~o~

On this Midsummer night

Everyone is sleeping

We go driving into the moonlight...

Objala ho v pase ještě pevněji. Trochu se v těch bílých vzdušných šatech chvěla, ale zimou to být nemohlo. Svatojánská noc byla nebývale teplá. Ani ve výšce, kterou už hodiny letěli na jih, téměř nevál vítr. Úplněk zaléval zemi pod nimi stříbrným světlem, ve kterém bledly i pruhy lamp podél silnic. Okna domů už dávno potemněla. Příliš nemluvili. Oba dnes byli středem pozornosti od časného rána až do západu slunce. Teprve teď mohli i mlčet. Teprve noc patřila jenom jim.

Na okamžik zavřela oči. Znovu viděla ewellský kostel prozářený duhovým světlem vitráží. Vikáře Hanforda, který jim svazoval ruce s vážnou tváří a smějícíma se očima. Ginny a Draca, jejich svědky. Babičku a rodiče v první lavici. Za nimi řady a řady těch, kteří se stali jejím životem, učitele, studenty, přátele. A vedle sebe Severuse, který se jí navždy zaslíbil. Severuse, který ji teď unášel pryč od toho všeho – aspoň na okamžik.

Přiblížila rty k jeho tváři. „Dracovi a Ginny to moc slušelo, viď?“ Trochu pootočil hlavu, v očích mu zablesklo. „Rád bych věděl, cos Ginny vyprávěla, když tě přišla na podzim navštívit na ošetřovně. Vzalo to pak pěkně rychlý obrat.“

„To je holčičí tajemství,“ usmála se.

„Když tajemství, tak tajemství. V každém případě to vypadá, že nás brzy požádají o stejnou službu, kterou dnes prokázali nám.“

Opřela si tvář o jeho rameno.

Pravdou bylo, že při té návštěvě si s Ginny vlastně nic zvláštního neřekly. Jen se hodně objímaly a hodně plakaly. To, že Ginny postupně přestávala být lhostejná k sympatiím Draca Malfoye, muselo mít svůj původ především v ní samé. Hermionu však už napadlo, že právě její osud v Ginny znovu zažehl naději, že i na ty, které pohřbily jednu lásku, čeká možná někde druhá. Člověk, kterého je možné učinit šťastným a který nám štěstí vrátí.

Koště se zachvělo ve vzdušném víru, když vzlétli nad moře. Křečovitě sevřela látku jeho hábitu, vzápětí ucítila, jak jí o dlaň v konejšivém gestu zavadil samet jeho pravice. Pomalu vydechla. Výšky stále nebyly její nejoblíbenější místo, ale s ním se nedokázala bát.

Temná hladina pod nimi se rozzářila tisícem hvězd, uprostřed nich se táhla stříbrná cesta měsíčního svitu. Diamantové moře. Až k jejím uším doléhalo slabounké hučení příboje. Blížili se k cíli a lehká nervozita, kterou si během celého dne uvědomovala jen tu a tam, ji znovu oblila chladem. Ta samá nervozita, která jí uprostřed smíchu slavnosti zarazila na okamžik slova v hrdle a zastavila sklenku vína na půli cesty k ústům. Vždycky se na ni v takových chvílích usmál a sevření zase povolilo. Když teď ale začali pozvolna klesat a jí se zprudka rozbušilo srdce, zatoužila náhle po tom, aby jejich cesta trvala déle. Aby ještě chvíli mohla setrvat v tichém mezičasí, aby ještě na okamžik mohla oddálit neznámo první noci.

Rozhodl se počkat a ona mu za to nepřestávala být vděčná. Ani v konzervativním kouzelnickém světě se čekání na první noc dávno nepovažovalo za běžné. Po celou dobu jejich zasnoubení se nikdy nepokusil překročit hranici přátelských dotyků. Letmý polibek na rty na dobrou noc bylo to jediné, co jejich chování odlišovalo od chování dobrých přátel, přestože spolu často trávili dlouhé hodiny o samotě při lektvarových experimentech. Ale i ten nejobyčejnější dotyk v ní zažehával touhu. I ten nejobyčejnější dotyk v ní prohluboval strach.

Věděla, o co přijde ve chvíli, kdy své tělo odevzdá muži. O mnohé z toho, čím nyní ve svých schopnostech převyšovala ostatní. O všechno, co čerpalo svou energii z Cesty čisté magie. Z panenství. Milovala Severuse Snapea a byla rozhodnutá vložit do jejich vztahu všechno, ale byla šťastná, že na ni nenaléhá. Potřebovala se připravit, rozloučit se s tím, co ztrácí.

Zároveň si ale vůbec nebyla jistá, jakou oběť jí svým čekáním přináší on. Ta myšlenka ji plnila úzkostí. Když se konečně odvážila toto téma otevřít, položil jí dlaň na ústa dřív, než stihla dokončit první větu.

„Hermiono, copak si myslíš, že nevím, jaký dar mi tímhle nabízíš? Něco takového nemůžu přijmout, dokud ti nebudu moci na oplátku nabídnout všechno. Svůj život, svou ochranu, sebe sama. Na tebe jsem čekal celý život. Dva tři měsíce čekání navíc už neznamenají nic. A krom toho,“ usmál se potutelně, „mám teď poslední možnost vyzkoušet účinky panenské krve v nějakém lektvaru.“ Blafoval. Jako vždycky blafoval. Jizva na jejím zápěstí zůstala po celou dobu jejich zasnoubení uzavřená.

Když měkce dosedli na písečnou pláž ostrova a sesedli z koštěte, neodvažovala se na něj podívat. Měla náhle pocit, že nestojí na břehu moře, ale na okraji útesu a vůbec netuší, co ji čeká za tou ostrou hranou. Světlo? Tma? Krev? Dokáže vůbec skočit? Zajektaly jí zuby. Objala se rukama a zahleděla se na stříbřitou hladinu. Vlny se jedna za druhou s šuměním rozplývaly na bílém písku.

Položil jí ruku na rameno. „Chvěješ se.“

Neodpověděla. Tolik nechtěla nic zkazit. Čekal na ni. Čekal na dnešní noc. A ona... a ona...

„Bojíš se.“

Uvědomila si, že je to pravda. Slabě přikývla, oči stále upřené na moře, v kterém se zrcadlily hvězdy.

Něžně ji k sobě otočil.

„Hermiono, tohle je jenom naše noc. Můžeme dělat cokoli, co si budeme přát. Co si budeš přát ty.“ Pomalu zvedla hlavu a podívala se mu do očí. Nebylo v nich žádné zklamání. „Můžeme se stočit se do písku a usnout. Znovu se proletět pod hvězdami. Povídat si až do rozednění. Anebo,“ sáhl levicí do hábitu a vzápětí ji vytáhl plnou čehosi podivného, „prozkoumat moře.“

Ohromeně zírala na žaberník v jeho dlani. Pak k němu znovu zvedla oči. „Myslela jsem... Tobě by nevadilo...“ Zachvěl se jí hlas. „Čekal jsi až doteď.“

„Nečekal jsem na to, až si tě budu moci vzít. Čekal jsem na to, až se ti budu moci dát. Chci, abys byla šťastná a nebála se.“

Cítila, že se jí hrnou slzy do očí. Zvedla ruku a pohladila ho po tváři. „Ty víš, že tě miluju,“ zašeptala.

Pravicí v sametu si přidržel její ruku u úst a políbil ji na zápěstí. „Dokázala’s mi to způsobem, který je nezpochybnitelný,“ řekl tiše. „Nečekám žádné další důkazy. Už teď mám víc, než po čem jsem kdy toužil.“

„Severusi...“

Usmál se a znovu jí zvedl před oči dlaň plnou vlhkého žaberníku. „Tak tedy moře, paní Snapeová?“  

Rozesmála se.

Náhle bylo tak skvostně jednoduché nastavit mu šíji, aby jí pomohl rozepnout vzdušné bílé šaty, a vystoupit z nich. Porozepínat knoflíčky jeho hábitu, odmotat pruh sametu z pahýlu pravice. Nastavit mu hlavu, aby jí z vlasů vymotal všechny bílé květiny, a přitom se rozpustile smát. Pohledem zavadit o jeho bílé pevné tělo, ucítit jeho pohled na vlastní kůži a pak se nechat vzít za ruku a vběhnout do vlahého moře zářícího hvězdami. A tam, kde jim voda sahala po prsa, si z jeho dlaně vzít žaberník.

Ostré říznutí po obou stranách hrdla ji nevyděsilo, přesto se trochu zachvěla, když se Severusovi na krku s cuknutím rozevřely žaberní otvory. Nepatrně nadzvedl obočí, vzápětí sebou mrsknul a zmizel pod hladinou moře. V mžiku se ponořila za ním.

Překvapilo ji, kolik je pod noční hladinou světla. Voda byla průzračná, viděla každou mušli na dně, kdesi vpředu se míhaly temné stíny rybek. Když se obrátila na záda, zahlédla skrz hladinu zářit hvězdy i měsíc pomalu mizející za obzorem. Zhluboka se nadechla. Voda jí radostně proudila žábrami a odplavovala každý kousek únavy, každý závan nervozity a strachu. Cítila se plná energie, protáhla se a s obdivem pohlédla na plovací blány na rukách. Zprudka kopla nohama a její nově narostlé ploutve ji vystřelily o pořádný kus dopředu. Zavýskla, z úst jí uniklo několik veselých bublin.

Rozhlédla se kolem sebe. Severus se bez hnutí vnášel jen několik metrů od ní, temná silueta v moři světélkujícího šera. Voda si pohrávala s dlouhými černými vlasy a změny způsobené žaberníkem jako by ještě znásobily štíhlost jeho pevného těla. Prudce sebou pohnul a ve vteřině byl u ní. Jako by byl zrozen proto, aby se s vladařskou grácií proháněl pod hladinou moře. Znovu ji zamrazilo, ale nebyl to chlad strachu.

Vztáhl ruku a dotkl se nezkrotných pramenů jejích vlasů, které tančily vodou kolem ní. Teď, když viděla všechny jeho rysy tak zblízka, od něj nedokázala odtrhnout pohled. Tělo, které dnes spatřila poprvé, jí připadalo podivuhodně známé a zároveň naprosto neuvěřitelné. Bylo jeho a přitom bylo její. Dotkla se jeho ramene a vzápětí ucukla. Přivřel oči. Pak k ní vztáhl ruku.

Jediný pohyb jejich nohou a vystřelili mořem jako létající ryby. Ruku v ruce letěli dál a dál a pod nimi se otevíral podivuhodný svět. Světélkující písek klesal do hlubin a zezdola se k nim zvedaly temné masy prvních korálových útesů. Občas se obratně vyhnuli lehounkému obláčku medúzy, občas propluli hejnem drobných rybek. Hermiona se nemohla nabažit pohledu na všechnu tu neznámou krásu, přesto čas od času stočila oči napravo. Tělo muže plovoucího těsně vedle ní bylo tím největším zázrakem, který pod hladinou Atlantiku objevila. Pokaždé, když na něj pohlédla, se setkala s jeho očima. Kdesi v jejím nitru se zrodil motýl a začal opatrně roztahovat křídla.

S každým dalším máchnutím ploutví, s každým dalším douškem slané vody, co jí proudila hrdlem, se jí o těla vlévala nová dávka energie. Učila ji rychlejším a ostřejším pohybům. V hlavě se jí rodily bláznivé myšlenky.

Patřily snad motýlu v jejím nitru? Zasmála se a ve vteřině jich uposlechla. Bleskurychle vytrhla svou ruku ze Severusovy a prudce zabrala ploutvemi směrem k nejbližšímu korálovému útesu. Severus vyrazil skoro vzápětí za ní, ale díky momentu překvapení přece jen získala náskok. Rozpustile kopla nohama do vody a rychle zabočila kolem korálové masy. Z úst jí unikly veselé bublinky.

Voda kolem potemněla. Měsíc zapadl za obzor. Hermiona se bez hnutí přitiskla k útesu.

Trik se jí zdařil. Severus se vzápětí prohnal kolem ní, aniž si jí všiml. Tichounce se zasmála. Počkala ještě chvíli, pak pomalu vyplula za ním. Opatrně se pohybovala stíny korálových útesů a pátrala po něm očima. Zatím ho nikde neviděla. Mohl snad plavat tak rychle, aby jí za tu chvilku zcela zmizel z dohledu? Vyrazila rychleji. Nikde nikdo. Před ní byl poslední korálový útes, který musela obeplout, dál už se rozprostíralo jen volné moře. Srdce se jí sevřelo. Ztratil se jí?

Vzápětí ji zezadu objaly silné ruce a přitiskly ji pevně k sobě. Zprudka vydechla. Severus, skrytý ve stínech útesů, na ni vyzkoušel ten samý trik jako předtím ona na něj.

Pokusila se vyprostit, ale nešlo to. Držel ji tak pevně, jako by ji už nikdy nechtěl pustit. Přitiskl svou tvář k její, v zádech cítila tlukot jeho srdce. Jejich vlasy se ve vodě propletly a Hermiona zavřela oči. Osvobodit se náhle ztrácelo smysl.

Zvolna ji otočil čelem k sobě. Jeho pravici měla kolem pasu, levou dlaní jí lehounce zvedl bradu ke své tváři. Moře kolem nich růžovělo. Začínalo svítat. Trocha toho světla se odrazila i v jeho očích a spočinula mu na ústech. Když se dotkl svými rty jejích, zatočila se jí hlava. Nedovolila mu, aby se odtáhl. Objala ho pevně kolem boků a on ji líbal znovu a znovu. Jeho rty byly její. Chutnaly úplně jinak, než když je před měsíci krmila krví. Nedokázala se jich nabažit.

Když konečně otevřela oči, jejich hrudníky opřené o sebe se shodně zvedaly ve zrychleném rytmu a světlo kolem nich bylo mnohem intenzivnější. Slunce muselo vyjít každou chvíli. Doba podvodního dobrodružství, kterou jim nabízel žaberník, se chýlila ke konci. Váhavě spustila ruce z jeho boků. On ji ale neuchopil za ruku. Vzal ji do náruče. Motýl v jejím nitru prudce zatřepetal křídly a vznesl se k jejímu hrdlu. Objala ho pevně kolem krku.

Mořem, kterým s ní proplouval k pobřeží, se šířilo stále jasnější světlo. Zažehávalo všechny doposud jen tušené barvy. Z hlubin jim zářil vstříc bělostný písek, korálové útesy plály ohnivou červení, kolem nich se míhala zázračně zbarvená hejna rybek. Ve vlasech cítila jeho polibky. S každým z nich se jí do všech údů rozlévala nová vlna horké krve, která sežehávala všechen strach a tavila ho v touhu.

Ve chvíli, kdy cítila, jak se jí na hrdle znovu scelují žábry, ve chvíli, kdy poprvé zadržela v mořské vodě dech, ji Severusovy silné paže vyzvedly nad hladinu. Slunce, které se v tu chvíli vyhouplo nad obzor, proměnilo moře ve výheň zlata. Stál s ní v náručí, s mořem kolem boků a paprsky nově narozeného dne rozzářily ohněm jeho mokrou kůži i zmáčené vlasy. Když na ni shlédl, měl v očích plameny. Přitiskl ji k sobě a vydal pevným krokem ke břehu, kde na ně čekalo všechno, co mělo teprve přijít.

Všechno, čeho se nemohla dočkat.

Look at the light, all the time is a changing

Look at the light, climbing up the aerial

Bright, white, coming alive, jumping off of the aerial

All the time it’s a changing, like now...

All the time it’s a changing, like then again...

All the time it’s a changing

And all the dreamers are waking

~o~

Konec