První případ: kapitola II

Shrnutí: Angelina Johnsonová a James Potter stále pracují na případu prokletí Minervy McGonagallové. Kam je brodění se ve vodách ministerského archivu zavede? A jaké síly brání v tom, aby vyšetřování k něčemu vedlo?

Poznámka: Povídka se odehrává v alternativním vesmíru už několik let vyprávěném v rámci DMD, ale třeba to bude dávat smysl i čtenáři, který náš vesmír nezná :). Ve zkratce – byla kouzelnická totalita, jiná věštba pronesená profesorkou Trelawneyovou se naplnila, totalita padla. V této povídce se řeší to, co přišlo pak.

---

Ještě ani pořádně nevystoupila z krbu a už ji obklopila omamná vůně čehosi sladkého a pečeného. Katie má dobrý den.

„Ahoj!“ zvolala směrem ke kuchyni, oklepala si boty o rohožku a hodila služební plášť přes opěradlo křesla. „Co to bude?“

„Dobré ráno,“ vykoukla zpoza rohu hlava opatřená širokým úsměvem. „Jestli se nic nepokazí, budou brownies. Ze včerejška tu mám ještě nějaké tvarohové šátečky.“

Angelina se vrhla do kuchyně. Snídani potřebovala jako sůl a Katieiným šátečkům (zvlášť těm tvarohovým) nikdy nedokázala odolat. Uvelebila se na barové stoličce v rohu, do ruky jí sám vplul prázdný hrníček následovaný vzorným procesím tvořeným čajovou konvicí pískající v letu, cukřenkou a keramickou konvičkou s mlékem. „To je život! Jsi skvělá.“

„To je to nejmenší. Platíš většinu nájmu, tak ti aspoň zpříjemním konec směny.“

„Kéž by!“ dostala ze sebe po zlikvidování prvního šátečku a vychlemtání půlky hrnku čaje. Konvice a spol. se opět vrhly do služby. „Mám pauzu. Ještě mě čeká denní.“

„To Potter, že? To je neuvěřitelný! Může být rád, že...“ Bleskově se rodící rozhořčený monolog přerušilo zaťukání zobákem na okno. Katie pustila sovu dovnitř a do váčku na noze jí výměnou za Denní věštec vložila poštovné. O jedno houknutí později už byly zase samy.

„Co píšou?“

Katie zamračeně přelétla titulní stranu. „Vektorová představila nové osnovy, je tu s ní rozhovor, pak foto příloha underground učitelů...“

„Ta ženská je všude,“ poznamenala Angelina ve snaze odvést pozornost. Septima Vektorová se po pádu režimu vyšvihla do pozice dočasné ředitelky bradavické školy. Neustálou – neustálou – publicitou se snažila dosáhnout jmenování na dobu neurčitou. Chopila se druhého šátečku.

„Aspoň něco dělá. Ne jako McGonagallová.“ Katie nemá dobrý den, Katie špatný den maskuje bydlenkovstvím.

„McGonagallová to snad dělala v trochu jiné době.“

„Možná by ta doba nebyla tak dlouhá, kdyby se rozhodla nebýt,“ prohlásila Katie temně a sklonila se k troubě, aby naprosto nonšalantně zkontrolovala stav pečení. „No promiň, já vím, že ji teď zachraňujete nebo co... “

„No nic,“ uzavřela to raději Angelina, vyklopila do sebe zbytek čaje, poprala se s konvicí a vstala. „Jdu do sprchy a mizím. Uvidíme se večer.“

„Nezapomeň, že přijdou Cho a Cedric!“ ozvalo se jí ještě za zády, znovu sladce rozjařeným hlasem pekařky šátečků a brownies.

***

Archiv jí už poněkolikáté otevřel svou zelenou náruč a její sestup do studovny archiválií provázelo jemné šustění, dokumenty v okolních místnostech ji musely sledovat jako ryby v akváriu.

James Potter už ji čekal u jejich vyhrazeného stolu, otvíral složku za složkou, tiše předčítal a čas od času pohybem hůlky přenesl řetězec důležitých slov na šest stop dlouhý svitek pergamenu, který se mu vznášel nad hlavou. Časová osa podezřelé protknutá s časovou osou oběti se plnila pomalu a zdaleka nepřinášela jasné odpovědi, jaké si vysnili.

„Dobré ráno, Johnsonová.“

„Dobré, šéfe,“ odvětila a sedla si naproti.

„Snídala jste? Spala jste?“

Zmohla se na němé zírání.

„Že se ptám,“ usmál se. „Tak znova do toho. Byl jsem tu celou noc a zatím nemáme nic, co bychom nevěděli. McGonagallová se Sinistrovou mluví chvíli po příletu, zajímá se o studenty a o dceru, pak se objevuje porůznu v prvním patře, Sinistrová hlavně se studenty na pozemcích, nakonec ve Velké síni. Tam už McGonagallovou nikdo neviděl, zprávy o Sinistrové taky mizí...“

„To ale nic nedokazuje, protože nevíme, kdy k tomu napadení vlastně došlo,“ pokývala hlavou Angelina. Mluvili o tom už snad stokrát, točili se v kruhu. Žádní svědci, žádné stopy, žádný prokazatelný motiv. Snad příležitost. Rok starou vzpomínku Aurory Sinistrové proháněli po myšlenkové mapě hradu, jedinou tečku mezi tisíci. Byla to ona? Jediná, která svou nenávist dovedla do konce? V hlavě jí proběhla scéna z kuchyně. Kdyby nevěděla, kde byla tehdy celý den Katie...

„Jak jsme na tom s motivem? Přišla jste včera na něco?“

Balík složek dokumentujících život Minervy McGonagallové od chvíle, kdy v padesátých letech nastoupila na Ministerstvo (školní léta nepočítaje), ležel dočasně opuštěný na druhém stole. Její kolega a nadřízený, stále pracující zadarmo v době nedobrovolné dovolené, sám navrhl, aby se motivu ujala. Nadšení ji pomalu opouštělo, o bývalé ředitelce se dozvěděla dost, ale nic neukazovalo na jedinou osobu.

„McGonagallové skoro nikdo nevěřil, že nedonáší přímo ministrovi, ale o tom jsem tu nic nenašla. Zatím. O Sinistrové psala každý rok zprávy, nikdy nic zajímavého...“ Z kapsy vytáhla zápisník a pro jistotu nalistovala poslední stránku. „Pracuje dobře, u studentů je oblíbená, nevěnuje se politice, nemá závadné názory.“

„Zníte překvapeně.“

Chvíli sbírala slova. „Mně vždycky připadala férová – myslím McGonagallová. Skvělá učitelka. Dost odtažitá, ale... Mysleli jsme, že dělá, co se jí řekne, a o nás se moc nezajímá. Hlavně v posledních letech se v Bradavicích děly hrozné věci... Všichni jsme věděli, že Sinistrová a většina ostatních je proti režimu. Ředitelka to musela vědět taky, ale nic neřekla.“

„Překvapilo by vás, kolik dobrého se dělo za zavřenými dveřmi.“

„To pořád mluvíme o McGonagallové?“

Zasmál se, až se pergameny zatřepetaly. „Mě už nemusíte soudit, já to mám za sebou. Tak se dáme do práce, ať můžeme jít dřív domů.“

Ponořili se do tiché rutiny posledních dní, Potter se vrátil k mumlání nad výslechy, Angelina se pustila do nové sady archiválií – záznamů z oddělení záhad. Těšila se na ně jako dítě na dárky pod vánočním stromkem. Možná právě tam najde to, co konečně přinese do případu něco užitečného. První případ, první stopa, Angelino, soustřeď se!

„To mě poser na holý záda!“

Chvíli bylo ticho. James Potter zíral s polootevřenými ústy, Angelina ztuhla překvapením ze sebe sama, archív pohoršením nedýchal.

„Předpokládám,“ protáhl konečně Potter, teď už s úsměvem od ucha k uchu, „že jste něco našla.“

„Omlouvám se,“ vysoukala ze sebe. „A ano. Byl to hned první záznam.“

Vytáhla ze složky kartu z tvrdého papíru o velikosti vizitky a podala mu ji. Zabrejlil, zvedl obočí, pak mávl hůlkou. Pergamenová časová osa se sbalila do ruličky a dopadla na stůl. „Jedeme do Bradavic.“

***

Aurora Sinistrová budila dojem člověka, který nechce být tam, kde právě je, i když seděla ve své vlastní kanceláři, opatřené za roky a roky práce tolika osobními detaily, že by stejně tak dobře mohli přijít do její ložnice. Na stěnách se živě dorozumívaly hvězdné mapy, ze stropu visely modely planet, některé zjevně mudlovské, a police několika příručních knihoven byly plné k prasknutí. Na těch plochách, které si přece jen uhájily pár volných centimetrů, stály fotografie krátkovlasé ženy s plachým úsměvem, většinou nehybné (a snad o to důležitější). Na všech ostatních volných površích se roztahovaly hrnky. A mezi tím vším hlavní podezřelá.

„Potřebujeme se tě zeptat na několik otázek o Minervě McGonagallové,“ začal bystrozor Potter bez obalu. Zaznamenávací brk se pustil do práce.

„Takže se to konečně pohnulo? Je na čase.“

Angelina si odkašlala. Potter jí řekl, ať jde rovnou k věci. Po příležitosti zatnout zuby do případu skočila okamžitě. „Věděla jste, že v osmdesátém osmém roce Ministerstvu udala vás a vaši přítelkyni?“

Astronomka zamrkala. Pak se Angelině zahleděla až kamsi do spodku duše. „Tehdy ne. Dozvěděla jsem se to někdy kolem loňského června, když už bylo po všem a s Eridani jsme se k sobě vrátily.“

„Dřív ne?“

„Ne.“ Ostré, jasné, bez diskuzí. „Kdybych to věděla, řeknu vám to v květnu při výslechu.“

„Od koho ses to dozvěděla?“ navázal Potter. Tak jde se do útoku, nebo si povídáme?

Profesorka Sinistrová se zamyslela. „Nejsem si jistá. Bylo to ve sborovně v čajovém klubu. To je takový eufemismus pro místní drbárnu,“ dodala, když Angelinu nachytala v nádechu. „Po večerech hrají poker, kouří, pijí čaj s něčím ostřejším – ale bez toho čaje, pomlouvají... Já jsem se toho nikdy moc neúčastnila.“

„Pamatuješ si, kdo tam tenkrát byl?“

„Určitě Sibyla, byla tehdy úplně namol, chudák. Hoochová s Červotočkovou, Septima... Možná se stavila i Poppy Pomfreyová, ta do klubu taky nechodila často. Někdo to o McGonagallové řekl jen tak mezi řečí jako známou věc. Věděly o tom všechny.“

„To si prověříme,“ řekla Angelina, jako by v celém vyšetřování měla skutečné slovo.

„Takže jste sem nepřišli za námi všemi,“ odtušila Sinistrová najednou velice chladně a odtáhla se, div že nezmizela v polstrování svého křesla. „O co tady jde, Jamesi?“

Povzdechl si, jako by i on toužil opustit prostor. Angelina byla jako na trní – dobrovolná výpověď svědka se s výslechem podezřelé, ještě navíc pojatým jako útok ze zálohy, vůbec nedala srovnat. Připadala si jako v opravdové detektivce. Teď přichází ten okamžik, velké odhalení, srdcové eso, šach mat. Právě teď... „Někdo tě viděl vycházet z té třídy, kde jsme ji našli. V době, kdy už muselo být po všem.“

„Co?! To je nesmysl!“ Vyskočila z křesla jako čertík z krabičky.

Potter se nehnul, jen s naprostým klidem pokračoval v hovoru. „Není v tom nic osobního – aspoň doufám, že si to nemyslíš. Zatím to vypadá tak, že jsi měla motiv i příležitost, navíc je tu ten svědek.“

Odmlčel se, aby jí dal prostor k námitkám, neřekla ale vůbec nic. Angelině proběhlo hlavou, jestli jí Potter dovolí provést zatčení. Vyjmenoval všechny důvody, proč to udělat, takže jí možná teď vyzve...

„Zůstaň v Bradavicích a nikomu nic neříkej, narušilo by to vyšetřování.“ Cože?! „Budeme taky potřebovat tvoji hůlku.“

***

„Proč jsme ji nezatkli?“ vyhrkla, jakmile se za nimi zavřely dveře. „Vždyť jste to sám řekl – měla motiv, příležitost, máme svědka... Tak proč, jak... Proč?“ Rozhodila paže v nechápavém gestu a málem v dál zahodila hůlku Aurory Sinistrové, kterou dostala na starost.

„Za prvé,“ začal Potter a dal se do kroku, „se mi to zdá až příliš dokonalé. Důkaz o motivu jste našla, když jste otevřela první složku z oddělení záhad, že? Nepřijde vám to zvláštní?“

Zkonfiskovanou hůlku bezpečně připnula do kapsy v hábitu, hned vedle té svojí, a vydala se za ním. „No, možná, ale... Co když to je jen náhoda? A příležitost...“

„Nedokončili jsme časovou osu.“

„Teď se může pokusit o útěk!“

„Nemá přece hůlku. Ta nám stejně řekne nejvíc – dáme ji technikům, proberou výsledky Prior Incantato a budeme mít jasno. Pojďte, projdeme se přes pozemky, potřebuju si protáhnout nohy.“

Několika dalšími zatáčkami a schodišti prošli mlčky. Bylo zvláštní být zase zpátky a za dveřmi tříd slyšet hlasy těch, kteří se můžou učit bez strachu. Bez učitelů, kteří si musí dávat pozor na jazyk, a spolužáků, kteří ochotně těm druhým „pedagogům“ donáší na všechny a o všem.

„Nezeptala jste se na ten druhý důvod.“

Zamračila se. „Prosím?“

„Řekl jsem ‚za prvé‘. Dobrý vyšetřovatel se něčeho takového musí chytit, Johnsonová.“

Nejraději by zavrčela. Tak teď najednou není dost dobrá? „Co je ‚za druhé‘?“

„Bál jsem se, že se nezeptáte,“ otočil se na ni (dosud byla vždycky krok za ním, přála si zuřit v klidu a soukromí) a uličnicky se usmál, jako by si tuhle část rozhovoru nacvičoval doma před zrcadlem. „Nemohl jsem Autoru zatknout, protože v době nařízené neplacené dovolené to není v mé pravomoci. Můžeme být rádi, že nám bez povolení jen tak dala tu hůlku.“

Zastavila se, zírala, přemýšlela, jestli si z ní dělá legraci, nebo jestli žije v nějakém zlém snu. „To myslíte vážně? Pobíháme po Bradavicích, vyslýcháme lidi a nemáme k tomu jurisdikci?“

„Pozor, teď přichází ta zábavná část.“ Jeho tvář přešla skoro do maniakálního šklebu. Věděla, že celou noc nespal, ale tohle bylo i tak příliš. „Vy jurisdikci máte. Cokoli jako bystrozorka ve výcviku uděláte, například převezmete zabavenou hůlku, můžete udělat pod dozorem bystrozora po výcviku. Ani slovo o tom, jestli má zrovna dovolenou.“

„To nedává smysl.“

„Je to klička ve směrnicích. Naprosto legální, lehce na tenkém ledě, ale legální.“

Dřív než stihla vstřebat nepopiratelnou genialitu Jamese Pottera, kterého se stále snažila nesnášet, vztek nad tím, že nové Ministerstvo nepovažovalo záchranu normálního života Minervy McGonagallové za dostatečnou prioritu, aby k případu přidělilo hotového bystrozora, a hluboký vnitřní stud, který ji posedl za to, že se pohoršovala nad takovou zbytečností, jako jsou vnitřní směrnice bystrozorské kanceláře, vtrhl na scénu neobvykle hlasitý kovový cinkot. Jak se za okamžik ukázalo, jeho zdrojem byly náramky, náušnice a jiné šperkoví na osobě Septimy Vektorové, jež se k nim blížila z paty schodiště, u kterého se zastavili. Její sestup se nedal nazvat jinak než majestátním. Jemný vzorek na jejím hábitu a druhý ne tak jemný vzor na jiném kusu jejího hábitu a oslnivá fialová toho všeho a šperky s kamínky a bez kamínků a zlaté výšivky a výrazná rtěnka a dlouhé černé vlasy záhadně pohupující se v dokonalé souhře a perfektní (fialové) oční linky a široký bílý úsměv by se měly bít jako šotci po půlce piva, ale ve skutečnosti existovaly v pestré harmonii, která aspoň na chvíli vzala dech každému přihlížejícímu.

Angelina novou ředitelku znala jen od vidění (a z černobílých fotek v novinách), bylo to ale, jako by ji viděla poprvé. Matně si vybavovala bývalou profesorku věštění z čísel Vektorovou před rokem nebo dvěma, nenápadnou, přísnou, v tmavých barvách, každopádně bez úsměvu, a napadlo ji, která z těch dvou je ta skutečná.

„Vidím, že už jste na odchodu. Kolegyně Sinistrová vám byla nápomocná?“

„Jste dobře informovaná,“ neodpověděl jí Potter.

„To víte, jako ředitelka mám své zdroje,“ pronesla s lehkou samozřejmostí někoho, kdo ví všechno, nebojí se to použít a chce, aby si tím ostatní byli jistí. „Proto bych uvítala, kdybyste se mi příště ohlásili. Zrovna jsem se chystala na Ministerstvo a nerada bych se o vás vyjadřovala v negativním smyslu.“

„Pokusíme se,“ promluvil Angelině z duše.

„Měli bychom ale jednu otázku na vás. Jestli máte čas.“ Být užitečná, asertivní, dobrá vyšetřovatelka!

„Prosím,“ otočila se k ní Vektorová bez většího zájmu a změřila si ji pohledem. „Johnsonová. Angelica?“

Nebyl to omyl a vědět to musely obě. „Angelina.“

„Jistě. Hrála jste famfrpál za Nebelvír. A nedostudovala jste, že? No, ráda vidím, že se vám daří i bez formálního vzdělání. Ptejte se.“

„Pamatujete si, kdo řekl profesorce Sinistrové, že McGonagallová předala Ministerstvu informaci o jejím vztahu s mudlou?“

„Hmmm, ne, bohužel,“ zakroutila hlavou a opět rozehrála symfonii náušnic a náramků. „Nebyla to nová informace. Ale nedivila bych se, kdyby s tím přišla Sibyla, nikdy nebyla diskrétní, nebylo to její forte. Chudák, však víte.“

„Tak děkujeme,“ přikývl Potter. Zdvořilost z jeho tónu jen jedovatě kapala až do hlubin nezdvořilosti. „Už vás nebudeme zdržovat, paní zastupující ředitelko. Sbohem.“

„Na viděnou, pane Pottere. Vyřiďte ode mě srdečné pozdravy paní Malfoyové,“ oplatila mu stejnou mincí, snad jen o něco sladší a vyzývavější.

***

Cesta zpátky na Ministerstvo byla dlouhá a tichá. Bystrozor Potter, jinak pohodová verze neurózy, skřípal zuby a z očí metal blesky. Kolemjdoucí se mu nevyhýbali z obvyklých důvodů posledních týdnů – nevhodné volby životní partnerky – ale čistě z pudu sebezáchovy. Atmosféra by se dala krájet, obzvláště ve výtahu, kde kromě nich levitovaly jen barevně odlišené oběžníky.

„Sibyla Trelawneyová,“ řekl konečně vražedným tónem, až sebou trhla, „si nemohla odpustit, že kvůli její věštbě umřelo malé dítě, a upila se k smrti. Teď si z ní ty dvě dělají univerzální alibi. A udělají to i ty další, až si je předvoláme. Ideální oběť. Pak ještě řeknou, že McGonagallovou proklela ona. Hnus.“

Nevěděla, co na to říct. Přeháněl a musel o tom vědět, ale nedivila se mu. Smrt Sibyly Trelawneyové byla další tragédií za sérií stovek předchozích, možná právě proto se její nekrolog schoval kamsi mezi kulturu a reklamy na tonikum proti slimákům. Nehodil se k novým zítřkům, vzbuzoval protikladné emoce, nebyl něčím, na co se mělo upozorňovat. Nelíbilo se to nové ministryni, nelíbilo se to médiím ani novému vedení Bradavic.

„A to, co řekla o vás! Dělá, jako by to byla vaše volba. Rok po tom, co patnáctiletí haranti seděli v pracovních táborech a sedmnáctiletý holky rodily novej národ!“

Dveře se otevřely, oběžníky vystřelily na další cestu, nové vletěly dovnitř a do výtahu přistoupil Kingsley Pastorek, korunovaný šéf oddělení záhad, oslavovaný odbojář, oblíbená tvář deníků a týdeníků. „Zdravím.“

„Víš co, Kingsley, jdi taky už někam.“

„O to se taky snažím,“ odpověděl s ledovým klidem a usmál se na Angelinu po svém boku. „Vy jste slečna Johnsonová, že? Jak se vám u nás líbí?“

„Nemůžu si stěžovat, děkuju.“ Mohla by, ale asi by to k ničemu nebylo. Snad až bude mít za sebou první úspěšně vyřešený případ. Pokud ho nestopne někdo shora. Nebo neskončí obviněním člověka, který se už nemůže bránit. Doufala, že vyhoří až někdy kolem čtyřicítky. Ale všechno je jednou poprvé.

Konečně správné patro. „Doufám, že se ještě uvidíme,“ řekl jí ještě Pastorek, když se kolem něj beze slova protáhl James Potter a vytočeně odklusal do svého kumbálu na konci chodby. Angelina vystřelila za ním, ve spěchu se ještě otočila a věnovala mizejícímu výtahu chabý úsměv, jenž jí jistě jednou zajistí slibnou kariéru v tajných službách.

Když vešla do Potterova kamrlíku hrajícího si na kancelář, stál v rohu mezi odsunutými regály a odšroubovával lahev s nezaměnitelně alkoholovým obsahem. Vzhlédl a okamžitě se zatvářil omluvně. „To je kolegy. Je zrovna na odvykačce, nebude mu to chybět.“ Lahev povolila. Přičichl a napil se. „Kdybyste měla zájem, někde tady budou další. Je to tak trochu chlastkabinet.“

Zakroutila hlavou a zaujala obvyklou pózu u dveří. „Co budeme dělat teď?“

„Předvoláme ty ostatní ženské.“ Přihnul si pořádně ještě jednou, lahev zase zašrouboval a vrátil do jejího úkrytu mezi krabicemi. „A půjdeme zpátky do archivu. Posvítíme si na ty záznamy z oddělení záhad.“

***

Kapitola III.