálně přebírají naši. Jako poslední opouštěli areál Crabbe a Runcorn. Na ty už čeká skotská policie na A835 směr Conon Bridge, udělali tam zátarasu.“
„Působivé. Jak jste se to všechno dozvěděli tak rychle?“
„Jsme zpravodajská služba Jejího Veličenstva, madam.“
„A?“
„Tím chtěl říct, že pro ně nepracujou žádní idioti,“ vysvětlil Neville, opřel si hlavu o vibrující stěnu helikoptéry a myšlenkami odcestoval daleko od studené, skotské vysočiny.
Přelétali nad Inverness, když Lily periferně zaznamenala krátký záblesk a několik vteřin poté jejím tělem projela zvláštní vlna. Ostatní to ucítili také. Poznala to z výrazů v jejich tváři.
„Co to sakra bylo?“
„Výbuch jaderného reaktoru,“ odpověděl Neville. „Doufám, že už jsme dost daleko. Dneska vane severní vítr.“
Skrz zamlžené plexisklo skafandru nikdo neviděl Lilyiny slzy.

***

Když se probudil, neměl nejmenší představu, kolik je hodin nebo co je za den. Věděl jen, že leží v nemocniční posteli, že ho někdo převlékl do erární košile, dal mu čisté prádlo a na nohy natáhl teplé ponožky. Infuzér dokapal a informoval o této skutečnosti otravným pípáním. Natáhl ruku s kanylou a prostě ho vypnul. Na stojanu visel prázdný vak po fyziologickém roztoku a rovněž prázdná láhev od patnáctiprocentní glukózy. Ještě pořád se cítil ztěžklý a zpomalený a jakmile se pohnul, žebra se ohlásila tupou bolestí, ale bylo mu překvapivě dobře.
Chlápek na vedlejším lůžku se ocital ve fázi hlubokého spánku a příšerně chrápal. Okno do ulice bylo pootevřené. Spolu s deštěm provoněným vzduchem proudily dovnitř zvuky rušného provozu, cvrlikání drozdů a slavíků a hlasy lidí procházejících kolem budovy.
„Dobré… odpoledne,“ usmál se na něj Harry, který musel zkontrolovat hodinky, aby zjistil, v jaké části dne se právě nachází. „Jak vám je?“
„Fajn. A vám?“
„Taky. Jsem rád, že všechno dobře dopadlo. Máma je v pořádku. Jsou s Nevillem v Edinburghu, v Královské nemocnici. Jejich ošetřující lékař říkal, že potrvá zhruba týden, než vyloučí vstřebanou dávku záření. Dostali 0,3 Gy. Je to hodně, ale není to smrtelné a –“
„Možná se u nich někdy v budoucnu rozvine leukémie, zhoubný nádor žaludku nebo plic, ale chápu, že stochastické účinky záření teď nikdo řešit nebude,“ poznamenal Edward ironicky.
„Rakovina je civilizační choroba,“ namítl Harry. „Propukne u každého čtvrtého dospělého bez ohledu na míru ozáření. Na nádor žaludku si spolehlivěji zaděláte neléčenými vředy.“
„A plíce vám zase spolehlivěji zničí kouření, v tom máte pravdu. Dal bych si cigaretu.“
„Zrovna jsem se z jedné vrátil.“
„Já vím. Poznal jsem to. Kde je Sirius?“
„Mike ho poslal domů. Po čtyřiadvacetihodinové stráži u vaší postele si prý zaslouží trochu skutečného odpočinku.“
„Proboha, jak dlouho jsem spal?“
„Přes 40 hodin. Souvisle.“
„Páni. To se mi ještě nestalo.“
„Ani po divokém večírku?“
„Z večírku jsem vždy stačil odejít dřív, než se z něj stal divoký. Říkal jste, že tu byl Mike?“
„Ano. Přišel se na vás podívat. A nechal vám ve stolku vzkaz.“
Edward otevřel šuplík, odkud na něj vykoukla láhev dvacetileté Glenfiddich, skotské, kterou spolu kdysi vypili na rybách u jezera Buttermere.
„Děkovný, jak vidím. Zřejmě ho zase čeká povýšení.“
„Myslím, že zrovna Mike má dost rozumu na to, aby výš už stoupat nechtěl.“
„Mám hlad,“ prohlásil Edward a zamračeně si pohladil propadlé břicho.
„A co byste si dal? Skočím do kantýny.“
„Moje tělo si říká o nechutně velkou porci bílkovin a sacharidů.“
„Steak a hranolky?“
„Když k tomu přihodíte rajčatový salát, bude to ideální.“
„Provedu. Ještě nějaké speciální přání?“
„Čokoládový dortík.“
„Vždyť čokoládu nejíte.“
„Ale vy ano. A přece na mě nebudete s prázdnýma rukama zírat, jak se nacpávám. Oběd už jste měl, na večeři je brzy. Kupte si dortík a můžete se ke mně na chvíli posadit.“
„Chcete si povídat?“
„Chcete mlčet?“
„O některých věcech rozhodně. Mimochodem, mám vám vyřídit od Luny Lovegoodové, že až ji příště budete chtít vidět, máte radši přiletět a pozvat ji na drink. Nevíte, o čem to mluví?“
„Nemám tušení.“