Moje články

Vždy si přál velkou rodinu. Měl pět sourozenců a vzpomínal na dětství s úsměvem. Jeho žena byla jedináček. V dětství jí scházeli sourozenci, proto byla z představy velké rodiny nadšená.

A pak osud vyložil karty na stůl - rakovina varlat.
Pokud někdy chtěli rodinu, nezbývalo než uschovat sperma a v budoucnu podstoupit umělé oplodnění.

S každým neúspěšným pokusem se objevila nová prasklina na vysněném obraze velké rodiny.
Nakonec zbýval už jen jediný pokus. Uplynul rok, než dostali odvahu.
Dalších pět let trvalo, než se dokázali poprat s bolestí a vztekem.

Jeden sen se zhroutil. Své síly obrátili k plnění těch ostatních.

"Kurva!" vykřikla jsem a odskočila od stolu. Převržená židle vrazila do skříně a následně se mi pomstila zabodnutím jedné z nohou do stehna.

"Co se děje?" lekl se kolega.

"Kafe," hlesla jsem a začala hledat čím ho utřít.

"Jaký kafe?" nechápal.

"Hrnek bum, kafe šplouch," blábolila jsem nesmysly zatím co jsem pozorovala, jak se dvě kávové louže pozvolna rozlévají po stole.

"Sakra, spisy!" vykřikla jsem a hodila na stůl látkovou utěrku, kterou jsem našla kdo ví kde.

"Ser na spisy, počítač!" zaječel kolega. Kávové loužičky se pomalu stékaly do jedné. Ve chvíli, kdy se spojili na nich přistály papírové utěrky.

Celý život slýchal: "Nenech ji ti viset na ramenou. Skopni ji do prachu. Nech ji tam válet se."

Jako by to bylo tak snadné. Byla s ním od nepaměti. Neuměl si představit jiný život. Bál se představit jiný život...

Uplynulo mnoho let, kdy spolu kráčeli světem bok po boku. Nikdo už mu nic neříkal. Všichni to vzdali.

A pak jednoho deštivého dne přišla změna ve formě nabídky. Nabídky splnit si celoživotní sen. Netušil jak, ale našel v sobě zrnko odvahy. Udělal první krok a cítil, jak ji nechává za sebou.

Život bez panické úzkosti byl jiný. Začínal se mu líbit.

Výstroj kterou cotasové fasovali před svojí první službou na hradbách, se skládal z jedněch kalhot (do kterých se bylo nutné zavázat), jedné košile (nikdo neví jakého materiálu, ale každý věděl, že neskonale kouše), jedné kožené vesty (která byla horší, než korzet - což ale netušili, protože žádný z nich korzet nikdy nenosil), zimního pláště (který dokázal zahřát, ale jen do chvíle, kdy navlhl - k čemuž stačilo, aby chvíli sněžilo, takže v horách na severu byl mokrý prakticky pořád) a v neposlední řadě pevných bot (které rozšlápnout trvalo skoro půl roku - půl roku plného puchýřů, slezlých nehtů a do krve sedřených pat).

Zpoza monitoru se ozývalo tiché klení.

"Chceš pomoc?" zeptala jsem se.

"Nechci," zasyčel kolega. Tohle vypadalo na boj, který sváděl už dlouho a hodlal jej vyhrát sám.

"Fakt ti nemůžu nějak poradit?" zkusila jsem to o hodinu později.

"To dám. Ten hajzl si na mě nepřijde," odpověděl kolega.

Uplynula další hodina. Tichá zuřivost dosáhla svého maxima.

"Tak už něco dělej ty křápe pitomej! Ti dám Vyčkejte, pracuji! Já tu asi tancuju makarenu, ne!" vybouchl kolega a naštvaně mlátil do klávesnice.

"Hele, Eillí, jak že je ta klávesová zkratka, co to celý zastaví?" vzdá to.

"Alt nula dva osm," poradím mu.

"Takže, vy si v těch krabičkách po každý hře přidáte nebo uberete korálky, podle toho, jestli ta cesta vedla k výhře nebo prohře. Takže pro prohru seberete z každý krabičky korálek, u výhry přidáte tři, a u remízy přidáte třeba jeden, protože to vlastně k něčemu vedlo, byť ne k výhře. Chápeme se?"

Při představě, že se dají naučit krabičky od sirek tak, aby vždy vyhrály piškvorky, jsem nejdřív nechápala, ale začalo to dávat smysl. A tak jsem jen odkývala, že chápu.

"No a pak je tu k zpětnovazebnímu učení příklad robo psa Rosie. Ale to by bylo na dýl."

Slýchávala jsem je ve své hlavě dlouho předtím, než jsem sepsala jejich příběhy. Říkala jsem si, jestli nejsem blázen. Ale ve chvíli, kdy se slova drala na papír, jsem se uklidnila. Neznámé hlasy dostaly svoji tvář, charakter, jméno... A stali se mými přáteli.

Pak na čas jejich hlasy v hlavě utichly. Moji přátelé jako by mi už neměli co říct.

Všimla sis někdy toho dubu, kolem kterého denně chodíš do práce? ozvalo se mi po letech v hlavě.

"Ahoj Samueli," vítala jsem svého přítele zpět a bylo mi jedno, že nahlas. Byl první a ostatní se začali postupně také vracet.

"Prosím tě, co je to za ty hnusný chlupatý listy v kuchyni?" zeptal se Larim hned jak přišel z práce.

"Je to ve sklenici s rozmarýnem, tymiánem a dobromyslem, tak to asi bude bylinka," odpovídám a snažím se neprotočit oči ke stropu.

"Jestli myslíš, že to budu jíst, tak si na omylu," odpovídá Larim, podává mi kávu a odchází si číst.

"Najdi si na apetitu recept na kuřecí saltimboccu. Měla jsem jí v plánu udělat k večeři, ale když nechceš...," odcházím do obýváku nakrmit křečandu.

Po chvíli se z ložnice ozve překvapené zamručení.
"To vypadá dobře. Já tu šalvěj risknu."

Telefon zvoní a tak jej s naučeným pozdravem zvedám.

"Takže, hele, ty krávo, já jsem svobodnej občan, a ty mi nemáš co sahat na moje peníze. Já tomuhle státu nic nedlužím, a ty mi odblokuješ ten účet, jinak nechtěj vědět, co se bude dít dál."

Snažím se dlužníka uklidnit a vysvětlit mu situaci. To že mi tyká přecházím...

"Neser mě, ti říkám! Nebo tam přijdu a na místě tě odprásknu! Nebo ne, to bys měla moc snadný. Vyhodím tě z okna na vidle. A pak si to dojdu vyřídit s tvojí famílijí!"

Takový řev, co jsem předvedla úřad dlouho nepamatoval...

Kolegyně na sekretu sedí a překvapeně zírá na talíř s rozkrájeným jablkem.

"Co je? Neotrávila jsem ho," reaguji na její výraz.

"Proč?" ptá se

"Co, proč?" nechápu.

"Proč si mi ho nakrájela?" rozšiřuje svoji otázku.

"Protože se mnou chce říďa mluvit, teď tam ale někoho má, já tu musím čekat a nudím se. A zaslechla jsem, že si líná si to krájet, tak tady to máš."

Kolegyně nestihne ani poděkovat, protože se otvírají dveře a ředitel si mě volá.

-*-

O týden později zvoní telefon ze sekretu.

"Ahoj, co bys potřebovala?"

"Nakrájela bys mi jablíčko?" ozývá se kolegyně na druhé straně.

Projíždíme takhle lesy Kralovicka a přilehlého okolí. Už nám zbývá navštívit posledního dlužníka. Kolega se těší, že bude vše za námi a konečně bude moc pustit volant.

Trochu ho lituji, okolí je krásné a on musí koukat na silnici.

"Zastav, zastav!" vykřiknu najednou.

"Až tak plný močák?" ozve se kolega a pomalu zastaví.

Vyrážím z auta a mířím ke kolejím.

"Hele, jestli myslíš, že tu nasedneš na vlak, tak poslední tu jel v minulým tisíciletí," chechtá se kolega a zapaluje si cigaretu.

"Já se jen chtěla pokochat," přiznávám, užívám si pohled na zarostlé koleje a připadám si jako v pohádce.

"Tati, tati, hele co jsem našla! Zlato v kameni!" hnala jsem se za tátou s kamenem v ruce. V mých pěti letech jsem netušila, že je to jen obyčejný pyrit.

"Ale ten je! Ten si musím schovat," usmál se táta a vložil malý černo zlatý kámen kapsy.

-*-

O třicet let později jsme u rodičů vyklízeli starou šatní skříň. V předposledním šuplíku pod hromadou kapesníku ležel malý černo zlatý kamínek.

"Vyhoď to, kdo ví, kde se tam vzal," pronesla mamka, když šla kolem.

"Dej mi ho," dodal tiše taťka. "Najdu mu novou skrýš," usmál se a schoval kočičí zlato do kapsy.

Nebylo zbytí. Odkládali jsme to až do poslední chvíle. A že jsme ji dokázaly posouvat přibližně dva a půl týdne.

"Zítra přijdou vaši, v neděli naši, prostě už musíme," pronesl Larim a vytahal svoji část. Já si mezitím zapnula youtube, pustila relaxační hudbu a doufala, že mi to nezabere celý zbytek odpoledne.

Po hodině měl Larim hotovo. Po hodině a půl jsem se blížila do konce.

Přede mnou konečně ležela ona košile. Ta, ke které mi tehdy scházelo ramínko. Ta, na kterou se kupila jedna várka prádla za druhou. Ta, u které jsem pronesla tu prokletou větu: "Vyžehlím ji později."

Šestá večerní se blíží. Sedím na gauči a zadávám v mobilu číslo. Není to na mě znát, ale celá se klepu, a srdce mi buší jak splašené.

Larim mě lehce pohladí po noze, aby mi dodal odvahy, a jeho rodiče mě upřeně pozorují.

"Zbytečně se tím netrap," pronese tchán. "Doteď si s nima komunikovala bez problémů."

Má sice pravdu, ale mail si člověk může zformulovat v klidu.

Zmáčknu zelené tlačítko...

"Hello, this is Eillen. I am calling on behalf of Mrs...," začínám poté, co mi někdo zvedne hovor.

V obýváku sedíme čtyři, přesto jsem na hovor do Ameriky jsem sama.

Patrick utekl na Žraločí ostrovy předtím, než se ho rodiče pokusí oženit. Ani po několika letech neměl stále na svatbu pomyšlení.

A pak na ostrovy připlula ona. Ta tam byla ta zlomená žena, kterou si pamatoval. Ne, nesmála se, a pokud ano, smích ji nedošel do očí. Ale žila, a život si užívala.

Nejprve společně trávili čas při obchodních schůzkách. Postupem času se jejich rozhovory týkaly všeho možného, jen ne obchodu.

Najednou začal chápat, co mysleli staří námořníci tím, když se zmiňovali, že s tou správnou osobou není pro žádného námořníka těžké navždy spustit kotvu a prožít šťastný přístavní život.

Dne 2. září 1955 došlo k navržení projektu Johnem McCarthym, Marvinem Minskym, Nathanielem Rochesterem a Claudem Shannonem.

Společně žádali o grant na letní seminář. O letních prázdninách roku 1956 chtěli v Dartmouth College v Hanoveru ve státě New Hampshire uskutečnit dvouměsíční studii.

Na danou studii mělo stačit deset mužů, kteří by dokázali popsat každý aspekt rysu lidské inteligence tak, aby jej bylo možné simulovat strojem, který by dokázal používat přirozený jazyk, řešit problémy, které zatím umí pouze lidé a zdokonalovat se.

Grant jim byl překvapivě udělen. A přestože se jim nepodařilo daný stroj sestavit, byl jimi založen obor umělé inteligence.

"Už si slyšela o tom, že Andul dala výpověď?"

"Romana je těhotná. Její máma musí být nadšená. Křesťanka až na půdu, a její dcera čeká dítě a toho svýho si navíc nechce vzít."

"Měla si vidět, co předváděla Lucka na kuželkách... Ta by radši neměla na veřejnosti pít."

"Pája je hrozně hodná ženská. Kdybys jen tušila... Ten její se na ní vykašlal, protože se chtěla postarat o umírajícího tátu. No debil."

V budově, ve které sídlí dva úřady a pracuje přibližně tři sta ženských, se moc tajemství neudrží. Ale nejvíc drbající slepice jsou překvapivě chlapi. Osmdesát procent drbů roznesou oni.

Svatební obřad v Hareně byl až na jeden detail shodný s těmi, které Sandrik a Robin znali z Aldormy a Tristenolu. Tím detailem byl závěr svatby. V tu chvíli všichni svatebčané uchopili do rukou svíce a nechali nevěstu, aby jim je zapálila. Ta se poté všem uklonila a společně s manželem odešli do svého nového domova.

Poté, co se za nimi zavřeli dveře, začali hosté postupně sfoukávat svíce. Robin, Brett a Sandrik sfoukli své mezi prvními. Poté sledovali, jak zhasíná jedna svíce za druhou, až nakonec ve tmě plápolala jediná.

Pak otec nevěsty sfouknutím svíce symbolicky ukončil dětství své dcery.

Když nám po snad sto letech byla jmenovaná nová ředitelka finanční správy, konečně jsme věděli, na čem jsme.

Zjistili jsme, že někteří úředníci na finančním úřadě využili situace, kdy byly zřízeny datové schránky, a rovnou tam poslali exekuční příkazy i lidem, kteří vůbec nevěděli, že tu schránku mají. Tak to jsme okamžitě nahlásili, že musíme být více benevolentní.

"Drž mě, nebo pojedu do Prahy jí něco říct!" zuřila jsem po přečtení.

Ze zákona máme povinnost posílat vše do datové schránky. Fakt netuším, kdy si jí zřídil nebo mu byla zřízena. Ale mrchy jsme jako vždycky my a musíme být benevolentní...