50. kapitola – V lese

50. kapitola – V lese

Šárka věděla, že venku hrozí nebezpečí, jenže Klára mu byla podstatně blíž. Zahrada jí připadala nekonečná. Nezbylo jí než následovat bludičku, protože Klára se i se svým světelným doprovodem ztratila někde v dálce.
Ať se rozhlížela a soustředila sebevíc, po sestře nebylo nikde ani stopy.
Co by dala i za mizerný ztracený střevíček!
Když bludička hravě přelétla přes zeď zahrady, Šárka se za ní jen nasupeně podívala. „To víš, že jo. Už za tebou letím.“ V tu chvíli už měla za sebou přeskok přes umělý potok, prosvištění několika záhony a nakopnutí ježka.
Teď si odřela prsty, kolena i zadek, ale z vršku aspoň znovu zachytila zákmit světla v lese.
Pořád byla příliš daleko.
Šárka zadoufala, že její sestra párkrát zakopne a zvolní.
Její bludička nervózně poletovala směrem k lesu a zase zpátky, čímž jí na klidu nepřidávala. Naposledy se ohlédla k hradu.
Spustila se ze zdi rovnou do kopřiv a zanadávala jako vysloužilý voják.
Měsíční světlo kolem kreslilo obrysy, ale na drobné detaily nestačilo. Šárka si uvědomovala, že míjí Vladkovu chalupu. Táta ho dal zapečetit a barabizna zela ve tmě jako zkažený zub.
„Co když jsou s ním bludičky ve spolku?“ Jedna zrada vedla k představám dalších. Šárka ještě přidala.
Jenže to nic neměnilo na tom, že Kláru opět ztratila z dohledu.
Vztekle zasyčela na houští ostružin, do kterého se zapletla na konci louky. Máchla rukou a šlahouny neochotně povolily a rozestoupily se. Na zápěstí ale ucítila teplou krev. Uspěchala kouzlo.
Ale jinak to nešlo.
Les sice znala, jenže to bylo ve dne. Noc všechno obrátila vzhůru nohama.
Krutě si uvědomovala, že tohle je sice její království, a přitom není.
Noc ho halila a zabrala si ho pro sebe. Nastavovala Šárce nohy v podobě kořenů a kamení.
Stíny křepčící kolem ji zvaly do tance, až se jí točila hlava.
Když se jí stáhlo hrdlo a vyšlo z něj zoufalé zaskučení, zničehonic zpoza kmene přilétla jiskra a přerostla v další bludičku. Vystřídala tu Šárčinu a divoce se točila a mihotala.
„Já vím,“ vyhrkla Šárka. „Jau!“ Narazil špičkou boty tvrdě do kamene. Zachytila se kmene borovice, aby neupadla, a přibrala na prsty trochu smůly. „Protože jsem jí doteď měla málo!“ zavrčela.
I když… třeba ne. Sestřin bludičkový průvod s ní počítal.
Její první bludička se snesla na větev, a kdyby mohla, tak by lapala po dechu. „Mají bludičky něco jako plíce? Nemají kůži, aby dýchaly skrz ni… Zatraceně, soustřeď se!“
Hnala se dál přítmím a děsivě neznámým známým místem.
Skrz dolík s bahnem, vzhůru do kopce. Před pařezy a kořeny.
„Jauvajs!“
Do velmi kamenitého kopce.
„Do ------!!!“
A trnitého.
„To už si děláš srandu!“
Jak musela dopadnout Klára, která na sobě měla jenom noční košili?
Když se znovu zachytila „pláštěm“ o větev a málem upadla, už si tak báječně vybavená na noční dobrodružství nepřipadala.
Jako kdyby se ji stromy pokoušely zadržet.
Ty věčné tance sestře vylepšily kondici, jen co je pravda, a písňové výstupy jí pomohly získat nadlidskou kapacitu plic, protože ať Šárka utíkala sebevíc rychleji, nikde ji nezahlédla.
Ona sama byla učenkyně zvyklá spíš sedět a už jí docházel dech. Nohy ji pálily. A nedokázala se zbavit dojmu, že čím víc jimi kmitá, tím pomaleji utíká.
Odrážela větve, odrážela se od kmenů a sbírala smůlu.
„Kláro,“ zachroptěla.
Zastavila se a kolena se jí podivně zhoupla.
„Kláro!“ zkusila to znovu a vlastní hlas jí připadal příšerně chabý. Plácla se po ruce. I ten komár, co se do ní pustil, by ji přebzučel.
Vykřikla potřetí a navzdory nejistým nohám se dala znovu do běhu. Bludičky se jí rozprskávaly nad hlavou. Přiletěla nová a předchozí se vytratila do tmy. Měnily si místa a šetřily síly. Moc dobrý nápad, ale Šárka nepocházela z dvanácti dcer královských a po dalším kopci s křovím netušila, jak dlouho to ještě vydrží.
Zpomalovala a nohy měla i z olova.
Vzpomněla si na jezero, do kterého spadla. Uklidňovala se, že to přece leží jiným směrem, jenže co když… zase to zrádné Co když? Co když ji vedly do močálu? Nemusely být na jejich straně a kdoví, jestli na ně měla nějaký vliv Šárčina zářivá osobnost.
„Doufám, že ji berou jako svou světélkující příbuznou,“ pomyslela si a nahlas zasípala: „Na čí straně vlastně jste?“
Ale jestli jejich poletování a pobleskování něco znamenalo, tak to zatím nerozluštila.
Ani její nová průvodkyně nezohledňovala maliny a ostružiny. Zato Šárka už byla posetá šrámy.
Plašily noční ptáky a tvory, kteří hbitě šelestili v podrostu.
Už ji bodalo pod žebry.
A vtom si uvědomila, že mezi svěšenými větvemi listí za hopsajícím přísvitem bludičky vidí záři, která vytrvale stojí na místě.
Taky se přistihla, že nevědomky přešla do zrychlené chůze. Z nosu jí teklo, z hrdla vyrážela uštvané výdechy a ať se snažila přidat, jak chtěla, tělo odmítalo spolupracovat.
Z tajemné záře se nevyklubala další bludička. Světlo se rozčtvrtilo. Zlatavý čtverec rozdělený černým křížem.
Šárka se roztřásla – námahou, chladem, strachy… Není to báječné, když má člověk na výběr?
Ze tmy se odstřihlo okno chalupy.
Bludička ji opustila a vytratila se, podezřele spěšně.
Šárka se snažila našlapovat tiše. Asi sto tisíc větviček na zemi mělo jiné úmysly. „Kde je měkký mech, když ho potřebuju?“
Za oknem se mihla Klářina silueta.
Šárka se plížila vpřed. Nechtěla spustit okno z očí, jenže ani nestála o to, aby byla viděna. Doufala, že jí záchvaty neviditelnosti pomůžou. Nebyla si jistá, jestli by našla vhodné kouzlo, kterým by jim napomohla.
Klára prudce zavrtěla hlavou a rychle ustoupila mimo dohled.
„Pomalu,“ připomněla si Šárka v duchu. „Potichu.“
Vtom však Klára vykřikla a prozíravé plány vzaly za své. Šárka nahmátla kliku a stiskla ji.
Křik se změnil v kvílení.
Šárka vpadla do tmavé chodby. Dveře vpravo zůstaly pootevřené.
Zářivě se uculovaly.
Šárka je rozrazila.
Klára se choulila v rohu chalupy za stolem.
Ne. Klára ne.
Mělo to Klářinu košili, ale… Sestřičko, jaké máš velké drápy!
A chlupaté ruce!
Za Šárkou se cosi pohnulo. Bleskurychle uskočila k oknu. Narazila nohami do lavice.
Zůstala napůl cesty mezi kňourajícím chlupatým stvořením a Vladkem.
Jednou rukou dovřel dveře. Pár kroků a druhou položil na stůl prázdnou skleničku.
Pak se usmál na Šárku. „Vida, rodina se nám schází.“