Kruhy moci - Kapitola 03 - Zákulisní hry

Vrásčitá tvář, z velké části zakrytá pěstěným plnovousem, se mírně zakabonila a oči osmapadesátiletého muže opět potemněly, když se za ním zavřely dveře od Theodorova pokoje.

Nemělo smysl s ním dál prodlévat v čítárně, ani mu ukazovat víc z těchto míst. Ukázalo se, že vyvíjet psychický nátlak na toho mladíka je stejné bezpředmětné, jako před lety. Jeho psychická odolnost se za dobu kdy se neviděli, nijak k lepšímu nezměnila. Ten určitě Loukovým špehem nebude, něco takového by duševně nezvládl… Je to celé snad jen shoda náhod? Proč se tomu tedy tolik zdráhal uvěřit?

„Herme,“ oslovila jej znenadání Paní Hrisoverghis, „jak to s naším hostem vypadá?“ Ta pětačtyřicetiletá žena temně černých vlasů spletených do copu do něho na chodbě zabodla své jako jehly pichlavé oči. A ani úsměv na jejích rtech jí na přívětivosti nepřidal.

„Přijme, myslím,“ odtušil odměřeně.

„Jistě,“ uchechtla se, „jistě, že přijme! Každý nakonec přijme, nikdo si nezvolí smrt… I když některé je třeba časem stejně vyměnit, neboť se v nich hne svědomí,“ mávla rukou, překonala vzdálenost mezi nimi a do svého kolegy Alchymisty se zavěsila, jako do milého. „Ptám se, a to ti možná nedošlo, starý příteli, zda nám může být také něco platný…?“

Hermes přijal její hru a nechal se vést kamennou chodbou v aleji dveří. Nacházeli se totiž v ubytovací části budovy a tak zde byly vstupy do mnoha pokojů. Všechny už ale dříve prohlédl a ujistil se tedy, že zde jeho syn nepobývá…

„Inu proč by nemohl?“ tázal se konverzačním tónem. „Theodoros Stephanidis je velmi bystrý hoch. Jeho osobnost sice postrádá jistou dávku entuziasmu, ale každý ví, že Loukas Stephanidis, hrabě z Thermosu, na svého nevlastního brášku velmi trpí. Ať Theo udělá cokoliv, Loukas mu odpustí. Pokud se nám jej podaří přesvědčit a získat si tak místo v mladíkově důvěřivém srdci, budeme mít nad Thermosem ještě větší moc, než doposud.“

„Myslíš, než jakou nám zajistil Agapios, je to tak?“ popíchla ho s úsměvem zmije připravené uštknout.

Hermes nehnul brvou a úsměv Delii oplatil. „Já býval Antoniovým přítelem, dokud ještě starý hrabě žil. Agapios se stal milencem Louka, Antoniova syna a následníka. Theodoros oproti tomu, je Loukovým bratrem a chráněncem, kterého nikdy z ničeho nepodezřívá.“

„Také kdo by podezříval tak naivního a nevinného klučinu, že?“ nadhodila charismatická černovláska. „Ale pověz, Herme, nemůže právě tato stránka mladíkovy osobnosti být nakonec jeho zkázou? I naší?“

Hermes už se chystal odpovědět, když v tom je vyrušil ještě hlas Pána Christaka: „Až se dozví, že je jedním z nás, tak dozajista nebude mít na zradu ani pomyšlení, že Dimitriade?“

Osmapadesátiletý muž se zastavil a prudce trhl hlavou v ústrety muži, který je vyrušil. „Vade!“ uvítal jej v jejich společnosti. „Ty máš vážně uši všude,“ odtušil.

„A ty zase tak silný hlas, že jsi slyšet na míle,“ ušklíbl se Pán Christakos. Věkově na tom byli podobně, ale na rozdíl od Herma si Vadis udržoval hladkou tvář.

„Jedním z nás?“ tázala se Delia těkajíc pohledem z jednoho muže na druhého.
„Jak se vede, starý brachu?“

„Zvláštní, že se ptáš, žiješ sotva pár hodin jízdy na koňském hřbetu, ale na návštěvu nezajedeš, jak je rok dlouhý…“ Vadisův zvonivý smích rozezněl celou chodbu.

Delia toho však měla právě tak dost.

„Budete mne dlouho ignorovat?!“ zvýšila hlas, aby na sebe upoutala pozornost. Oba muži na ni však pohlédli, jakoby netušili, o čem mluví.

„Ignorovat vás, drahá? To nikdy!“ Vadis přišel k černovlásce blíž a naznačil polibek na hřbet její volné ručky.

„Pravda, to bychom si nedovolili,“ přitakal Hermes.

Delia Hrisoverghis se vytrhla z rámě Pána Dimitriada, vztyčila hlavu i s nosíkem pyšně vzhůru a dále pokračovala v chůzi sama.

„To bylo o fous,“ zašeptal tiše Hermes o dost vážněji.

„Myslel jsem si, že pomoc oceníš.“

„Ale nemusels říkat…“

„Já vím, ale považ, potřeboval ses té fůrie zbavit, nemám pravdu?“

„Teď po tom bude pátrat.“ Hermes si založil ruce v kříži.

„Pokud mu pečeť odstraníme, beztak se to dozví.“ Vadis pokrčil rameny.

„Nemám v úmyslu Theodora Stephanidia pečetě zbavit.“

„Vážně? A proč? Co jsme chtěli vědět, už víme. Naše sérum funguje. A známe i nežádoucí účinky na potlačeného. Víme, že to nemůžeme použít v širším měřítku. Kdy jindy než teď máme příležitost ho toho zbavit?“

Hermes věnoval svému kolegovi výmluvný pohled. „Pokusná myš niky nepromine těm, kteří na ní experimentovali,“ mínil.

„A kdo říká, že Theodoros musí vědět, že mu podáváš protijed namísto zázračného léku?“ povytáhl Vadis obočí.

Hermes se podrbal ve vousech.