52. kapitola – Přes bludný kořen

52. kapitola – Přes bludný kořen

Šárka ze všech sil držela Kláru v náručí. Vířily a kroužily a její žaludek musel zůstat v lese, protože se jí nestihlo udělat zle. A pak to přestalo. Svět se zastavil. Klára jí pořád uštvaně dýchala pod rukama.
Šárka zvedla hlavu. Kolem byla tma. Natáhla ruku a nahmátla vlčí hlavu. Pohladila ji.
Měsíc zašel a nikde nezaznívaly kroky ani klení pronásledovatele. Zaslechla jen zapívání rozespalého ptáka.
Klára se pohnula a pokusila se jí vymanit, ale Šárka ji objala ještě pevněji. Přitiskla se jí tváří ke krku, jak to Klára obvykle dělala jí, a prosila ji: „Nemiz. Nevytrácej se.“
Něco takového jí Klára kdysi řekla. Jak přesně to znělo?
„Kde to vlastně jsme?“
Seznam otázek se rozrůstal.
To kouzlo, které vyzařovalo z Kláry, sláblo.
Šárka si připadala stejně. Klára se naštěstí přestala vzpouzet. Vydávala jen smutné psovité zvuky.
„To nic,“ těšila ji Šárka. „Jen menší zvlčení.“ Zvedla se na jedné ruce a zadívala se na ni. „Myslím, že je pryč.“
Rozhlédla se. Vyčkávala. Nic.
Roztřesenými prsty se jí po chvíli podařilo rozvázat přehoz.
Klára se posadila a nasála vzduch.
„Neutečeš, viď že ne? Protože bych přišla o jedinou přikrývku,“ ujistila se Šárka a přehodila plášť přes ně, jak nejlépe mohla.
„Sedíme tu jako oukropečkové,“ dodala. „A já se nikdy nezeptala, co to vlastně je.“
Klára se zavrtěla a v šeru se pokusila něco naznačit rukama, ale moc se z toho nedalo vyčíst.
Aspoň že jí zůstaly ruce. „Nechybělo moc a byla by z ní vlčice jedna báseň,“ napadlo Šárku. „Ona by byla úžasná i jako vlk.“ Nebyla to ovšem tak konejšivá představa, aby se o ni podělila nahlas.
„Myslím, že jsme pryč,“ opravila se a ukázala na obří obrys před nimi. „To jsou skály?“ V tu chvíli by ji nepřekvapilo, kdyby se daly do pohybu a otevřely oči. Obří obrys se vším všudy.
Klára se zvedla a Šárka ji rychle popadla za košilku. Výšivka ji zašimrala v ruce.
„Neutíkej,“ řekla Šárka naléhavě a Klářiny oči se zablýskly. Sestřičko, jaké máš velké oči… Do háje, musela se vzpamatovat. „Vidíš líp než já. Kde jsme se to ocitly? Zkusila bych vykouzlit světlo, ale co kdyby nás někdo viděl.“
Klára na to pochopitelně neměla odpověď, a tak prostě zamířila ke skále. Šárce nezbylo než ji následovat.
„Podloží je tu rozhodně kamenitější,“ hlásila. Pod podrážkami cítila místo mechu sypké jehličí a pod ním tvrdý kámen.
Klára šla pomalu a ztěžka, ale s jistotou ji dovedla na malé prostranství před skalinami. Posadila se na kámen.
Šárka nakopla další a svezla se vedle ní. „Ohniště?“ řekla, když se jí před očima kameny spojily do kruhu.
Mlčky vyčkávaly, jestli se nevynoří majitel ohniště.
Někde před nimi se v mlází něco pohnulo a odšustilo.
Klára zabořila zvířecí hlavu do lidských rukou.
Šárka je znovu zkusila přikrýt přehozem, ale ten byl na ně obě krátký.
Byla unavená, vystrašená a najednou pocítila chlad. Zachvěla se.
„Mám rozdělat oheň? Myslím, že jsme opravdu a skrz naskrz pryč. Kde je poblíž hradu taková vyhlídka?“
Klára cvakla zuby, ale asi ji nechtěla sníst k velmi pozdní večeři. Ani k brzké snídani, protože obloha za zubatými korunami stromů před nimi začínala lehce světlat. Nebo to aspoň bylo Šárčino vroucí přání.
Kéž by tahle noc pominula a obě se probudily doma ve svých komnatách ze zatraceně divného snu.
„Zkusím ten oheň,“ rozhodla Šárka a soustředila se. Před očima jí naskočila i patřičně ožehlá stránka z Knihy kouzel. Která zůstala na hradě… Ale to kouzlo zvládne.
Na dlani jí zatajtrlíkovala jiskra a zhasla.
Znovu.
Jiskra jí sklouzla z ruky, ale zmizela ještě nad ohništěm.
„Zvlhly mi prsty,“ omlouvala se Šárka a otřela se do přehozu. „A bez dřeva stejně zapálím houby.“
Nabrala do hrsti jehličí a přihodila ho do ohniště.
„Ještě nějaké větve. Je to les, tak je snad najdu i poslepu.“ Žádná nápomocná bludička se tentokrát neobjevila.
Nechtěla Kláru nechat bez dozoru, proto se střídavým úspěchem prohledávala rovinu. Snažila se vykouzlit světlo, ale oči se jí klížily a jiskry rozprskávaly před očima. Narazila na pár suchých větviček. Jenže když je přihodila do ohniště, připadala si, jako kdyby plivala do moře. Oheň nespolupracoval. Párkrát na ni vyplázl jazyk a byl ten tam. Jediné, co z něj vymámila, byl kouř.
Byla z toho tak zničená, že se nestihla dost rychle pohnout, když Klára odešla.
Jasně že beze slova. Nemohla žádné vydat. Ale stejně to bolelo.
„Kláro!“ zavolala na ni, ale „prosím“ a „vrať se“ už jí uvízly v krku jako pichlavý ježek.
Slyšela praskání kroků a větví.
Než stihla ježka spolknout, křoví před ní zašustilo a vynořila se z něj Klára. Shodila vedle ohniště kupu větví, které musely být lepší než Šárčiny, protože stačilo, aby se Klára chvíli přehrabávala v ohništi a vytvořila v něm malý stan z větví. Nový čenich jí překážel při práci, netrvalo však dlouho a popadla Šárku za ruce a natáhla je ke svému výtvoru.
„Tak já to zkusím znovu,“ souhlasila Šárka.
Klára se posadila vedle ní.
Hromádka větví nejdřív jen čoudila, ale než si Šárka stihla začít zoufat, objevil se plamínek. Klára se schoulila vedle ohniště a Šárka si v duchu opakovala: „Vůbec ne jako pes. Ani omylem.“
Oheň jim dlouho nevydrží, ale prozatím…

„Je to moje vina,“ řekla Šárka s pohledem upřeným do plamenů. „Přivedla jsem ho do zámku.“ V té tmě se ty věci vyslovovaly snáz.
„Nechala jsem se napálit. Myslím si, že umím čarovat, ale skutečného čaroděje nepoznám, dokud mi nepromění sestru přímo před nosem!“
Klára hlasitě zachrněla.
Šárka ji přikryla přehozem a sestra ji přitom nakopla. Jenže to bylo ze snu. Jaké se asi zdávají holčičkám vlčičkám?
Nebe zase o něco zesvětlalo.
Šárka si v duchu místo seznamu hříchů sepisovala, co jí prozradil Vševlad. Manipuloval s tátovými vzpomínkami. Blanka byla podle něj zrádkyně. Přinutil tátu, aby se vzdal… Sorii… Seznam se rozvětvil do seznamu matčiných jmen: Zora, Zorja a teď tohle… A byla z jiného světa plného čar… čarokrásná… čarodějnice…
Zapůsobilo to daleko líp než počítání oveček.