Kruhy moci - Kapitola 08 - Únos, nebo záchrana?

Ašské hory, jeskyně únosců - ráno…

Evan zaváhal. Jak by mohl na takovou otázku uvěřitelně odpovědět? Možná kdyby měl čas vymyslet nějakou lež, ale takto…?

Naštěstí se i oba jeho společníci začali probouzet a tak se pohled modrých očí blondýnky stočil jejich směrem.

„Co to bylo?“ vypravil ze sebe Gianni bolestně. Chtěl se chytit za hlavu, která ho bolela, jakoby mu do ní zabodly ostrý hřeb, ale nedostal příležitost. Okamžitě poznal, že má ruce svázané. Přirozenost mu velela magií se zbavit pout, ale když postřehl klečícího Evangela, zarazil se.

I Tiberius už nabýval vědomí. Oba dva pak byli s pomocí dvou páru rukou uvedeni do stejné pozice, v jaké se Evan už nacházel.

„Zeptám se vás znovu. Jak jste nás našli?“ Blondýnka před nimi rázně přecházela. Měla hrdý krok a vzpřímený postoj. Evanovi díky tomu vytanula na mysli vzpomínka na druhou sestru Iridu. Dala se k armádě, aby se vyhnula zasnoubení s mužem, kterého jí dávali. Kdyby tu teď byla, věděla by co dělat…, povzdechl si v duchu.

Žena na něho shlédla. Její světle modré zvláštně oči se zaleskly v plápolavém světle pochodně zavěšené opodál v jeskyni

Polkl.

„U-už j-jsem v-vám t-to ř-řekl…“ vykoktal.

Gianni se ušklíbnul.

„Kdo říká, že jsme hledali právě vás?“ odfrkl si.

Jedna z žen, která je zvedala do kleku a stála celou dobu za nimi, mimo jejich zorné pole, hocha dloubla pod žebra. Gí si zkousl ret, aby nezavyl bolestí. Přesto se však v duchu bavil.

Tiberius se k němu naklonil

„Jedna žena za námi. Jeden člověk ještě víc vzadu…“ šeptal mu tak tiše, že to mohl slyšet jen on. Teď vidět nebyli, ale před chviličkou se ven prosmýkla nějaká další dívka a odhrnula kůži, která stínila vchod. Ne, že by patřil mezi ty odvážné typy, které se vrhají bezhlavě do každé blížící se bitvy, ale chápal, že rozhodně nesmí zůstat v zajetí dlouho.

Světlovlasá žena bledé pleti tyčící se před nimi tasila a namířila mečem přímo na Tiberiovo hrdlo.

„Chceš něco říct? Mluv nahlas!“

Gí už-už chtěl tu ženu skolit, když se náhle vchodem do jeskyně z venku prohnala „unesená“ Kyriaki

„Co se to tu děje?“ vyjekla napůl zděšeně, napůl se svou typickou panovačností, díky které se jí překvapivě nezchavěl hlas v jinak pro ní velmi děsivé situaci. Pohled jí padl na svázanou trojici a okamžitě se k nim přihnala.

„Evane!“ zaklekla před mladšího bratra. Vždycky jí štval a ona zase jeho. V této situaci byla ale až přehnaně ráda, že ho vidí živého. Málem by ho snad i objala, jenže to by vedle něj nesměl i jejich bratranec.

„Gianni…?“ protáhla pohrdlivě. Ten třetí jí ani nestál za oslovení. Kyriaki se opět postavila a otočila na ne příliš starší ženu s mečem na Tiberiově hrdle.

„Pusť je.“

„Znají tě. Vědí, kde se skrýváme. Nemůžu je nechat jít.“ Pohled blondýnky s copem sahajícím do pasu nezakolísal a ani neuhnul od Tiberiových očí.

„Irida ti přeci nakázala unést mě, ne? Jak se to týká jich? Evangelos je můj mladší bratr. Utekl z domova někdy hned po mých zásnubách. Nevrátí se, aby o tom někomu řekl, že ne?“ Kyriaki na sobě měla jedny z těch pohodlnějších šatů, které měla na cestování v kočáře, proto vůbec nepůsobila dojmem budoucí nevěsty.

„Gianni je můj bratranec. Proslýchalo se, že teky utekl. A tenhle…“ nemohla si ani vzpomenout na jeho jméno. „je kamarád z dětství mé nevlastní sestry. Nemůžeš je zabít, protože by s tebou pak Irida vymetla podlahu!“ Nevěřila, že to vážně řekla. Nikdy by ji ani nenapado, že je schopná mluvit takhle s někým kdo má její život ve svých rukou. Však toho taky zalitovala ihned, jak se vodové vždy smutné světlemodré oči velitelky únosců zabodly přímo do těch jejích.

Žena, osobní strážkyně velitelky, která se doposud skrývala za zády tří vězňů, si okatě odplivla ke Kyriakiných nohám.

„Kdo si myslíš, že jsi aeginská couro?!“

„Dost!“ okřikla je blondýnka. Její hlas nebyl tak rázný jako Iridin, ale měl svou vlastní váhu, kterou nebylo možné ignorovat.

„Poslouchej mě dobře, Kyriaki Rallios, ohrozila jsem své věrné, abych tě unesla. Irida mi to však nepřikázala, požádala mě o to. Neplním ničí rozkazy. Nepodléhám nikomu! Tihle tři údajně viděli tvůj únos a sledovali nás až sem. Protože objevili náš úkryt, je mi jedno kdo jsou. Sama říkáš, že utekli z domů, nikdo netuší, kde jsou. Když jednoduše zmizí ze světa, kdo se kdy dozví, jak to bylo? Půjdeš a udáš nás? Půjdeš proti těm, kteří ti zachránili svobodu?“

Kyriaki se stáhla a ukročila stranou. Jak náhle její odvaha přišla, tak rychle se zase vytratila. Dýchala přerývaně a srdce se jí v hrudi poplašeně třáslo.

Velitelka únosců pak vydala několik tichých rozkazů v Trattenerštině a jeden po druhém pak byli odváděni do zadní místnosti, kde s nimi vždy jedna nebo druhá strážkyně velitelky, podobné si jako sestry, praštili o kamennou podlahu.