Přišli ruku v ruce, usedli každý sám. On do trávy, ona na okraj útesu. Rudolf vytáhl zápisníček.
Tady jako kdyby se život zastavil. Nebylo kam pokračovat, vždyť byli na konci světa.
Kajiny myšlenky vzlétly nad fjord, ale vítr je strhnul kamsi do hlubin.
„Rudo, poslyš ty racky!“
„Ano, miláčku,“ odvětil Rudolf. Nevzhlédl.
Přišli ruku v ruce, přesto každý sám.
Kaja se rozechvěla a nemohla přestat.
*
Té noci neusnula. Po půlnoci rozžnula, aby jí alespoň světlo dělalo společnost.
V osm se ozval výstřel.
Když v deset ráno do vily dorazil policejní důstojník, lampa ještě svítila. Rudolf držel zápisník, plakal a psal.