Moje články

„Ty už jsi zase na pohotovosti, hvězdičko?“
Edward se na vyšetřovně prosmýkl kolem Siriuse tak těsně, že mu na malou chvíli uvízla v hlavě vzpomínka na včerejší noc.
„Tohle jsem nemohl prošvihnout,“ odpověděl, jakmile se vzpamatoval, a prstem v rukavici ukázal na pacientku.
Byla to dáma úctyhodného věku, jejíž uši se leskly nespočtem ocelových kroužků a pecek. To levé ošklivě hnisalo.
„Záliba v piercingu?“
„Už třicet let. Mám jich celkem čtyřiapadesát. Většinu v kalhotkách. Nebude to ucho muset pryč, že ne? Nevím, kam bych to všechno dala!“
„Do výkupu železa?“
„Do starýho železa šoupneme tebe, zlato. Ucho bude v cajku.“

„Do psí prdele!“ zařvala Tonksová, zhroutila se na pohovku v klubovně a tiskla si prsty ke spánkům. „Tohle není normální kocovina, ale sedmej kruh pekla! Museli mě otrávit! Tohle se člověku po čistým alkoholu neděje.“
„Nechci být hrubý k dámě, nicméně tolerance k alkoholu s rostoucím věkem klesá.“ Edward prohraboval skříňku medika Thompsona. „Ten calvados byl v pořádku. Jen ho příště zkus vypít o deset panáků méně.“
Dora zmučeně zavyla a upřela na něj prosebný pohled krví podlitých očí.
„Napíchneš mě?“
„Už to chystám,“ usmál se a vytáhl vak s fýzákem.
„Jsi můj anděl.“
„Kdybych byl, pošlu tě na odvykačku.“

Na své první misi pochopil, že africké slunce, prach a písek nejsou zrovna fanoušci jeho dlouhých vlasů. (Na rozdíl od přítomných žen, které na nich mohly oči nechat.)
„Abeilleová, půjčte mi gumičku,“ požádal kolegyni. Přes slepené pramínky ofiny hleděl do otevřeného břicha mladíka v poušti. „Až se vrátíme do tábora, ostříhám je. Tohle je děs.“
A tak zatímco ostatní večer mastili karty v klubovně, Sirius chirurgickými nůžkami zuřivě šmikal, až pod ním ve stanu ležela hromada, která by vystačila na dámskou paruku. Na hlavě mu zbyly tři centimetry.
Začala nová etapa jeho života.
Bez chlastu a frajerských lokýnek.
Bez Severuse.

„Dneska založíte laborky do karet pacientů, poněvadž o víkendu se na to zjevně kašlalo. Podívejte na tu hromadu.“
Harry přelétl nasupeným pohledem osazenstvo stolu.
„Pak jsou tu tyhle čmáranice!“
Hodil na desku jakási lejstra, jejichž obsah připomínal keltské runy.
„Kdo je autorem a co to krucinál znamená?“
Všichni kromě Edwarda si papíry prohlédli a rozpačitě se po sobě podívali.
„Jasně. Prase aby se v tom vyznalo, co? Mám vám snad zaplatit kurz grafomotoriky, abyste začali psát čitelně?“

***

„Byl jsem zbytečně zlý,“ zkonstatoval Harry.
„Býval jsem horší,“ řekl Edward. „Jednou jsem dokonce dostal pěstí.“
„Cože?“
„Nařídil jsem jim všechno přepsat tiskacími.“

„Tak kde je?“ uhodil Sirius na Hagrida.
„Kde je kdo?“
„Ten pacoš, kvůli kterýmu mě taháte z oběda.“
„A jaký je jeho ctěný méno?“
Sirius se podrbal ve vousech.
„To jsem cestou zapomněl.“
„No bezva.“
„Je to nějakej chlap, co tvrdí, že je Bůh, a chce, abysme ho operovali bez narkózy.“
„Jo tenhle!“ pleskl se Hagrid do čela. „Tak ten leží na trojce, čeká na psychiatra a vykládá, že by ženský během periody měly bejt v izolaci.“
Vzduch prořízl vřískot doktorky Delacourové: „Já si důrassně vyprošuji – !“
„Doufám, že jeho slova někdo tesá do kamene,“ ucedil Sirius a odešel na vyšetřovnu.

Daisy seděla v laboratoři a snažila se soustředit na vzorek mozkové tkáně pod mikroskopem. Byl zajímavý, bezpochyby, s doktorkou Lovegoodovou ho odebrali pacientovi, který zemřel na Creutzfeldt-Jakobovu chorobu. Její oko však neustále uskakovalo k doktoru Lloydovi, který tu po práci prováděl nějaký složitý test.
„Podala byste mi paranitrofenyl fosfát?“
Zrudla. Rychle se ale vzpamatovala. Ze skříňky za sebou vytáhla lahvičku se žlutou tekutinou a nadšeně přispěchala k jeho pultu.
„Na dně je sedlina. Mám to něčím rozmíchat?“
„Stačí protřepat,“ ušklíbl se. „Usazeniny nemají na výsledek vliv.“
„Co vlastně testujete?“
„HIV.“
Daisy neušlo, že zkumavka, z níž nabírá krev, postrádá štítek.

„Neseznámíš mě?“ mrknul Sirius směrem k výstavní lani po Jamesově boku.
James se ve smokingu potil a proklínal celou etiketu.
„Pamelo, Sirius Black, můj kolega a přítel. Siriusi, Pamela Swayová, moje… můj doprovod.“
„Doprovod?“
„Ano. Jen pro dnešní večer.“
„Ty sis zaplatil šlapku? … Sorry, Pamelo.“
„V pohodě,“ uculila se.
„Je to úplně nevinné! Té službě se říká eskort a je to profesionální doprovod!“
„Takže šlapka na úrovni. No potěš péro.“
„To umím taky,“ hlesla Pamela. „Ale za příplatek a s ochranou. Máte zájem?“
Sirius se rozesmál.
„Ne, díky. Já – na rozdíl od něj – jsem šťastně zadanej… Edwarde, zlato, tady jsem!“

„Esli já jsem se už dočista nezbláznil!“ zvolal Hagrid a zmateně se škrábal ve vousech kartáčem na láhve. „Teďkonc tu byl!“
Zoufale se rozhlížel po obýváku. Rozhrnul hromadu plyšáků, odsunul všechny tři dětské postýlky, obrátil naruby bednu hraček, nahlédl za gauč, pod gauč a nakonec zajel rukou do zástěry, odkud vytáhl růžový dudlík.
„Dyť to povidám, že už jsem mešuge.“
Vrazil dudlík do úst kojenci v růžovém overalu a zvedl domovní telefon kurýrovi, který už nervózně stepoval na prahu.
„Mám pro vás šest krabic!“
„Jo, to jsou pleny. Jeďte, já to vodnosím… Hernajs, ta rodičovská je stejná rachota jako pohotovost.“

Poté, co na pohotovost instalovali samoobslužný odbavovací systém, chtěli tím ulehčit práci sestrám na recepci a celkově zefektivnit příjem. Ale jak už to v praxi obvykle bývá, většina pacientů reagovala na změnu negativně nebo ji úplně ignorovala. A kiosky se stávaly terčem zlosti a ventilem frustrace.
„Pitomej krám!“ zaskřehotala vetchá dáma a udeřila do displeje holí.
„Můžu nějak pomoct?“ otázal se doktor Krum úslužně.
„Ať mi vytiskne recept! Mám přece ten diabetes! Potřebuju inzulín!“
„Recept vám napíše lékař. Tohle je jen třídicí systém.“
„To tu není místo doktora?“
„Nikoli, madam. Na univerzitu dnes přijímají ledacos, ale odbavovací automaty ještě ne.“