Moje články

Každý performer vám potvrdí, že po nějaké době se z adrenalinového zážitku stane rutina. Totiž pokud máte úspěch. Opakovaně selhávat, a přesto to pořád zkoušet, to chce opravdového nadšence.
Přitom ten kostým není náročný! Jasný, dělám crossdressing, určité části těla mi trochu překážejí, ale všechno je to splývavé a dostatečně velké.
Pak je tu ještě ta otázka časového presu. Sotva zblajznu večeři, hodím na sebe noční košili a všechny ty serepetičky ze 3D tiskárny a svalím se na jeviště.
Čas pro verdikt poroty nadešel.
„Babičko, proč máš tak velké uši?“
Oni mi prostě nikdy, NIKDY neudělají ty zatracený slechy správně.

„Až nadejde čas a Želva bude stará, senilní a seschlá, podupávání slonů jí půjde na nervy, všechno ji bude štvát a svědit a ona se pokusí podrbat o nejbližší planetu. Sloni se budou snažit udržet, zuby, nehty, choboty... Ale jeden po druhém budou padat. Pokud se některý z nich vydá po trase pátého elefanta, může události svým nárazem urychlit. Jinak bude Zeměplocha balancovat a houpat se, až se nakonec sesune a rozletí se prázdnotou jako obrovský shuriken. Pak se zasekne do okraje vesmíru a tam je úplný začátek.“
„Navážko, ta helma je skvělá, ale teď si ji zase sundej, ano?“

vkjla czwnu czpwo rqlyp hyktc wtzub uwrbv udjqk pgggx qajka ipunx htihs zckrf bvjhh ujoyb bukrq hajat aycxj uocbj thdxq iteql efkyq vlucj jpafr xdmza roahj ervud xreog ulrgy mqljt rzejy qspgi fvcoh vlsbp gehnr gmizl xxhbb hnskx pvmnx nakza qthdh emrvp pbiut bjnaz vuffk gwvrr aqgvf owekx szxkh dfqav

CHRIS MLUVI VITEJ ALANE
CHRIS MLUVI DIVNE JABKO ALANE
CHRIS PATRA ODKUD NESES DIVNE JABKO ALANE
CHRIS SEPTA JABKO HORKE JEDEM ALANE
CHRIS SEPTA CHCES UMRIT ALANE
CHRIS PROSI ALANE NEJEZ TOHLE JABKO
CHRIS KRICI ALANE NEJEZ TOHLE JABKO

CHRIS HLASI ZASEK

NEJEZ JABKO
PROSI
NEJEZ JABKO
NEJEZ
NEJEZ

BOJIM

Tohle je další z těch snů.

Wilhuff Tarkin má na hlavě čepici nejproslulejšího terronského detektiva a plášť, jaký by mu mohl závidět i jistý astmatik v černém.
Wilhuff Peter Sherlock nastupuje do vlaku. Nádraží halí oblaka páry.
Lomcuju dveřmi, ale ty nepovolí.
Parní kolos se dává do pohybu.
Neochvějně. Definitivně.
Stojím na nástupišti a sleduju, jak se vagóny postupně ztrácejí v mlze.

Čekám, ke kterému nástupišti přistaví ten můj, obyčejný, nemetafyzický žlutý vlak, jaký mě v posledních šesti měsících vezl snad čtyřicetkrát. A protože se pořád ještě zdám, ohlásí ho mírně roboticky znějící hlas Christophera Lee.
A jedu domů.
Naposledy.

Sokrates je smrtelný, kočky také. Tudíž je Sokrates kočka.

Takové malé filosofické cvičení pro radost, dokonce ani Richelieu nemůže pořád jenom pracovat. Ne že by se o to nepokoušel. Ale jsou chvíle, kdy mu otec Josef nakráčí do pracovny a začne zhasínat svíčky, a pokud se kardinál ozve, předstírá šedá eminence, že si té rudé nevšimla a domnívala se, že je dávno v posteli.

Kočky hodně spí, kardinál nikoli, tudíž kardinál nemůže být kočka.

„Monsignore, ten vůz s pokladnicí, co jste poslal k La Rochelle, přepadli!“

Vojáci potřebují peníze, kardinál někam poslal kočár, tudíž je kočár plný pravého zlata. Rozhodně.

Měl toho moc. To se dalo pochopit, byl přece král. Co ovšem Zdenička nechápala bylo, že si od ní nechtěl nechat pomoci. K čemu si pořizoval chytrou manželku, když ji pro samé hubičkování skoro ani nenechá promluvit?
Jenomže mu slíbila, že se do panování nebude plést. To nebylo zrovna moudré, ale na lásku už dojeli jinačí géniové.
Ale co teď s tím? Děla se tu zjevná nespravedlnost, a pokud něco nepodnikne, nemusí být poslední. Když láska pobláznila ji, co si má počít takový venkoncem rozumný člověk jako její muž?
Nebude se do ničeho míchat. Jen krále před použitím trochu protřepe.

„Takže vy tvrdíte, že jste zůstal po setmění v národním parku proto, že na vás rajtovala seskvečka?“
„Tedy, takhle bych se nevyjádřil, navzdory jisté živočišnosti to byla dáma, ale jinak máte v zásadě pravdu. Jen počkejte, až se dostanu k zrcadlu a nafotím ty škrábance na zádech. Konečně pořádné důk– důkazy!“
Šílenec se zakuckal.
„Promiňte, nemáte, erm, nemáte náhodou párátko?“
Párátka do výbavy strážce národního parku nepatřila, a tak se blonďák s omluvou odvrátil a porýpal se v ústech prsty.
„Jediná drobná nevýhoda takového plyšového setkání...“ poznamenal, když zahazoval dlouhý chlup.
Strážci se po sobě podívali.
Nebo to není podvodník?

"Izzy is getting restless."
"Yeah. M'sure he won't tell us."
"He is not going to ask, but we could make him beg."
"Someone's cocky."
"Well, yes. Would you like a demonstration, darling?"
"Save ya strength, mate. We have a rabid dog on our hands."
"Is it that perilous?"
***
"Stop squirming, Iz. S’pointless."
"We will have you wrapped up in a minute, so be a good boy and we’ll take care of you."
Izzy couldn't speak and his thoughts were slowing down with every breath he took. It was pointless. He was bound and gagged. Without any responsibility. Anchored. Safe. Happy.

Izzy Kamiš shlížejí z provaziště.

„Dneska zkouším zájmeno oni, díky!“

Tam dole se od minula ze sporů o to, zda existuje divadelní hra pro tři ženy, staly spory o Viktora. Jestli někoho má, jestli rád buchty a jestli se fakt neobejdeme bez chlapa.

Pokud nutně potřebujete mužskou postavu, já bych si to klidně střihnul,“ prohlásil Izzy na minulé zkoušce.
„Slezte z jeviště, Kamišová!“ reagovala režisérka.
Izzy vylezl zpět ke světlům a vychutnával si aspoň tu absurditu.

Viktor sem, Viktor tam, aspoň už pro režisérku nebudeme milé dámy.
Konečně je tady.
„Dobrý den, dámy, dobrý den, Viktore. Vezmeme to od –“

ZHAS.

Sběratelé známek brzy zjistili, že zaměstnanci pošty jsou ještě o špendlíkovou hlavičku šílenější než oni sami, a že tedy jejich návrhy a nápady mohou dopadat na úrodnou půdu.
Tak vznikla proslulá Ulíznámka, známka tak veliká, že se nevešla na žádnou obálku a pokud jste přece jen našli místo, kam ji nalepit, potřebovali jste opravdu hodně slin.
Na známce, kterou donesl Slavoj Vlahošovi dnes, nebylo nic divného. Nebylo na ní vůbec nic.
„Takovou známku nám přece každý zfalšuje, Slavoji.“
„Tak ji olízněte a nalepte, pane.“
Vlahoš to udělal. Něco na ní bylo. Barvy. Tvary. Zvuky. A velký, oktarínově blikající nápis PUNK.

Napiš drabble, povídku přesně o sto slovech, s využitím devíti náhodně vygenerovaných slov. Máš na to dvacet minut. Tvůj čas začíná teď!

První set
bronz, palma, legrace, úzkost, zavlažovač, sluha, ubohý, Taskmaster, prádlo

Druhý set
kokos, kytky, olej, lahvička, ikona, efektivnost, malý, Greg, lakýrky

Třetí set
blbost, dóza, sbírka, zloděj, inteligence, čundr, Alex, Davies, pouta

Čtvrtý set
měsíc, smyčec, pětka, útok, delfín, obřad, Horne, bůh, bolest

Pátý set
úlek, opereta, motyka, provoz, dýmka, konzole, asistent, sex, pochvala

„Alexi, z jak velké množiny slov ten generátor vybíral?“
„Z dostatečně velké, soudě podle výsledků. Které drabble si chcete přehrát jako první, pane?“

Z pokoje pro hosty přestavěného na šatnu se ozývají divné zvuky.
„Stede, je tu taxi!“ volá Lucius na svého šéfa, kterého se rozhodl vytáhnout mezi lidi a trochu mu ukázat, jak to chodí. Stede se totiž teprve nedávno vyoutoval a Lucius se za něj cítí částečně zodpovědný.
A když jsme u toho opuštění skříně...
„Tak sakra, kde jsi?!“
Stede vyjde na chodbu a v rukou má dvě téměř identická saka.
„Blankytně modrá nebo pomněnkově modrá? Luciusi, tady jde o můj milostný život a já se prostě nemůžu rozhodnout! Co když se mi bude líbit někdo, kdo nesnáší modrou? Nikam nejdu!“

Nic. Nada. Nothing.
Myšlenky a starosti vymazány.
Je jen houpání na vlnách nekonečna.
A ten hlas.
Asi něco říká.
Soudě dle drbání ve vlasech se od Fernãa – aha, Fernão! – neočekává složitější reakce než blažený úsměv.
Se jménem a jemnými dotyky vlhké žínky se mu postupně vrací i schopnost mluvit a o své vůli se pohybovat.
Ještě napít.
Pak se uvelebí v objetí svého muže.
„Franku? Svět má konec. A já byl daleko za ním.“
„A co jsi tam viděl?“
Aftercare účinkuje zázračně, už nabíhá i humor.
„Takovou velkou ceduli. S nápisem,“ udělá dlaní ve vzduchu oblouk, „byl jsem tu, Cimrman.“

Faraon naslouchá výkladu snů, které ho pronásledují už několik týdnů, a nestačí se divit.
„... Sedm hubených krav a sedm prázdných klasů značí sedm let neúrody.“
Šach.
Ne, bouří se v něm všechno, myšlenky víří jako písek a nedostává se dechu. To nemůže být pravda. Nemůže být. To není pravda. Je přece jeho božským právem rozhodovat o podobě reality.
A právě teď je realita příliš hlučná a plná lidí. Příliš intenzivní, to jak se do něj Josef vpíjí svýma upřímnýma očima. Ten otrok si dovoluje rozumět jeho strachu a litovat ho...
„Odveďte toho lháře zpět do vězení. A všichni vypadněte!“
Mat.

Jack Harkness není zrovna ten typ člověka, kterého si snadno představíte s čajem a knihou. Tahle mu byla podstrčena za dost podezřelých okolností a on se do ní téměř proti své vůli pustil.
Pak ho lapila TARDIS – tedy docela obyčejná policejní budka, u níž se hlavní hrdinové poprvé setkali.
A pak i mnohem víc než jen setkali.
Jack Harkness, nejambicióznější milovník v této i jakékoli jiné galaxii, se zasnil.
„Pět let. Nanejvýš pět let a tuhle scénu si s Doctorem přehrajeme. To by bylo, abych ho neutáh na kvalitní literaturu a těžce zkoušeného spisovatele. Roztaje jak nanuk.
V mojí puse.“

Athéna je dnes unavená.
Být bohyně je náročné, zvlášť když máte zastávat pozici té nejmoudřejší. Zvlášť v dnešní době.
A tak si prostě pozve na návštěvu Arachné. To děvče se na to jenom třese.

Arachné hned zjišťuje, co je potřeba udělat, s čím může pomoci, jak posloužit.
Milé.
Trochu zklamaně se ujme věšení prádla, ale za chvíli je zpátky od sušáku.
„Já se bála, že se ti dnes do kalhotek nedostanu, má paní. A hele,“ zamává kusem látky, „povedlo se.“
Athéna ji za žertík šťouchne, Arachné se nedá.
Pcha, moudrost, pomyslí si Athéna a svalí se s Arachné do peřin.

Mořská hladina se proměnila v olej, na němž se škvaří odraz měsíce.
Ani vlnka nešplouchne, ani ta nejlehčí plachta se nezachvěje.
Černovous se taky škvaří, ve vlastní šťávě, v bezedné pánvi nudy.
Přechází po palubě a hledá jakýkoli nelad, nedokončený úkol, zapomenuté smítko, cokoli, co by někomu z posádky mohl dát sežrat.
Nic.
Zvažuje, zda se ze zoufalství nezakousnout do zábradlí, ale nakonec zaleze do kajuty.

Je Černovous, dokáže všechno na světě, ničeho se nebojí a absolutně nic ho nemůže zaskočit.
Ani Izzy, klečící na podlaze uprostřed místnosti, oči zavázané, ruce spoutané za zády až po lokty. Nahý.

Oběť Krakenovi.

Lišíš se.
Jsi hrozně hloupý, Charlie. Vykonáváš prostou práci v pekárně. Lidé, které považuješ za své přátele, z tebe mají akorát srandu. Miluješ svoji učitelku, ale je ti příliš vzdálená.
Jsi černá ovce a nevíš, co to znamená. Ovečky jsou přece bílé, na to tě nenachytají!

***

Lišíš se.
Teď jsi zase moc chytrý, Charlie, to si nevybereš... Tvá vědecká práce zachrání svět. Nebo aspoň tebe a tento výzkum. Miluješ svoji kamarádku, ale jsi jí příliš vzdálen.
Jsi bílá vrána a strávíš utěšený večer se slovníkem rčení. Opravuješ v něm nepřesnosti.

***

Taktéž
seš
miš

a nejostřejší zuby má liška tvé odlišnosti.

Bertuccio vyždímal šátek a položil ho hraběti na čelo. Horečka neustupovala.
„To mi neříkejte,“ mumlal si spíš pro sebe, „že v té své zatracené laboratoři nemáte něco na snížení teploty. Máte, co? Ale neřeknete, protože to byste se musel probudit, a to byste mi to moc usnadnil. Radši mě necháte se tu nervovat. Protože vás baví mě trápit. Ale tohle jsme si nedomluvili. Vždyť já z toho strachu můžu zešedivět. A co když se vám pak nebudu líbit? Hmm, to mi taky neřeknete.“
„Vy Italové jste tak užvanění, že si ani nevšimnete, že se vám pacient probral,“ ozval se hrabě.