Kruhy moci - Kapitola 10 - Jak to bylo?

Ašské hory, jeskyně únosců

„Jak nás vlastně zajali?“ zeptal se konečně Evan po chvilce ticha. Naposledy si pamatoval, že šel spát…

Gianni si povzdechl.

„Nevím, jak nás našli. Seděl jsem vedle tebe, když se ozvala rána. Někde nedaleko, jako napravo od nás. Zavrtěl se. Chtěl jsem tě vzbudit. Ale jak jsem se otočil, seskočili ze srázu. Neviděl jsem dobře. Jeden musel být za mnou, druhý byl přímo za tebou. A pak jsem dostal ránu do hlavy.“
Jak to Evan slyšel, sáhl si na vlastní bolavé místo na hlavě a přikývl, že on taky obdržel pěkný záhlavec.

„Ale jak nás našli?“

S tou otázkou se oba kluci otočili směrem na Tiberia.

„Nemám ponětí,“ vydechl nejstarší z chlapců. Když ale viděl ty jejich zvědavé oči lesknoucí se ve slabém plápolavém světle z vedlejší místnosti, v duchu si povzdechl a rezignoval.

„Šel jsem nahoru. Viděl ten jejich tábor, stráže a to všechno… Nikdo si mě nevšiml. Alespoň to tak nevypadalo. Taky jsem u nikoho neviděl magickou auru. Bylo tu pár lidí a taky jsem zahlédl Kyriaki. Nebyla spoutaná, jen nahněvaná. Věšela nějaké prádlo. Přišlo mi to podivné, ale nechtěl jsem se víc zdržovat. Vydal jsem za vámi, ale na dohodnutém místě jsem vás nenašel. Byla už velká tma. Vrátil jsem se k té stezce, že se pokusím najít nějakou značku, kterou jste možná zanechali, ale akorát jsem viděl, jak vás nesou nahoru. Řekl jsem si, že je budu sledovat a čekat na příležitost, ale jedna z těch žen mě asi vycítila a v další chvíli už mě něco bodlo. Sklátil jsem, než jsem zjistil, co se pořádně stalo. Asi v tom byl jed.“

Gianni protočil oči.

Evan se vlídně pousmál. Nu což, teď už s tím nic nenaděláme…, pomyslel si. Na tom, že teď jim zbývá jen čekat, se už také dohodli… A tak se tak nějak opět odmlčeli a pohroužili každý do ticha svých vlastních myšlenek.

Dívka s hnědými vlasy jen lehce do zrzava a očima víc do hněda než do modra se krčila zabalená do deky mimo chladnou jeskyni. Pohled upírala do dálky na západě, kde se tyčily jen další a další vrcholky hor táhnoucích se mnoho než, které jí dělily od jejího domova.

Seděla na parapetu okna v mezipatře. Tvář měla skrytou v dlaních. Ramena se jí chvěla pod tíhou vzlyků. Ani nepostřehla, že ji tam starší nevlastní sestra
Filipa objevila…

Všimla si, až když se usadila vedle ní a objala ji kolem ramen.

„Co se děje, sestřičko?“ tázala se něžně. Kyriaki si ani nepamatovala, kdy jí tak nejstarší sestra řekla naposledy. Polkla další vzlyk a vzhlédla k ní.

„Jde o Ioannida?“ pokračovala Filipa starostlivě.

Kyri mlčky přikývla.

„Ty si ho nechceš vzít, viď?“

Další přikývnutí.

„Kdo je to? Na koho si myslíš?“ upřesnila otázku.

„Ga – “ polkla Kyri, „Gavriil,“ hlesla.

Filipa zakroutila hlavou a povzdechla si.

„A co s tím chceš dělat?“

Kyriaki na sestru nechápavě upírala své modrohnědé oči.

„Dnes večer ohlásí baronka tvé zásnuby. To čeho se teď jen bojíš, se stane skutečností. Jednoho miluješ, ale máš patřit druhému. Víš, co to znamená?“

Kyriaki zakroutila odmítavě hlavou.

„Znamená to, že máš už jen několik málo hodin, aby ses pokusila zvrátit, co ti předurčili. Buď to, nebo to musíš přijmout,“ domlouvala jí Filipa trpělivě.

„Jak?“ píplo to ptáče schoulené do klubíčka.

„Zařídím ti pár minut s Gavriilem. Vyznej se mu. Za zkoušku nic nedáš a uvidíš, na čem jsi.“

„Co z toho?“ hlas Kyriaki poskočil, jak už zase nabírala.

„Přemýšlej! Kdyby Gavriil požádal o tvoji ruku dřív, než budou oznámeny tvé zásnuby s Ioannidem…“

„Platilo by víc,“ vydechla Kyriaki a oči se jí opět projasnily. Poslední slzičky se překlopily přes víčka hledající si cestičky na dívčiných tvářích. Vděčně Filipu sevřela v náručí…

Kyriaki bojovala s nervozitou. Když jí sestra obdařila strojeným úsměvem, oplatila jí nejistým pohledem.

„Je v altánku.“

Kyri přikývla.

Šly bok po boku. Usmívaly se, jakoby šlo o tu nejsamozřejmější věc na světě, že se spolu právě ony dobře baví. Na rohu se rozdělily. Filipa, aby měla výmluvu, proč nejde za Gavriilem a přesto opouští sestru, předstírala, že ji volají.

„Ano, už jdu!“ odpověděla imaginárnímu hlasu a odspěchala ke skupince hostů opodál. Kyriaki mohla pouze obdivovat lehkost, s jakou si Filipa dokázala za každých okolností poradit. Neměla však času nazbyt. Zmizela za rohem spěchajíc k dřevěnému altánku, odkud Gavriil vyhlížel její starší sestru.

Ten byl náležitě překvapený, když namísto Filipy uviděl svoji malou sestřenku.

„Přicházíš se ukrýt před nechtěnými zraky?“ zeptal se jí přímo. Ačkoliv kdyby bylo jejím cílem nalezení útočiště, mohla klidně zůstat v domě. Ne, že by dlouhodobou absenci oslavenkyně etiketa dovolovala.

Kyriaki se zarděla a uhnula pohledem.

Gavriil sledoval, jak si o devět let mladší dívka strká pramen hnědých přizrzlých vlasů za ucho a pousmál se.

„Nabídl bych ti něco na kuráž, ale ke zlosti Kruhů, vše zůstalo v nápojovém stanu,“ povzdechl si. Víc kvůli sobě, než kvůli ní.

Kyri mu stydlivě oplatila úsměv. Všechny naivní dívčí představy o romantických láskách a vyznáních se jí rozplynuly před očima. Uvědomovala si, že je to celé špatně a takhle si to vůbec nepředstavovala. Jak to mohlo být dokonalé, když je ona tím, kdo mu musí vložit srdce do dlaní a on je myšlenkami u pití?

„Jsi v pořádku?“ zajímal se Gavriil s upřímným zájmem.

„Ehm,“ přikývla. Třásla se.

„Opravdu?“ přistoupil k ní blíž a jemně ji uchopil za ramena.

„Gavriile?“

„Ano?“

„Líbím se ti?“ špitla.

„Ovšem,“ přelétl sestřenku hodnotícím pohledem, „jsi krásná mladá dáma. Netušil jsem, že si děláš až tak velké starosti o svůj vzhled.“ Cvrnknul ji prstem do nosu, jako to dělával dřív, když jí chtěl rozesmát.

„Tak to… nemyslím,“ vzdychla si. Dlaně se jí v rukavičkách potily. Chytila Gavriila za paže, v očích úpěnlivou prosbu.

„Máš mě rád? Můžu se stát tvojí ženou, stačí říct,“ naznačila.

Gavriil na ni nechápavě zahlížel.

„O čem to mluvíš? Nemáš snad dnes mimo narozenin i svůj zásnubní den?“

„A-ano, a-ale…“

„Pak ti nerozumím,“ vydechl zmateně.

„Nechci si vzít Ioannida!“ vyhrkl a dupla přitom špičkou střevíčku o parkety. „Nelíbí se mi, nemám ho ráda, nemiluji ho…“

Gavriil zavrtěl hlavou.

„To je všechno hezké, Kyriaki, ale proč to říkáš mě?“

Kyriakiny oči už doslova plavaly v slzách.

„Matka mě neposlouchá, otce to nezajímá, Filipa nic nezmůže…“

„Ale proč to říkáš mě?!“ zopakoval důrazněji.

„Protože… protože… Mám ráda tebe,“ vyhrkla a ze rtů jí splynulo zoufalé uchechtnutí. Znělo to tak hloupě! „Přála bych si, abys to byl ty. Přísahám, pokud mě teď požádáš o ruku, řeknu ‚ano‘. Prosím…“

Gavriil zůstal stát s pootevřenými rty.

„Kyriaki,“ vydechl snad po půl vteřině. „Posaď se,“ vyzval ji a pomohl jí usednout na lavičku. Stále k němu upírala nadějný pohled. Gavriil na okamžik zavřel oči. Čekala, že teď poklekne a vysloví, po čem její srdce toužilo. On se však jen ironicky ušklíbnul.

„Máš mě ráda,“ vydechl. „Chceš, abych si tě vzal za ženu,“ dodal odtažitě a shlédl na ni ze své výše pohledem chladným jako ocel. „Ale proč si myslíš, že bych tě měl chtít já?“

Kyri nechápavě zamrkala.

„J-já…“

„Podívej se na sebe,“ prohlédl si ji, jakoby ji snad mohl svléknout očima.

„Jsi ještě dítě.“

Kyri se zachvěla.

„Já jsem nejstarší syn kiatského knížete. Ty? Obyčejná baroneta z venkova. Nemáš mi snad za zlé, že mířím výš?“ odfrkl si. „Odpusť, sestřenko, ale nemám zájem se zahazovat s někým, kdo je pod moji úroveň. Pokud jsem v tobě čímkoliv v minulosti vzbudil naději, pak se omlouvám,“ odmlčel se. „Nepožádám o tvoji ruku. Nebudu rytíř, který tě zachrání před svatbou s Ioannidem. Jen blázen by si rozhněval liviadskou kněžnu.“ S tím se otočil na patě a odkráčel.

Kyriaki dál seděla v altánku se skelným pohledem upřeným kamsi do prázdna. Iridin příchod vnímala jen koutkem oka. Zprvu ke své druhé sestře vzhlédla jen nepřítomně. Pak se však v jejích očích zalesklo poznání a další z velkého množství už prolitých slz unikla z vězení jejích víček a ztekla po jindy líbezné tváři.

„Přišla ses mi vysmát?“ pípla nešťastně.

Irida se zatvrdila.

„No dovol,“ odtušila. „Ale můžu, jestli chceš,“ dodala odměřeněji.

Kyriaki zakroutila hlavou a sklopila pohled.

Irida po chvilce váhání usedla vedle ní. Nikdy si nerozuměly. Kyri nechápala, proč za ní Iri přišla.

„Co jste si s Gavriilem udělali?“

Kyri zrudla a schovala tvář do dlaní.

„Ublížil ti?“

Mladší z dívek zakroutila odmítavě hlavou.

„Nemůžu ti pomoct, když mi nic neřekneš,“ naznačila Irida.

„Nemůžeš mi pomoct vůbec!“ odsekla Kyriaki plačtivě.

„Tak podívej!“ zvýšila Iri na sestru hlas a rukou ji přinutila zvednout hlavu. „Žádné ‚nemůžu‘ neexistuje! Je to jen v tvé hlavě.“ Prstem jí jemně zatlačila na spánek. „Každá situace má východisko. Vždycky existuje řešení. A když náhodou nastane bezvýchodná situace, vždycky z ní můžeš alespoň vyjít se ctí.“

Kyri ztěžka polkla knedlík v krku, který jí hrozil zadusit.

„Jediný, kdo mi mohl zachránit, o to nestojí,“ hlesla. „Kdyby mě Gavriil požádal o ruku, nemusela bych si vzít Ioannida, ale on… on…“ Kyri se znovu odvrátila a propukla v zoufalý pláč.

Starší zrzka s jedním okem zakrytým páskou naslouchala sestřinu trhanému tklivému vyprávění, jak jí bratranec dost nevybíravě odmítl. Mračila se.

„Ještě pořád se můžeš dát k armádě jako já, nebo odejít do kláštera,“ navrhla sestře hlasem bez života.

Kyri zakroutila hlavou.

„Na to je pozdě,“ vyhlédla z altánku. Slunce už se pomalounku chýlilo k západu. „Matka to brzy oznámí…“

„Můžeš utéct,“ nadnesla další možnost. „Odvedu tě pryč, jestli chceš. Znám v horách dobrý úkryt, kam – “

„Nemá to smysl,“ přerušila ji Kyriaki odevzdaně. „Podívej se na mě,“ požádala ji, „vypadám, že přežiji v nějaké jeskyni?“ hořce se uchechtla. „Nic nemá smysl…“

Irida našpulila rty a chřípí se jí roztáhlo. Třískla pěstí o dřevěný trám. Vstala a rázně z altánku odkráčela.

To bylo naposledy, kdy Kyriaky sestru viděla. Celou jednu dobu, období čistoty, čekala, než měla odjet na svatební ples do císařského paláce v Itee. A pak ji unesli přímo z kočáru. Kyri ty lidi nikdy neviděla. Vezli ji jako skutečného zajatce, spoutanou, ani se na nic neptali, nic po ní nechtěli… Teprve když zastavili v horách u jeskyně jí vůdkyně únosců, představila se coby Johania, vysvětlila, že tenhle její únos si přála Irida. Nechápala to.
Ještě ani teď se tím nedokázala nějak vypořádat. Nebylo to tak, že by si o sestře myslela, že je bůhvíjak zlá, ale také jí nikdy ani nenapadlo, že by zorganizovala něco takového. Pro ni…

Ještě teď ji vzpomínka na Gavriilovo odmítnutí bolela. Vzpomněla si na báseň, kterou kdysi četla.

Zavzlykala. Po kolikáté už si musela utírat ty slzy?
Iri kde jsi? Upírala své myšlenky k sestře, která se stále neukazovala. Co tu mám dělat? Proč tu jsem? Chci zpátky domů…