Bylo už dávno po půlnoci. Hermiona seděla zabořená hluboko v křesle v babiččině obývacím pokoji a tupě hleděla do skomírajících plamenů v krbu. Věděla, že by už měla jít spát, ale byla tak vyčerpaná, že se nedokázala zvednout. Byla už na nohách déle než osmnáct hodin.

Její den začal jen chvíli po šesté, kdy se přemístila k Weasleyovým, zburcovala všechny v jejich domě včetně Harryho a skrze jejich krb také McGonagallovou, Remuse Lupina a část Řádu. Zahájila tím horečnaté rozdílení úkolů, navštěvování a přesvědčování jednotlivých mudlovských rodin, shánění neregistrovaných přenášedel (pan Weasley odvedl v tomto ohledu vynikající práci), slz i hysterického smíchu.

To všechno skončilo teprve pozdě večer. Do Bradavic bylo deportováno deset mladých kouzelníků a čarodějek mudlovského původu včetně Justina. V horním patře babiččina domu se pokoušelo usnout pět rodin, které daly kouzlem zabezpečenému útočišti přednost před útěkem za hranice.

Hermiona hleděla do plamenů, v hloubi duše šťastná, že je pro dnešek unavená tak, že není schopná přemýšlet o zítřku. Tak unavená, že nedokáže přemýšlet o setkání s Harrym. Že jí v mysli už nezbývá místo pro úzkost ani pro strach.

„Náročný den?“ ozvalo se za ní tiše.

„Tak trochu,“ odpověděla automaticky, než si uvědomila, kdo se jí to vlastně ptá. Ani sebou nestačila trhnout, když se Severus Snape usadil v liduprázdném pokoji do křesla vedle ní.

„Co tu v tuhle hodinu děláte?“ vyjelo z ní překvapeně a nezdvořile.

„Pán zla před chvílí zjistil, že hnízdečka jsou prázdná, a rozpustil dnešní trestnou výpravu.“

Hermiona polkla. „Nějaké problémy?“

Muž po její levici se pohodlně uvelebil v křesle a natáhl dlouhé nohy k ohni.

„Ne. Nebylo těžké ho přesvědčit, že po třech útocích na bradavické studenty z mudlovských rodin si nějaká inteligentnější osoba dala dohromady dvě a dvě. Zvlášť když ten poslední útok byl tak působivý.“

„Viděla jsem to ve zprávách. Severní křídlo Fletchley Parku vypadá, jako by jím proletěl obrovský kulový blesk.“

„To je relativně adekvátní popis toho, co se stalo,“ poznamenal Snape a předklonil se, aby uchopil z kovového držáku poleno a vhodil je do skomírajícího ohně. Plameny se kolem nové potravy roztančily a on se znovu pohodlně opřel do křesla. „Věřím, že jste nebyla donucena použít v souvislosti s dnešní akcí mé jméno.“

Zavrtěla hlavou. Nemělo smysl mu líčit, jak znepokojený pohled jí Harry věnoval, když odmítla jmenovat Strážce tajemství.

„A pan Finch-Fletchley?“

„Slíbil, že bude mlčet, stejně jako jeho sestra. Myslím, že se na ně můžeme spolehnout.“

Beze slova kývl a zavřel oči.

Hermiona pootočila hlavu, aby si ho trochu lépe prohlédla. Oproti všem minulým dnům vypadal dnes nesrovnatelně spokojeněji. Z každého kousku jeho těla – nohou pohodlně natažených ke krbu, uvolněné tváře, zavřených očí, z rukou založených na prsou byl cítit klid a bezpečí. Nemohla z něho spustit pohled. Severus Snape, dvojitý špeh a pronásledovaný vrah, Severus Snape, podezřívavost sama, našel místo, kde si dovolil zavřít oči a ponechat hůlku v kapse. Unaveně se pousmála. To by mohlo znamenat, že se právě teď nachází na tom nejbezpečnějším místě ve vesmíru.

Jeho klid byl nakažlivý; cítila, jak jí spánek pomalu padá na víčka a zpomalené myšlenky jí navrhovaly, zda by nebylo lepší prostě usnout v křesle než se trmácet do prvního patra do ložnice a snad si dokonce čistit zuby. Křeslo bylo měkké a pohodlné, krb hřál, kolem byla tma a v ní ona se Snapem bok po boku, každý ve svém křesle, beze slova, jako staří manželé, kterým je spolu dobře i v souhlasném mlčení...

Trhla sebou. V polospánku k ní vždycky přicházely ty nejšílenější nápady, nejvyšší čas se na všechno vykašlat. Stáhla z opěradla deku, stočila nohy pod sebe a zabalila se až po bradu. Pod víčky se jí postupně zklidňoval běh barev a zmatených obrazů, v uších jí doznívaly hlasy dnešního dne. (Kolik si toho smíme vzít sebou?) Vyplouvaly a zanořovaly se otázky a odpovědi (Kolik je to odsud kilometrů?) Pomalu se vytrácely do podvědomí. (Kolik dětí už zabil?) Nakonec na hladině její mysli zbýval jediný dotaz. Kolik viteálů vám ještě zbývá?

„Jediný,“ zamumlala ve snaze se ho konečně zbavit, konečně ho potopit pod povrch bdění – a v ten okamžik byla okamžitě, neodvolatelně a zoufale vzhůru. S očima doširoka vytřeštěnýma zírala na Snapea. Ten uvolněný muž usínající vedle ní kamsi zmizel – její bývalý profesor teď seděl na samotném okraji křesla, každý sval nastražený. Z očí pevně upřených na ni zíralo soustředění dravce.

„To bylo podlé,“ zašeptala. „Ukolébal jste mě, počkal jste, až budu úplně vyčerpaná, abyste ze mě vytáhl... To bylo podlé!“

„A účinné,“ řekl Snape, aniž spustil oči z její tváře. „Je to tedy skutečně pravda? Zbývá už jen poslední viteál?“

„Myslíte si, že jsem se zbláznila?“ vykřikla a vyletěla z křesla. Veškerá malátnost byla pryč. „Jednou jsem vám naletěla, ale podruhé už to neudělám! Nedozvíte se ode mě nic. Nic!“ Prudkým pohybem vytrhla z kapsy hůlku. „A přestaňte na mě zírat, protože vám vypálím oči dřív, než se pokusíte použít nitrozpyt!“

K jejímu údivu skutečně odvrátil zrak, jinak se ani nepohnul. „Sedněte si zase, slečno Grangerová, “ řekl klidně.

„V žádném případě!“ zasmála se hořce. „Tak o tomhle to všechno bylo, profesore? Dostat se k zásadním informacím přes předstíranou pomoc? Vždyť – co riskujete? Přinesete-li Voldemortovi zprávy, za které by platil zlatem, bude malá válečná lest s ukrytými mudly vypadat jako geniální tah! A mně teď nezbývá než proklít den, kdy jsem vám uvěřila, a pokusit se vás zabít, protože na vaší důvěryhodnosti v tuhle chvíli závisí životy příliš mnoha lidí. „Vstaňte!“ zvýšila hlas. „Vstaňte a oceňte alespoň, jaký jsem idiot, když vás vyzývám k souboji, ve kterém máte větší šance než já.“

Zůstal sedět bez pohnutí, ruce volně složené v klíně. Ani náznakem se nepokusil sáhnout pro hůlku.

„To se ani nebudete bránit?“ Tepot krve ve spáncích se sléval s tikáním hodin na krbové římse. „Nespoléhejte na to, že mi selžou nervy nebo že mě přemůže soucit,“ sykla. „Dnes umím zabíjet i umírat.“

Na krátký okamžik na ni pohlédl a znovu odvrátil zrak. „Nepochybuji o tom,“ řekl tiše.

„Tak vstaňte a braňte se! Braňte se, sakra!“

„Omlouvám se.“

Ohromeně vytřeštila oči, přestože její hůlka zůstala nehybně namířená na jeho hruď. Tohle slovo od Snapea nečekala. Neznala nikoho, kdo by ho od něj slyšel. Nevěřila, že by ho z něj kdokoli vydoloval i pod pohrůžkou mučení. Pod pohrůžkou smrti.

Snape stále hleděl do plamenů krbu, jako by se jí ostýchal podívat do tváře.

„Omlouvám se,“ zopakoval bezbarvým hlasem. „Neměl jsem to dělat. Nepopírám, že tahle informace je pro mě důležitá, ale není to tak, jak si myslíte. A měl jsem se vás zeptat otevřeně.“

Nehýbala se. Část její mysli byla připravená zabít. Stačí jeden nesprávný pohyb, jediné slovo. Ta druhá fascinovaně sledovala, co se před ní odehrává.

„Co se mi to snažíte namluvit?“ zašeptala.

„Jsem tu proto, abych vám pomohl, slečno Grangerová. Patří to k slibu, který jsem dal před smrtí profesoru Brumbálovi. Podcenil jsem vás a to byla obrovská chyba. Možná už ji nedostanu šanci napravit. Možná už mi nikdy neuvěříte. V tom případě mé poslání skončilo a bude lepší, když mě zabijete.“

„Vy jste přece profesora Brumbála zavraždil! Co pro vás znamenají nějaké sliby, které jste mu kdy dal?“

Chvíli mlčel. V tom tichu zřetelně slyšela svůj dech. Pak k ní pomalu otočil hlavu.

„Když mi slíbíte, že mě pak zabijete, slečno Grangerová, vysvětlím vám, jak může vrah plnit sliby dané své oběti. Po mé smrti už ta informace nikomu nepomůže ani nikoho neohrozí. Jestliže mě ale necháte naživu, bylo by to pro vás i pro mě příliš nebezpečné. Pokud vím, neovládáte nitrobranu. V případě, že se dostanete do rukou Pána zla, bude to mít fatální důsledky.“

Jeho hlas. Jeho hlas.

Kam se zase vytratil ten chlad a pohrdavý nadhled? Vibroval v něm tentýž zájem, tatáž zoufalá naléhavost, která ji před dvěma dny donutila mu uvěřit. Jenže Hermiona teď byla o jedno zklamání zkušenější. Hůlka v ruce se jí zachvěla, ale nesklonila ji.

„Je to jednoduchá rovnice, slečno Grangerová,“ pokračoval tiše. „Buď získáte odpovědi na všechny své otázky za cenu mé smrti, anebo získáte mou pomoc za cenu toho, že se všechno nedovíte. Co vám mohu zaručit, je,“ pohlédl jí do očí, „že hodnota pomoci ve válce proti Pánu zla, kterou vám nabízím, je pro vás zcela nesouměřitelná s hodnotou informací, které vám mohu podat.“

„Chcete zůstat naživu za každou cenu.“ Snažila se do svého hlasu vlít tolik sarkasmu, kolik byla schopna. Musela se bránit – cítila, jak v ní Snapeův hlas znovu oživuje to malé poslušné děvče, prvačku, která by se nejradši omluvila panu profesorovi za to, že mu nevěřila.

Zavrtěl hlavou. „ Tolik si svého života necením. Snažím se jen napravit tu strašnou chybu, kterou jsem právě udělal.“

Hleděla mu do očí, hůlka se ani nepohnula. Hodiny s neochvějnou pravidelností odměřovaly čas jejich mlčení.

„Včera jste říkala, že umíte odpouštět,“ dodal tiše. „Zkuste to ještě jednou. Naposledy. Slibuju, že toho nebudete litovat.“

Neuměla používat nitrozpyt a věděla, že ani on jí mysl nezkoumá – na to byly její myšlenky podivuhodně čisté a její hůlka příliš blízko. Přesto jí údery srdce, rytmus dechu a ledové konečky prstů šeptaly, že jí nelže. Ruka s hůlkou pomalu klesla.

„Naposledy,“ řekla tiše. „Ale žádné další triky. Žádný nitrozpyt, žádné lži.“

Beze slova přikývl.

Znovu se posadila do křesla, ale tentokrát je natočila tak, aby viděla Snapeovi přímo do tváře. Hůlku si položila na klín.

Snape opřel lokty o podpěrky křesla a opřel si bradu o sepjaté ruce. Chvíli mlčel pohledem upřeným kamsi nad ni.

„Nebudu se ptát, co víte o viteálech,“ řekl nakonec. „Povím vám, co o nich vím já.“

„Kolik toho vy můžete vědět?“ Vyjelo to z ní skoro bez přemýšlení. Nechtěla hned útočit, ale na okamžik se jí před očima znovu objevilo Ronovo mrtvé tělo.

Střelil po ní ostrým pohledem. „V současnosti pravděpodobně nejvíc ze všech žijících kouzelníků v Británii – vyjma jejich stvořitele.“

Nedala najevo své překvapení. Nebo se o to alespoň pokusila. „Pokračujte.“

Znovu opustil pohledem její tvář a zadíval se kamsi mimo. „V první řadě vám mohu prozradit, kde je ukrytý poslední viteál a jak jej je možné zničit.“

Byla vděčná za to, že jí nehledí do očí. Cítila, jak jí dlaně vlhnou studeným potem, jeho kapky ji zastudily i na čele. Jestli Snape skutečně mluví pravdu...

Místo, kde je ukryt poslední viteál, neznala ani ona, ani Harry. Když se jim v září podařilo otevřít podivný medailon ze Siriusovy pozůstalosti, nalezli tam ke svému nadšení seznam pěti viteálů a jejich rozmístění, podepsaný rukou Reguluse Blacka. Čtyři z nich byly v té chvíli už prázdné.

 
            Dva zničil Regulus sám: Zmijozelův medailon a Grindelwaldovu hrací skříňku.

Třetí proklál Harry a málem přitom zemřel: Raddleův deník.

Gauntův prsten zneškodnil Brumbál za cenu své pravé ruky.

Pátý viteál byl ukryt v podzemních vodách hluboko pod Londýnem: Ron zaplatil získání šálku Helgy z Mrzimoru v listopadu životem.

O šestém viteálu nebylo v seznamu ani zmínky. Pátrali po něm s Harrym od chvíle, kdy zemřel Ron. Bez úspěchu.

Hermiona si s nevolí i trochou dojetí uvědomovala, že Harry postupuje při jeho hledání opatrněji a pomaleji, než je nutné – protože pro ni znamenal každý další neúspěšný den další den života navíc. Při zničení šestého viteálu s největší pravděpodobností zemře ona. Věděla to od okamžiku, kdy jí Ron vydechl v náručí naposledy. Tohle nebyla magie, kterou šlo přežít.

Jenže za každý další den jejího života umíralo několik nevinných lidí rukou Voldemortových služebníků. Byla to příliš vysoká cena, den po dni ji tiskla hlouběji a hlouběji k zemi. Byla odhodlána donutit Harryho k rychlejšímu postupu, zaplatit sama, a co nejdříve.

A teď Snape tvrdí...

„Jak to, že o něm nevěděl profesor Brumbál?“

Podíval se na ni, ale zdálo se, že hledí spíš skrze ni. Nebo na nějakou úplně jinou tvář.

„Věděl o něm šestnáct let, na den stejně dlouho jako já. Léta jsme se ale domnívali, že je to viteál jediný.“

„Proč o něm tedy neřekl Harrymu?“ Hermiona se musela hodně ovládat, aby nekřičela a neprobudila celý dům. Měsíc hledají. Měsíc zbytečně umírají další a další lidé...

„Protože se stejně jako já domníval, že jeho získání bude velmi obtížné. Chtěl Potterovi prozradit místo jeho uložení ve chvíli, kdy bude připraven se s ním pro něj vydat. Už to bohužel nestihl.“

Hermiona stiskla vší silou rty, aby zadržela za zuby vzteklou poznámku o tom, proč to asi nestihl. Věděla, že by to v tu chvíli ničemu neprospělo.

„Jak jste se o něm dozvěděl vy?“ zeptala se, když už byla schopná zase ovládat svůj hlas.

„Byl jsem u jeho vzniku,“ odpověděl Snape tiše. Jeho pohled ještě stále bloudil v prázdnu.

Přestože v krbu dohořívalo jen zvolna, vyskočilo jí na čele několik dalších krůpějí studeného potu. Rychle je setřela. Podvědomě se děsila toho, co uslyší, ale nebylo jiné volby.

„O tom mi asi budete muset říct něco víc.“

Prázdnota z jeho pohledu se vytratila. Hleděl teď přímo na ni. „Bude to trochu delší, slečno Grangerová.“

„Zvládnu to.“

Pomalými pohyby, tak, aby nebylo pochyb o tom, že nechystá nic nekalého, sebral z roštu další poleno a vhodil je do krbu. Pak se znovu otočil čelem k ní, ruce založené na prsou.

„Asi se vám doneslo,“ začal pomalu, „že mé expertní znalosti černé magie sahají hluboko do mého mládí. Už z domu své matky jsem odcházel do Bradavic s vědomostmi, ze kterých by se většině mých profesorů ježily vlasy hrůzou na hlavě. Výuka obrany proti černé magii s profesory, kteří se neustále střídali, byla v těch letech stejně mizerná jako za vašich studií, ale možnosti pro samostudium byly stále nadprůměrné. To, že excelentnímu studentovi vycházela většina profesorů v tomto ohledu vstříc, zrovna vás, která jste měla na rok k osobnímu užívání obraceč času, asi nepřekvapí.“

Hermiona krátce kývla. Při pohledu zpět ji odvaha ministerstva i profesorky McGonagallové také překvapovaly.

„Zvlášť profesor Křiklan byl v tomto ohledu velmi benevolentní,“ ušklíbl se Snape. „Díky jeho kontaktům jsem měl otevřené dveře do oddělení s omezeným přístupem v knihovnách po celé Británii. V šestém ročníku jsem se tak dobral k existenci viteálů a v sedmém jsem o nich věděl vše, co se dalo na britských ostrovech vyčíst z oficiálních i polooficiálních pramenů. Nijak jsem se ovšem o svém zaujetí nešířil, věděl jsem, že by se nesetkalo s velkým nadšením. Viteály byly na indexu. Musím ale zdůraznit,“ zvýšil nepatrně hlas, „že můj zájem o viteály byl v té době čistě teoretickou fascinací, právě tak jako zájem o další mezní oblasti černé magie. Neměl jsem nejmenší osobní touhu vytvářet si náhradní život, zajímala mě skutečnost, že je to technicky možné. Fascinovala mě potenciální moc, která je v takové schopnosti ukryta. Chtěl jsem se dozvědět co nejvíc.“

Unaveně zavřel oči, snad se potřeboval trochu soustředit. Jeho tvář se však vůbec nepodobala tváři spícího člověka. Spíše někomu, kdo přivírá oči v proudu nepříjemně ostrého světla své minulosti.

„Když jsem opustil Bradavice, věděl jsem, že v celé Británii je jen jediný kouzelník, který má tak pokročilé znalosti černé magie, že by mi mohl být mistrem. Byl to černokněžník, který čněl svými schopnosti vysoko nad svoji generaci, černokněžník, jehož popularita a moc právě na Britských ostrovech stoupala jako hvězda a jehož jméno přestávalo by bezpečné vyslovovat. Mnozí se k němu tehdy přidávali ze strachu, ale mě k němu vedl obdiv. Mezi zástupy patolízalů jsem k němu přišel jako učedník a jemu to zvláštním způsobem zaimponovalo. Nemyslím, že se příliš toužil dělit o své vědomosti a moc, ale nesmírně ho těšilo, mohl-li je předvádět před někým, kdo je skutečně dovedl ocenit.“

Hermiona mimovolně sykla a sevřela pevněji hůlku.

Snape otevřel oči a ostře se na ni podíval. „Slíbil jsem, že vám nebudu lhát, slečno Grangerová. Mohl bych se teď vymlouvat na mizerné dětství, špatnou výchovu nebo hnusné školní zážitky, ale ani jedno z toho nebylo tím pravým důvodem, proč jsem se přidal k Pánu zla. Tím byla touha po vědění a moci, která z ní plyne. Pán zla toho ví skutečně hodně a jeho moc je veliká. Kdyby vám ovšem to vyprávění bylo nepříjemné, mohu samozřejmě přestat.“

„Pokračujte,“ ozvala se přiškrceným hlasem. Musí to prostě vydržet.

„Byl jsem Smrtijed a nemám pro to žádnou polehčující okolnost – snad jen to, že mi nebylo o mnoho víc než vám a v jistých věcech jsem byl trestuhodně naivní. Připadalo mi přirozené, že černokněžník o tolik schopnější než ostatní má právo ostatním rozkazovat. S mnoha lidmi, kteří se řadili mezi jeho nepřátele, jsem měl sám mizerné zkušenosti a nijak jsem nelitoval toho, že stojím proti nim.

Pán zla si mě zároveň pouštěl blíž a blíž k sobě. Prověřil mé schopnosti, mou loajalitu, mou inteligenci, a když si byl jist, že jsem zcela na jeho straně, začal mě pověřovat důležitými úkoly a zároveň mě vyučovat. Získal jsem od něj hluboké znalosti nitrobrany a nitrozpytu. Pronikl jsem pod jeho vedením do tajemství jedů a smrtících lektvarů. Zaklínadla, o kterých jsem dosud jen četl, jsem teď mohl zkoušet pod dohledem toho nejpovolanějšího. Zaklínadla, která jsem sám vymyslel, Pán zla nadšeně zkoušel jako první.

Trvalo nějaký čas, než jsem se ho troufl zeptat na korunu černé magie.

Na viteály.

Jestli tím byl překvapen, nedal to nijak najevo. Zjistil, kolik o nich vím, a rozhovor uzavřel tím, že se k tomu tématu možná brzy vrátíme.

Zanedlouho si mě znovu povolal a slíbil, že mě do tajemství viteálů pod slibem přísné mlčenlivosti zasvětí, jestliže mu ze střežených Bradavic z pamětní síně přinesu Roweninu hvězdu.“

„Roweninu hvězdu?“ zopakovala Hermiona překvapeně.

„Nikdy jste o ní neslyšela? V tom případě jsem svůj úkol zřejmě splnil bez chyby,“ ušklíbl se nepatrně. „Snad pro vás bude zajímavé, že jsem využil tajné chodby, kterou mi v pátém ročníku ukázal jeden z mých nebelvírských přátel.“

Hermiona si dobře pamatovala, že Sirius Snapea málem zabil, když mu prozradil, jak se dostane přes Vrbu mlátičku.

„Ale co je Rowenina hvězda zač?“ ozvala se netrpělivě.

„Je to jeden ze dvou zasvěcených předmětů, které zůstaly po zakladatelích Bradavic až donedávna v držení školy. Dnes už je jím jen Nebelvírův meč.

Rowenina hvězda je klenot trochu větší než pěst; tvoří ho čtrnáct ostrých křišťálových hrotů. Tvrdí se, že ho stvořila sama Rowena z Havraspáru a že na její dlani zářil jako slunce – osvětloval i ty nejhlubší temnoty a svým světlem odhaloval a zaháněl ty, kdo si troufli postavit se proti škole čar a kouzel. Od její smrti se nerozsvítila, ale její krása nevybledla.“

„Kde je teď?“ hlesla Hermiona.

„V Cornwallu. V Merlinově jeskyni pod Tintagelem. Stal se z ní poslední viteál.“

Cosi se jí otřelo o nohy, vzápětí jí na klín vyskočil Křivonožka. Když zjistil, že nespí v posteli, vydal se ji zřejmě hledat, Položila dlaň na jeho teplé huňaté tělo a ucítila jemné vibrace, jak začal tiše příst. Podivně ji to uklidnilo, ten samozřejmý přátelský dotyk do ní vlil sílu otevřít ústa, zeptat se...

„Jak se to stalo?“

Promnul si oči, pak se zhluboka nadechl. Když ale promluvil, byl jeho hlas tak tichý, že se musela nepatrně naklonit, aby jí neuniklo jediné slovo.

„V té jeskyni zemřel Regulus Black rukou Pána zla. Přátelili jsme se, dá-li se o něčem takovém mezi Smrtijedy vůbec mluvit. Svému bratru se nepodobal ani v nejmenším. Byl to nezáludný a velmi schopný mladý čaroděj žíznící po vědění stejně jako já. Pán zla v něm viděl výkvět čistokrevné rodiny. Mnoho lekcí z černé magie jsme prodělali společně.

Když mě Pán zla vyzval, abych k našemu setkání před Merlinovou jeskyní přizval i Reguluse, ale neprozradil, že tam bude přítomen, netušil jsem nic. Neměl jsem ani ponětí, že Regulus, právě ten den, kdy jsem byl poslán pro Roweninu hvězdu, oznámil, že vystupuje z řad Smrtijedů.

Byla to dokonalá lest. Regulus skutečně přišel. Snad se domníval, že vím o jeho kroku a chci ho podpořit. Přidat se k němu. Když viděl za mými zády Pána zla, pochopil, že padl do pasti a já z jeho bledé tváře vyčetl, že stojím na špatné straně hůlky. Nemohl jsem dělat nic, byl jsem učedník stejně jako Regulus a Pán zla mistr na vrcholu své síly. Věděl jsem, že zabití jednoho nebo dvou rebelů by pro něj neznamenalo žádný rozdíl.

Odzbrojil Reguluse směšně snadno a pak ho se mnou po boku zavedl hluboko do jeskyní. Tam vyňal ze svého pláště Roweninu hvězdu a obrátil se ke mně se strašlivým úsměvem. „Chtěl jsi vědět, jak se tvoří viteál, Severusi. Dnes budeš mít jedinečnou příležitost být svědkem takového aktu. Zapamatuj si ho dobře. Nechtěl bych, abys dopadl stejně jako ten, kdo nás zradil.“

Viděl jsem, jak se Regulusovi na okamžik rozšířily oči a pak poprvé a naposledy za celou dobu promluvil. „Zapamatuj si to dobře, Severusi,“ usmál se na mě slabě, „mohlo by se ti to ještě někdy hodit.“ Ten úsměv se zdál v tu chvíli tak nesmyslný; na okamžik jsem si myslel, že zešílel. Pak jsem pochopil, že mi předává zprávu, která mě už nikdy nenechá v klidu. Ušetřím vás podrobností, slečno Grangerová. Oběť, skrze níž se odděluje část duše a vytváří viteál, musí umírat po celou dobu vyslovování inkantace. Pomalé a dlouhé inkantace. Dodnes umím každé její slovo.“ Snape se znovu zhluboka nadechl.

„Tu noc jsem pochopil, co Regulusovi došlo dávno přede mnou. Že rozdíl mezi teorií a praxí černé magie je děsivě hluboký. Že mistr, za kterým stojím, už dávno není člověkem, a jeho touhy se staly čistým zlem. Beze slova odmluvy jsem mu pomohl vytvořit kolem viteálu smrtící zaklínadla, která ho střeží dodnes, a za svítání jsem tajně navštívil Brumbála a nabídl mu své služby.“

Snape se odmlčel. Hermiona pomalu uvolnila prsty; teprve teď si uvědomila, jak pevně svírá Křivonožkovu srst. Kocour se přesto ani nepohnul a stále tiše předl.

„Co bylo pak?“

Pokrčil rameny. „Pán zla zaútočil na Harryho Pottera a zmizel z povrchu země. Ani já, ani ředitel jsme nevěřili, že je to navždy. Střežili jsme Merlinovu jeskyni, ale ta zůstávala nedotčená. Pán zla dosud neměl tělo. Jedenáct let po jeho zmizení, když se objevil jeho deník, nás poprvé napadlo, zda se nepokusil o něco tak šíleného, jako stvořit víc než jeden viteál. A pak Brumbál objevil Gauntův prsten.

„Říkal, že jste mu po jeho objevení zachránil život,“ ozvala se Hermiona.

„Do jisté míry,“ připustil po chvíli ticha.

„Co tím myslíte?“

„Prsten byl střežen nezrušitelnou kletbou ohně, jednou z nejkrutějších. Šíří se od místa doteku jako rakovina, ve chvíli, kdy se dotkne srdce, je konec. Nelze ji zlomit. Jen zpomalit.“

Hermiona zalapala po dechu. „To znamená...“

„Reverzní zaklínadla, která jsem použil, darovala řediteli snad rok života, snad o trochu víc. Během toho roku jsme já i on dělali vše, co bylo v našich silách, abychom zjistili o viteálech Pána zla co nejvíc. O jejich vzniku i o tom, jak je zničit. Jistou zásluhu na tomto pátrání nelze upřít ani Potterovi, přestože kdyby se trochu víc snažil, mohlo možná všechno dopadnout úplně jinak.“

„A pak jste profesora Brumbála zabil! Proč?!“

„K tomu vám nemám co říct,“ odtušil Snape, „jestliže jste ovšem nezměnila své stanovisko. Chystáte se mě snad zabít?“

Zarazila se, pak pomalu zavrtěla hlavou. V hodinách na krbové římse zahrkalo, pak se ozvaly dva kovové údery. Promnula si oči. Přestože její mysl byla naprosto bdělá, oči se odmítaly smířit s tím, že jim už den a noc odpírá spánek.

„Potřebujete se vyspat, slečno Grangerová,“ řekl náhle, „a já musím jít. Máte čas si všechno promyslet.“

Otevřela oči, aby viděla, jak si přes sebe přehazuje teplý zimní plášť a prochází dveřmi. V tu chvíli jí ale z klína seskočil Křivonožka a pelášil za ním, jako by se to rozumělo samo sebou.

„Křivonožko!“ vyskočila z křesla a rozběhla se za nimi. V předsíni po paměti sáhla po bundě.

Noc byla větrná a temná, bez jediné hvězdy. Jen občas mezerou mezi rychle plynoucími mraky probleskl měsíc. Ze směru, kde tušila Londýn, se po obzoru rozléval narůžovělý přísvit. Kocour kus před ní pochodoval po Snapeově boku. Nezastavili se uprostřed zahrady, odkud se přemísťovali minulou noc, dohnala je až u branky.

„Ty zvíře!“ zavrčela, sotva popadla dech. „Víš, že nemáš lítat za mrazu venku!“

Křivonožka na ni upřel výmluvný pohled jantarových očí, jako by ji vybízel k procházce. Chvíli si ho výhružně měřila a pak si znechuceně odfrkla. Znali se spolu příliš dobře. „Zdá se, že vás ještě kousek doprovodím. Když si tahle zrzavá koule postaví hlavu, nemá cenu jí odporovat.“

Snape zvednul obočí a beze slova jí otevřel branku.

Vyšli na liduprázdnou ulici a vydali se po ní směrem k ewellské oboře, kde se chodník proměnil v polní cestu mířící do Epsomu.

Snape šel pěkně ostrým tempem, měla problém s ním srovnat krok. Křivonožka se jim držel v patách. Nemusela přemýšlet o tom, kudy jdou, okolí znala dokonale. Kráčeli mlčky, jen ve větvích stromů lemujících cestu občas zaskučel vítr.

„Jak víte, že poslední viteál je skutečně ten v Merlinově jeskyni?“ prolomila nakonec ticho.

Bleskl po ní rychlým pohledem. „Ještě včera byly pečeti na vchodu do podzemí neporušené. Museli byste být zatraceně rychlí.“

Nervózně se kousla do rtu. Zdálo se, že skutečně neblufuje.

„Jakou šanci máme ten viteál získat?“

„Budete-li se řídit mými pokyny, vysokou.“

Strčila ruce hlouběji do kapes, přesto měla pocit, že se jí celým tělem šíří ledový chlad.

„Jakou máme šanci ho zničit?“ zeptala se tiše.

„Jestliže mi ho pak svěříte, stoprocentní.“

Překvapeně se zastavila. „To znamená jistou smrt!“

Zastavil se vedle ní. Musela trochu zaklonit hlavu, aby mu viděla do tváře. Byla klidná stejně jako jeho hlas.

„Nikoli nevyhnutelně, přestože ani takový scénář nelze vyloučit. Jestliže se o to pokusí zkušený čaroděj na pečlivě vybraném místě a v dobře vybraný čas, je šance uspět překvapivě vysoká.“

„Proč mi tedy rovnou neřeknete, jak to udělat?“

„Protože pro vás by takový pokus jistou smrt znamenal.“

„Podceňujete mě.“

Zavrtěl hlavou. „Takovou hloupost si nemohu podruhé dovolit. Ale vím, co vás čeká v jeskyni. Ten, kdo se vydá pro Roweninu hvězdu, bude potřebovat všechen svůj um, sílu a štěstí, aby přežil. Pak už nebude mít ničeho z toho nazbyt.“

Rozbušilo se jí srdce. Chvíle získání viteálu se přiblížila na dosah a s ní i její smrt. Byla s ní smířená, přesto v ní někde hluboko tkvěl strach, který nešel zahnat ničím. Ničím.

„Merlinova jeskyně je pod vodou,“ ozvala se sevřeným hlasem.

„Ne celou dobu,“ odpověděl. „Jen při přílivu. Ale voda rozhodně není to nejhorší, co vás tam čeká.“

„Co je to nejhorší?“ Snažila se ovládnout, ale slyšela, jak se jí chvěje hlas.

„Slepota. Proto jí musíte procházet se zakrytýma očima a ani na okamžik se nepokusit použít zrak.“

„To si mohu rovnou na začátku podříznout krk!“ vykřikla. „Jak se můžu pohybovat poslepu v tak nebezpečném prostoru? O šanci něco poslepu najít ani nemluvě!“

Jeho hlas zůstával klidný, jako by jí chtěl vlít trochu svého vlastního klidu, vlastní síly.

„Budete potřebovat cizí oči, které vás provedou. Zvířecí oči, na které kletby nepůsobí. Pán zla spoléhal na Nagini. Pevně věřím, že i vy najdete podobně spolehlivého přítele.“

Chvíli na něj beze slova hleděla; cítila, jak se jí Křivonožka otřel o nohy. Pak pomalu kývla.

Znovu se vydali po cestě. Z levé strany se tyčila temná hradba stromů ewellské obory, napravo se do dálky táhly zasněžené louky a pastviny. Pomalu přestávala stačit jeho tempu. Únava a probuzená úzkost jí začínaly podlamovat nohy.

„Co dál?“ ozvala se.

„Vezměte si dlouhé lano, nejlépe ošetřené nějakou formulí, a zajistěte se jím. Přestože je pravděpodobné, že na vás kletba střežící přímo Roweninu hvězdu nebude působit, nelze vyloučit, že už nebudete mít sílu k návratu. Potter musí mít možnost vytáhnout vaše tělo i s hvězdou zpět.“

„Proč by na mě neměla působit?“ zeptala se překvapeně.

„Panenství je jedním z nejdokonalejších štítů proti všem druhům kleteb.“

Věděla, jak je absurdní se v takové chvíli červenat. Přesto cítila, jak se jí krev hrne do tváří. Neodvažovala se na něj podívat.

„Jak můžete vědět...“

„Jsou věci, které kouzelník zabývající se černou magií musí umět rozpoznat, slečno Grangerová. Není to ovšem obrana stoprocentní, nemohu vyloučit, že zrovna v tomto případě neselže.“

„A... a až my... nebo Harry... získáme hvězdu, kam ji máme dopravit?“ Byla u konce s dechem a chvěly se jí nohy. Cítila, že už daleko nedojde.

„Jen na vrchol skály. Na Tintagelský hrad. Ta nejlepší chvíle pro její zničení bude půlnoc na přelomu starého a nového roku.“

„To je za tři dny,“ hlesla.

Přikývl a zastavil se. V tu chvíli se na okamžik roztrhla mračna a bledé měsíční světlo mu zalilo tvář. Linka jeho rtů byla podivně měkká a oči hluboké.

„Budu vás tam čekat. Je jen na vás, zda se mi rozhodnete důvěřovat.“

Hleděla na něj, ale nebyla schopná odpovědět. Třas jí postupně zachvátil celé tělo. Cítila, jak se jí chvějí ruce a zuby jektají o sebe.

Chvíli na sebe mlčky hleděli. Pak znovu promluvil.

„Je velmi nepravděpodobné, že ve chvíli, kdy tohle všechno skončí, budeme na živu oba dva, slečno Grangerová. Dovolte mi tedy, abych vám právě teď předal požehnání staršího kouzelníka mladšímu.“ Promluvit nemohla, jen krátce kývla.

Naklonil se nad ní a položil jí ruce na hlavu. Zavřela oči.

To, co cítila, když začal šeptat neslyšná slova, nebyly vlny moci ani vlny tepla. Jen klid. Jistota. Pokoj, který jí spadal od hlavy k nohám jako závoj a zahaloval ji do svého bezpečí. Zatoužila zastavit čas a navěky zůstat v okamžiku útočiště, kde není nebezpečí ani děs. Kde jsou jen ona a on a nekonečné moře klidu.

Zmlkl, ale neodtáhl ruce. Jeho teplé dlaně jí obemkly tvář a jemně ji zvedly k jeho obličeji. Prudce otevřela oči a propadla se do černě jeho pohledu. Nebyla to čerň prázdnoty, ale čerň klidné bezpečné noci. Mráz, který jí přeběhl po zádech teď, neměl nic společného s úzkostí.

„Ať vás Merlin ochraňuje, slečno Grangerová,“ zašeptal a lehce ji políbil na čelo.

Vzápětí se přemístil; zbyl po něm jen oblak jiskřícího sněhu. Měsíc se znovu skryl do mraků a kolem se rozhostila tma.

Stála ohromená uprostřed zasněžené pláně a dlouhou chvíli se nebyla schopná pohnout. Pak se sklonila a vzala Křivonožku do náruče. Cítila se k smrti unavená, ale nechvěla se. Už ne.

~°~

Několik dalších informací se na vás opět těší na http://utociste.livejournal.com/.