Páté patro II.

Varování: 12+ (sprostá slova)

Část druhá: Jak to dopadá, když si zahráváte s kontinuem

Život Martyho McFlye stál, řekněme to upřímně, za hovno. Cestování v čase mělo dát jeho mizerný život do kupy, ale někdo měl jemu i Docovi říct jednu důležitou věc: děti, nehrajte si s časoprostorovým kontinuem, pokud nejste připraveni nést následky.
Anomálie paralelních časových linií způsobila, že Martyho začaly pronásledovat tzv. časové bubliny. Jevy, které obsahovaly zbytkový čas, ten, který zůstal nevyužitý po změněných událostech.
Nejdřív to byly jenom malé mezery v pozornosti, Martyho zahltil pocit neodbytného déjà vu, když prožil něco, co už prožil. Ale později ho přepadaly větší výpadky a také delší opakování. Někdy prožíval den v nekonečné smyčce, jindy skočil o pět let dopředu. Chvíli se snažil, co jen to šlo, aby to neovlivnilo jeho život moc, ale pár let v neuspořádaném čase nakonec udělá magora z každého.
Marty pochopil, že není způsob, jak se vrátit do normálu, vzhledem k tomu bordelu, co v roce 1985 napáchal Emmett se svou lokomotivou. Čas prostě není na hraní. Poté, co bublina zanesla Martyho z promoce nejstaršího syna zpátky před hlavně nasraných Libyjců, to prostě vzdal. Přestal se bránit, přestal se snažit a přestal vnímat čas jako něco, co plyne kontinuálně.
Stal se tak nechtěně prvním časovým nomádem. Neomezoval se na Spojené státy, odjel do Austrálie, Asie, Afriky i Evropy. Všude prožil pár zajímavých let a jenom čekal, kdy přijde nesmiřitelné časové "plop" a někde ho vyhodí.
Řekli byste například, že Afrika v roce 1853 bude pro bělocha hovořícího anglicky procházka růžovou zahradou plná černochů padajících pod nohy. Taková byla alespoň Martyho, americkým vzdělávacím systémem poznamenaná, představa. Akorát se neměl zastavovat v království Lunda a plést se do válek s Holanďany a Francouzi. Dostal na budku tak příšerně, že byl rád, když se ocitl znovu ve 21. století.

Evropa roku 2036 byla nádherná. Prošel ji po svých a z nedostatku lepšího využití volného času si prubnul i pouť do Santiaga de Compostela. Tohle rozhodnutí se stalo v jeho životě něčím, co bychom mohli nazvat Deus ex Machina.
Snad druhý nebo třetí den pouti seznámil se na cestě s anglickým knězem Williamem, odkudsi z Okhamu, což byl ten nejzajímavější člověk, kterého měl Marty tu čest potkat. Nakonec těch sto dvacet osm kilometrů prošli bok po boku. Otec William měl to, čemu se říká neskutečné, téměř hmatatelné charisma, a Marty mu po pár dnech prozradil všechno, co se mu v životě zatím stalo. Čekal vyděšené reakce, ale pomačkaná tvář starého kněze zůstala kamenná, jenom obočí se mírně zachvělo a ústa vydala hlasité: "Hmmm."
Dalších šedesát kilometrů ušli mlčky a pak se zničehonic otec William posadil do trávy.
"Zapeklité." Podrbal se ve vlasech a podepřel si bradu. "Nicméně, pokud jde o čas, existuje místo a osoba, která byla na čas největší odborník."
"Ten minulý čas mě zneklidňuje," zabručel Marty a posadil se vedle kněze.
"V Praze žil jeden profesor, co se časem intenzivně zabýval, Černý byl mistr nad mistry. Ale je téměř jisté, že před pěti lety shořel spolu s celou budovou školy, kde působil," vysvětloval William. "Ale! Kdyby ses ocitl v době před rokem 2031, mohl bys ho zkusit navštívit."
Marty si odfrkl, oba se zvedli a oba se znovu vydali na svatou pouť.
Byli už téměř u cíle, poutní kostel svatého Jakuba se před nimi tyčil v celé své kráse, ale Marty už to cítil. Ono povědomé svědění konečků prstů, které předcházelo časovému skoku.
"Sbohem, otče," stihl ještě říct a s hlasitým "plop" se ztratil kdysi a kdesi.
Přenos trval přesně jedno mrknutí oka. Svatý Jakub stál pořád tam, kde byl před chviličkou, ale lidé kolem byli jiní a nebe zčernalo. Marty přeběhl náměstí, vyhnul se davům čekajícím pod schody a popadl nejbližší noviny.
"2022! Super!" zakřičel a vrátil zamračenému stánkaři pomačkaný výtisk Papežova věstníku.
Cestu do Prahy sice neznal, ale určitě to nebude tak náročné. Stačí prodat ten přívěsek z 19. století a určitě to bude na letenku. Jestli to ovšem stihne před dalším přenosem, to nevěděl. Vzhledem k tomu, na jakém místě se nacházel, prostě se otočil, mrknul na katedrálu a zamumlal: "Bůh mi teda asi pomáhej."

Pokračování příště...