DMD 2021

Je to pitomost,“ prohlásil Gabriel, aniž by zvedl oči od spisu. „Cameron nosí antimagické náramky. Co může provést?“
„Ukaž mi firmu, která si pustí do spisů čaroděje,“ pokrčil rameny Aurelius. „Prostě to tak je – Nepřirození můžou chodit na přednášky, ale praxi mají zakázanou. Aspoň na právech.“
„Na medicíně našinec pustí zase jen k Nepřirozeným pacientům,“ dodal Cameron a upravil si už zmíněné antimagické náramky. Houpal se na židli a nahlížel Gabrielovi přes rameno. „Neboj se, na Západním břehu je spousta příležitostí seznámit se s právním systémem v praxi. Rozhodně nebudu plakat, že přijdu o… Vážně? Spor o vlastnictví banánového háje?“

Sedím u stolu, hravý vítr mi čechrá vlasy. Za mnou šumí moře, nade mnou voní trsy banánů. Slunce zapadá, tma bude během chvilky.
S povzdechem složím papíry. Už dvakrát jsem hlášení roztrhala. Jak vše sepsat, abych vypověděla, co chce Rada vědět… a přitom neprozradila příliš?
Zvednu oči, spatřím rudě zbarvený obzor a trhnu sebou. Až po chvíli si uvědomím, že už se nemusím bát. Tady rudá neznačí plameny, bitvy, obléhání, hromady mrtvých, smrad a špínu. Tady je rudá barvou života, na rozdíl od Evropy, z které jsem narychlo ujela. S jakým výsledkem?
Zítra začnu znovu a celou zprávu dopíšu.
Slibuji.

„Dnes jsem prodal knihy. Hromadu knih.“ hlásil Bernard. „Ten chlápek nedbal na ceduli o dvoumetrovém obcházení obchodu a zatarasil dveře kořenem. Měl docela sílu. Vzal si „Zlatou ratolest“, „Kořeny evropské tradice“, „Norské dřevo“, „Květy zla“, „Muže, který sázel stromy“. Pak chtěl taky „Jana Šišku“, ale toho nemáme. Vyptával se na strom sefir. A měl vkus - před „Kutíme ze dřeva“ si odplivl. Nakonec upřel zvláštní pohled na ten náš nudnej nástěnnej kalendář s palmama, a – mumlaje si něco jako „exotické krásky“ a „tedy v Kostarice“ - požádal o jeho diskrétní zabalení.“
„A zaplatil?“ přerušil ho Manny. „Ne. Ale nechal adresu. Nějakej Stromovous.“