51. kapitola – V níž dialog střídá monolog

51. kapitola – V níž dialog střídá monolog

„Kláro?“ zaskřehotala Šárka.
Sestra si svírala hlavu těma zvířecíma rukama.
Byla to Klára. Vladko to potvrdil. I když ten byl teď poslední, komu by měla věřit.
Šárka přelétala pohledem mezi ní a Vladkem a rozhodla se, že k sestře se může obrátit zády, k němu ani omylem.
Couvla směrem k roztřesené Kláře.
„Co jsi jí udělal?“ zasyčela na Vladka. Ta podělaná lahvička. Co v ní bylo?
„Moc bych se k ní nepřibližoval.“
Šárka udělala pravý opak. Teď, když mezi nimi stál stůl, zkusila znovu: „Kláro?“ Neměl to být šepot, ale z krku jí vyklouzl jen přiškrcený zvuk.
Vladko se držel před dveřmi.
Natáhla ruku za sebe. Čekala srst, ale i tak se lekla. Vzápětí si uvědomila, jaká je jí zima. Mrzly jí prsty i nohy v botách. „Srst by mohla pomoct,“ pomyslela si a skoro se začala smát.
„Nedotýkej se jí! Chceš ji následovat?“
Jo. Kašlala na něj a zlehka sestru pohladila po paži. Mezi prsty se jí zachytila vlna magie. Šárka ji sevřela. Kouzlo se pokoušelo uniknout, ale ona ho namotávala jako klubko. Bylo to důležité. Pod tou vlnou tonula Klára. Cítila, jak se jí třesou svaly.
„Kláro. Sestřičko. Vrať se!“ křikla a měla pocit, že jí z hrdla vyletí záplava černého peří.
„Pusť ji,“ nařídil znovu Vladko. „Je to pro tvé dobro.“
Zavadila loktem o něco měkkého a ohebného. Špičaté ucho! Napadlo ji, že to mohla čekat, ale přesto se zarazila.
„Co – jsi – jí – udělal?“ Chtěl po něm vrhnout všechna kouzla, která znala. A sebe. Roztrhat ho holýma rukama. Jenže v tu chvíli kletba, která svírala Kláru, vyšlehla proti ní.
Šárka ji zachytila znovu a trhla s rukou.
„Dost! Chceš být královnou, nebo ne?“ okřikl ji Vladko.
Šárka sebou překvapeně cukla a lekla se, že Kláru pustí. Okamžitě jí položila ruku na hlavu.
„Vážně s takovou přijdeš o ruku,“ upozornil ji Vladko o něco klidněji. „Pro tvou informaci, mění se ve vlka.“ Chtěla odseknout, že není pitomá a že si toho všimla. Jenže postřehla, že taky prošel proměnou. Připadal jí starší, i když neměl šediny. Jeho tvář ale působila ostřeji. Oči mu nepřirozeně plály a byly zelené jako brčál.
„Ne,“ řekla mu.
„Tvrdohlavé děcko. Budeš s ní běhat po lesích jako zvíře?“
„Okamžitě ji nech být,“ ucedila a navinula další zámotek kletby. Dech kouzla jí zahřál ruku a přitiskl jí zuby do kůže. Šárka ji popadla za úpon v místě, kde by šelma měla jazyk, a navazovala ho dál.
Vladko se opřel jednou rukou o stůl, ovšem nebylo to ležérní gesto. Lahvička zatančila na desce.
„Potí se. Je bledý a… ono se mu vymyká z ruky,“ uvědomila si. „Jak to myslíš s tou královnou? Proč ti na tom záleží?“ Jen mluv, dodala v duchu. „Ty zrádce,“ přihodila zkusmo.
Pohrdavě si ji změřil a Klára se pohnula. „Jsi člověk,“ připomněla jí Šárka v duchu. „Ber to, jako že sis nazula ztracený střevíček a vracíš se po schodišti nahoru do zámku na ples.“ Rozplétala tu srstnatou kletbu jako starý svetr.
„A co zrádci tvé matky? Tvůj otec a jeho milenka, ti smějí držet trůn?“ řekl. „Nebo jejich dcera?“
Máchl rukou a na stůl dopadla karta. Šárka na ni zvysoka kašlala. Zašlá karta s královnou. Do pytle, má co dělat s pořádným pózérem. A lhářem, který krade princezny.
S hrůzou si uvědomila, že Blanka byla celou dobu na správné stopě.
Zrádci tvé matky…
Hrůza a pochybnosti ji mlátily do hlavy každá z jedné strany, jenže přebíjelo je něco mnohem silnějšího – vztek. Zatnula zuby a cukla tím zatraceným svetrem spleteným ze srsti.
„Jak to myslíš? Vysvětli mi to.“
A vysvětluj dlouho.
„Copak ti nedošlo, že nejsi obyčejný člověk? Tvá matka…“ Posunul kartu významně jejím směrem a Šárka by mu ji nejraději vrazila do nosní dírky. Poklepal na odranou královnu. „… byla z kouzelného lidu. Pocházela z mé země, kterou od říše smrtelníků dělí nepřekročitelná hranice.“
„Kterou ona úspěšně překročila.“
„Bylo to v dobách, kdy jsme byli všichni naivnější, například ona uvěřila, že ji tvůj otec, lidský král,“ tuhle část podal značně pohrdavě, „miluje. Opustila všechno, co jí bylo drahé, a následovala ho do jeho země. A jak se jí odvděčil? Když mu nedala syna, našel si jinou a s její pomocí ji zapudil a zbavil moci.“
Ta kniha!
Vlákno kouzla jí zkusilo proklouznout mezi prsty.
„Nemohl jsem se dívat na to, jak s tebou jednají, a rozhodl jsem se ti pomoct. Máš právoplatný nárok na trůn.“
Snažil se mluvit klidně, ale po čele mu sklouzla další kapka potu a občas mu od úst vylétla vzteklá slina.
Zatnul prsty na kartě do dřeva.
Šárka zkusila navinout.
Šlo to.
„A pomohl jsi mi tak, že jsi na ni poslal ty ropuchy! Chtěl jsi ji zabít!“ Jakmile našla jeden dílek skládačky, další se jen hrnuly. „Udělal jsi něco s tátou. Proto nemůže o mámě mluvit.“
„Aby se nepokusil ublížit i tobě. Přes to všechno jsi něco jako… má neteř,“ řekl jí. Vlasy mu zavlály ve větru, který Šárka necítila. Jen viděla, že jsou najednou delší a černočerné. „Měla bys mi poděkovat.“
Vlna magie v její ruce sebou trhla tak prudce, že jí musela rozříznout kůži.
Tak ať. Pořád má krev a kosti. Bude se s ním o Kláru přetahovat, dokud nepřijde i o ně.
Nedovolí mu, aby jí zkřivil vlas. Nebo chlup.
Vyšlehla rukou vpřed, až se jí Klára zezadu se zaskučením zhroutila k lýtkům a málem jí podrazila nohy. Namířila na Vladka prstem. „Shodil jsi mě do jezera. Chtěl jsi mě utopit!“
Povzdechl si, jako by byla umíněné děcko, které mu hrozně leze na nervy. „Ne. Ta prasata jsem poslal na tvého zrádcovského otce.“
„Za vším hledej strýce.“
„Cože?“ zarazil se Vladko a ona rychle rukou zakroužila, jako kdyby marně hledala slova. Rozpárala další uzlík kletby.
„Málem jsem umřela!“
„Málem jsi otevřela bránu do říše své matky. Vidíš, potenciál máš. A srdce tě táhne k tvé pravé rodině.“ Rozhodil rukama a Šárka měla dojem, že se nejistě zakýval. Jako kdyby ho to vysilovalo. Nacházeli se mimo okruh Blančiných kouzel, jenže ta ho musela dost oslabit, kdykoli se dostal do hradu…
Pokud vylákal Kláru ven, musel se vysílit.
A oni si ho tam sami pozvali.
Ten útok na plese… A když jí tehdy při výcviku uklouzlo to kouzlo… Vlastně ne, neuklouzlo a nebylo její.
„Ovšem co bylo, bylo. Nebudeme probírat tvé magické pokusy. Koneckonců jsi neměla řádné vedení.“ Ze špičky nosu mu ukápl pot, což mu trochu ubíralo na důstojnosti, když zvedl hlavu a shovívaným tónem, který ji dráždil jako kovový hrot skřípějící o tabuli, dodal: „Zavedu tě k ní. Má srdce zlomené žalem.“
Vztek jí vehnal slzy do očí. Rozhodně to byl vztek. Co jiného?
„Za chvíli nám bude celý hrad v patách.“
„Nebo obroste růžemi a nikdo se z něj sto let nedostane,“ řekl.
Ucítila dotek Klářina těla a výšivku na její košili.
Pocítila příval moci. Slilo se do ní všechno – to, kouzlo, kterým odrazila Blanku při výcviku, oheň, uspávací kouzlo, do prkýnka, i mazanec a mazancová…
„Všechno napravíme,“ slíbil, ale už se moc nesnažil znít laskavě. „Chceš vidět matku?“
Zase ten jeho trumf.
„Tak si musíme pospíšit. Podej mi ruku a tu zrůdu pusť.“
„Ne,“ řekla a neohlédla se. „Když jsi vzpomenu, že jsme ti přinesly dort.“
„Jsi paličatá jako tvoje matka! Naše říše jí nebyla dost a zahodila se se smrtelníkem. Ke všemu jeho jméno zní jako pitomý anagram mého! A co udělal ten pitomec? Stačilo, aby se chvíli topil v bažině a slíbil mi cokoli, když ho vytáhnu. Prý má ženu a malou dceru. Měl štěstí, že jsem si vzal zpátky jenom Soriu. Ten by byl schopný slíbit něco, o čem doma neví!“
Šárka ho nechala žvanit. Hlava jí z toho šla kolem, vlákno kletby však ochabovalo, a tak se mu rozhodla ještě přisolit.
„Prskáš až sem, Vladko,“ prohodila s obzvlášť protivnou melodičností, spolehlivou zbraní nejen temných princezen, ale všech dospívajících.
„Neříkej mi Vladko! Nejsem žádný hajný. Jsem Vševlad, král Říše kouzel.“
„Spíš starý kozel!“ zaječela a mrštila po něm uspávacím kouzlem. Po dnešní noci bylo bohužel první, které ji napadlo.
Chtěla sršet blesky a plameny, jenže by to v uzavřené místnosti s Klárou za zády byl hloupý a asi poslední nápad.
Vladko – Vševlad kouzlo odrazil mávnutím ruky, ale klopýtl vzad a zamžoural.
Šárka po něm mrskla tou jeho podělanou lahvičkou.
Čaroděj ji roztříštil na střepy, ale sykl bolestí.
Nit kletby se přetrhla.
„Ty huso, máš za zády nestvů–“
„Mazanec!“
„Co?“
Vrhla po něm kouzlo na tvorbu pečiva.
Vševlad vykročil zpoza stolu k ní. „Dobrá, vždycky pomůže menší ztráta paměti.“
Táta…
Cosi se kolem ní prohnalo. Bílý přízrak s vlčí hlavou se vrhl na Vševlada a celý tělem ho narazil proti zdi. Černokněžník vykřikl.
Vlkodlak zavrčel.
„Kláro,“ špitla Šárka.
Vrčení se změnilo ve vzlyk. Sestra proběhla místností a lidskou rukou se sápala po klice.
„Kláro!“
Vmžiku byla pryč.
Šárka nečekala, až se Vševlad vzpamatuje.
Utíkala za sestrou.
Teď už měla její bledou siluetu na dohled. Skoro na dosah.
„Nezkoušej běžet po čtyřech,“ prosila ji v duchu. „Počkej, Kláro!“ prosila pořádně nahlas.
Stromy je obklopily jako klec. Zachytila ji za košili a znovu ucítila tu zvláštní sílu. „Neopouštěj mě!“
Slyšela za sebou kroky. Ne dost rychlé, zato dost hrozivé.
„Má poslední nabídka!“ křikl za nimi Vševlad.
Šárka se ohlédla.
Kde vzal plášť? Vlál na něm a splýval s tmou.
Musela uznat, že ji strýček hravě přetemňákuje. Její přehoz jí zplihle visel z ramen.
A pak Klára upadla. Nebo opravdu zkusila zvlčit a utéct po čtyřech.
Šárka šla k zemi s ní.
Jednou rukou sestru objala, špičaté uši sem nebo tam, a druhou zkusila nahmátnout kámen, kletbu, cokoli…
„Chně chně chně,“ zaznělo jí u ucha.
Prsty jí dopadly na kořen. Potom se svět stočil, zhoupl, obrátil vzhůru nohama a Šárka s Klárou spolu s níííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííím.
Jejich společné íííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííí bylo opravdu dlouhé.

Bludný kořen ztichl, protože se kolem potloukala temná silueta a hledala jeho dvě nejnovější oběti.
Tedy holky, které ohleduplně vyslal vstříc novému vzrušujícímu životu.
Škoda že mu nestihly poděkovat.
Vzhledem k tomu, že černokněžníci jsou přirození predátoři jejich rodu, bludný kořen se raději nenápadně zahrabal pod příkrov hlíny a jehličí a dělal, že není.