Kruhy moci - Kapitola 04 - Tři mušketýři

Tři mladíci se krčili v křoví, nedaleko kozí stezky vedoucí na horu, kudy před několika hodinami viděli odvádět zajatkyni.

Evangelos, hnědovlasý chlapec úplně napravo vydýchával prožité vzrušení z pronásledování únosců své sestry. Gianni, stejně starý černovlasý kudrnatý hoch uprostřed upíral pohled na cestu a neslyšeně otevíral rty, jak si sám pro sebe v duchu přeříkával jejich možnosti. Tiberius, vyšší brunet nalevo mezitím kontroloval okolí a naslouchal, zda se poblíž neskrývají nějaké hlídky. Ať už aeginských pohraničních stráží, nebo spojenců těch únosců.

„Co budeme dělat?“ zeptal se první kluk, když konečně popadl dech.

„Nemůžeme je jen tak sledovat, ta cesta je příliš otevřená,“ mínil Gianni.

„Co neviditelnost?“

Druhý mládenec zakroutil hlavou.

„Nevíme jak je ta cesta dlouhá. Možná budem vyčerpaní, než někam dojdem, co potom? Budem tam jak terče na střelnici!“ zavrhl Gí nápad, nad kterým sám přemýšlel.

„Nemůžeme ukrýt sebe i koně. To je hloupost,“ přisadil si nejstarší z trojice. Důrazně přitom pohlédl Evangelovi do tváře.

„Tak co budeme dělat?“ vždy přemýšlivý Evan byl v koncích. Nikdy by si byl nepřipustil, že se kdy bude právě o Kyriaki bát tolik, jako teď.

„Půjde tam on!“ rozhodl Gianni a ukázal na Tiberia.

„Cože!“ ohradil se Beri.

„Zneviditelníš se, vyjdeš nahoru, zjistíš, jak to tam vypadá a zase se vrátíš. My tu zatím dáme pozor jeden na druhého a koně.“

Tiberius otevřel rty k protestu, nakonec se ale jen zadíval na o tři roky mladšího Evangela. „Kdo ho ustanovil vůdcem?!“

Hoch pokrčil rameny.

„Velím, protože je to tak nejrozumnější!“ zpražil ho Gí přísným pohledem.

„Jsem nejstarší,“ ohradil se Beri.

„Takže nás musíš chránit, neřikals to tak? Že převezmeš odpovědnost, když bude třeba? No, máš příležitost.“

Tiberius si zkousl ret. Nejraději by toho knížecího spratka ohnul přes pařez a pořádně mu nasekal. Jenže to teď nemohl. Znovu pohlédl na hnědovláska. Ať si Gianni říká, co chce, pokud někoho z těch dvou byl Tiberius ochoten poslouchat, tak Evangela.

„Zní to rozumně,“ vypravil ze sebe hoch. „Studoval jsi v Ditromii, že? Budeš v magii zběhlejší, než mi. Pokud má někdo z nás šanci dostat se nepozorovaně dost blízko, tak ty.“

Tiberius si povzdechl. Nešlo o to, že by to nebylo rozumné. To, co ho rozčilovala, byla arogance, s níž své rozhodnutí Gianni přednesl. Neměl tyhle typy lidí rád. Namyšlené, jen kvůli svému původu. Však si jich na studiích užil dostatek…

„Dobře,“ odtušil šeptem ke svým společníkům. „Vyjdu nahoru. Budu muset jít pomalu. Kamenné podloží sice skryje mé stopy, ale budu muset udržovat i kouzlo neslyšitelnosti.“ Vzhlédl k nebi, aby zkontroloval čas. V horách se stmívalo dříve. „Když se do setmění nevrátím, vraťte se k potoku. Tam přenocujte. Buď vás do rána najdu, nebo něco nevyšlo. V takovém případě všeho nechte a běžte do pevnosti v průsmyku. Tam řekněte vojákům, co se stalo. Ti už to nějak vyřeší, jasné?“

Gianni si odfrkl a protočil očima.

„Jasné?!“ zopakoval Beri otázku důrazněji.

Evangelos přikývl.

„Tak fajn. Já jdu!“ S těmi slovy zavřel osmnáctiletý jinoch oči a brzy se oběma chlapcům ztratil z očí. Doslova.

Křoví se pohnulo a po jejich společníkovi nebylo ani vidu ani slechu.

„Proč jsi na něj takový?“ šťouchl Evan do Gianniho. Ten se na bratránka zaškaredil.

„Co, proč?! Nevěřím mu, proč asi? Vnutil se k nám a teď si myslí, že když se mu něco stane, půjdeme se udat? Proč jsme asi pronásledovali úsnosce až sem? Kdybysme chtěli, aby nás vojáci vrátili rodinám, nemuseli jsme předně vůbec utíkat

Evan si povzdechl.

„Tiberius je na naší straně.“

„A to víš jak?“

„Filipa mu věří.“ Gianniho skeptický pohled byl natolik výmluvný, že hoch raději pokračoval: „Dokonce ho ukryla v našem sídle pod falešnou identitou!“
Gianni se ušklíbnul.

„Tvá nevlastní sestra jen kuje nějaký pikle s mým starším bráchou. Nevěřím ani jednomu z nich,“ stál si černovlasý kluk za svým.

Evan se blahosklonně pousmál.

„Jenže Beri nám pomáhá. Nemůžeš mu zazlívat, že nechápe naše důvody pro útěk. Neřekli jsme mu je. Byl bys raději, kdyby nám četl myšlenky?“ Akorát by se nám pak vysmál… Při pohledu zpět se totiž zdály tuze malichernými.

Gianni odvrátil zrak a raději sledoval cestu, po níž se měl jejich společník vydat vzhůru.

„Teď musíme zachránit Kyri,“ vydechl Evan.

Gí se odmlčel. Šlo o úhel pohledu, o nic jiného. Původně ani neplánoval útěk z domu. Šlo o okamžité rozhodnutí uskutečněné, co nejlépe dokázal. A že nechtěl jít sám? Samozřejmě nabídl bratranci, aby šel s ním. Věděl, že je Evan na Ralkemu osamělý! Jenže pak jim do cesty vstoupil Beri a všechno bylo v háji. Alespoň podle Gianniho. Nemohl říct, že Tiberius nebyl v plánu, protože nic z toho nebylo v plánu. Jenže když už tedy utíkali, měli být jen dva. Nechtěl třetího do party a už vůbec se mu nelíbilo spoléhat se na cizince ze sousedního království, který v jejich zemi ani nebyl legálně! Nedokázal pochopit, proč to Evangelos nevidí stejně…

„Nepůjdeme do pevnosti. Ať se vrátí nebo ne, neuděláme, co chce. Ani s tím potokem…“

„Proč?“

„Protože pokud se nevrátí, musíme počítat s tím, že ho možná zajali. Co když z něj dostanou, že tu není sám a dojdou si i pro nás?“

To Evana přimělo k zamyšlení.

„Máš pravdu. Po cestě jsem viděl skalní převis. Ukryjeme se tam.“

„Jo,“ přitakal Gí. Cokoliv, jenom aby se nezachovali, jak se od nich očekává…