První případ: kapitola III

Shrnutí: Bystrozorka v zácviku a bystrozor na neplacené dovolené, alias Angelina Johnsonová a James Potter, se tentokrát vyrovnávají s nečekaným vývojem případu napadení bývalé bradavické ředitelky Minervy McGonagallové...

Poznámka: Povídka se odehrává v alternativním vesmíru už několik let vyprávěném v rámci DMD, ale třeba to bude dávat smysl i čtenáři, který náš vesmír nezná :). Ve zkratce – byla kouzelnická totalita, jiná věštba pronesená profesorkou Trelawneyovou se naplnila, totalita padla. V této povídce se řeší to, co přišlo pak.

Poznámka druhá: Původně to měla být trilogie, ale jaksi se to vymklo. Očekávejte pokráčko!

***

„Zahajuji výslech Rolandy Hoochové... Poppy Pomfreyové... Vilemíny Červotočkové.“

Odpoledne se táhlo. Technické si dávalo načas s prověřením hůlky hlavní podezřelé, svědkyně se na Ministerstvo trousily jako švábi na pivo a v archivu se netrpělivě vznášela nedokončená časová osa, k níž se jeden nebo druhý vraceli mezi výslechy. Kupa svědectví ze dne, kdy došlo k napadení Minervy McGonagallové (a dalším nepodstatným událostem často nazývaným jako Bitva o Bradavice), se naštěstí tenčila.

„Potvrzujete svou předchozí výpověď?“ zeptala se Angelina už poněkolikáté a sledovala, jak zaznamenávací brk briskně maluje stručnou odpověď. Profesorka Červotočková byla stručná celá, i její pohyby a výrazy tváře byly úsporné, ale rychlé, jako by si energii šetřila na budoucí náročné skutky.

„Zajímá nás vztah Aurory Sinistrové a Minervy McGonagallové,“ ozval se Potter. Špatně skrýval netrpělivost – předchozí výslechy přinesly nové detaily, ale ukazovaly (tak jak předpokládal) na Sibylu Trelawneyovou. O spolupráci bývalé ředitelky s Ministerstvem všem řekla právě ona.

„O tom nic nevím,“ odpověděla bez zaváhání. „Do záležitostí cizích lidí se nepletu.“

Angelina úspěšně zastavila své mimické svaly od nevhodné reakce. Takže do klubu drben zabloudila náhodou?

„Věděla jste o tom, že McGonagallová nahlásila vztah Aurory Sinistrové s mudlou?“

Na to se na standardizované ministerské židli napřímila. „Informovala mě o tom Sibyla – Trelawneyová, profesorka jasnovidectví – dvacátého února devadesát čtyři za skleníky. Byly jsme tam na kuřácké pauze. Řekla mi, že zná někoho na Ministerstvu, a ví to od něj.“

„Zdá se, že máte velmi dobrou paměť.“

„Vedu si deník,“ vpadla nedočkavě do konce věty. „Píši si tam všechny osobní rozhovory – co se říkalo, kdy, kde. Mám ráda ve věcech pořádek.“

„Hm,“ pokýval bystrozor Potter hlavou v neurčité směsi kuriózní fascinace a uznání.
„Řekla jste o tom někomu dalšímu?“ navázala Angelina otázkou s očekávanou odpovědí. Profesorka Hoochová před pár hodinami vypověděla, že k ní se zpráva dostala oklikou přes kolegyni a dlouholetou partnerku v jedné osobě.

„Rolandě, jinak nikomu. Nebyla jsem tehdy u toho a Aurořinu přítelkyni doteď neznám,“ pokrčila rameny vyslýchaná a opět se mikroskopickým pohybem stáhla do vlastní komfortní zóny. Bylo jasné, že zajímavé informace byly u konce, alespoň co se jejího názoru týkalo.

„Co to pro vás znamenalo?“ zeptala se ještě Angelina. Ani tato otázka nezazněla poprvé. „Myslím ve vztahu k McGonagallové.“

„Nic zvláštního. Chápu to, vzhledem k okolnostem. A nakonec všechno dobře dopadlo,“ pokrčila rameny a z kapsy vylovila dýmku. „Je to všechno?“

„Je, děkujeme. Výslech ukončen.“ Brk dopsal poslední větu a spokojeně se uložil zpátky na stůl.

„A paní Červotočková,“ zvolal ještě Potter, když míjela jejich stranu stolu, „můžete mi poslat váš deník? Mohl by se nám hodit.“

„Ale ráda!“ usmála se a opustila prostor. Z chodby se vzápětí začal linout dým z kvalitního tabáku.

Osaměli. Angelina v duchu zajásala. Letmým pohledem na hodinky se ujistila, že má dost času na to dokončit práci v archivu, dorazit domů, dát se po celém dni dohromady a strávit večer s Katie, Cedricem a Cho. Měla tak trochu pocit, že to Katie dluží a na oba kamarády ze školy a z odboje se těšila už dlouho.

„Tak to máme z krku,“ shrnul obecnou náladu i James Potter a pergamen s čerstvě zaschlým inkoustem založil mezi ostatní. „Stopa končí u mrtvé, takže s tím dnes už nepohneme.“

„Nekromancie asi mezi uznávané vyšetřovací metody nepatří, že?“

„Pokud se nechcete zpovídat před mezinárodním tribunálem hodně naštvaných policajtů, tak ne,“ zasmál se unaveně a projel si rukou vlasy. „Zítra se k tomu vrátíme a probereme to všechno ještě jednou. Něco musí být v záznamech na záhadách. Musíme taky pořádně vyslechnout Vektorovou...“

„Takže už nejdeme do archivu?“ zeptala se se špatně skrývanou nadějí v hlase.

Podíval se na ni, jako by jí viděl hluboko do duše, a ušklíbl se. „Já jdu. Někdo tu časovku dodělat musí, ale už to není práce pro dva. Vidím, jak pořád kontrolujete hodinky, takže běžte, Johnsonová. Uvidíme se zase zítra.“

„Děkuju,“ vystřelila ze židle jako čertík z krabičky. Její „Pěkný večer!“ se smísilo s kouřem po profesorce Červotočkové a zmizelo úplně.

–––

Schylovalo se k desáté, večeře byla spořádána, otevírali třetí láhev vína. Cedric Diggory uprostřed obýváku předváděl buď stádo slonů nebo akutní srdeční selhání. Na někoho s pověstí po všech stránkách dokonalé bytosti byl až absurdně špatný mim.

„Medvěd!“ Zakroucení hlavou, pokračující chaotická pantomima. „Klokan! Hipogryf! Moudrý klobouk!“ Chaotičtější pantomima. „Potlouk?“

„Ano!“ vykřikl už lehce zpocený figurant a sesunul se na gauč vedle Cho. Ta se zasmála a počastovala ho polibkem na čelo. Začervenal se (pokud se dalo soudit z jeho už tak rudé tváře).

„Pauza? Dolíváme?“

„Jo!“ ozvalo se zdola. Katie byla už lehce pod obraz, seděla v tureckém sedu na podlaze a průběžně si cpala pusu slanými oříšky. Angelina už ji delší dobu po očku pozorovala, myslela na fiasko u snídaně a nemohla se rozhodnout, jestli je po všem, nebo jestli na ni to nejhorší teprve čeká. Jenom vydržet nemluvit o práci, nezmiňovat případ, nezmiňovat Jamese Pottera, ani neceknout o Minervě McGonagallové. Naštěstí zatím zvládli hodiny vyplnit plkáním o famfrpálu, bývalých spolužácích a práci Cho v redakci Nového týdeníku čarodějek – i když snad hodinu strávili posloucháním rozhořčené historky o nikom jiném než hvězdné ředitelce Septimě Vektorové, jež toho odpoledne na poslední chvíli odřekla rozhovor a focení, které Cho osobně koordinovala tři týdny. Angelina soudila, že tím ta nafrněná baba udělala službu celé Británii.

„Tak na co si připijeme teď?“ zeptal se Cedric, když všem dolila.

„Na budoucnost?“ navrhla Cho.

„Na budoucnost!“ doplnily ten její hlasy zbytku přítomných.

Krb v čele místnosti se náhle rozzářil zelenými plameny. Mezi nimi trůnila hlava Jamese Pottera. Kurva. „Johnsonová, přijďte hned k Mungovi, došlo k napadení,“ vypálil s úřední kadencí a zmizel. Plameny vyhasly. Chvíli bylo ticho. Pak na zem dopadla sklenka.

„Jeden večer!“ vřískla Katie, sebrala se z podlahy, vrávoravým krokem prošla mezi střepy a postavila se nad Angelinu jako navátý anděl pomsty. „Chtěla jsem po tobě jeden zasranej večer.“

„Vrátím se co nejdřív,“ odvětila omluvně, i když neměla pocit, že by se omlouvat měla. Katie se neustále tvářila, jako by jí svět něco dlužil, jako by všichni kolem ní měli chodit po špičkách. „Dopijte to beze mě,“ obrátila se na Cedrica a Cho, kteří tu scénu tiše pozorovali, protáhla se kolem Katie a odešla k sobě pro věci. Náhradní tričko, gumička do vlasů a lektvar střízlivosti. To by mělo na večer stačit.

Když se vrátila ke krbu, našla jen osamoceného Cedrica s neurčitým výrazem, jaký svědci nepříjemných situací obvykle mívají, a prázdnou sklenku od vína navrácenou do jednoho kusu na stolku vedle pohovky.

„Fakt mě mrzí, že tu nemůžu zůstat dýl.“

„Ale neomlouváš se, že odcházíš,“ pokýval hlavou Cedric. „Taky bys neměla. Ale Katie na tobě hodně visí. Měly byste si promluvit.“

„Hm. Asi měly,“ utrousila, když ze sáčku na krbové římse nabrala hrst letaxu. „Měj se.“ Vkročila do krbu, oznámila síti svou zamýšlenou destinaci a nechala se pohltit smaragdovými plameny.

–––

Když dorazila na oddělení pro dlouhodobou péči, jinak známé jako oddělení 49, bystrozora Pottera našla okamžitě. Na konci chodby o něčem diskutoval s tmavovlasou ženou, v které poznala Rowenu Lestrangeovou, šéfku Oddělení mezinárodní kouzelnické spolupráce, poradkyni ministryně a v dané chvíli hlavně jedinou dceru Minervy McGonagallové, jež soudě dle jinak klidného nemocničního oddělení musela být stále naživu. Aspoň jedna dobrá zpráva.

„Měls mi o tom říct! Tohle se vůbec nemuselo stát.“

„Co by se změnilo? Postavila bys sem bandu stráží?“

„Třeba!“ odsekla s vervou valícího se proudu tisíce dalších slov. Pak si všimla Angeliny, která se s diskrétní urgencí přiblížila na doslech, a přísně si ji změřila, než znovu stočila pozornost k Potterovi. „Předpokládám, že dorazil zbytek jednotky.“

„Ehm... Dobrý večer, šéfe, paní Lestrangeová.“ Nemohla se zbavit pocitu, že by měla minimálně srazit paty a zasalutovat.

„Johnsonová, jste tu rychle, skvěle,“ otočil se k ní i Potter a povzbudivě se usmál. „Roweno, tohle je naše nejlepší bystrozorka v zácviku, Angelina Johnsonová.“

„Těší mě,“ očividně zalhala a nabídla jí pravici. „Ale byla bych raději, kdyby tu místo vás byl někdo zkušený. Nejlépe tak další tři zkušení.“

Angelina měla sto chutí se ohradit, i když to všechno byla pravda. Absurdnější vyšetřovací tým by jeden pohledal. Jeden bez jakýchkoli pravomocí, druhá sotva po prvním roce výcviku. Takže se jen kysele usmála a doufala, že ji Potter jakkoli vysvobodí.

„No, nejsme tady, abychom se seznamovali.“ Halelůja. „Johnsonová, podívejte se tamhle za roh.“

Zmateně nakrčila čelo, ale poslechla. Jen kousek od nich právě údržbář s dvěma ošetřovatelkami v zeleném dávali dohromady zeď pokoje. Z podlahy se jedna po druhé zvedaly cihly následované dřevěným obložením a světle modrými kytičkovanými tapetami a pomalu ale jistě se vracely na svá původní místa. Zmenšující se dírou nahlédla do polozdemolovaného nemocničního pokoje, kde dával věci do pořádku další kouzelník v zeleném oficiálním hábitu nemocnice.

„Kdo to proboha udělal?“ Představa, že někdo napáchal tolik škody, a cíl útoku, šedesátiletá paní s magickým ekvivalentem demence, nebyl po smrti, by ji do střízliva přivedla spolehlivě i bez lektvaru.

„Moje matka.“ Na to Angelina zvedla obočí do nadpozemských výšin. Jamesi Potterovi se třásly koutky. Rowena Lestrangeová zněla pyšně. „Sice neví, co dělá, ale dělá to pořádně.“

–––

Minerva McGonagallová seděla v křesle zabalená do tlusté kárované deky, broukala si jakousi neurčitou melodii a čas od času pohledem zkrontrolovala lékouzelnici, která zjevně léty prověřeným pohybem hůlky vybírala třísky z jejího ramene. To a pár šrámů nad obočím, na které se asi ještě nedostalo, byly jedinými známkami, že se odehrálo cokoli nekalého. Jak byli ujištěni, všechna zranění byla navíc způsobená explozí vyvolanou snahou bývalé ředitelky se ubránit útočníkovi, nikoli útokem samotným.

Bystrozor Potter, pár hodin od chvíle, co se viděli naposledy, mnohem rozcuchanější, unavenější a podivuhodně veselejší, Angelinu za pochodu zpravil o všem, co zatím věděli. Asi kolem desáté na oddělení přišla osoba v plášti se zakrytým obličejem, šla najisto a zjevně s cílem McGonagallovou zabít nebo minimálně ještě více zranit. Nedopadlo to ale právě podle jejích představ a po výbuchu v pokoji už zřízenci viděli jen jak pádí pryč jako o život (což nebylo daleko od pravdy).

„Ale jak to udělala? Určitě nemá hůlku,“ namítla Angelina, i když tušila, že tento detail nemohl někoho jako Minervu McGonagallovou zastavit. Vždyť už jednou vyhodila do povětří půlku ředitelny.

„Myslíme si, že zafungoval pud sebezáchovy. Stejně to funguje u malých dětí, co o svojí magii ještě nepřemýšlejí. Když jsou v akutním ohrožení, jednají automaticky,“ ozvala se lékouzelnice, aniž by vzhlédla od své práce. „Jenomže je dospělá, takže to mělo větší efekt.“ Naposledy přejela špičkou své hůlky přes pacientčino rameno a jediným pohybem smazala šrámy na hlavě. „Mám hotovo. Můžete ji zkusit vyslechnout.“

„Nemluvte o mé matce, jako by tu nebyla,“ řekla ostře Rowena.

Ale ona tu není, ne? Na první pohled bylo jasné, že Minerva McGonagallová tak, jak ji Angelina znala, nebyla tak docela přítomna. Ani se sobě samé příliš nepodobala. Měla rozpuštěné vlasy, dlouhé a prokvetlé stříbrem jako vlasy čarodějek o dvacet let starší, a ve tváři neurčitý výraz klidu. Ale jaksi nepřirozeného, připomínajícího absenci myšlenky spíš než vyrovnanost. Nebylo to správné, bez ohledu na cokoli, co dělala nebo nedělala během Raddleovy vlády. Musí chytit toho člověka, co jí to udělal. Už jen proto, aby se mohla zpovídat jako každý jiný.

Lékouzelnice odešla beze slova. Rowena si klekla k matčinu křeslu a chytila ji za ruku. „Mami, je tady někdo, kdo s tebou potřebuje mluvit. Tohle,“ kývla hlavou směrem k bystrozorské dvojici, „je James Potter, učila jsi jeho syna, a Angelina Johnsonová, taky tvoje studentka.“

„Dobrý večer, paní profesorko,“ usmál se první jmenovaný. Jeho tón byl klidnější než obvykle, bylo jasné, že s McGonagallovou už mluvil dřív a věděl, jak na to. „Posadíme se k vám, jestli to nevadí.“

Pomalu na něj zaostřila, pak přikývla. Od stolu v rohu místnosti si přitáhl židli. Angelina ho napodobila.

„Můžete nám říct, co se tady stalo?“

„Kdy?“

„Asi před hodinou,“ odvětil Potter bez mrknutí oka. „Někdo za vámi přišel...“ Přikývla. „A chtěl vám ublížit, je to tak?“

Na to pohlédla na už vyléčenou ránu na rameni zakrytou županem, pak na dceru, jako by se ujišťovala, že její verze reality je ta správná. Rowena se povzbudivě usmála. Minerva se podívala zpátky na vyšetřovatele před sebou a přikývla.

„Víte, kdo to byl?“

„Ne. Nepamatuju si obličeje,“ řekla s pečlivou výslovností někoho, kdo se učí mluvit novou řečí, a před posledním slovem zaváhala, jako by si jím nebyla jistá. „Žena. Nejspíš.“

„Poznala by... Poznala byste,“ opravila se Angelina pod ledovým pohledem Roweny Lestrangeové, „obličej na fotografii?“

„Můžeme to určitě zkusit,“ ozval se znovu Potter, tentokrát tázavě.

Otočila se a natáhla pro výtisk Denního věštce, kterého si předtím všimla na stole, nalistovala fotopřílohu uprostřed a rozprostřela list před všechny zúčastněné. Z fotografií na ně hleděly tváře bradavických profesorů. Všichni se za předchozího režimu podíleli na undergroundové výuce studentů mudlovského nebo smíšeného původu. A dobrá publicita je dobrá publicita.

Profesorka McGonagallová si fotky prohlížela nezúčastněně, občas se u některého bývalého kolegy zastavila déle, až nakonec upřela zrak na jediné místo na papíře. Natáhla se a lehce se třesoucím prstem ukázala na široce se usmívající tvář uprostřed jiných spíše váhavě zdvořilých úsměvů.

„To je ona? Jsi si tím jistá, mami?“

„Dneska tady byla.“ Poprvé v jejím hlase necítili ani stín pochybnosti.

–––

Nemocniční kantýna byla temná a strašidelná. Způsobené to bylo zejména faktem, že o půlnoci bylo zavřeno. A taky protože v černých koutech svítily červené oči obsluhy. James Potter a Angelina Johnsonová seděli u jednoho z dlouhých jídelních stolů pod svitem matně modré plynové lampy, zatímco Rowena Lestrangeová pochodovala kolem nich. Klapot jejích podpatků se odrážel od kamenné podlahy ke zdánlivě vzdáleným stěnám a nekonečnému stropu. Stejně tak dobře by mohli být v jeskyni.

„Všichni dobře víme, že svědectví pacienta z děvětačtyřicítky nemůžete použít jako důkaz k zatčení.“ Klap, klap, klap, klap. „Matka stihla za hodinu zapomenout, že se vůbec něco stalo.“ Klap, klap, klap. „Průběžně jí vyprávíme stejné historky, musíme se znovu a znovu představovat.“ Klap, klap, klap, klap, klap. „Pochybuju, že by stejného člověka na fotce označila dvakrát.“

„Můžeme to zkusit,“ namítla Angelina. Nechápala, co dalo madam Lestrangeové právo zasahovat do vyšetřování nebo být u toho, když případ probírají. Mít přátele na vysokých místech a vrozený pocit nadřazenosti asi některým lidem otevíralo netušené krajiny možností. Klapání se zastavilo.

„Můžete zkusit všechno možné, slečno Johnsonová, ale faktem je, že skutečný pachatel si někde běhá a šance, že se moje matka někdy vrátí do normálu, se každou minutou snižuje. Možná raději dělejte něco, co dává smysl.“

„Roweno, sedni si prosím k nám, budíš celou nemocnici,“ poznamenal Potter suše. Oslovená se neochotně posadila. „Johnsonová, zajdeme sem ráno a zkusíme znovu identifikaci. Nikdo ji nepřijme jako spolehlivý důkaz, ale použít se dá, pokud předložíme další. Co máme?“

„No, bohužel nic moc konkrétního,“ přiznala nerada při pohledu do změti poznámek. Druhá žena u stolu protočila panenky. „Je to pravděpodobně někdo, kdo ví o našem vyšetřování a bojí se, že se nám podaří zvrátit původní kletbu, ergo pachatel napadení z května. Víme taky, že útočník nebo útočnice musí mít aktuální informace přímo odsud, protože napadenou přesunuli do nového pokoje sotva před týdnem. V knize návštěv je za poslední týden kromě rodiny jen jedno jméno – Aurora Sinistrová.“

„Ta má ale pevné alibi,“ navázal Potter. „Protože technici nic nezjistili, vracel jsem jí hůlku a byl jsem u ní v době napadení.“

„Aurora sem chodila pravidelně, vídala jsem její jméno v knize návštěv,“ připojila se Rowena zamyšleně. „Ale nikdy jsme se tu nepotkaly... Ty si myslíš, že to byl někdo jiný?“

„Nemyslím, vím to skoro jistě.“ Nadšený bystrozor Potter se vrací. „Johnsonová, ještě jsem vám to nestihl říct, ale dokončil jsem naši časovou osu. V době, kdy byla Minerva McGonagallová zřejmě napadena – tohle tu událost vlastně konečně konkrétněji časově ohraničuje – vidělo Auroru ve vstupní síni několik svědků, včetně členů odboje a stále sloužících bystrozorů. V přesně stejný čas viděla Sibyla Trelawneyová druhou Auroru mířit do třetího patra. Jinými slovy...“

„Někdo od začátku plánoval, že to na ni hodí.“

„A Trelawneyová si těžko dnes v noci vyšla na procházku ze záhrobí,“ přitakal Potter.

„Dobře, to by mohlo stačit,“ zhodnotila Lestrangeová a vydrápala se ven z lavice. Opravdu musí mít poslední slovo vždycky? „Tohle už zní jako konkrétní důkazy. Můžete hrát na obavu z útěku, máte jakýsi motiv, příležitost...“ Klap, klap, klap, klap, klap. „Amélii se to nebude líbit, ale to je tak všechno, co s tím bude dělat.“

„Děkujeme ti za asistenci, už to zvládneme sami,“ usmál se Potter tak, že vyděsil všechny potvory v koutech. „Johnsonová, jdeme zatknout paní ředitelku.“

***

Kapitola IV.