Hermiona a Harry stáli uprostřed temných zbytků zdí Tintagelského hradu. Zatažená noční obloha byla bez jediné hvězdy, ale sníh, který pokrýval všechno kolem, temnotu přece jen trochu prosvětloval. Vzdálené hučení příboje hluboko pod nimi přeťal jasný hlas zvonu z nedaleké vesnice.

Byla půlnoc na přelomu starého a nového roku. Harry se kolem sebe bezděky rozhlédl nevidomýma očima a pevněji k sobě přitiskl tuhnoucí Křivonožkovo tělíčko zabalené do nebelvírské šály. Trval na tom, že ho pod hradbami nenechají. Měl stejně jako Hermiona pocit, že obrovský dluh, který vůči němu mají, mohou aspoň maličko splatit tím, že se postarají o jeho tělo.

Hermiona svírala Harryho loket a aniž by věděla proč, tiše odpočítávala jednotlivé údery. Nic jiného teď dělat nemohla.

Zvon utichl, ale kolem nich se nic nepohnulo. Vyčkávavě hleděli směrem k průrvě v hradbách, kterou sem vešli a která kdysi bývala hlavní branou. Harry nespokojeně potřásl hlavou. „Něco se mi tu nezdá, Hermiono. Na tomhle místě je něco hrozně divného.“

Až teď si uvědomila, že to vlastně cítí celou dobu. Prostor mezi hradbami vyplňovalo něco, co jej odlišovalo od všech míst, kterými dnes prošla. „Trochu mi to připomíná protipřemisťovací kouzlo, co střežilo bradavické pozemky,“ ozvala se po chvíli. „Člověk ho skoro nevnímal, dokud neopustil hlavní bránu; až pak mu došlo, jak je jím všechno prosycené. Tohle je ale mnohem silnější.“

Harry kývl. „Je to tak – a vůbec se mi to nelíbí. Jako bychom tu byli obklopeni neviditelnou hradbou. Snape si dává zatraceně načas.“

„Určitě přijde.“ Doufala, že hlas neprozrazuje její nejistotu. „Slíbil mi to.“

„A své sliby plní. Čekal jsem tu na vás,“ ozval se za ní známý tichý hlas. Vzápětí pocítila na hrdle studenou čepel. Prudce stiskla Harrymu loket.

„Co se děje?“ vydechl.

„Slečna Grangerová má na krku nůž, Pottere,“ řekl Snape tiše. „Nepokoušejte se o žádné nepředloženosti.“

V temném otvoru brány proti nim zazářila rudá světla. Hermiona s hrůzou sledovala, jak dovnitř rychlým krokem vcházejí postavy v kápích a rozestupují se podél hradeb. Plameny pochodní, které držely v rukách, ozařovaly děsivé bílé masky i sníh kolem nich narudlým přísvitem.

Jako poslední dovnitř zvolna vešel muž o hlavu vyšší než všichni ostatní. Nepotřeboval masku. Hermioně se zastavilo srdce. Sama jeho tvář byla maskou děsu a hrůzy. Úsměv, který mu pohrával na rtech, šířil zoufalství. V jeho stínu těžce klopýtal kdosi, jehož tvář se Hermioně nedařilo rozeznat.

„Harry...“ zašeptala.

„Vím o něm.“ Aniž by spustil mrtvé oči z místa, kde tušil, ne, cítil Voldemortovu přítomnost, promluvil stejně bezvýrazným tónem, jaký od něj slyšela naposledy v jeskyni.

„Nejste jen zbabělec, Snape. Jste také ubožák. Nebo jste to snad nebyl vy, koho Voldemort požádal, aby mu vynesl hvězdu z jeskyně do bezpečí? Ale vy jste si nechtěl špinit ruce. Radši jste zneužil jedinou osobu, která vám na tomhle světě ještě důvěřovala, a poslal ji do smrtelného nebezpečí. Stačilo málo a zůstala by tam.“

Hermioně se sevřelo srdce. Dávalo to smysl. Snapeovy prsty, které se jí prudce zaryly do ramene, prozrazovaly, že Harry trefil do černého. Přesto zněl hlas za ní stále stejně chladně. „Šetřete s dechem, Pottere. Budete ho ještě potřebovat.“

„Jestli přežiju, co mě čeká teď,“ pokračoval Harry klidně, „vypořádám se s vámi způsobem, o které se bude jenom šeptat. Jestli nepřežiju... jestli nepřežiju, odplatí vám ona.“ Pak vykročil vpřed. Levou rukou k sobě stále tiskl Křivonožkovo tělíčko, pravou pomalu vytahoval hůlku z kapsy.

„Hůlka ti tu nebude nic platná, Harry Pottere.“

Hermiona poprvé v životě uslyšela Voldemortův hlas. Měla pocit, že se jí krev proměňuje v led. Nebylo v něm vůbec nic lidského. Jeho chlad a tvrdost působily téměř fyzickou bolest.

„Oba víme, že naše hůlky spolu nemohou soupeřit. Proto Severus přišel s moudrým návrhem, abychom se setkali tady.“ Hermiona cítila, jak v ní roste hněv a vztek na sebe samu. Jak jen mohla být tak naivní! „Na Tintagelském hradu spočívá už od Merlinových dob mocná kletba, která znemožňuje komukoliv s výjimkou pána hradu užívat na tomto místě magie. Nikdo z nás, kdo tu stojíme, tu nemůže provést jediné kouzlo. Musíme si proto vybrat jiné zbraně, které naplní věštbu.“

Voldemort odhodil plášť a Hermiona tlumeně vykřikla. Stál teď před nimi v říze barvy krve a v rudých očích mu tančil oheň. V ruce svíral meč z černé ocele.

„Nenechám beze zbraně ani tebe, protože proroctví se musí naplnit. Předtím ale,“ usmál se studeně, „poprosím Severuse, aby pro mě během zápasu střežil to, co jste vynesli z jeskyně.“

„No tak, slečno Grangerová,“ zašeptal jí Snape těsně u ucha a přitiskl jí nůž na krk ještě o něco víc. „Dejte mi Roweninu hvězdu.“

Chvějícími se prsty rozvázala váček na krku a položila mu klenot do nastavené pravé dlaně.

„Tvrdila jsem vám, že umím odpouštět,“ řekla přiškrceným hlasem. „Ale pro něco takového už neexistuje odpuštění.“

„S tím musím počítat.“ Levou rukou jí stále přidržoval nůž pod bradou, pravici s hvězdou držel nataženou před sebou, aby na ni viděla ona – i Voldemort.

Pán zla přejel čtrnáctihrotý křišťál pohledem a pak mávnul rukou. Z jeho stínu se vynořil Draco Malfoy a zamířil k Harrymu. V ruce svíral zbraň, zabalenou do plátna a Hermiona s údivem sledovala, že jednu nohu těžce vleče za sebou a zjevně přemáhá bolest. Před Harrym se zastavil jen na okamžik. Netušila, zda si vůbec něco řekli, stáli od nich příliš daleko. Za chvíli však Draco stál po straně u hradeb s Křivonožkovým tělem obtočeným nebelvírskou šálou v náručí a Harry poslepu vybaloval meč z plátna.

„Tohle není souboj, to je vražda!“ vyhrkla. „Vždyť nevidí! Pusťte mě k němu, proboha!“

Pokusila se vymanit, ale Snape si ji loktem přitiskl pevně k tělu a špičkou nože ji zvedl bradu tak, že téměř nemohla promluvit. Cítila ve vlasech jeho dech a v zádech teplo jeho těla.

„Teď ještě není ten správný čas, slečno Grangerová.“

Vysmívá se mi. Srdcem jí projela taková nenávist, že se nemohla ani nadechnout.

Neviděla v tom šeru Harryho zbraň jasně, jen tu a tam zahlédla, jak se na ní zableskl odlesk pochodně. Neušlo jí, jak opatrně Harry přejíždí prsty po čepeli a ohmatává její tvar. Pak pevně sevřel jílec oběma rukama a narovnal se. Hermiona se kousla o rtu. Harry Potter z Nebelvíru. Statečný do posledního dechu.

Voldemort zaútočil.

Byla si jistá, že Harry padne po prvním výpadu k zemi – vždyť meč držel jen jedinkrát v životě a teď byl slepý. Údivem rozevřela oči, když se obratně vyhnul Voldemortovu úderu a vzápětí zaútočil tak rychle, že jeho protivník uskočil jen na poslední chvíli. Voldemort znovu máchl mečem, tentokrát Harry jeho seknutí brilantně vykryl vlastní čepelí.

„To není možné!“ zašeptala. „Vždyť...“

Byl to Harry, kdo teď učinil ostrý výpad, který minul Voldemortovu paži jen o vlásek. Hra kočky s myší se proměnila ve skutečný souboj na život a na smrt.

„Co je to za meč, Severusi?“ vykřikl Voldemort, když se po něm Harry ohnal z půlobratu. „Co je to zatraceně za meč?“

„Meč Godrika Nebelvíra,“ pronesl Snape klidně. „Draco Malfoy jej dnes získal z bradavické ředitelny – nikoli bez jisté osobní újmy.“

„Nebelvírův meč?“ zašeptala Hermiona.

„Nebelvírův meč?!“ Voldemort na okamžik ztuhl v půlce pohybu – pak bleskurychle uskočil, aby se vyhnul dalšímu Harryho výpadu. „Snape, copak nevíš, jak strašlivě se ti pomstím, až vyřídím tohohle slepce? Copak nevíš, že jsem Pán životů? Že mám oproti komukoli jinému mnohokrát větší šanci?“

„Už ne,“ řekl Snape. Natažená dlaň, na které stále držel Roweninu hvězdu, se nepohnula. „Vaši poslední šanci mám ve své ruce. A ta šance právě skončila.“

Prudce sevřel pěst kolem Roweniny hvězdy. Hermiona vykřikla hrůzou, když mu hroty projely dlaní a krev jí postříkala tvář. Kolem jeho rozřezané ruky, z které trčely zkrvavené křišťálové ostny, se šířilo narůžovělé světlo. Nakonec jeho záře zalila každý kout mezi hradbami.

Rowenina hvězda svým světlem odhaluje a zahání ty, kdo si troufli postavit se proti škole čar a kouzel...

Voldemort strašlivě vykřikl. Příliš jasné světlo jí nedovolovalo zjistit, zda je to jen výkřik hrůzy, nebo zda ho Harry poprvé zasáhl.

Jen bezděky si uvědomovala, že dýka, kterou jí Snape držel ještě před několika okamžiky pod bradou, teď leží ve sněhu u jejích nohou. Jeho levice ji teď objímala. V zádech, kterými se mu opírala o hruď, cítila každý úder jeho srdce. Každý úder vháněl novou a novou krev do tepen rozervané dlaně, tryskal vysokým gejzírem skrz světlo Roweniny hvězdy a barvil je doruda. Krev. Výkupné viteálu. Cítila, jak ho opouštějí síly. Teď už ji nedržel – opíral se o ni.

Když její oči konečně přivykly oslňujícímu světlu, zjistila, že zápas nabyl na zuřivosti. Voldemort si se zoufalou jistotou uvědomoval, že kus duše, který má v sobě, je tím posledním, co mu zbývá, a vložil do zápasu o něj všechno. Desetiletí schraňovanou magickou moc, sílu svého znovuzrozeného těla, energii strachu proměněnou v intenzivní nenávist. Jeho výpady byly stále prudší a prudší a Harry vyčerpaný dlouhými hodinami v podzemí a bolestí svého zranění začínal umdlévat. Ještě stále stačil uskakovat, ale méně útočil. Voldemortův černý meč ho teď míjel jen o vlásek.

„Pusťte mě za ním,“ zašeptala. Ani nevěděla, proč ho o to žádá. Cítila, kolik síly z něj už vyprchalo. Mohla se mu lehce vytrhnout.

„Ne, slečno Grangerová,“ zasípěl jí u ucha a přitiskl ji levicí k sobě . „Teď mu nemůžete nijak pomoct.“

Nevytrhla se. Nevěděla proč. Jen s rostoucí hrůzou těkala pohledem mezi krví tryskající s děsivou pravidelností ze Severusovy paže a mezi Harrym, jehož pohyby byly stále pomalejší a pomalejší až – Hermiona vykřikla.

Byla to strašná rána a šla přes celý hrudník. Harry se zhroutil bez hlesu k zemi. Nad plání se rozhostilo mrtvé ticho, rušené jen praskáním plamenů pochodní, tak bledých v oslňujícím světle hvězdy.

„Hermiono.“ Bylo to sotva zašeptání, ale udeřilo ji do uší jako výkřik. Harryho hlas.

„Běžte slečno Grangerová,“ zachrčel Snape. „Teď je ten čas.“

„Ale já...“

„Běžte!“

Vykročila skoro mechanicky vstříc zhroucenému Harrymu a krvavému přízraku Voldemorta, který se tyčil za ním. Jako ve snu slyšela, jak se za ní sesulo na zem Snapeovo tělo, zbavené její opory. Za okamžik se skláněla nad Harrym. Bundou na hrudi mu prosakovala krev a černé otvory očí byly plné slz. Hryzla se do rtů. Kouzla tu nefungovala. Tady jeho utrpení nemohla nijak ulevit. Věděla, že za okamžik Voldemort zvedne svůj strašlivý meč, aby ukončil jejich životy, ale ani nezvedla hlavu. Byla s ním. Až do konce.

„Harry.“

„Hermiono, vezmi si ten meč,“ zasípal.

„Harry...“

„Ty jsi teď Nebelvírův dědic. Ty to dokončíš.“

Chvíli na něj ohromeně hleděla, pak se bezděky dotkla stříbrného meče, který jí podával. Zavibroval jí v dlaních. Ucítila, jak z čepele do jejího těla proudí podivná energie. Neposilovala její zmožené svaly a unavené tělo. Povzbuzovala jejího ducha a mysl. Ukazovala jí, co je jejím úkolem. Najednou bylo všechno jasné. Nebylo proč se rozmýšlet.

„Dobře.“

Navzdory bolesti se na ni vítězně usmál a pak konečně zavřel zmučené oči. Úsměv mu už utkvěl na tváři navždycky. Pomalu se narovnala, meč v ruce, oči stále upřené na Harryho nehybný obličej.

„Polož tu zbraň.“ Voldemortův hlas zábl jako ledový vítr. „Polož ten meč, a zemřeš líp, než si jako mudla zasloužíš. Zabiju tě bez bolesti. Nejsi přeci slepá, abys neviděla, že se mnou se nemůžeš měřit.“

Pomalu zvedla obličej a pohlédla mu do tváře. V jeho očích zahlédla Harryho krev. Krev jeho nesčíslných obětí. Hleděla do nich a necítila strach. Skrz jílec stříbrného meče jí do srdce proudil spravedlivý hněv. Překročila Harryho tělo.

Voldemortovy oči potemněly. Nacvičeným pohybem zvedl těžkou černou čepel.

„Kdo si myslíš, že jsi? Harry Potter bylo jméno, které otřásalo celým kouzelnickým světem, a teď leží mrtvé u mých nohou. Jaké je tvoje jméno, že si takhle troufáš?“

Neměla pocit, že promlouvá sama. Přesto jí něco otevřelo ústa.

„Co záleží na jméně? Není to jméno, co tě zabije. Jsem ruka, která drží Nebelvírův meč. Jsem Nebelvírův dědic.“

Zahlédla ve Voldemortových očích záblesk ohromení. Zvedla paži a zaútočila.

Nebyl to její mozek, který teď řídil její pohyby. Nebyla to její vůle. Byl to meč. Nohy samy uskakovaly, když Voldemort zuřivě oplácel její výpady. Ruce znovu a znovu zvedaly zbraň a nutily Voldemorta k úhybům a otočkám. Oči sledovaly každý jeho pohyb, záblesky černé ocele, rudý pohled. Krev prýštící z jeho pravice při každém prudším hnutí. Harryho zásah, který teď o vteřinu zpomaloval jeho pohyby.

Byla meč.

Hněv, který ji prostupoval, byl strašný jako oheň. Hněv stovek obětí. Hněv těch, kdo je přežili. Hněv, který do ní vléval novou a novou sílu.

Hněv Harryho Pottera.

Hněv Godrika Nebelvíra.

Hněv meče.

Vzduch se plnil hlasem, který nepoznávala. Křičel jména, která nikdy neslyšela.

Jména těch, které pozabíjel. Jména, která zažehávala její sílu mocnějším a mocnějším plamenem.

Její hlas.

Hlas meče.

Voldemortův obličej vnímala stále jasněji. Světlo Roweniny hvězdy sílilo a oslepovalo ho, zatímco jí zjevovalo každé hnutí jeho tváře, každé hnutí jeho mysli.

Nenávist.

Ohromení.

Strach.

Pozvedla meč a strašlivou silou ťala po těch očích děsu. A ony neuhnuly.

Proud krve z Voldemortovy rozpolcené hlavy ji zalil od hlavy až k patě, zatímco se tělo hroutilo k jejím nohám. Rudá břečka z rozšlapaného sněhu a krve se rozstříkla na všechny strany, když dopadlo s tupým úderem na zem.

Hermiona chvíli zírala na nehybnou postavu u svých nohou. Pak se zvolna otočila, potřísněný meč v rukou, kovovou chuť krve v ústech.

Jen dva kroky od ní ležel Harry Potter s pokojným úsměvem na studených rtech. K pobořeným zdem hradu se tiskli vyděšení Smrtijedi. Pochodně jim dávno vypadly z rukou. Někteří z nich se krčili u země, tváře v dlaních. Draco Malfoy hleděl přímo na ni, obličej bledý jako smrt. Křivonožkovo tělo ještě stále svíral v náručí.

A vzadu, u hradební zdi, ležel tváří ve sněhu Severus Snape. Krev z jeho rozervané dlaně barvila sníh kolem doruda. Světlo, které z ní vycházelo, zvolna sláblo.

Bylo po všem.

Přidržela se jílce meče, aby neupadla. Už z něj neproudila žádná síla. Vykonala svůj úkol. Zčernalý knot plamene, který hořel příliš rychle. Dým a prázdnota. Prázdnota bez emocí, bez pocitů. Suché oči. Závratná nicota.

Jako ve snu naslouchala hlasům, které se rozezněly za hradní zdí. Bez hnutí sledovala, jak branou vbíhají dovnitř desítky bystrozorů v čele s Remusem Lupinem a na okamžik se ohromeně zastavují. Světlo Roweniny hvězdy pohasínalo a ona doufala, že tma, která se za okamžik rozhostí, ji uzamkne v sobě a nechá ji spát. Beze snů a navěky.

V tu chvíli se nad hradem rozezněl zoufalý zpěv a po sněhu se rozlila záře plamene. Ohromeně vzhlédla vzhůru. Jako zářivý ohnivý květ se nad nimi vznášel Fawkes a jeho srdcervoucí píseň pomalu plnila Hermionino vyprázdněné nitro bolestí a smutkem. Vyváděla ji z propasti nicoty zpět do světa plačících, do světa těch, kdo cítí.

Několikrát prudce zamrkala, pak odhodila meč a vrhla se k Harryho tělu. Fénix se snesl vedle nich. Slzy v jeho očích už Harryho nemohly vzkřísit a jeho melodie lkala nad tím, jak zoufale ho to rmoutí. Natáhl svou krásnou hlavu a na okamžik se dotkl zobákem Harryho chladných rtů. Pak znovu zvedl křídla.

Hermiona zraky oslepenými pláčem sledovala, jak přelétá k nehybnému tělu Severuse Snapea a usedá vedle něj. Už nezpíval. Z fénixových očí teď padaly slzy na bezvládnou a nestvůrně zohavenou ruku.

První, kdo se vzpamatoval z ohromení, byl Remus Lupin. Přiklekl rychle k Snapeovu tělu a nahmátl tepnu na jeho krku. „Kingsleyi! Dawlishi! On žije! Okamžitě ho deportujte k Mungovi!“

Zatímco muži zvedali Snapeovo bezvládné tělo ze sněhu, fénix se vznesl do vzduchu. Několikrát prudce mávl křídly – a přímo k Lupinovým nohám se snesl svitek pergamenu. Překvapeně ho zvedl a rozbalil. Hermiona viděla, jak mu oči rychle těkají z řádku na řádek. Když konečně zvedl zrak, byla jeho tvář bledá, ale hlas měl pevný.

„Kingsleyi!“ Muži odnášející černě oděné tělo, se zarazili. „Starejte se o něj dobře. Je to Brumbálovo přání.“  

Fawkes začal znovu zpívat. Pak několikrát máchl zářivými perutěmi a rozletěl se do temné noci. Trvalo dlouho, než jeho píseň dozněla Hermioně v uších. Ze srdce jí nevymizela nikdy.

~°~

Procházela chodbami Nemocnice u svatého Munga co nejrychleji. Snažila se hledět přímo před sebe a tvářit se odměřeně, od zvědavých pohledů ji to ovšem neuchránilo. Měla pocit, že ji očima sledují i obrazy na stěně. Na ulici trochu pomáhal zvednutý límec zimního pláště a čepice naražená hluboko do čela, ale tady bylo na podobný manévr příliš teplo.

Sedm dní po Harryho smrti a dva dny po jeho pohřbu byly noviny stále plné jejích fotografií a nezdálo se, že by zájem o Dívku, která přežila, měl začít brzy opadat. Prozatím se jí dařilo odmítat rozhovory s poukazem na duševní otřes ze smrti nejlepšího přítele. To ovšem fotografům Denního věštce a Týdeníku čarodějek nijak nebránilo, aby na ni nečíhali na každém rohu, a Ritě Holoubkové to nijak nepřekáželo v tom, aby zpovídala všechny, kteří se s ní aspoň jednou srazili na bradavické chodbě.

Snášela to čím dál hůř. Modlila se, aby přežila těch několik posledních dnů, které ještě zbývaly do jejího odjezdu z ostrovů.

„Promiňte, ale profesor Snape si nepřeje návštěvy.“

Tak tedy znovu profesor?

Pomalu se otočila od dveří s číslem 33, na které se chystala zaťukat. Stanula tváří v tvář černovlasé sestře jen o malinko starší, než byla ona sama, a s nechutí pozorovala, jak komisní obličej roztává do devótního úsměvu. „Ovšem u vás, slečno Grangerová, ráda udělám výjimku.“

„Nepřeji si žádné výjimky. Prostě mu ohlašte, že jsem tady.“

Sestra vklouzla do pokoje. Hermiona v úspěch nijak zvlášť nedoufala, věděla, že ze všech, kdo se ho pokoušeli během posledních tří dní navštívit, přijal jen Minervu McGonagallovou. Zkusit to ale musela. Sestra se za okamžik vynořila ze dveří a kývla. „Je ještě pořád dost vyčerpaný,“ poznamenala tlumeně. „Berte na to prosím ohled.“

První, na co Hermioně padl v pokoji zrak, byla kytice zářivě bílých růží na nočním stolku, neztrácející svou krásu ani ve špinavém světle zimního odpoledne. Pak jí oči sklouzly k lůžku. Tvář Severuse Snapea byla stejně bledá jako růže na stolku a v každém jeho rysu byla vepsána smrtelná únava. Skutečnost, že před sedmi dny téměř vykrvácel, byla ještě stále dobře patrná. Ležel nehybně a ruce v šedém nemocničním pyžamu měl položené volně na dece. Utkvěla pohledem na manžetě pravého rukávu. Prázdná.

Jediné, co se v jeho obličeji pohybovalo, byly hluboko zapadlé černé oči. Ty si ji však měřily soustředěně a velmi pozorně.

Najednou nevěděla, odkud začít. Tíživé ticho pokoje jí sedalo na prsa a bylo čím dál těžší ho přerušit. „Netušila jsem, že máte rád květiny,“ vykoktala nakonec.

Slabounce se ušklíbl. „Nijak zvlášť, když se mi kvůli nim na stolek nevejde ani kniha. Minerva se zřejmě domnívá, že pár stonků by mě mohlo přesvědčit, abych se vrátil mezi tupohlavce. Na svůj věk je neuvěřitelně naivní.“

Jeho hlas sice postrádal svou obvyklou sílu, ale sarkastický tón nešlo přeslechnout. Bůhvíproč to na ni působilo uklidňujícím dojmem. Konečně ze sebe stáhla teplý zimní plášť a přehodila jej přes opěradlo židle, kterou si přitáhla k posteli. Neušlo jí, jakým pohledem přejel její modrý pletený svetr a džíny.

„Pořád v mudlovském?“

Trochu se začervenala. „Stavovala jsem se u babičky a neměla jsem čas se převléknout. Jak se vám daří?“

„Jak vidíte. Žiju.“

„A Draco?“

„Tesák mu při pašování Nebelvírova meče z Bradavic pěkně pochroumal koleno, když se snažil dostat zpátky chodbou pod Vrbou mlátičkou. Kulhat bude zřejmě nadosmrti, ale už ho pustili domů. Ale předpokládám, že tu nejste proto, abyste zjišťovala podrobné informace o našem zdravotním stavu.“

„Proč myslíte?“

„Protože pak byste se možná objevila dřív.“

Údivem rozevřela oči. „Až do předvčerejška jste byl přece v bezvědomí. A co jste vzhůru, povyhazoval jste od svých dveří zástupy zasloužilých kouzelníků včetně Rufuse Brouska. Nedělala jsem si iluze, že mě přijmete – ale zkusila jsem to, protože s vámi potřebuju mluvit.“

Jeho oči se podezřívavě přivřely. „Přijde mi trochu zvláštní, že se mnou ztrácíte čas. Měl jsem dojem, že některé věci se už odpustit nedají.“

Ztěžka si povzdechla a sklonila hlavu ke křečovitě propleteným prstům na klíně.

„To je ta první věc,“ řekla tiše. „Zatraceně jsem se mýlila a přišla jsem se vám za to omluvit. Celou dobu od... od toho souboje přemýšlím, jestli existoval nějaký lepší způsob. Jestli jste mi mohl říct něco víc, jestli byla nějaká cesta, jak mohl Harry zůstat naživu... Na nic jsem nepřišla. Už během záchranné akce mudlovských rodin jste udělal dost, abyste si zasloužil mou důvěru – přesto jsem si ji nebyla schopna udržet do konce.“ Kradmo k němu vzhlédla. Oči upíral kamsi do stropu a jeho tvář byla nečitelná. „Nevím, zda mou omluvu přijmete, přesto jsem ráda, že tamta slova nejsou tím posledním, co jste ode mě slyšel.“

Ozval se až za hodnou chvíli. „Četla jste Brumbálovu závěť?“

Zavrtěla hlavou. „Celou ne. Remus mi jako její vykonavatel přečetl několik vět, které se týkaly vás a o kterých se domníval, že bych je měla znát. Vím teď, že vás Brumbál zavázal dvěma sliby: udělat vše pro to, aby byl Voldemort poražen, a vše pro to, abyste ochránil studenty bradavické školy – v tomto pořadí.“ Odmlčela se a zadívala se na okno. Kalnou oblohu lednového Londýna čas od času proťala černá šipka letícího havrana.

„Přečetl mi také zdůvodnění Brumbálovy smrti,“ pokračovala tišeji. Cítila, že ji pálí oči, a doufala, že se spíš ovládne, nebude-li se dívat přímo na muže na lůžku. „Že to byla jediná cesta, jak zachránit život Draca Malfoye a vás uchovat naživu pro váš poslední úkol. A že,“ nadechla se zhluboka, „že jste to byl ve skutečnosti vy, kdo na Astronomické věži obětoval svůj život váženého bradavického profesora a vyměnil jej za živoření štvance. Že Brumbál nemá nejmenších pochyb, že věrně dokonáte své dílo. Vaše památka měla být ctěna jako památka hrdiny. Nevěřil, že přežijete.“

Prudce zamrkala a pro jistotu vytáhla kapesník. „Pokud jsem slyšela dobře, Čarostolec vás na základě faktů ze závěti včera v nepřítomnosti osvobodil od všech vznesených obvinění.“ Pečlivě si otřela oči a otočila hlavu zpátky k němu. „Přijmete moji omluvu?“

„Nemám vám co odpouštět,“ zamumlal s očima stále upřenýma ke stropu. „Bylo bezpodmínečně nutné, abyste na Tintagelském hradě oba věřili, že jsem na Voldemortově straně. Jste skutečně ubohá herečka a pan Potter nebyl v předstírání o nic lepší. Riskovat jakýkoli náznak spojenectví mezi námi znamenalo riskovat všechno.“

„Pak jsem měla alespoň mlčet.“

Otočil hlavu na polštáři a konečně se na ni podíval. V jeho očích se malinko zablesklo. „Každý z nás někdy vyslovil slova, která by vzal po čase rád zpět, slečno Grangerová. Jenže to už nejde – musíme se tedy snažit, aby v takovém případě naše činy hovořily hlasitěji než naše slova.“

Ozvalo se zaklepání a dovnitř vešla černovlasá sestra, která Hermionu pouštěla dovnitř. Na tácku nesla sklenici s karmínovou tekutinou. „Vypijte to prosím okamžitě, za deset minut si přijdu pro sklenici,“ řekla a postavila nápoj k růžím na Snapeově stolku. Cestou zpátky vrhla na Hermionu významný pohled.

„Už jenom chvilku, sestřičko.“

Snape se na lůžku opatrně posadil. Bylo zjevné, že ho sebemenší pohyb ještě stále hodně unavuje. Sáhl po sklenici, upil doušek a zašklebil se. „Felčara, který vaří tenhle krvetvorný lektvar, bych nepustil ani k N.K.Ú. Je evidentní, že do toho ten náprstník seká jako kopřivy. A takovými patoky mě tu napájejí dvakrát denně.“ Znovu se zašklebil, rychle dopil zbytek sklenice a svezl se unaveně zpátky do polštářů. „Je to všechno, co jste mi chtěla říct?“ zeptal se po chvíli.

„Přišla jsem z vás také sejmout Fideliův slib. Všechny rodiny, které žily v posledních dnech války v babiččině domě, jsou už v pořádku doma. Není třeba, abyste byl nadále obtížen takovým závazkem.“

„To snad mohlo počkat, až se vrátím z nemocnice.“

Znovu se zadívala na své propletené prsty. „Za tři dny odjíždím z Británie.“

„Odjíždíte? Kam?“ V jeho hlase neznělo jen překvapení. Zachytila v něm i záblesk čehosi, co se neodvažovala pojmenovat, ale co ji zasáhlo hluboko do srdce. Sevřela prsty ještě trochu pevněji.

„Do Salemu. Tamější univerzita mi na základě studijních výsledků nabídla místo v přípravném jarním kurzu, a jestliže úspěšně složím závěrečné zkoušky, pak i čtyřleté stipendium pro obory lektvary a runy.“

Chvíli mlčel. „Nejprestižnější univerzita nového kontinentu,“ ozval se nakonec. „To by mě u vás asi nemělo překapovat, že?“

Věděla, že se snaží do svého hlasu vtisknout sarkasmus, ale ona slyšela jen únavu. Zoufalou únavu.

Podívala se na něj. Opět upíral oči do stropu a jí se sevřelo srdce. Kdyby mu tak mohla říct víc, kdyby mu mohla vysvětlit...

Vy jste teď přeci vítězkou nad Voldemortem, slečno Grangerová. Vy jste Dívka, která přežila. Bez vás by byl celý kouzelnický svět ztracen. Znovu slyšela hlas Rufuse Brouska, jak k ní tiše promlouvá při Harryho pohřbu. Pan Potter rozhodně vykonal své, ale vítězové jsou ti, kdo zůstali naživu. Věřte mi, že Ministerstvo kouzel vysoce vyzdvihne vaše zásluhy, jestliže jen malinko podpoříte jeho současné snahy o poválečné uspořádání. Znovu ucítila slabounký závan jeho kolínské, z kterého se jí zvedal žaludek. Potřebujeme zkrátka trochu reprezentativnější hrdiny, než jsou ti, které jsme pohřbili – nebo než je profesor Snape, že. Naše společnost potřebuje jasné, nekomplikované a loajální vzory. Potřebuje vás.

Věděla, že není Dívka, která přežila. Věděla, že musí pryč, a nevěřila, že by to v tuto chvíli kdokoli pochopil. Ani on. Řekl by, že i ona si zaslouží svůj díl slávy. Obětoval by se. Zmizel by z očí. To nemohla dopustit.

Opatrně mu položila dlaň na pravou paži. Trhl sebou a ostře se na ni podíval.

„Rozumím tomu dobře, že se slib snímá toutéž rukou, kterou byl složen?“ zeptala se tiše.

„Nebude to hezký pohled, slečno Grangerová. Ani... dotek.“

Opatrně mu vyhrnula pravý rukáv a před jejíma očima se objevil pahýl končící těsně nad zápěstím, omotaný prosakujícím obvazem.

„Vzali vám celou dlaň,“ zašeptala.

„Nebylo možné ji zachránit. Nebýt Fawkese, nepřežil bych to vůbec.“

Přiklekla těsně k jeho lůžku, aby se nemusel příliš natahovat. Když si přitiskla zbytek jeho obvázané pravé ruky ke rtům, zavřel oči.

Já, Hermiona Grangerová, vás navždy zbavuji závazku Fideliova slibu.

Přes tenký obvaz vnímala, jak v pahýlu ruky tepe horká krev. Cítila vůni dezinfekčních mastí i slabounký zápach nezhojené rány. Bolest. Zraněný, zmrzačený, navždy poznamenaný.

Dobrý boj jste bojoval, běh jste dokončil, důvěru zachoval.

Tu ruku obětoval pro ni. Pro ně pro všechny. Tak jako předtím obětoval svou pověst a tak jako byl rozhodnut obětovat i život. Muž, jehož pravou tvář objevila před několika dny – a teď ji znovu ztrácela.

Jste svobodný k dalším dobrým skutkům. Kéž na vás navěky spočívá požehnání toho, kdo splnil slib.

Namísto aby pahýl Snapeovy pravice položila opatrně zpátky na pokrývku, uchopila z náhlého popudu i jeho levici a přitiskla si ji ke rtům. Z očí jí vyhrkly slzy, když pokrývala jeho ruce polibky vděčnosti a zoufalství.

Když se konečně přinutila vzhlédnout, spatřila v jeho tváři ohromení a bolest. Ruce se však z jejího sevření vyprostit nepokoušel.

„Proč odsud odcházíte, slečno Grangerová?“ Jeho tichý hlas bolel mnohem víc, než kdyby na ni křičel.

Kousla se do rtu a naposledy mu stiskla ruce. Pak vstala a rychlým pohybem si přehodila plášť přes ruku.

„Sbohem, pane profesore,“ zašeptala. „Dá-li Bůh, ještě se někdy setkáme.“

Sestra, se kterou se srazila ve dveřích, za ní udiveně hleděla, dokud ozvěna jejích běžících nohou neztichla v hloubi labyrintu nemocničních chodeb.

~°~

A/N2: Voldemortova slova: „Kdo si myslíš, že jsi? Jaké je tvoje jméno?“ jsou volně inspirována otázkami z písně Joanni: „Who is that girl? Do I know her face?“

Část zaklínadla snímajícího Fideliův slib je parafrází slov apoštola Pavla, která zapsal nedlouho před svou smrtí do dopisu Timoteovi: „Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval.“ (2 Tm 4,7). Zákulisní informace a sedm krásných ilustrací vás čeká na http://utociste.livejournal.com/