Kruhy moci - Kapitola 11 - Vězeň
Ukážeme si nyní další hráče na pomyslené šachovnici našeho císařství...
Cesta k pohoří Satarnos – před jednou dobou
Cesta kočárem se mohla na první pohled zdát pohodlná. Ne však, když takto cestujete řadu dní. Paní Nefeli už dávno nebyla zvyklá na takové nepohodlí. A cestovat s vězněm bylo o to nekomfortnější, že musela směřovat pouze přímo k cíli s břemenem naprostého utajení.
Proč já na to Daniilovi jen kývla…? Kroutila nad sebou čas od času hlavou.
Odpověď však znala dobře. Muž před ní, neměl ani třicet let, nosil jméno Agapios Dimitriadis a narodil se coby Alchymista. Odhalen byl však až nedávno a to samotným hrabětem, kterému sloužil jako rádce a zároveň zahříval lože coby milenec. Nebezpečná kombinace, pokud by tím hrabětem byl kdokoliv jiný, než Loukas Stephanidis. Nebo naopak byla nebezpečná právě proto?
Nemohla tomu uvěřit, když jí o něm lékař hraběcího domu říkal a předával do péče. Jenže to byla pravda. Pouta v jeho mysli nepochybně stvořil její dřívější žák a kmotřenec. Skutečně se ho Loukas pokusil zabít. A protože je naživu, nesmí se mu dostat znovu do rukou. Nesmí se dostat do rukou nikomu.
Agapios se na ni nedíval. S tváří lemovanou hnědými splihlými kadeřemi hleděl napůl vyhaslým do prázdna.
Neuzavřela jeho vědomí. A po tolik dnech cesty a vydatného jídla by už i jeho tělo mělo být pořádku. Přesto se nezdálo, že by vnímal co se s ním děje.
„Buďte vítán,“ pronesl obřadně a dokonce staršího lékaře obdařil společenským úsměvem. Na stupnici zdvořilosti možná číslo 6? Popravdě si ovšem Daniil mnohem více všímal ženy v drahých splývavých šatech karmínové barvy, která přes svůj pokročilý věk, byla stále šik.
„Nefeli! Drahá Nefeli, vám to dnes ale opravdu nebývale sluší,“ pozdravil ji, ani ne tak obřadně jako vřele a přátelsky. Rozpřáhl paže a namísto náznaku políbení ruky, ji jemně sevřel v přátelském obětí muže, kterého ženské vnady nelákají o nic víc, než prázdný hodovní stůl.
„Ráda vás opět vidím, příteli,“ přivítala jej paní domu, která se ani nepokoušela zakrýt objemný dekolt přes ramena nedbale přehozeným boa z bílé Lamijské krajky. „Smím vás pozvat, na šálek dobré kávy?“
„Na kávu, už mne nikdo nepozval celá léta, vaše pozvání, je předem přijato.“ Usmíval se. Bodejď by ne. Od Antoniovy smrti ji neviděl a až nyní si uvědomil, jak byly ty čtyři roky opravdu dlouhé…
Nefeli odvedla svého hosta do přízemního salónku s velikým Mondanorským oknem, nepříliš typickým pro zdejší kraj. Sklo mělo tři části. Dvě šikmé a jednu rovnou vytrčenou přímo do zahrady za domem. Usadila se na divan a vyzvala nečekaného hosta, aby se usadil. Už po cestě zaúkolovala služebnou, aby jim přinesla kávu, džbán s vodou a připravila drobné pohoštění.
„Omlouvám se, za neohlášené překvapení,“ rozhodl se Daniil ospravedlnit, jakmile osaměli. „Nemohl jsem vám napsat, ani nijak jinak zvěstovat svůj příjezd.“
Ta slova Nefeli zaujala. V jejích zvídavých zelenohnědých očích se zalesklo.
„A jaká to neodkladná záležitost přivedla lékaře a přítele Antonia Stephanidia do hlavního města? Myslela jsem, že jste přísahal, že už se sem jaktěživ nevrátíte. A rovněž myslím, že nešálí mne paměť, když povím, že stejný slib padl i ohledně rodiny, do níž jste byl narozen.“
„Tak jest.“
„A přesto jste zde, v kočáře s Argoskými barvami vašeho bratra. V takovém utajení, že jste musel přijet neohlášen na návštěvu ke svobodné dámě.“
Daniil si povzdechl. Než se ale mohl pustit do vysvětlování, musel počkat, než služebná na stůl položí džbán s vodou a dvěma pohárky a odebere se následně pro další pohoštění.
„Nefeli,“ začal s pohárkem vody ve svých rukou. „Záležitost, která mě k vám přivedla, je velmi, velmi vážná…“ Nedíval se na ni. Pohled jeho modro hnědých očí byl upřený kamsi za ni, skrz okno a možná ještě dál. Černé, lehce prošedivělé vlasy mu spadaly do obličeje.
„Poslouchám,“ ujistila jej zaujatě.
„Jde o Louka.“
„Má můj malý chráněnec nějaké potíže?“
Daniil se uchechtl. „Ten tvůj chráněnec, už není tak docela malý, to víš…“ ušklíbnul se. Záhy však opět zvážněl. „Mám důvodné podezření, že se pokusil zabít Pána z Thermosu.“
„To je vážné obvinění,“ mínila vikomtesa Argyris. Že jeho slova skutečně nebere na lehkou váhu, dala najevo pouze přimhouřením očí. Pokynula služebné, která dorazila s miskami ovocného salátu, aby položila občerstvení na stůl a poté co nejdříve odešla. Jakmile se dveře salonku zavřely podruhé, doktor Ioannidis začal vyprávět.
Začal tím, jak nalezl mladého Agapia Dimitriada v Rakké při svém sledování hvězd. Že je hvězdářství jeho koníčkem, věděla Nefeli už dávno. Popsal, v jakém byl mladý šlechtic zuboženém stavu, i že byla jeho mysl pevně uzamčena v hlubinách vlastního podvědomí. Aniž by se zmínil o existenci Sirkilarisi, protože ta byla jeho přísně střeženým tajemstvím, pokračoval ve vyprávění, jak v sídle zaslechl zvěsti o zmizení rádce thermoského hraběte, a o všem, co mu svěřil sám Loukas při jejich rozhovoru.
Co utajit nemohl tím pádem, byl Theodorův návrat a povaha jeho záchvatů, kterážto byla klíčem k debatě, kterou před deseti dny s Loukem vedl.
Přerušeni byli pouze jednou a to, když jim služebná přinesla kávu. Paní domu se pak nechala slyšet, že si již nepřejí být rušeni. Služebnictvo moc dobře vědělo, co tato slova v pojetí lady Argyris znamenají a pochopitelně dopřáli staršímu páru úplné soukromí. Klid, během nějž Nefeli po celou dobu mlčky naslouchala Daniilově zpovědi. A ještě když se její host odmlčel, dopřála mu chvilku na vydechnutí.
„Rozumím vám. Zachránil jste tělo mladého Dimitriada, ještě před tím, než jste se dozvěděl o jeho příslušnosti k Alchymistům a o Loukových záměrech s ním. A teď, když je váš pacient odmítáte jej zabít i vydat k výkonu trestu.“
„Trestu?“ přerušil ji lékař. „Drahá Nefeli, to, co Loukas učinil, to nebyl soud a trest, to bylo impulsivní, nepromyšlené rozhodnutí!“
„Rozhodnutí, které by náš císař na místě potvrdil, coby správné, nemyslíte?“
„Že to říkáte, právě vy!“ odsekl jí.
„Ale drahý příteli, já se pouze zamýšlím, nad vaší situací z jiných úhlů pohledu. Nejste sám, kdo tento zákon neschvaluje. Nehledě na to, že by thermoský hrabě těžko mohl obhájit, že jednoho Alchymisty se zbavil, ale druhého si jmenuje na uvolněný post. Říkal jste, že právě to má s Theodorem v úmyslu, že?“
Daniil přikývl.
„Tedy? Co ode mne žádáte?“ zeptala se raději.
Lékař si promnul ruce mezi prsty.
„Máte pravdu, že mám nyní svázané ruce. Nemohu přiznat Antoniovu synovi, že to já jeho rádce zachránil, když už jsem mu tuto skutečnost jednou zatajil. Nehledě teď na morální aspekt té věci. Ale pravda je, že vlákno myšlenek bude mága a jeho oběť spojovat, dokud budou oba naživu. Nebude trvat dlouho a Loukas zjistí, že jej mám ve své péči. Až se tak stane, bude jistě chtít své dílo dokončit. Ale já Agapia ani nemohu vzít někam, kde ho dokáží probudit. Nikdo nemůže říct, jak se zachová, pokud by procitl. Dozajista by to ale ohrozilo, Loukovy plány. Ohrozilo by to oba bratry…,“ upil ze svého šálku.
„To ohrozí i plán samotného hraběte, není-liž pravda? I pokud má pravdu o Alchymistickém spiknutí a jmenováním svého bratra Pánem z Thermosu zařídí, aby Thea přijali mezi sebe. Nikde nemá jistotu, že mu dají protilék, na tu jeho pečeť. A neohánějte se mi tu prosím slovy, že nemůžete odhalit něco, co jste již jednou tajil. Lhal jste nám o původu Theodorovy nemoci všem hezkou řádku let.“
Daniil si povzdechl a dovolil studu, aby mu zbarvil líce do ruda.
Nefeli pokračovala: „Loukas sází na Theodorovu naivitu, že obměkčí srdce Alchymistických vůdců. Na to, že Hermes, pokud je původcem, svou pečeť odstraní, když bude Agapios mrtev. Ale on mrtev není…“ odmlčela se. „Jeho plán může vyjít pouze tehdy, bude-li nalezen bez známek života.“
„Loukas může vždy říct, že Pán z Thermosu opustil svůj post bez vysvětlení a svolení. Označí ho za zrádce a jmenuje svého bratra,“ mínil lékař.
„Ale proč myslíš, že Hermu Dimitriadovi bude takové vysvětlení stačit? Mág, který porazil svého soka v mentálním souboji, není jediný, kdo dokáže oběť vypátrat. Alchymisté mají své vlastní způsoby.“
„Ano,“ já vím…, „ale mysleme nyní dál než Loukas, cítící se zahnaný do kouta bratrovým návratem. Bude-li Agapios nalezen mrtvý, těžko už to teď svedeme na nehodu, což byl zřejmě Loukův původní plán. A jeho otec v sebevraždu neuvěří, i kdybychom ji zinscenovali. Bude to tedy vražda. A Hermes nepřestane hledat vraha. Navíc Loukas v tom případě bude prvním podezřelým. Hrabě sám bude pátrat po vrahovi, protože bude muset předpokládat, že vrah zná pravdu. A to znamená štvanici se dvěma vlčími smečkami, protože každý z nich bude mít své vlastní lidi, kteří po nás, neboť kdo jiný by to mohl učinit, půjdou bez ustání,“ nadechl se.
„Ale pokud nebude nalezen vůbec. Loukas může využít své neznalosti situace ve svůj prospěch. Jistě, že ho bude hledat, ale stále je hrabětem. Nemá možnost sám na příliš dlouhou dobu, opustit své místo v Thermosu a nikdo jiný nedokáže vlákno jeho myšlenek následovat. Hermes neuvěří, že jeho syn zradil a bude ho také hledat. Ale bude hledat živoucí prchající osobu, nebo Loukova vězně. A když si bude myslet, že jej má Loukas ve své moci, pokud nebude schopen prokázat opak a syna vysvobodit, půjde mu na ruku, co nejvíce bude schopen.“
„Takže navrhuješ, tvého nechtěného pacienta umístit někam z dosahu ideálně jich obou. Na hlídané místo, kam se nikdo nepovolaný nedostane a odkud nikdo neunikne, je to tak?“
Doktor Ioannidis přikývl.
„Znám jedno vhodné místo,“ přijala Nefeli tuto variantu řešení, „ale jak dlouho může ve svém současném stavu bez tvé přímé intervence přežít?“ zajímala se.
„Dlouho ne,“ přiznal její host. Musel každý den používat kouzla na udržení jeho života. Dodávat do těla živiny a vodu. „Ale ty, se svou mocí, bys jej mohla osvobodit z Loukových pout, nemýlím se?“
„Snad…,“ přisvědčila. „Ale pak už bude jakýkoliv transport do věže Mant v pohoří Satarnos, komplikovanější.“
Věž Mant… tak tohle je tvůj plán? Musel uznat, že si těžko lze představit nedostupnější místo, jak pro dobývání, tak pro únik. Daleko ode všeho. Loukas nebude mít žádnou možnost se tam dostat a věž jako taková byla opředena mocnými kouzly, i Alchymisté by měli problém se dostat do jejích útrob.
„Říkáš, když tam mohl na dožití poslat Dorotheos Argyris svoji druhou ženu, tak proč ty bys nemohla Agapia?“
Nefeli obdařila svého hosta potměšilým úšklebkem.
„Zdá se, že o historii našeho rodu víš mnohé.“
„Jsou to jen dvě generace nazpět, to se dá zapamatovat,“ uchechtl se lékař, záhy však zvážněl.
„Smím se tedy spolehnout, že se o to postaráte?“
„Ovšem, přeci nenechám vás a Antoinovy syny bez pomoci.“
Dopili, dojedli a paní domu nabídla svému nezvanému hostu možnost přespání. Toho druhého hosta, přenesli z kočáru až v hluboké noci, aby o něm nevědělo více lidí, než bylo nezbytně nutné.
Podařilo se jí to. Zlomila Loukovu pečeť a Agapios procitl. Díky tomu přežil. Ale také od té doby nepromluvil…
Probudila jej a on omdlel. Dalšího dne mu s naprostým klidem a sebejistotou sobě vlastní oznámila, co ho čeká. Pokoušela se od něho i něco vyzvědět, ale její nedobrovolný host mlčel.
Pravda, kdykoliv mohla znovu vpadnout do jeho mysli, ale rozhodla se mu dát čas, aby vstřebal utrpení, kterým si prošel. Otázkou však bylo, zda mu pobyt ve věži pomůže k zotavení, nebo jej přivede k šílenství. Ačkoliv se alo říct, že to už není její věc, z nějakého důvodu měla pocit, že by mohl být ještě důležitý…
Další retrospektiva, abychom odhalili trochu toho zákulisí...
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
To je zajímavá kapitola.
To je zajímavá kapitola. Těším se na další.
Děkuji za přečtení a komentář.
Jsem moc ráda, že ti přišla kapitola zajímavá. Snad nebudeš zklamán ani nadále. Děkuji moc :)