53. kapitola – A dál

53. kapitola – A dál

Šárka zamrkala a posadila se. Okamžik trvalo, než jí došlo, že je opravdu někde v lese mezi skalami. A sama. Přehoz se jí omotal kolem pasu. Ohniště vyhaslo.
Ve větvích smrků okolo spustily sýkorky svůj ranní koncert vzájemných nadávek a boj o území.
„Pískovec,“ zaznělo jí v hlavě, když zaklonila hlavu a zadívala se na vršky těch vysokých sloupů. Znělo to jako mistříček.
Další okamžik jí trvalo, než si uvědomila, že sama není.
Pod tábořištěm vedla pěšina, po které se blížila skupinka chlapíků. Dost zarostlých, záplatovaných a ozbrojených ostrými předměty.
Muž na koni se na ni usmál a v ranním slunci obzvlášť vynikl jeho zlatý zub.
„Zabrala jsi nám tábořiště, kalupinko?“
„Jenom jsem tu přespala a půjdu dál.“ Klára naštěstí utekla.
„Ale jenom si pohov.“
„Ne,“ odpověděla Šárka skromně. Vstala a zabalila se do přehozu. „Určitě máte plno práce, tak vám nebudu zabírat odpočívadlo.“
Muž na koni popojel blíž a ostatní ho následovali.
„To mi zase jo. Máme jí plný ruce,“ uznal jezdec.
„Jenom ne někdy naše!“ vykřikl mladík za ním. „Jako že je utínáme,“ dovysvětlil.
„My to pochopili,“ zabručel na něj nejzarostlejší kolohnát. „A slečinka určitě taky.“
„Ano, dřevorubectví s sebou nese určitá rizika,“ uznala Šárka a rozhlédla se. Vpravo by mohla proběhnout mezi skalami. „Ale vidím, že kromě seker máte i koně na lesní práce, takže se vám daří…“
Ukročila k puklině.
Muži se dali do smíchu. „Vidíš, mladej, takhle se vtipkuje,“ křikl někdo.
Mladík zabručel: „To je podle vás vtip?“
„S takovou si křepeličku chvilku necháme, co říkáte, kapitáne?“ navrhl někdo zprava. Mezi skalami se objevil další chlap.
„Možná,“ odpověděl zamyšleně kapitán. „Pěkně jí to švitoří. Nějak nóbl.“
„A kdyby jí to švitořilo moc, pořád jí můžeme podříznout krk,“ zavrčel kolohnát a tasil dýku.
Kapitán se na ni usmál. „Jakpak se jmenuješ, holu–úá!“
Z křoví se vymrštil přízrak v bílém rubáši s vlčí hlavou a se strašným vytím se rozběhl ke koni.
Kůň zděšeně zařičel a vzepjal se.
Přízrak zavyl a bystřejší loupežníci se dali na útěk.
Šárka chtěla proklít lotra, který jí chtěl vpadnout do zad, ale ten se počítal k bystrým členům družiny. Její kouzlo kříslo jen skálu.
Vtom se jí za zády ozvalo:
„Za-zastřelte to!“
„Zabijte!“
„Zrůdaaa!“
Šárka pustila z hlavy strach, vyčerpání i diplomacii. Zůstal jen vztek.
Zatnula zuby a jako by se měla proměnit jako Klára. Vlastně by to uvítala.
Doběhla na okraj vyhlídky. Jeden z loupežníků zápolil opodál s kuší. Kapitán se zvedl ze země a tasil šavli. Kůň prchal co nejdál od Kláry.
Která se nevěděla, koho zakousnout dřív. A zůstala příliš dlouho na jednom místě.
Vousáč se k ní rozběhl.
A Šárka zařvala na celý les: „Vy si originalitu nezasloužíte!!!“
Kouzlo z ní vyrazilo tak prudce, že v okolí padaly šišky ze stromů a kuny zpytovaly svědomí.

Šárka vzteky bez sebe sešla na pěšinu. Málem sklouzla po písku a vylila si zlost na nejbližší žábě. Obojživelník na jedno kopnutí doletěl opravdu daleko.
Na místě, kde se loupežnický kapitán sbíral ze země, zůstal velice zmatený skokan. Šárka zvedla nohu a otřesený skokan, který se ještě nevyrovnal s prudkou změnou živočišné třídy neměl šanci včas uskočit.
Vtom ji zachytila štíhlá ruka. Klára.
Podívala se na sestru, pak na kapitána skokana. „Chtěl tě zabít. Co s takovými, co začnou hrozit
Klára zavrtěla hlavou a rozhlédla se.
Po pěšině poskakovaly žáby a další urychleně mizely v trávě.
„Tak dobře.“
Skokan vzal do zaječích.
Šárce se podlomila kolena, ale Klára ji přidržela, takže klesla na zem docela jemně. Les se jí rozhoupal před očima. Snažila se dýchat zhluboka.
Klára jí ukázala na nos.
„Co?“ Šárka ucítila teplou tekutinu. „Aha, to se mi občas stává.“ Utřela si nos o hřbet ruky a Klára se dokázala zatvářit pohoršeně, i když na to neměla potřebné mimické svaly.
„Ani to není krev!“ bránila se Šárka. Samu ji to příjemně překvapilo.
Klára bezděky zapátrala po kapesníku, ale vzápětí si uvědomila, že je to bláhovost. Nezbylo jí než snést, že si Šárka utřela nos do přehozu. „Někde ho umyjeme.“
Bývalí loupežníci zmateně kvákali po listím lopuchů a kapradin.
„Doufám, že tu mají spoustu užovek a čápů!“ křikla za nimi Šárka.
Klára mávla rukou.
Ranní slunce je zalilo a v jeho paprscích bylo dost tepla, aby nakonec zahnaly i třese v Šárčiných rukách a nohách.
„Nevím, kde jsme,“ přiznala se Kláře. „Někde za hranicemi, kam tvoje máma vyhnala podobné bandy? Nebo v našem království? Mohly bych se dostat domů nejpozději za…“ Před lety to s mistříčkem vypočítali.
Klára jí přitiskla ruku na pusu a zavrtěla hlavou.
„Určitě bychom to vysvětlily,“ zamumlala jí Šárka do dlaně.
Klára ji pustila a ukázala na svou novou hlavu. Pak si přejela rukou po hrdle.
Šárka stiskla zuby i pěsti a zaskučela: „Tohle se nemělo stát! Tobě se to nemělo stát! Ten zmetek!“
Pak se vyplašeně rozhlédla. „Doufám, že ho nepřivolám, když jsem vyslovila jeho pravé jméno.“ Pomalu se zvedla na nohy a oprášila se, jak nejlíp to šlo. „Půjde po nás. Nevím, jestli nás dokáže najít, ale… Někdo nám musí pomoct. Mlada… Ani netuším, kde žije.“
Klára se zahleděla na jednu stranu, kam vedla pěšina, potom na druhou. Kývla do lesa.
„Máš pravdu. Asi bychom se měly držet dál od lidí. Což mi připomíná…“

Šárka s nenápadností sobě vlastní brouzdala loukou. Od jednoho polehlého místa k druhému a hledala to, které tam nenechaly srnky, ale ona s Klárou, když se tu v noci zjevily.
Cvrčci koncertovali jako o život, ptáci je zapáleně doplňovali a občas do toho zaznělo žalostné zaskřehotání žáby, která přehodnocovala svá životní a kariérní rozhodnutí.
Klára vedle ní zpozorněla, nastražila uši a otočila se.
Šárka se zaposlouchala. Sestra měla pravdu.
Po pár krocích už to slyšela jasně.
„Chně chně chně.“
Potměšilé pochechtávání bludného kořene utnula její ruka obalená přehozem. Vytrhla ho ze země.
Smích ztlumilo několik vrstev látky, do nichž kořen pro jistotu zabalila.
Potom s rancem v náručí a sestrou po boku vkročila zpět do stínů hvozdu.

Temný závěr však patří mistrům a Šárka se nemohla vyrovnat černému jezdci na vraníkovi s předlouhou vlající hřívou a ocasem. I jeho jezdec vlál. Hnal oře soumrakem. Zachmuřeně pátral po dvou uprchlicích. Po vlásku magie, který ještě poletoval ve vzduchu jako babí léto a směřoval ho za princeznou s vlčí hlavou. Poslední pozůstatky jeho kletby se mu vytrácely před očima. Třetí den stopa zmizí. Pátrání mu trochu ztěžovala vraníkova mocná hříva, již v pravidelných intervalech vyplivoval z úst.
Zlostně hleděl vpřed, když se tryskem hnal krajem skal. Od kopyt jeho koně odletovaly jiskry.
Jeho úmysly, výstroj i duše byly černé jako bezměsíčná noc, jako inkoust na rozsudku smrti, jako srst netvora z dávných dob.
V rokli však na pěšině temný oř uklouzl na skokanovi a poroučel se k zemi.
Nit kletby se přetrhla spolu s pár vazy v noze temného jezdce, který pod ořem uvíznul.
Nadával úplně stejně jako nějaký mrzký smrtelník.