První případ: kapitola IV

Shrnutí: Po neúspěšném pokusu o zabití Minervy McGonagallové v předchozí kapitole se Angelina Johnsonová, bystrozorka v zácviku, a James Potter, bystrozor s pošramocenou pověstí, pokoušejí usvědčit hlavní podezřelou...

Poznámka: Povídka se odehrává v alternativním vesmíru už několik let vyprávěném v rámci DMD, ale třeba to bude dávat smysl i čtenáři, který náš vesmír nezná :). Ve zkratce – byla kouzelnická totalita, jiná věštba pronesená profesorkou Trelawneyovou se naplnila, totalita padla. V této povídce se řeší to, co přišlo pak.

Poznámka druhá: Na přání prvočtenáře vkládám tuto kapitolu před DMD (ano, pořád je to letní dobročinnost, jenom poněkud rozlezlá :D)

***

Věže bradavického hradu se ve světle měsíce vyjímaly snad ještě majestátněji než obvykle. Kráčeli přes po dešti navlhlou trávu, rozzářené hůlky zvednuté nad hlavou. Zatímco dříve toho dne se do hradu dostali bez potíží krbem pro návštěvníky, teď šlapali po svých. A už pořádně dlouho. Nevěděli, jestli byl krb odpojený z bezpečnostních důvodů – možná není nejlepší nápad dovolit náhodným individuům jen tak pochodovat po škole plné dětí, navíc v noci – nebo jestli byli očekáváni jako nevítaná návštěva.

Vydrápat se k hradu a přes několikery dveře a vrata se dostat do Vstupní síně jim trvalo skoro hodinu. Odpočinek jim ale nebyl přán: na schodišti vedoucím z patra se prakticky ve stejném okamžiku, kdy vstoupili, objevila Septima Vektorová. Oproti včerejšímu dopoledni vypadala mnohem méně grandiózně. V černém hábitu bez jakéhokoli vzoru nebo zdobení snadno splývala se všemi stíny úsporně osvětlené síně, dlouhé vlasy měla spletené do praktického copu a jediné, co připomínalo její předchozí entrée, byly skálopevně držící fialové oční linky. V ruce měla hůlku.

„Jak si dovolujete přijít do mé školy bez povolení? Neřekla jsem to včera jasně?“

„Dobrý večer i vám, paní ředitelko,“ oplatil Potter Vektorové zcela opačnou mincí se stejnou hodnotou náklonnosti. „Z pověření bystrozorské kanceláře jsme vás přišli zatknout. Žádat vás o povolení by bylo kontraproduktivní.“

„Zatknout? Nechtějte mě rozesmát.“ Angelina měla setinu vteřiny vražedné myšlenky. „Slyšela jsem vás. Nemáte žádné pravomoce. Takže se velice omlouvám, ale nikam s vámi nepůjdu.“

„Vyzývám vás...“

„To je taky to jediné, co můžete, pane Pottere,“ přerušila ho medovým tónem, jenž se vzápětí změnil v ledové ostří. „Odejděte, nebo se postarám, že už si na Ministerstvu ani neškrtnete. Vy ani tady slečna.“

Angelina střelila pohledem po Potterovi, ale ten jí ho neoplatil. Stál jako zhypnotizovaný, ve tváři naprosté soustředění. V ruce držel hůlku, která byla ještě před chvílí skrytá v hábitu. Zírali na sebe a čekali, kdo se pohne první. Byli dva proti jedné, ale skutečnou převahu měla nepochybně Septima Vektorová, přítelkyně byrokratů, nová dokonalá ředitelka Bradavic. Ale i tak, bylo by krásné, kdyby museli donucovací prostředky použít právě pro tento případ...

„Pokud jste poslouchala dobře,“ přerušil ticho po chvilce koncentrovaného napětí Potter, „víte, že bystrozorka v zácviku Johnsonová má plné oprávnění zatýkat. Vaše námitky můžete řešit klidně s ministryní, ale neuposlechnutí výzvy k odevzdání hůlky úřední osobě budeme řešit my tady a jednoduše. Johnsonová, vyzvěte laskavě paní Vektorovou, aby se nechovala jako blázen.“

Ušklíbla se právě v okamžiku, kdy s ní jmenovaná navázala nenávistný oční kontakt. Nestandardní využití právní kličky ohledně svých pravomocí pořád ještě úplně nestrávila, nic jí ale nevezme radost z prvního opravdového zatčení. „Vyzývám vás, abyste odevzdala svou hůlku dobrovolně, nebo budeme nuceni použít násilí. Jsme tu dva na jednu, ale možná jste opravdu dobrá.“

___

Na Ministerstvu panovala napjatá atmosféra vyznačující se zejména tušeným zmatkem za tucty zavřených dveří a tíživým tichem na chodbách mezi nimi. Kolem a kolem vlastně nic neobvyklého. A přesto... Vektorovou umístili do výslechové místnosti a s neblahým tušením směřovali ke kanceláři Fabiana Prewetta, kam byli předvoláni.

Právě vyšli zpoza rohu, když kancelář šéfa opouštěl starší muž v draze střiženém temně zeleném hábitu. Sjel je pohrdavým pohledem a s úšklebkem se odebral na druhou stranu chodby. Nevěděla jistě, kdo to je, ale nezdálo se, že pro ně jeho přítomnost bude příjemná. Než se stihla na cokoli zeptat, z nezavřených dveří vykoukla prošedivělá hlava Fabiana Prewetta (a následně i zbytek jeho těla).

„Konečně,“ zavrčel podrážděně.

„Johnsonová, počkejte na mě tady...“

„Johnsonová, pojďte dál,“ skočil Potterovi do řeči Prewett. „Bude to pro vás poučné.“

Kancelář hlavy bystrozorské kanceláře byla prostě zařízená: Prewett a před ním krátce Potter (a ještě před ním déle Pastorek) si na okázalou výzdobu nepotrpěli. Místnosti dominovalo velké okno s permanentně oblačným dnem, před oknem stál těžký dubový stůl zaplavený hlášeními a před stolem dvě stařičká křesla potažená zašlým šarlatovým plyšem. Jediné, co jakkoli připomínalo obyvatele kanceláře, byla nenápadná výstavka skrytá za dveřmi, kam si nový šéf vyvěsil podobenky starých přátel a nespočetných členů své rodiny, kteří nezřídkakdy trávili čas už pouze na fotografiích.

Prewett se posadil, ale nikomu ani slovem nenaznačil, aby udělali totéž. Deklasovaný bystrozor Potter se postavil za jedno z postarších křesílek, Angelina nevěděla, co se od ní očekává, rozhodla se ale, že nenápadné (ale stále dostatečně profesionálně sebevědomé) postávání v rohu ještě nikomu neublížilo.

„Vysvětlete mi, proč mi tady v jednu v noci stepuje advokát Septimy Vektorové a vyhrožuje stížností na chování mých lidí.“

„Řekl bych, že to bude tím, že jsme jeho klientku zatkli...“ Sledovat cestu, kterou jako reakci na toto sdělení prodělával obličej Fabiana Prewetta, bylo jako poslouchat záznam hodně ošklivé autonehody. Potter se nenechal zviklat a hrdinně pokračoval: „...ale moc mi nesedí načasování. Pane.“

„Zatkli jste ji.“ Angelina i Potter přikývli. „Za?“

„Podezření z napadení Minervy McGonagallové. Dnes v noci u Munga. Vektorovou identifikovala napadená, kromě toho...“

„Stop.“

Nebýt faktu, že za oknem kanceláře byla ve skutečnosti jenom další pevná zeď, vrhla by se Angelina okamžitě ven. Fabian Prewett, přes všechny své zásluhy a férový přístup i k těm nejnižším šaržím, dětem a domácím mazlíčkům, nebyl dvakrát příjemný člověk. A o to horší byl, o co drtivější pravdu právě sděloval světu.

„Napadená identifikovala Vektorovou. Napadená Minerva McGonagallová, která už je rok hospitalizovaná mimo jiné se ztrátou dlouhodobé i krátkodobé paměti a jejíž kognitivní schopnosti jsou na bodu mrazu, ta napadená identifikovala Septimu Vektorovou. Rozumím tomu dobře? Nebo mě překvapíte a předložíte mi cokoli, co dává aspoň trochu smysl?“

„Nic moc,“ odtušil Potter a Angelina se neubránila vyděšené grimase. „Na ten případ nikdo rok ani nesáhl. Nasadil jste na něj dva lidi – a to jsem musel na kolenou prosit aspoň o kolegu v zácviku – kteří se stihli už sami prokousat většinou archivu, vyslechnout x lidí a úspěšně vyloučit podezřelou, na kterou někdo nahrnul spoustu nastrčených důkazů... Ano, stojí to celé trochu na vodě, ale co jste u Merlina čekal?“

Bylo těžké odhadnout, jestli je Prewett na místě vyhodí, nebo spáchá rituální sebevraždu. Vědělo se, že nepije ani nekouří, nikdo ho ani neslyšel řvát ze střech budov. Jak si uchovával zdravý rozum navzdory šílenství, kterým bylo čerstvě svobodné Ministerstvo, bylo záhadou pro všechny. V tuto chvíli se ale zřejmě rozhodl, že dočasný ústup bude nejlepší zbraní. Možná se trochu styděl.

„Máte dvě hodiny na to dokázat, že na Vektorovou něco máte, déle ji tu držet nemůžeme. Přidělím vám ještě někoho k ruce. Teď vypadněte.“

„Johnsonová,“ zastavil ji, když už byla skoro za dveřmi. Potter na ni kývl a nechal ji s velkým šéfem o samotě. Prewett si promnul spánky a zavřel oči, jako by ho všechno kolem oslepovalo. Pár desetin sekundy čekala. „Potter je na tenkém ledě. Zatím to nevypadá, že se z toho někdy vyhrabe. Nenechte se do té vody stáhnout s ním.“

„Se vší úctou, pane,“ napřímila se a snažila se tvářit suverénně, „myslím, že jsme... že jsem na dobré cestě. A v dobré společnosti. Nezklameme vás.“

Upřel na ni smutný pohled zpoza polozavřených víček, pak zakroutil hlavou, jako by se vzdával osudu, vstal a naznačil jí, aby se připojila k Potterovi venku. „Tak hodně štěstí.“

Než za sebou zavřela dveře, zaslechla ještě, jak se za ní obrací kamsi ke skrumáži fotek na stěně. „Molly, kdybys věděla...“

___

Ve výslechovce (tři krát tři metry, šedo a temno) bylo poněkud těsno. U jednoho konce stolu bystrozoři, v rohu pro klid duše ještě jeden uniformovaný, u druhého konce podezřelá s advokátem. Nebyl by snad problém místnost magicky zvětšit, útulnost menších prostor se ale za léta praxe ukázala jako vlastnost podporující upřímnost a přátelství.

„Takže začneme s tou šaškárnou? Pánové, dámo?“ řekl Theodosius Nott, dříve spatřená šklebící se osoba na chodbě bystrozorské kanceláře. Byl to menší mužík s napomádovanými zbytky tmavých vlasů, člověk z dobré staré rodiny (jak Angelinu poněkud jinými slovy informoval Potter cestou od Prewettovy kanceláře), který přesto budil dojem nového milionáře, jenž se nemůže dočkat, až své bohatství a vliv dá všem na odiv. Mezi luxusními látkami, šperky a všudypřítomným závanem vody po holení za měsíční příjem dvou běžných domácností na něm bylo cosi okázale levného. Angelina si pro Septimu Vektorovou vhodnějšího právního zástupce ani nemohla představit.

„Ale beze všeho. Recordi.“ Brk se radostně povznesl nad pergamenový formulář. „Zahajuji výslech zadržené. Uveďte své jméno, datum narození a místo bydliště.“

„Septima Parwani Vektorová. Čtvrtého prosince devatenáct set čtyřicet šest. Bytem v Bradavicích,“ odpověděl Nott, zatímco jeho klientka umně předstírala absenci.

„Paní Vektorová ztratila řeč?“

„Jako právní zástupce paní Vektorové jednám ve všech věcech, které uzná za vhodné,“ odvětil a usmál se – snad aby světu odhalil svůj dokonale perleťově bílý chrup. „Ušetřím vám slova. Povolání: ředitelka Školy čar a kouzel v Bradavicích. K výslechu nepřišla ze své vůle. Chci do záznamu také uvést, že zatčení mé klientky“ – rukama naznačil uvozovky – „proběhlo po té, co byla obtěžována bystrozorem Potterem a bystrozorkou v zácviku Johnsonovou. Toto zjevné pochybení – a nebojím se říci šikana – nebyly dosud uspokojivě vyřešeny.“

„K tomu se určitě dostaneme,“ řekl James Potter nevýrazným úředním tónem, který asi považoval za vhodnou obranu proti útoku advokacie. „A ještě poznámka... Povolání změnit na ‚dočasná ředitelka‘.“

Napětí v místnosti vzrostlo o další kousek netrpělivosti. Ticho, jež následovalo po tom, co brk elegantními kličkami zavedl poznámku do protokolu, se táhlo delší dobu, než by Angelině bylo milé. Ať už si o tom všem myslela cokoli.

„Johnsonová?“

Odkašlala si. „Zahajuji vlastní výslech. Dnes je dvacátého šestého března devatenáct set devadesát devět, 1:25, před polednem. Výslech provádí Angelina Johnsonová, výkonný dozor James Potter. Přítomni Theodosius Nott, právní zástupce vyslýchané Septimy Vektorové, a Zachariáš Smith, hlídka. Paní Vektorová, kde jste byla včera v noci mezi desátou a jedenáctou?“

Přes předchozí pasivně agresivní prohlášení na otázku odpověděla, byť zjevně zcela neochotně, sama vyslýchaná: „Byla jsem ve svém bytě, snažila jsem se spát.“

„Máme svědka, který vás v té době viděl u sv. Munga. Domníváme se, že jste se pokusila napadnout Minervu McGonagallovou v jejím pokoji.“ Rozhodla se neotálet a jít k věci, už tak tušila, že jiný přístup v tomto případě k cíli nepovede. Že se přiblížila středu terče, napověděla okamžitá změna mluvčího.

„Je váš svědek pacient oddělení 49? Protože pokud ano, nemáme se už o čem bavit. Dále poznámka...“ Nott se usmíval téměř agresivně. „Nahradit jméno McGonagallová za Raddleová. Úředně se k dívčímu jménu nikdy nevrátila, není-liž pravda?“

Angelina nestihla ani vstřebat nehoráznost toho, co slyší. V reakci ji spěšně předběhl Potter: „Silná slova od někoho, kdo má syna v cele o tři patra pod námi, pane Notte.“

„Můj syn, vy vyhozená nicko, je spolupracující obviněný,“ zasyčel Nott skrz zuby. Septima Vektorová si nelibě odkašlala. Nott si upravil vázanku a svou tvář, náhle mnohem blíže druhé straně stolu, opět stáhl do opěradla židle.

Další pokračování rozhovoru přerušilo otevření dveří a bystrozor v uniformě, který se naklonil k Potterovi, jenž seděl nejblíž, a něco mu šeptem sdělil.

„Pokračujte chvíli beze mě.“

Angelina nejistě pohlédla na jediného zbylého kolegu v rohu. Smith pokrčil rameny a demonstrativně stočil oči k podlaze. Bazilišek ho vem! Zvládne to, má jasně daný úkol, zvládne to! „Včera odpoledne jste měla mít rozhovor s Novým týdeníkem čarodějek. Proč jste ho zrušila?“

Vektorová se zamračila. „Nebylo mi dobře.“

„Může vám někdo potvrdit, že jste byla v době mezi desátou a jedenáctou v Bradavicích?“

„Jenom asi dvě stovky portrétů, Anjelico,“ uchechtla se a protočila oči.

Angelina, jejíž jméno nikdy nikomu nedělalo problém, stiskla pod stolem dlaň do pěsti. „Výpovědi portrétů nejsou považovány za relevantní.“ Díky všem bohům za to, že přesně tohle probírali na posledním školení. „Alibi tedy nemáte.“

„Důkazní břemeno je ale na vás, milá slečno,“ zapředl Nott, po předchozím výbuchu znovu viditelně spokojený se svým životem a momentálním stavem věcí. „Zatím se mi nezdá, že byste cokoli měli. Ale předpokládám, že budete chtít počkat, až se vrátí pan Potter a zkrátí vaše utrpení, že? My počkáme.“ Střelil pohledem ke své klientce. Přikývla. „Zatím si tu nachystám podklady pro stížnost na šikanu, jestli dovolíte.“

„Ale...“

„Mám vám připomenout, že bez dozoru nemáte žádnou moc? Počkáme.“

___

Angelina si připadala jako v nějakém podivném snu. Stála (s šeredným šálkem plným blátivého kafe, které našla v eráru a které bylo opovržlivě odmítnuto ostatními účastníky provozu) u falešného okna a zírala na kdesi asi skutečné hvězdy. Ze dvou hodin, které dostali od šéfa, zbývalo čím dál tím míň. Nott celou dobu vytrvale sepisoval svou stížnost, Vektorová průběžně zadržovala padající víčka a Smith se v rohu už dobrou půlhodinu šťoural prstem v uchu (o to zuřivěji, když si myslel, že ho nikdo nesleduje). Kde je sakra Potter? A je tohle kafe druh chemicko-psychologického boje?

„Omlouvám se, že mi to tak trvalo,“ vstoupil jako na zavolanou chybějící článek. „Vidím, že si dáváte pauzu, to je dobře. Můžeme?“

Usadili se.

„Měl jsem teď zajímavý rozhovor s jednou z vašich podřízených, paní Vektorová. Konkrétně Poppy Pomfreyová má obavy o vaše zdraví, “ řekl a nechal nové informaci patřičný prostor pro usazení v myslích všech zúčastněných. Vektorová ztuhla.

„Prý jste za ní asi před dvěma hodinami přišla na ošetřovnu, vypadalo to, že vás někdo napadl. Ale místo abyste to hned přišla nahlásit, zakázala jste jí, aby o tom komukoli říkala... To mi připadá zvláštní. Vám ne?“

„Tvrzení proti tvrzení,“ kontroval okamžitě Nott. „Cílená kampaň proti mé klientce. Poženeme to až k ministryni, to si buďte jistý!“

„Celkem snadno to ověříme. Paní Vektorová, vyhrňte si laskavě pravý rukáv.“

„To je naprosto nestandardní postup, budeme si stěžovat...“

„Ten rukáv, prosím,“ zopakovala Angelina nejpřísnějším tónem, jakého byla schopna. Hnusné kafe bylo vmžiku zapomenuto.

Vektorová si pomalu odhrnula hábit z pravého předloktí. Její kůži pokrývala tenoučká síť modrých nehmotných vláken, která se metodicky přesouvala z místa na místo a léčila, co musela být ještě před desítkami minut ošklivá tržná rána.

„To nevypadá dobře,“ řekla a doufala, že to bolí hůř, než to vypadá. „Jak se vám to stalo?“

„Neodpovídejte!“ vyletělo z Notta téměř jako okřiknutí. Pak si odkašlal a opět si upravil vázanku. „Musím se poradit se svou klientkou.“

„Určitě,“ zazubil se Potter. „Výslech přerušen ve 2:00.“ Brk se plavmo snesl na desku stolu. „Smithi, skočte pro foťák a vyblejskněte nám tu ruku.“ Hlídka Smith prchnul. „Johnsonová, se mnou.“

___

„Kafe?“

Stáli v kuchyňce, ona stále se svým erárním hrnkem, který toužila rituálně spálit.

„Už mám,“ odvětila nepřesvědčivě a pohlédla do hlubin šedohnědé tekutiny. „Teda myslím.“ Možná to káva ani nebyla.

„Kde jste vzala ten patok?“ zeptal se, sleduje trajektorii jejích myšlenek do hrnku a zpět. Kývla směrem k dolní polici. Uchechtl se. „To máme pro vyslýchané, je v tom snad lektvar nechutenství nebo něco takového. Aby rychleji spolupracovali.“

„Tím se to vysvětluje,“ zamračila se a skutečně znechuceně vylila obsah hrnku do výlevky. „Dávat si normální teď asi nemá cenu... Co ta Pomfreyová?“

Opřel se o linku a začal si leštit skla brýlí o cíp hábitu. „Je to přesně tak, jak jsem říkal. Ale kromě toho se přiznala, že nám naposled lhala.“ Prohlédl si brýle proti světlu a vrátil se k šudlení. „Docela dlouho se s McGonagallovou přátelily. Nebo možná něco víc, nechtěla o tom mluvit, nechtěl jsem to z ní tahat. Skončilo to, když jí McGonagallová řekla, co udělala Auroře.“

„Takže o tom Pomfreyová věděla dřív než ostatní... Řekla to někomu?“

„Prý ne, nechtěla proti kamarádce poštvat celou školu.“

„Ale pak s tím přišla Trelawneyová, která to věděla od známého z Ministerstva.“

„Nebo to aspoň tvrdila a už se jí nezeptáme,“ přikývl a po několika neúspěšných pokusech očistit okuláry ručně se uchýlil k magii. Zjevně ho to mírně rozladilo. „No, nevím, jestli je to důležité. Minimálně se ukazuje, že ne všechny z drbacího klubu McGonagallovou nesnášely... Uvidíme, co se dozvíme od madam. Třeba se ke všemu přizná, všechno vysvětlí a půjdeme brzo domů.“

Nešťastně se zasmála. Dobré zprávy? Ve dvě ráno? Neslýcháno.

___

„Byla jsem dnes v noci u Munga. Přišla jsem navštívit Minervu McGonagallovou, špatně si to vyložila a napadla mě. Samozřejmě jí to nemám za zlé, nemá to chudák v hlavě v pořádku. Nechtěla jsem to hlásit, bylo mi trapně. Hlavně tedy za ni. Ale jak říkám, nevyčítám jí to, není zdravá.“

Angelina se podívala na Pottera. Potter se podíval na Angelinu. Beze slov si sdělovali, že sakra vůbec nechápou, co se před nimi děje. Potter usrkl ze své kvalitní kávy bez dalších podezřelých přísad. Rozhodla se místo představ, že ho škrtí, raději věnovat výslechu.

„Šla jste na návštěvu uprostřed noci? Do nemocnice?“ ujišťovala se, i když na vlastní oči viděla, jak brk se zpožděním dopisuje přesné znění před vteřinou pronesených slov.

„Jsem velmi zaneprázdněná,“ odvětila, jako by byla jediná pracující na celé zeměkouli. „Pracuji i hodně pozdě do noci, neuvědomila jsem si, kolik je hodin. Zpětně to nebyl ten nejlepší krok. Analýza mé hůlky ale prokáže, že jsem kolegyni nijak nenapadla. Že jsem vůbec nikoho nenapadla, takové věci nemám zapotřebí.“

„U Munga jste s nikým nemluvila?“ zapojil se Potter, když dosrkal svou dobrou kávu.

„Ne.“

„Jak jste věděla, kde McGonagallovou najdete? Pokoje na oddělení 49 nejsou označené.“

Pokrčila rameny. „Nejspíš náhoda.“

„Nikdy dřív jste za ní nebyla?“

„Ne. Nebyly jsme si blízké. A než se zeptáte – dnes jsem za ní šla, protože jsem se bála, že ji vaše amatérské... vyšetřování rozruší. A to si nezaslouží.“

„Takže jste jenom dobrá duše a přišla jste za ní šířit klid a mír?“ Nemohla si pomoct, nechutenství si užívala plnými doušky a další nedokázala snést.

„Ten tón si vyprošujeme,“ ozval se Nott ostře. „Má klientka vysvětlila svou přítomnost na místě. Nikoho nenapadla, naopak by se dalo uvažovat o žalobě na Minervu McGonagallovou za totéž. Ale takové kroky podnikat nehodláme, máme srdce.“

„A kde bychom byli bez vašich dobrých srdcí, pane advokáte?“ usmál se James Potter. Čekala je dlouhá noc. A ještě delší den.

***

Kapitola V.