První případ: kapitola I

Shrnutí: Angelina Johnsonová je bystrozorka ve výcviku, James Potter zasloužilý bystrozor s pošramocenou pověstí. Společně pátrají po jediném – kdo proklel Minervu McGonagallovou?

***

Bylo kolem sedmé a kadeti se trousili do zázemí. Někteří se připloužili z noční směny, někteří přicházeli na denní. Všem bodlo kafe nebo pořádně černý čaj. Angelina seděla za stolem, v obou rukách svírala hrnek a vzpomínala na doby, kdy v sedm už po tréninku jedla druhou snídani ve Velké síni. V těch ranních chvílích jim připadalo, že je všechno na světě v pořádku.

„Dobré ráno, bando!“ zahlaholil ve dveřích vedoucí výcviku Prewett. Několik hlasů mu schlíple odpovědělo na pozdrav. Řady bystrozorstva po pádu Raddleova ministerstva znatelně prořídly. Vrátili se mazáci, alespoň ti, kteří přežili bez roztřískání mysli, přihlásili se nováčci všech věkových kategorií, alespoň ti, kteří věřili, že se Ministerstvo opravdu změnilo. Zkušení bystrozoři měli dle nařízení ministryně plné ruce práce s vyšetřováním minulosti každého, na koho někdo jiný ukázal prstem, s chytáním těch skutečných zločinců a zasahováním v šarvátkách mezi bývalými přáteli a rozbitými rodinami. Zelenáči se museli zaučovat rychle a za pochodu. Sloužili noční, pracovali v terénu, topili se v pergamenu.

„Dobré,“ zjevil se vrchní bystrozor Prewett, který byl na nohou snad od Vánoc a bylo to na něm znát. Bratři, hrdinové odboje, političtí vězni, dvojčata, která teď od sebe dělilo asi tak dvacet kilo a radost ze života. „Noční se spáruje s denní, předá stanice, zkompletuje hlášení – do osmi je chci mít na stole – pak nácvik protikleteb a školení o bezpečnosti práce, oběd, sraz tady přesně ve 12:30. Bystrozor Prewett vám pak předá další pokyny.“

Skupinka bystrozorů ve výcviku se začala sbírat a opouštět prostor. Angelina dopila, hrnek odmávla zpátky do kuchyňky a zamířila za nimi.

„Johnsonová, vy jdete se mnou,“ kývl na ni méně veselý šéf a vyrazil spletí chodeb na opačnou stranu než ostatní. Srovnala s ním krok.

„Pane?“

„Doneslo se ke mně, že vás výcvik moc nebaví...“ Mávnutím ruky zarazil její protesty. „Nedivím se. Po zkušenostech z odboje vám to musí připadat jako ztráta času. Ode dneška budete pracovat na případu s bystrozorem Potterem.“

„Myslela jsem, že Potter je mimo službu.“

Do cesty jim vletělo několik oběžníků, Angelina se instinktivně přikrčila, zatímco její společník nehnul ani brvou. Vlaštovky mu zasvištěly kolem uší a odhodlaně pokračovaly ve svém poslání.

„Je to problém? Můžu místo vás vybrat někoho jiného.“

„Ne, šéfe,“ zakroutila hlavou. „Děkuji za důvěru, nezklamu vás.“

Zastavil se před dveřmi označenými jako konferenční místnost 3. „Potter dorazí každou chvíli, načtěte si zatím spis. S Gideonem si domluvte náhradní termín pro všechna nutná školení a cvičení, omluvená jste z denních povinností, z ničeho dalšího. Rozumíme si?“

„Samozřejmě.“

Během vteřiny byla v místnosti sama jen s tenkou hnědou složkou na vzdálenějším konci stolu. Vlastní případ! Skoro vlastní. Doufala, že se k pořádné bystrozorské práci dostane brzy, věděla, že na to má už od chvíle, kdy se s babičkou poprvé usadila u televizní detektivky. „Buď vražda, buď vražda, buď vražda...“ Otevřela složku a rychle prošla první stranu hlášení. Pak si sedla a přečetla si ji ještě jednou a pořádně.

Minerva McGonagallová, ročník narození 1935, byla během události často označované jako bitva o Bradavice napadena neznámým pachatelem za použití dosud nezjištěné kletby (zřejmě na bázi Confunda). Žádní svědci, žádní podezřelí, od loňského května, kdy k napadení došlo, žádné další stopy. Angelina prolistovala zbytek spisu. Obsahoval štůsek výpovědí, časovou osu s řadou mezer označených červeně psanými otazníky a podrobný popis stavu bývalé ředitelky, když ji našli, včetně fotografií. Nejprve si myslela, že někdo zapomněl vyvolat film magicky. Ředitelka ležela na podlaze učebny (jak ze spisu vyplynulo, ve třetím patře ve východní části hradu), na první pohled naprosto v pořádku, nebýt její tváře. Široce otevřené oči zíraly kamsi nad ni, prázdné a nehybné, ale přesto živé.

„V tomhle stavu byla ještě dva měsíce, než se lékouzelníkům u Munga povedlo prolomit nejvyšší vrstvu kletby.“ Prakticky vyskočila. James Potter, bývalý dočasný šéf bystrozorů s nadějí na permanentní pozici nebýt té záležitosti, vešel tiše jako duch.

„Vraždit mě ještě nemusíte,“ podotkl pobaveným tónem. Teprve v tu chvíli si uvědomila, že popadla svoji hůlku. „Angelina, že?“

„Radši bych, kdybyste mi říkal Johnsonová,“ odvětila bezvýrazně a hůlku schovala, jen o chlup později, než mohla. „Pane.“

Změřil si ji pohledem za kulatými brýlemi, zjevně zvažoval, jak zareagovat. Nakonec se posadil v uctivé vzdálenosti a kývnutím naznačil, ať se vrátí zpátky ke spisu. On ho koneckonců vidět nepotřeboval, byl jeho jediným stálým autorem a jenom minulou noc ho četl desetkrát. „Co si o tom myslíte, Johnsonová?“

Vrátila se na první stránku, pryč od neurčitě znepokojivých nehybných pohyblivých fotografií. „Nevěděla jsem, že se McGonagallové něco stalo. Proč o tom nepsali?“

„Její rodina si to nepřála. Nemají s tiskem zrovna dobré zkušenosti. Kromě toho se našla spousta jiných, na kterých ti kašpaři z Věštce nenechali nit suchou.“

Jejich pohledy se opět střetly v rozhovoru beze slov. „Jsem ráda, že mě šéf vybral, ale chtěla bych, abyste věděl, že s tím... s vámi nesouhlasím.“

„Vy a půlka Británie,“ odvětil najednou unavený vahou celého světa a minimálně o pět let starší. Skoro ho litovala. „Zvládnete nepřemýšlet o mém osobním životě a pracovat se mnou na dopadení toho grázla? Jestli ne, támhle jsou dveře.“

Nepohnula se. Místo odpovědi opět sklonila oči ke spisu a ještě jednou přelétla základní informace o případu. Klasifikováno jako napadení s trvalými následky. Pokud se nepodaří prolomit všechny zámky kletby. „Kolik času myslíte, že má?“

„Už moc ne. Většinou se takovým případům dává rok rok a půl, než přestane mít cenu se snažit něco dělat. Což mě přivádí k tomu, proč jsme tady. Přihlásil se mi svědek.“

---

Draco Malfoy. Samozřejmě, že zázračný svědek v Potterově případu je Draco Malfoy. Ve výslechovce se roztahoval, jako by mu patřila. Angelina ho neviděla od chvíle, kdy ji vyhodili ze školy za nepříznivý rodinný profil, ale změnil se jen málo. Pořád měl tvář hodnou profackování, otravně dokonalou pleť a perfektně upravený účes, o něco delší, než si pamatovala. Na jeho pravé ruce si všimla prstenu, asi rodinného šperku. Musel ho zdědit po smrti Malfoye staršího, stejně jako majetek, jehož rozsah by každého slušného člověka musel urážet.

„Pane Malfoyi, děkujeme, že jste se dostavil,“ přivítal ho u stolu formálně ještě jednou Potter. První pozdrav proběhl na chodbě venku a byl mnohem bližší přátelskému, než potřebovala vidět. „Váš výslech povede kolegyně Johnsonová, já jsem tu jen jako pozorovatel.“

Překvapeně se na něj otočila. Nečekala, že ji hodí do vody tak rychle. Výslechové techniky v praxi sledovala jen párkrát a zkoušku z nich měla skládat na konci prvního ročníku výcviku za několik týdnů. „Pane?“

Usmál se a přikývl. „Mám ve vás plnou důvěru, Johnsonová. Do toho.“

Malfoy pozoroval celou scénu s viditelným pobavením, z něhož by cítila aroganci přes celou budovu. Protekční fracek... Odkašlala si a na oficiální formulář svědecké výpovědi položila standardní záznamový brk (čerstvě naostřený, v barvách Ministerstva). „Recordi!“ Na její pokyn se brk vznesl milimetry nad dokument a vyčkával dalších pokynů.

„Uveďte prosím celé jméno, datum narození a místo bydliště.“

„Draco Lucius Malfoy.“ Brk vyrazil do útoku. „Pátého června devatenáct set osmdesát, Malfoy Manor, Wiltshire, Anglie.“

„Povolání?“ Čistokrevný kouzelník, co jiného?

„Student lékouzelnictví a správce rodinného majetku.“

Zamrkala.

Ušklíbl se.

„Potvrzujete, že jste svědectví přišel podat dobrovolně, bez nátlaku třetí osoby nebo magického tvora bez statutu osoby?“

„Ano. Nepřivlekli mě sem násilím, nejsem ani pod Impériem.“ Brk v patřičné kolonce udělal dvěma ostrými tahy z rohu do rohu křížek a teď se netrpělivě pohupoval nad další. „Ačkoli kdybych byl, říkal bych to samé.“

Zamračila se a potlačila chuť pronést velice suše slabiku ha ve dvojném taktu. „Zahajuji vlastní výpověď.“ Brk se zatetelil. „Dnes je třináctého března devatenáct set devadesát devět, 7:30, před polednem. Výslech provádí Angelina Johnsonová, bystrozorka ve výcviku.“

„Výkonný dozor James Potter, bystrozor,“ poznamenal dosud tiše přihlížející vyšetřovatel. Před sebe si po přínosném příspěvku do diskuze položil obyčejný mudlovský blok a tužku. První stranu nadepsal stručně: Malfoy, 13. 3. Angelinu to vůbec neznervóznilo.

„Začneme. Pane Malfoyi, čeho se týká vaše svědectví?“

„Viděl jsem, kdo to udělal,“ pronesl tak akorát dramaticky. Na Angelinu to dojem neudělalo.

„Můžete upřesnit, co máte na mysli?“ Bude to z něj tahat jako z chlupaté deky. Tolik k prvnímu výslechu...

„Mluvím o tom, kdo proklel ředitelku. Byl jsem kousek od místa, kde se to stalo.“

„Proč jste s tím nepřišel už tehdy?“ Co skrýváš, Malfoyi?

„Netušil jsem, že McGonagallovou někdo napadl. Nikde se o tom nepsalo. Dozvěděl jsem to minulý týden, když jsem ji potkal u Munga. Jsem teď na praxi na oddělení 49.“

Koutkem oka zkontrolovala Potterův poznámkový blok. K nadpisu zatím nic nepřibylo. „Pokračujte.“

„Překvapilo mě to, tak jsem se obrátil k důvěryhodnému zdroji.“ Kývnutí ve směru vpravo od ní. Aha. „Ukázalo se, že jsem byl nedaleko od místa, kde k tomu došlo. A že jiní svědci nejsou.“ Poslední věta zazněla s jakousi nevhodně mířenou pýchou. Chce metál za to, že pro jednou dělá něco správně?

„Co jste tam dělal?“

„Prosím?“

„Většina studentů byla tou dobou venku před hradem nebo ve společenských místnostech a v prvních patrech se bojovalo. Předpokládám, že soubojů jste se neúčastnil a Zmijozel má společenskou místnost ve sklepení. Takže co jste dělal tak vysoko?“

„Vynikající otázka, Johnsonová!“ Potter se usmíval, jako by objevila Ameriku. Ale i tak, byla to dobrá otázka. První výslech probíhá nad očekávání!

„Takže?“

„Hledal jsem svoji sestřenici,“ odvětil chladně. „Tu, která se stále pohřešuje. Slyšela jste o ní? Nepřekvapilo by mě, kdyby ne.“

„Koho jste viděl?“ řekla ostřeji, než měla v plánu. Zaznamenávací brk udělal kaňku a podrážděně povyskočil. Potter si udělal poznámku. Zírala Malfoyovi do duše a čekala. Nakonec to vzdal.

„Když jsem míjel tu chodbu, ze třídy vycházela profesorka Sinistrová. Neviděla mě a hned běžela na druhou stranu, ale byla to určitě ona.“

---

„Nedává to smysl,“ ucedil už popáté, zavřel další složku, kterou vylovil z další krabice v kumbálu, který dostal po dobu neplacené dovolené (jak se ukázalo, nebyl mimo službu) k dispozici jako kancelář, a hodil ji na stůl, kde splynula s dalšími. Angelina stála namáčknutá na dveřích (bylo to jediné místo, kam se vešel druhý člověk bez toho, aby narážel do náhodného haraburdí všude kolem), v ruce svírala spis o případu a svůj první svědecký záznam, k němuž cítila osobní vazbu, a snažila se v chaosu před sebou najít řád.

Malfoyův výslech skončil brzy, její oficiální bystrozorský dozor v podobě Jamese Pottera se vytratil skoro bez pozdravu a pokynu, aby věci ukončila a přišla za ním. Poznámkový blok nechal ležet na stole, k předchozím poznámkám doplnil jen jedinou, zato napsanou velkými písmeny – AURORA.

Záznam výslechu profesorky Sinistrové byl ve spise už dlouho a nebyl ničím výjimečný. Proti Minervě McGonagallové neměla nic osobního (jen neurčitě systémovou animozitu jako všichni ostatní), vlastně ji pořádně neznala (stejně jako všichni ostatní), ale nedivila by se, kdyby měl někdo silnější pocity a rozhodl se konat (tento názor byl mezi ostatními spíše konzervativní). Nejmenovala nikoho konkrétního, nic neviděla ani neslyšela, její přítomnost na jiných místech než místo činu může dosvědčit aspoň stovka svědků. Spis žádné takové neobsahoval – protože její výpověď ničím nevynikala, nebylo očividně považováno za nutné ji ověřovat.

„Promiňte, co nedává smysl?“ přerušila konečně jeho zatvrzelé mumlání.

„Aurora Sinistrová. Neměla motiv, neměla příležitost. A nikdy by mě nenapadlo...“

„Pokud víme.“

„Prosím?“ zarazil se s oběma rukama hluboko ve vlasech, známých svou originální osobností.

„Její výpověď z loňska nikdo nepotvrdil. Není jisté, jestli její alibi sedí a...“

„Kdyby měla motiv, těžko by se s ním svěřila.“ Chvíli koukal do prázdna, pak se konečně pořádně podíval na svou pomocnou sílu a usmál se. „Na to, že se mnou morálně a eticky nesouhlasíte, máte skvělé nápady, Johnsonová. Jdeme do archívu.“

---

Archiv náležející kanceláři bystrozorů byl uličkou ve spleti chodeb, náměstí a průchodů Velkého ministerského archivu (lidově véemáčka). Nebylo to místo, kde by většina zaměstnanců Ministerstva trávila volná odpoledne, do útrob tohoto oddělení patřícího všem a nikomu se málokdo vydával pravidelně. Bylo hájemstvím archivářů, podivných existencí na hranici lidského vnímání, které nikdo nikdy neslyšel přicházet až do chvíle, kdy se ohlásily diskrétním zakašláním. Největší část práce archivářů tudíž pro pohodlí všech zúčastněných spočívala v tom, že našli požadované archiválie a doručili je přímo na stůl žadatele. Často aniž by si toho všiml.

Angelina v archivu nikdy nebyla a stísněný pocit, který na ni padl, jakmile z dobře osvětleného světa kanceláří přešli do prostoru, který měl všechny charakteristiky potopeného města (mrtvolné ticho, modrozelené osvětlení, konec v nedohlednu, ryby), způsoboval, že se už nikdy nebude chtít vrátit. Její zkušenější průvodce ale věděl, co dělá. Alespoň v to doufala.

Místnost určená pro studium archiválií měla rozměr středního nádraží, prosklenou kupulovitou střechu, z níž dolů dopadalo světlo neurčitého původu, spoustu stolů různých tvarů a velikostí a v rohu krb pro chladné zimní večery. Podél obou delších stěn byly od podlahy až ke stropu kartotékové šuplíky rozdělené do matně popsaných sekcí protkaných sítí schůdků a žebříků.

„Jak poznáme, kde začít?“

„Quaerendo!“ vykřikl a hůlkou krouživým pohybem obsáhl celou místnost. „02051998.“ Jedna část zdi se rozzářila. „Takhle.“

„Asi vás zajímá, proč výpovědi v případu McGonagallová nikdo neověřil,“ řekl, když dorazili ke správné sekci. „Byl to chaos. Vyšetřit se muselo všechno, všichni byli v terénu, všechno hořelo.“ Chvíli si vybíral, pak klepnul na jeden z šuplíků. „Prioritu dostaly akutní případy, a protože k tomu napadení nebylo jediné vodítko...“ Šuplík neochotně vyjel ze stěny. Uvnitř byla dřevěná bedna. „No, taky v tom byla politika. Nesmysly jako vztahy s veřejností a budování důvěry. Pak jsem byl v Argentině...“ Bedna na pokyn hůlky vyjela ze své schránky a podezřele ztěžka dosedla na nejbližší stůl. „Engorgio!“

Bedna musela být opatřena protizvětšovacím kouzlem, protože se téměř elegantním pohybem rozpadla a uvolnila prostor spisům, záznamům a poznámkám o váze metráku. Prázdný stůl byl najednou velice plný.

„Tohle jsou všechny záznamy z bitvy o Bradavice, že?“

„Přesně tak,“ přitakal se směsí úsměvu a výrazu hrůzy, obvykle asociovanou s administrativní činností. „To byla priorita. Najdeme tu výslechy stovek lidí. A některých duchů. Jaký bude náš další postup?“

Pohledem obsáhla pergamenovo-papírové inferno. Tak tohle je opravdu pořádný případ. „Sestavíme časovou osu. Ne, dvě. Jednu pro Minervu McGonagallovou, druhou pro Auroru Sinistrovou. Uvidíme, jestli je někdo viděl spolu.“

Přikývl. „Nebo jestli měly prostor a čas na to se potkat ve třetím patře. Jsou jen tři možnosti – Sinistrová nám lhala, lhal nám Draco... nebo?“

„Někdo použil tvář Aurory Sinistrové a celé to bylo ještě víc naplánované, než se zdálo.“

***

Kapitola II.