Každý svého štěstí strůjcem

Obrázek uživatele Terda
Fandom: 
Povídka: 

Souhrn: Thomasu Martinovi je dvanáct let a jeho představy o vlastní budoucnosti jsou zcela odlišné od představ jeho rodičů potažmo otce a rozhodne se vzít věci do svých rukou.

Poznámka: Za beta-read děkuji Veveričce, odehrává se ve zcela fiktivním světě, podobnost s reálnými historicko-geografickými celky je čistě náhodná

Venkovské sídlo rodiny Martinovy ještě hluboce spalo, když se Thomas, nejmladší ze čtyř dětí pana Raphaela Martina, vyplížil z postele. Byla neobvykle jasná letní noc a škvírou mezi těžkými závěsy do pokoje pronikalo bledé měsíční světlo. Z rozlehlé zahrady se i přes zavřené okno ozýval cvrkot cvrčků. Chlapec na sebe natáhl svršky – kalhoty pod kolena, vlněné punčochy, vestu i kabát. Třírohý klobouk našel zapadlý v rohu za sekretářem. Pro jednu holínku se musel natáhnout až do nejzazšího koutu pod postelí. Když se obul, cítil, jak mu srdce zběsile tluče vzrušením. Ze zásuvky sekretáře vylovil obálku s dopisem, nadepsanou:
Pro mé rodiče, Thomas
Věděl, že otec bude zuřit, ale už byl rozhodnutý. Stane se námořníkem jako jeho strýc William Emerson. Církevní dráha, na které ho otec viděl, ho nelákala. Toužil po dobrodružství i poznat svět a daleké podivuhodné kraje, o kterých strýček William při svých zřídkavých návštěvách vyprávěl. Doufal, že mu snad rodiče časem odpustí. Schoval list do kapsy u kabátu stejně jako medailon s maminčinou podobiznou a hrst mincí, které dostával od otce na útratu, když ho čas od času bral s sebou do města. Střádal si je několik měsíců, než měl dost na to, aby mohl zaplatit cestu dostavníkem až do Summertonu, kde doufal, že zastihne i svého strýce, námořního kapitána.
Vyplížil se z pokoje a po paměti zamířil do kuchyně. Špicoval uši a snažil se našlapovat co nejtišeji, aby nikoho nevzbudil. Ve spíži ukrojil sýr a kus ze zbytku včerejšího chleba. Netroufl si vzít víc. Zabalil si jídlo do kusu plátna a schoval je do kožené lovecké brašny.
Z domu vyšel zadním vchodem pro služebnictvo. Dopis položil na schod. Služebnictvo ho tu určitě najde, až přijde ranní pošta. Protáhl se okolo stájí. Zevnitř se ozývalo funění a přešlapování koní. Ztuhl leknutím, když před něj seskočila kočka. Chvíli na něj hleděla do široka otevřenýma očima, vztekle zaprskala, ale pak odběhla pryč.
Obloha na východě začínala zvolna blednout. Přidal do kroku. Služebnictvo se brzy probudí. Nesmí ho nikdo vidět. Navíc do Richborough to měl pořádný kus cesty a summertonský dostavník na opozdilce čekat nebude.

***

První, kdo zjistil, že Thomas nespí ve své posteli, byla služebná Dorothy, která stejně jako každé ráno přišla vyměnit vodu ve džbánu a roztáhnout závěsy. Prázdná neupravená postel ji zaskočila. Thomase obvykle museli z postele tahat div ne násilím, aby nezmeškal vyučování s panem Flandersem. Nebylo obvyklé, že by dobrovolně vstal dřív. Celá rozrušená seběhla do jídelny služebnictva, jestli mladého pana Thomase přeci jen někdo neviděl. Nechtělo se jí hned šířit paniku. Co když se jen někde potlouká po domě nebo rozlehlé zahradě? Ovšem nikdo z těch, na které v jídelně narazila, o mladém panu Thomasovi nic nevěděl, ani ho neviděl.
Jeho domácí učitel pan Flanders na něj v knihovně, kde měli mít vyučování, čekal marně. Když nedorazil na hodinu klasických jazyků ani s dvacetiminutovým zpožděním, rozhodl se pan Flanders, že by to měl oznámit pánovi domu. Takové způsoby mladému pánovi trpět nehodlal.

Když paní Martinová sešla v doprovodu své jediné dcery Katherine do jídelny na snídani, její muž už seděl za stolem. Před ním stydl šálek kávy. Pan Martin se tvářil mimořádně rozladěně.
„Dobré jitro, drahý,“ pozdravila ho paní Martinová vlídně, než se usadila ke stolu a kývla na jednoho ze sluhů, aby i jí nalil kávu.
„Dobré ráno, tatínku,“ zašvitořila Katherine s roztomilým úsměvem svých šestnácti let. Rukou si uhladila si bledě modré bavlněné šaty a rozhlédla se po jídelně.
„A kde je vlastně Tom? Má ještě vyučování?“
Otázkou jakoby píchla do vosího hnízda. Pan Martin se zakabonil ještě víc.
„Váš bratr je nezodpovědný lajdák!“ odpověděl zprudka a obrátil se na sluhy: „Už ho našli?“
Sluhové však jen rozpačitě krčili rameny. Po Thomasu Martinovi nebylo v domě ani vidu ani slechu a v zahradě ani na pozemcích kolem domu ho zatím také nikdo nenašel.
„Co se stalo, drahý?“ zeptala paní Martinová mírně znepokojeně.
„Thomas se nedostavil na hodinu klasických jazyků a toulá se bůhví kde. Ale to je vaše výchova. Vy jste...“
Větu nedokončil. Proud jeho hartusení přerušil příchod lokaje s podnosem, na kterém leželo několik dopisů. Tvářil se poněkud nervózně.
„Ranní pošta, pane.“
Pan Martin si převzal poštu a gestem lokaje propustil. Zběžně prošel dopisy, když se na krátký okamžik zarazil. Ze stohu obálek jednu vytáhl a otevřel. Když se do listu začetl, jeho už tak nespokojená tvář ještě ztvrdla. Notnou chvíli nic neříkal.
„Špatné zprávy, drahý?“ odvážila se napjaté ticho opatrně prolomit paní Martinová.
Pan Martin jí mlčky podal arch papíru. Paní Martinová se do něj začetla a náhle zbledla. Dopis jí vypadl z ruky.
„Panebože, Raphaeli, on...“ hlesla.
„Ano drahá. Náš nejmladší syn se rozhodl utéct za tvým povedeným bratrem na moře! Jak příznačné! Kdyby mu nepletl hlavu těmi svými historkami, tak tahle situace nikdy nenastala!“ rozohnil se pan Martin. Mladšího bratra své ženy neměl příliš v lásce.
„Napíšu bratrovi dopis. Určitě se to vyřeší,“ snažila se mírnit mužovo rozčilení paní Martinová. Neúspěšně.
„Jestli se ten nevděčnej spratek chce nechat zabít, prosím! Ať si jde. Ale ať už mi nikdy nechodí na oči!“ křičel pan Martin a pěstí udeřil do stolu tak prudce, až šálek kávy spadl na zem a roztříštil se v tmavé kaluži.
Katherine zděšeně hleděla na svého otce i na nešťastnou tvář své matky a netroufala si cokoliv říkat. Takhle rozzlobeného ho ještě nikdy neviděla. O bratrově touze stát se námořníkem věděla. Vždyť byla jediná, komu se Thomas doopravdy svěřoval. Nikdy by ji však nenapadlo, že by se její malý bratříček doopravdy sebral a odešel. Beze slova rozloučení. Bez svolení.

***

Najít v rušném přístavním městě dům strýčka Williama bylo těžší, než Thomas Martin čekal. Dostavník zastavil před poštovním úřadem už během dopoledne, ale chlapec se v nepřehledné spleti ulic ztratil tak dokonale, že na mosazné klepadlo na dveřích strýčkova domu na Jeremy Street zaklepal až v pozdním odpoledni. Byl po celém dni utrmácený a v břiše mu ukrutně kručelo. Naposledy jedl ráno v zájezdním hostinci. Takhle si dobrodružství úplně nepředstavoval.
Když hodnou chvíli nikdo neotevíral, zaklepal znovu o něco důrazněji.
Otevřel mu muž v širokých kalhotách, modrém omšelém kabátě s lesklými knoflíky a dlouhým copem za opaskem, který rozhodně vypadal jako námořník.
„Přejete si, mladej pane?“ zeptal se obhroublým hlasem a prohlížel si chlapce trochu potměšilým pohledem.
Než stačil Thomas cokoliv odpovědět, ozval se z domu halasný hlas jeho strýce. Vždycky ho bylo všude plno. Thomasovu otci tenhle povahový rys jeho švagra lezl dokonale na nervy.
„Co se děje, Spanceley?“
„Přišel sem nějaký panáček, pane,“ utrousil Spanceley, ale to už se dveře otevřely dokořán a za nimi se objevila postava Williama Emersona v kapitánské uniformě. Svého nejmladšího synovce poznal okamžitě.
„Probůh, Tome, co tady děláte?“ zeptal se udiveně.
„Dobrý den, strýčku,“ pozdravil uctivě Thomas. „Přijel jsem vás navštívit,“ odpověděl nejjistěji, jak jen dovedl.
Kapitán Emerson pozvedl obočí.
„A vaši rodiče o tom vědí, Tome?“ zeptal se a rozhlížel se po ulici. Chlapec ovšem stál před domem úplně sám.
„Ano.“
Nelhal. Touhle dobou si určitě dávno přečetli jeho dopis.
Kapitán Emerson se na něj díval značně podezřívavě. Znal svého švagra příliš dobře. Věděl, že by nesouhlasil, aby ho některé z jeho dětí navštívilo v jeho domě, a už vůbec ne takhle samo.
„Tome, přiznejte barvu. Že vy jste utekl?“
Na přímou otázku chlapec nedokázal zapírat. Zrudl a schlíple přikývl. Zmocnila se ho beznaděj, že celý jeho plán právě ztroskotal a strýček ho pošle zpátky domů k otci.
„Pojďte dovnitř, řeknu Spanceleymu, ať donese nějaké jídlo, vypadáte, že byste snědl celého vola i s chlupama, a všechno mi povíte,“ vyzval ho strýc a odvedl ho dovnitř.
O dobrých deset minut později už Thomas seděl za stolem v jídelně a hladově hltal nadívaného kapouna s brambory, který kapitánu Emersonovi zbyl od oběda.
„Tak to vyklopte, Tome, copak jste provedl?“ vyzval ho strýc, když oblízl poslední kostičku.
Chlapec chvíli váhal, ale nakonec se přemohl a promluvil:
„Vezměte mě s sebou na moře, strýčku.“
Kapitán Emerson potřásl hlavou. Názor pana Martina na službu v námořnictvu mu byl víc než známý.
„Váš otec s tím samozřejmě nesouhlasí, je to tak?“
Chlapec mlčky přikývl a pak dodal:
„Mně na tom nezáleží. Nechci se stát knězem. Chci být námořník jako vy, strýčku. Udělám cokoliv.“
Připomínal malé umíněné štěně.
Kapitán Emerson vstal od stolu a začal rázovat po jídelně sem a tam, jako by byl na palubě své lodi. Přemýšlel. Když synovci pomůže dosáhnout svého, jeho rodina se k němu zcela určitě otočí zády. Ale chlapcova kuráž se mu zamlouvala.
„Tome, já vám momentálně nemám co nabídnout. Albatrosa ještě nevystrojili.“
Chlapec zklamaně svěsil hlavu.
„A je to těžká služba. Často nevidíte pevnou zem celé měsíce nebo i roky. Jste vydaný na milost rozmarům počasí. Bouřím i bezvětří, kdy celé dny i týdny vyhlížíte sebemenší závan větru,“ pokračoval kapitán Emerson.
„Já se nebojím,“ řekl Thomas pevně.
Kapitán Emerson si prohrábl vlasy.
„Jste si opravdu jistý? Uvidím, co se dá dělat. Ale nic neslibuji, Tome.“

***

S kapitánem Skřivánka, Robertem Doylem, se kapitán Emerson setkal vlastně náhodou na nádvoří přístavní pevnosti cestou z kanceláře admirála Morrise. Jeho ryšavá kštice byla takřka nepřehlédnutelná. Před lety spolu sloužili na Nepřemožitelné.
„Dobré dopoledne, Doyle,“ pozdravil ho a srovnal s ním krok. „Jste v Summertonu dlouho?“
„Dobré, Emersone,“ opětoval kapitán Doyle pozdrav. „Připluli jsme včera večer.“
Nejraději by se ze společnosti Wiliama Emersona vymluvil. Měl svých starostí a povinností víc než dost a chtěl být, co nejdříve zpět na palubě Skřivánka, ale Emerson byl služebně starší a mohl by to považovat přinejmenším za nezdvořilé.
„Jak to vypadá s Albatrosem? Stále v doku?“ zeptal se ze zdvořilosti.
„Znáte to, Doyle.“
Kapitán Doyle potřásl hlavou. Zdálo se mu, že kapitán Emerson má ještě něco na srdci.
„Poslyšte, Doyle, nenašel byste na Skřivánkovi místo pro jednoho mladého gentlemana?“ zeptal se takřka vzápětí.
Otázka kapitána Doylea nepřekvapila, avšak váhal s odpovědí. Měl na palubě tři mládence od šestnácti do osmnácti let a jednoho snad už trochu přestárlého podporučíka bez známostí na těch správných místech, kteří byli vcelku schopní a byl na ně spoleh. Nebyli to žádní malí chlapci, které by skolila mořská nemoc a neustále je musel někdo hlídat, aby při sebemenším větříku nepřepadli přes brlení nebo nevymýšleli klukoviny. Jediné opravdu malé pískle na palubě Skřivánka byla jeho dcerka.
Jednoho podporučíka by jistě přijmout mohl, ale raději by viděl nějakého, který už má za sebou nějakou zkušenost na moři. Rozhodně nestál o to dělat chůvu synáčkovi nějakého zbohatlíka nebo lorda. Na druhou stranu možná nebyli s kapitánem Emersonem důvěrní přátelé, ale vážil si ho jako odvážného druha ve zbrani a dobrého námořníka. Navíc měl známosti, kterých se Robertu Doyleovi zrovna nedostávalo.
„Možná,“ odpověděl neurčitě. „O koho jde?“
„Jeden můj synovec by se rád dal k loďstvu.“
Čekal podobnou odpověď. Ještě chvíli váhal, ale nakonec přece jen souhlasil. Kdoví, kdy bude potřebovat nějakou laskavost zase on.

Mladý Thomas Martin se na palubu Skřivánka dostavil o dva dny později.
Kapitán Doyle chlapce, který se rozhlížel po palubě fregaty s očima navrch hlavy, pozoroval z velitelské paluby. Byl to vcelku hezký, tmavovlasý hoch přesně v tom věku, kdy jsou kluci spíš ještě dětmi. Od svého bodrého, hlučného strýce se snad nemohl lišit víc. Modrý kabát s bílým límcem a lesklými knoflíky zářil novotou. Co se skrývalo pod ním, si netroufal odhadnout.
Thomas se neohrabaně ohlásil prvnímu důstojníkovi panu Powellovi. Ten si ho změřil pohledem zkušeného námořníka.
„Vítejte na palubě, pane Martine,“ odpověděl škrobeně a pak se obrátil na vytáhlého mladého muže v uniformě podporučíka, který dohlížel u zdviže na nakládání zásob na další dlouhé měsíce úmorného hlídkování v průlivu. „Pane Sandridgi! Ukažte tady panu Martinovi, kde bude spát. A až si uloží své věci, tak si ho rovnou vezměte pod křídla.“
„Rozkaz, pane.“
Mladý muž se ukazováčkem dotkl čela.
„Tak pojďte, Martine. Není času nazbyt. Zásoby musí být do večera naloženy. Kapitán chce vyplout zítra s ranním odlivem,“ vyzval Sandridge Thomase energicky.
Ten ho stále ještě poněkud vyjeveně následoval. Pořád nemohl uvěřit tomu, že ho strýček William neposlal prvním dostavníkem domů.
Kráčel za svým průvodcem a pozoroval tu všeobecnou horečnou činnost. Někteří lodníci ukládali pod schody dřevěné klece s kdákající drůbeží, jiní spouštěli palubním poklopem do podpalubí sudy a bečky plné hrachu, fazolí, sušeného masa a dalších trvanlivých potravin přinejmenším na půlroční plavbu. Bocman a jeho pomocníci poháněli lodníky k práci hrubými hlasy. Všudypřítomný lomoz a halekání Thomase doslova pohltil.
V hlavě mu zněla strýčkova slova o těžkostech života na moři. Snad se ho jimi snažil od jeho rozhodnutí odradit, ale srdce mu dychtivě tlouklo nedočkavostí a neurčitým očekáváním. Po letech pouhého snění živeného strýčkovými historkami stál na palubě opravdové lodi. A ta ho už zítra odveze vstříc neznámu a dobrodružství.

Komentáře

Obrázek uživatele Kleio

Oťu, to je ale úžasná verze protekčního spratka! <3

-A A +A