Kruhy moci - Kapitola 02 - Mágové a Alchymisté

Devatenáctiletý mládenec odpočíval se zavřenýma očima v dřevěné kukani, až na malý průchod izolované od zbytku čítárny, halené do pološera. Starší muž na sedačce naproti mlčel a Theo nechápal proč tak najednou. Ještě před chvílí byl celý dychtivý, aby ho zde provedl a vše mu ukázal. Co se tedy stalo?
Cítil na sobě jeho pohled. S vypětím sil na něho znovu pohlédl.

„Jak dlouho už – “

„Jsem v Radě?“

„Ehm.“

„Od okamžiku, kdy mě tvůj otec učinil svým rádcem a Pánem z Thermosu. Prošel jsem si tímto rituálem, stejně jako nyní ty. Pouze s tím rozdílem, že já věděl, do čeho jdu. Můj otec byl Alchymista, stejně jako já. Věděl jsem, co přijde a neměl žádný problém souhlasit s podmínkami. Byl jsem členem spolku dávno před tím, než jsem byl povýšen do Saňské rady,“ vysvětlil Hermes klidným, rozvážným, skoro až konejšivým hlasem.

Theo si povzdechl. Jak by mu mohlo stačit takové vysvětlení?

„Ale proč?“

Pan Dimitriadis se uchechtl.

„Protože jsem se tak narodil, Theodore,“ odmlčel se. „Tak to funguješ, víš? Jednou se narodíš s darem pro nepřímé využití magie, tak takový jsi. Nemůžeš za to. To Aeginští mágové se nás rozhodli vyhladit a neváhají odsoudit nevinné děti, které s magií nikdy ani nepřišly pořádně do styku!“ odfrkl si Hermes.
Theodora takové zaskočilo.

„A tak se skrýváme. Zařídili jsme se po svém a děláme vše proto, aby nás neodhalili. Znáš přeci rčení ‚pod svícnem je největší tma‘…“ Starší muž ponechal svou větu neukončenou, aby mládenec mohl přikývnout. Ten však na místo souhlasu ze sebe vyloudil jen nesouhlasné zakroucení hlavou.

Pravda byla, že nad tím Theo nikdy dřív pořádně, natož takto, nepřemýšlel. Každý věděl, že po povstání roku 167 byl roku 200 vyhlášen císařský zákon zvaný „Čistka“, který postavil Alchymisty mimo zákon pod trestem smrti. A nepopiratelným faktem je i to, že zatímco mágové se rodí obklopeni aurou schopnou na sebe vázat magii, kterou čerpá z magických proudů uvnitř jejich těl, tak Alchymisté mají od narození jen jediný magický proud, známý jako ‚hladový‘, který jim umožňuje vstřebávat magii z okolí a manipulovat s ní v její čiré formě. Jejich aura tak žádnou nevyzařuje a proto je těžké je odhalit. Jelikož byl ovšem Theo od narození na magii alergický, tudíž nepatřil a ani nikdy nemohl patřit do žádné z těch skupin, neměl potřebu nad tímto tématem hlouběji uvažovat. Dokonce ani, když odešel od hraběte a stal se učněm ohněstrůjce v Sáralandë, ne. Vždycky měl spoustu jiných věcí, které jeho mysl zaměstnávaly akutněji. Až do teď.

Opravdu očekávají, že k tomu dokážu zaujmout nějaké stanovisko během pár hodin? Lidem to někdy trvá celý život a někteří ho prožijí, aniž by vůbec znali odpověď! Co potom já? A co vůbec jako alergik budu dělat mezi Alchymisty?

„Ale ‚otec‘ vám věřil!“ My všichni vám věřili! Změnil raději téma. Už zase se cosi v jeho nitru stavělo na odpor potřebě okamžitého rozhodnutí.
Starší muž si povzdychl.

„Antonios byl naivní, chlapče. Vždycky takový byl a nikdy se nepoučil. Navíc!“ zdvihl Hermes jeden prst. „Nikdy jsem neučinil nic, čím bych Antoniovi uškodil,“ odmlčel se.

Theodoros sklonil hlavu a zadíval se z kukaně ven na dřevěnou chodbu, kudy právě procházely dvě dívky jen o málo starší než on sám. „Protože jsem se tak narodil…“

„Ty to stále nechápeš, viď?“

„Cože?“ vzhlédl ke svému společníkovi.

„Že náš zájem a zájem císařství se nemusejí nutně rozcházet se zájmy jednotlivých šlechticů.“

Hm… Jakoby bylo tak lehké celému problému porozumět!

Slečny zmizely z mladíkova zorného pole. Záviděl jim. Sám by rád odešel a nikdy víc se nevrátil. Jenže nemohl.

Přemýšlel, jak že se do této situace dostal:
1. Vrátil jsem se domů zatížen dluhy svého skutečného otce, který mi je odkázal, když se ve své závěti přihlásil k mé existenci.
2. Loukas mi slíbil zaplacení dluhů a přinutil, abych byl opět jeho adoptivním bratrem.
3. V noci kdosi odjel branou a ráno nebyl k nalezené Loukův rádce.
4. Hrabě mě vzal na projížďku do Rakké, kde, i když to neřekl, něco hledal, zatímco já dostal záchvat své alergii na magii.
5. Lékař mě prohlédl a nakázal několik dní na lůžku.
6. Dozvěděl jsem se od komorné Agathy, že Loukas měl poměr se svým ztraceným rádcem.
7. Sluha Zinon Stavros mě obeznámil se skutečností, že se o mé přítomnosti v otcově pracovně to ráno kdy zemřel, neměl potřebu dále šířit, neboť jsem stejně jako Loukas jeho mladý pán.
8. Loukas zaplatil dluhy mistra Flora a mě postavil před hotovou věc, když řekl, že budu jeho novým Pánem z Thermosu namísto zmizelého Agapia.
9. Vyřídil všechny náležitosti a já přebral svůj nový úřad.
10. Při pátrání v Agapiových záznamech a poznámkách jsem se seznámil se Aikaterini z Achaie, zlodějkou, pověřenou tímtéž úkolem. Ušetřila mě a já její návštěvu v sídle zatajil.
11. Na svatbě nevlastní sestřenky Kyriaki s Ioannem, synovcem císaře jsem byl oficiálně představen ostatním šlechticům. Kyriaki však na svou svatbu nedorazila, neboť ji někdo unesl.
12. A ve stínu tohoto skandálu a útěku dvou dalších nevlastních synovců Evangela a Gianniho, Theodoros odjel na ‚poznávací setkání všech 21 Pánů a Paní z celé Aeginy‘!

Proč jsi tolik trval na tom, že mám být tvým novým rádcem, Luku?, ptal se nyní s odstupem času. Jenže ať nad tím přemýšlel sebevíc, docházel pouze k jednomu závěru. Loukas o tomto Alchymistickém uspořádání nevěděl, a proto musí přežít, vrátit se k bratrovi a promluvit s ním o tom. Chtě-nechtě tedy, musí souhlasit!