Kruhy moci - Kapitola 07 - Staří známí

Ruiny, večerní popíjení…

Hermes Dimitriadis seděl ve svém pokoji, drbal se v prošedivělém plnovousu a natáčel jeho části na prst. Oči měl nepřítomné, jak přemýšlel a kolikátou sklenku vína měl už ani nepočítal. Jen skoro prázdná láhev vypovídala svůj vlastní příběh o míře jeho alkoholového opojení.

Náhle se ozvalo klepání. Proniklo mlhou kolem Hermova vědomí a zpoza dveří se následně ozval hlas Vadia Christaka.

„Herme, příteli, otevři! Mám pro tebe lahev trattenerského vína ročník 752!“
Hermes zamrkal, věnoval jeden pohled skoro prázdné láhvi a pak přítele vyzval, aby vešel.

Vadis věděl, že to zabere. Znal dobře svého přítele a věděl, čemu neodolá. Zvlášť když zažíval trápení.

Pokoj Herma Dimitriada byl sice místem jeho trvalého pobytu zde v Ruinách, ale protože Hermes žil stále v Thermosu neměl zde příliš mnoho osobních věcí. I proto působil neosobně a cize. Samotnému majiteli místnosti to nevadilo. Ani tentokrát neočekával, že by se snad zdržel déle, než po nezbytně dlouhou dobu.
Popravdě to doopravdy nevadilo ani Vadiovi. On sám měl sice zdejší ubytování daleko zařízenější ale ostatní, co zvolili tuto variantu, nijak nekritizoval. Tedy doopravdy. Samozřejmě, že nějaký ten žertík tu a tam z úst vypustil.
Návštěvník přišel ke stolu, postavil na něj lahev vína a úšklíbal se nad stavem svého hostitele.

„Vidím, Herme, že jsem přišel pozdě. Jak je možné, že už tu popíjíš nevím jak dlouho, a starému příteli jako já nic neřekneš?“

„Sklapni a nalej!“ rozkázal starší muž opilým hlasem.

Vadis se upřímně zasmál. Než otevřel své víno, podíval se, co pije jeho přítel.

„Hm… Samacharské červené, zajímavá volba,“ kývl uznale. Sám sice dával přednost právě trattnerským vínům, ale to nijak nesnižovalo kvalitu samacharských hroznů.

Návštěvník odložil lahev na stůl, otevřel tu svoji a nalil příteli i sám sobě plnou sklenku. Tu svou si naštěstí přinesl s sebou. Tušil totiž, v jak bídné připravenosti se asi může Hermův pokoj nacházet. Že ovšem jeho přítel sám bude v podobném stavu, tušit nemohl. Každopádně se sám pro sebe díky tomu jen víc ušklíbnul. Alespoň budu mít s jeho opíjením méně práce.

Hermes sklenku zvedl. Už se ani neobtěžoval přičichat k nalitému nápoji a namísto toho si dopřál plný doušek lahodné vinné révy.

Takhle snad nemohl skončit po jediné lahvi, nebo ano?

Vadis se usadil vedle svého přítele a upřeně se na něho zadíval.

„Tak na co si připijeme?“ zajímal se v očích jiskřičky jako za mlada.

„My,“ škyt, „si snad máme na co připít?“

„No jistě, co třeba na návrat ztraceného experimentu?“ ušklíbnul se Vadis spokojeně. Vážně byl ze současné situace potěšený. Chlapec, kterému zapečetili magii, byl zpět. Stačilo jen natáhnout ruku a vzít ho zpátky pod svá křídla.
Hermes však namísto pozvednutí své sklenky k přípitku a přiťuknutí jen na přítele zavrčel.

„Zapomeň na něj Vade…,“ škyt, „je to budižkničemu…“ pohár na stůl postavil tak zprudka, že moc nechybělo a podstavec s nožičkou se mohl ulomit.
„Ty zapomínáš, že toho budižkničemu jsme z něj udělali my,“ připomněl mu Vadis a jemně ve víně smočil rty.

„Ty ho neznáš!“ oponoval možná až příliš hlasitě Hermes.

„Ne, ale vím, že měl hladový proud, stejně jako ty nebo já. Vím, že jsme mu ho zapečetili, metodou, kterou jsme zrovna zkoumali. A taky vím, jaké to mělo vedlejší účinky. Když ho toho zbavíme…“

„Tak víš prdlajs, co to s ním udělá!“

„Jasně, ale BUDE Alchymista. A pokud bude jedním z nás i svou podstatou, už pro něj nebude cesta zpátky. Vždyť tomu nemusí hned rozumět…“

„Čemus, na mém ‚ne‘ z odpoledne nerozuměl ty?“ škyt.

„Rozumět neznamená akceptovat, drahý příteli. Můžeme mu to podat jako lék. Můžeme mu to podat tajně a on prostě jen najednou začne objevovat své nové možnosti a schopnosti jakoby šlo o zázrak. Nebo mu můžeme říct pravdu: ‚Víš, my se báli, aby ti někdo neublížil. Nemohl jsi zůstat v klášteře, nemohl jsi se jen tak přifařit do rodiny někoho jiného a hrabě také nesměl znát pravdu. Ano, dali jsme ti nevyzkoušenou látku, ale považ, jak jsme ji asi měli před tím vyzkoušet?‘ chápeš?“

„Hm…“ protáhl neochotně Hermes s očima podlitýma krví a tvářemi rudými tak, že by i červánky vedle nich vybledly.

„Tedy souhlasíš?“ dožadoval se Vadis konečného stanoviska. Jasného, zřetelného…

„Tak dobře, ale už o tom nechci slyšet, jasný?“ Hermes namířil na svého vrstevníka prstem chvějícím se ve vzduchu.

„Jistě,“ ušklíbnul se Vadis a opět smočil rty v lahodném moku.

Hermes už měl dost. Odpadl hlavou na stůl, až rozlil trochu vína, které mu potřísnilo vlasy. Vadis nad tím mohl jen kroutit hlavou.

Později, až bude Hermes tvrdit, že se na ničem nedohodli, mu pomocí svitku vyvolá jeho vzpomínku na dnešní večer a bude hned vše jasné. Nu což, vážně si myslel, že mít ve svých řadách Alchymistu, který nemůže být Alchymistou je za A plýtvání talentem, za B úplně zbytečný počin. Možná se k Theodoru Stephanidiovi nezachovali dobře. Ani v tom, že ho nechali právě u hraběte, ani ohledně té pečetě, nebo že mu ji nechali tak dlouho. Ale důležitý byl přece úmysl. A tím bylo zkoumání možnosti ochrany narozených dětí s Hladovým magickým proudem. To by přeci takový hoch mohl pochopit, no ne?

Koneckonců co to pro něj doopravdy znamenalo? Měl trochu slabost na magii, míval záchvaty, ale stačilo přeci se vyvarovat styku s magií a byl klid. Což by se pravda dělalo lépe v rodině nemágů, ale to už je přeci detail. A detaily se co? Neřeší…! Tedy jinde než v Alchymii, tam může jeden detail činit rozdíl mezi lékem a jedem.