Kruhy moci - Kapitola 09 - Co dál?

Obrázek uživatele Jackie Decker
Povídka: 
Kapitola: 

9.kapitola – Co teď?

Ašské hory, jeskyně únosců – kdovíkdy…

Tiberius se k oběma mladším chlapcům s námahou přetočil.

„Jste v pořádku?“ zeptal se jich šeptem a oba kluci mu přitakali. I když Gianni jen neochotně. Beri se chtěl zeptat, co budou dělat, ale uvědomil si, že to od něj jako nejstaršího se očekává, že najde řešení. Na druhé straně v tomhle byl vždycky lepší Mikhail než on. A jak nad tím tak přemýšlel, vlastně byl pravděpodobně jediným v jeskyni, kdo od sebe nějaký zázračný plán očekával.

Gianniho to celé iritovalo. Na Tiberia by se nespoléhal zřejmě ani, kdyby mu hrozilo vyvržení z kruhu života. Sám chtěl něco podniknout a zvažoval možnosti. Mohl by je osvobodit, ale nebyl si jistý, jestli někdo z jejich věznitelů není náhodou mág případně jak dobrý. I když by mohl vidět jejich auru, nedostal na to příliš času. Navíc po té ráně do hlavy, kterou utržil, mu dlouho trvalo nabýt plně ostrý zrak. Došel tiše k závěru, že bude lepší počkat, dokud nerekognoskují situaci.

Oproti nim Evangelos uvažoval docela jiným způsobem. Odvedeni do této chladné místnosti s minimem světla byli jen oni tři. Kyriaki ani nebyla spoutaná. A také tváří v tvář té ženě mluvila o Iridě. Únos byl tedy fingovaný? Když to viděli, nepřipadalo jim to tak. Irida nebyla nikde k vidění a Kyri se doopravdy bránila, zmítala a křičela o pomoc. Nemohla o tom vědět. Tehdy ještě ne… Došel k závěru že její reakce by jinak těžko mohla být tak upřímná. Musela se to tedy dozvědět až tady… Znamená to, že je Irida někde poblíž? Jenže podle toho jakým způsobem spolu vůdkyně únosců a Kyri mluvily, se nezdálo pravděpodobné, že by jen čekala někde venku. Možná ji očekávaly, ale nebyla někde za humny.

„Nezabijí nás,“ zašeptal svým společníkům, „kdyby nás chtěli mrtvé, udělali by to už dřív. Nejspíš chtějí počkat na instrukce od Iridy, která jestli to chápu dobře, je iniciátorkou celé té věci s únosem. A Irida nám určitě nenechá ublížit.“

Gianni s ním souhlasil.

Berimu to sice připadalo naivní, ale tváří v tvář oběma hochům si nedovolil jim naději upíranou k osobě, kterou on sám nikdy neviděl, nijak vymlouvat. Ze svých vlastních zkušeností však věděl, že rodinná pouta ne pro každého znamenají totéž…

Trhnul hlavou, zahnal vzpomínku na tvář svého otce a raději jim také souhlasně přikývl, protože se zdálo, že na to čekají. Miki, ještě že mě teď nevidíš…, pomyslel si.

Závěrečná poznámka: 

Ano tato "kapitola" je opět krátká. Jen abych se stále udržela ve výzvě. Ono je to poslední dobou nějak hrozně těžké vůbec něco napsat. Takže víc jak 100 slov to určitě má.

Komentáře

Obrázek uživatele Killman

Předpokládám, že úvaha, že je nezabijí, je asi správná - jinak by zde tato retrospektiva asi nebyla...

Obrázek uživatele Jackie Decker

Minimálně se na to zatím nechystají :D
Děkuji za přečtení a komentář :)

-A A +A