Harry Potter

Harry, Ron a Hermiona si sedli po hodině obrany proti černé magii s profesorkou Dolores Umbridgeovou na pohovku v Nebelvírské společenské místnosti. Ron si začal stěžovat: "Já mám těžké dětství. Pořád musím doma něco dělat, i když to nechci. Pak mám pět starších bratrů a jednu mladší sestru. Ti mě někdy štvou, ale ne tak moc často jako třeba profesorka Dolores Umbridgeová. A to je: 'Vyhoď odpadky!', 'Ukliď si nepořádek v pokoji!', nebo 'Umyj nádobí!'. Přitom na obojí by rodiče mohli použít nějaké kouzlo."
Harry mu odpověděl: "Rone, nechtěl by sis to vyměnit? Já bych výchovu Weasleyových bral všemi deseti."

Siriusovo chodidlo poskakovalo vzduchem.
"Nemůžeš přestat dělat koniny? Kouká ti noha," zasyčel Remus.
"Si vyprošuju, drzý sýre!"
"Co?"
"Nedělám koniny, dělám psinu!"
"Tichošlápku!"
"Víš, že ti sluší, když se rozčiluješ?"
"Vždyť na mě nevidíš."
"To nevadí," zazubil se Sirius a strhl z nich plášť.
"Já opravdu nechci potkat McGonagallovou."
"Dávno spinká, na rozdíl od holomků tvého ražení. Jelikož nás zítra hodlá dusit u zkoušek, baba, nejspíš chrupe spánkem spravedlivých tyranů a její babská ouška jsou mimo provoz..."

*

"Pane Blacku, zřejmě jsem přeslechla odpověď. Víte, mé... řekněme babské ucho už mi tak neslouží..."
Vzhledem k vlastnímu příjmení Sirius skutečně překvapivě zbledl.

Něco jako slečna Marplová, uvažovala, jenom ten klobouček by měla trochu do špičky. A nesměl by padat přes to ucho. Nebo naopak, možná by měl? Pořádná jizva přes půl tváře, drsně pokulhává, nebo že bych ji rovnou posadila na vozík, ne, to už radši létající koberec, koupelnovou předložku, ha! A slyší úplně všechno, i to, co nechce. Když si Brumbál zpívá ve sprše a Filch recituje Pinceové milostnou poezii, radši si ucho sundavá a odkládá do sklenice s lákem... ale pořád to nebylo ono. A ty trable se jménem! Nakonec z ní udělala chlapa, pojmenovala ho Pošuk a byl klid.

O některých lidech říkají, že mají zelené prsty.
To znamená, že jim pod rukama všechno roste, raší a pučí, ne že jsou zvyklí psát zelený inkoustem, i když o Gwen by mohlo platit obojí.
O mě ani jedno, mně chcípne i kaktus.
Gwen tedy podloudně získala jakési sazeničky a nyní s nimi... podloudničí.
Jinak se její činnost nazvat nedá.
„Co to bude, až to bude?“ tážu se, zírajíc do temnoty bublající v kotlíku vypůjčeném z učebny lektvarů.
„Překvapení. Pro Voldemorta,“ Gwen se rozzáří. „Jen jednou lokne a bude se divit. Mudla z něj bude.“
„Jak?“ divím se.
„Český pohádky, přece!“

„Hagrride! Ty jsi vyrrostl! Skoro o půl metrru!“ vítala Olympa manžela v pátek večer.
„Jo, taky se mi zdá. Esli vono to nejni tim, jak sem se celej tejden rozčiloval. Už dyž sem v pondělí vez prváky do Bradavic, sem vyrost nejmíň vo deset centimetrů.“
„To je pozorruhodné. Vypadá to, že negativní emoce mají na tento typ rrůstu pozitivní vliv. Řříká se přřece, když tě někdo irrituje: Já z tebe vyrrostu.“
„Vono to tak bude. Povidal to i kolega Snape. Ale víš co, holka moje, poď si lehnout. Mám hroznou chuť ti pošeptat do ouška něco vo ouplně jinym růstu…“

Není nic uspokojivějšího než zákonem povolené mučení. (Tedy vzdělávací proces.)
Profesor Binns má volno a já se snažím vtlouct do hlav Páté koleje něco z české historie. Je nebetyčně důležitá, protože její magie dokáže porazit Voldemorta*.
„Na co musíme myslet, vyhazujeme-li někoho z okna?“ táži se po skončení výkladu.
Ticho.
„Kam dopadne,“ řekne Gwen.
„Jasně,“ doplní San. „Vidle - dobrý, umřou, začne válka, vyhrajem. Hnůj - špatný, přežijou, začne válka, prohrajem.“
„Taky je špatnej obézní testrál, sestava létajících košťat a skákací hrad ve tvaru Hvězdy smrti,“ nedá se Gwen.
„Napadá vás dobrý příklad?“ nedávám Páté koleji pokoj.
Hihňání.
„Profesor Snape.“
Taky blbě.

I po týdnu zůstala totožnost Nespokojeného kouzelníka neodhalena. A to dělali, jak oficiální složky v čele s Potterem, tak neoficiální, Zabini a spol., co mohly. Zvlášť Potter se do vyšetřování plně ponořil. Na pergamen zaslaném do Denního věštce použil všechna možná odhalovací kouzla, vyzkoušel různé lektvary, a nic. Zabini zase nasadil síť tajných informátorů, bez výsledku.

Draco přijímal jejich marná hlášení s kamennou tváří, nemohl přiznat, že od té doby, co vyšel pamflet, špatně spí. . V nich ho Smrtijedi pronásledovali a vrhali na něj neodpustitelné kletby, v dnešním snu ho dokonce Voldemort vystrčil z okna, z něhož vypadl ředitel Brumbál.

Doma nám říkali, že nás vyzvedne obr!
Ne. Poloobr!
Já už mám hlad!
Vy ho znáte?
Kde mám kufr!
Vy jste trpaslík?
Řeknu to taťkovi!
Nic nebylo jako obvykle. Unavená dlouhou cestou, přetažená a rozjívená děcka ječela jedno přes druhé, pobíhala sem tam, a ne a ne se uklidnit. Trošku je srovnal až Filch hrozbou školního trestu. Vyšli z nádraží.
V loděnici ale všechno začalo nanovo. Ani školník už na prvňáky neplatil.
Hagridova frustrace dostoupila vrcholu. Popadl těžkou železnou kotvu, rozmáchl se a prohodil ji otevřeným oknem. Žbluňklo to.
„Klid tady bude!!! Jináč vás do tý vody nahážu ouplně šecky!!!“

Kdysi tu byl jeden sen,
v dobách, kdy ještě elektřina nezlepšovala den,
za časů, ještě před počátky našeho věku,
chtěli dočkat se snad tvého či jiného vděku.
Bratrstvo chtěli stvořit, kde i ty můžeš být,
však předtím se ještě musíš prokázat potencionálem svým.
V sedmi zkouškách teď ukázat se musíš,
pak tři bratři mezi své tě přijmou dřív, než tušíš.

Co to jako má být? Z toho mám něco vyluštit?
Je tu pod tím pentagram a v něm V.
Jakože číslo pět? Jak mi to pomůže jako nápověda?

To jsem zvědav, jaké slovo z toho vyluštím. Je tam vůbec nějaké?

Když tentokrát Sirius našel Hermionu doma, zavalenou štosem knih, nijak ho to nepřekvapilo. Ač hrdá a odvážná Nebelvírka, nebyla zvyklá vrhat se do dobrodružství bez rozvahy.
„Asi jsem nadělala víc škody než užitku,“ utrousila na jeho dotaz o stavu věcí, ale nezněla tak zoufale jako minule.
„Můžu hádat? Nejhůř to dopadlo v Pánovi prstenů, zato u Martina se ti změna zamlouvá.“
„Jak to víš?“ vykulila oči a dodala podezíravě: „Nemá ten artefakt vlastnosti, o kterých ses zapomněl zmínit?“
„Kdepak. Ale že Glum je pro příběh stěžejní, to je přece jasný. Pokud si vzpomínám, snažil jsem se ti to dokonce naznačit…“

Celý život vstával Draco brzo. Není nad to, v klidu se přichystat na náročný den. Ani jako ministr se svého zvyku nevzdal, vždyť to mnohdy byl jediný čas, kdy si mohl bez vyrušení vypít kávu.

Jenže dnes
"Draco, kde jsi?" ozvalo se z krbu těsně po rozednění.
"Blaisi, doufám, že máš dobrý důvod, že mě rušíš!"
"Už jsi čet' dnešního Věštce?"

Na první stránce se skvěl článek Draco Malfoy mudlofil a krvezrádce, v něm šéfredaktor sděloval, že do redakce přišel pamflet od Znepokojeného kouzelníka, o tom že Malfoy zrazuje čistokrevné idee a že je třeba se tohoto otráveného jablka zbavit.

Zíral na něj jako by měl dvě hlavy. „Co tím chceš říct, že musíme počkat?“
„Potřebujme, aby utichly vody. Nemůžu těsně po procesu rodičům říct, že si přivedu domů zlatého chlapce a že se nedočkají nikdy vnoučat. Díky tvému svědectví otce pustili z Azkabanu, za to máš body k dobru jak u něj, tak u matky. Můžeš z toho mít dobrý pocit. To přece uspokojuje hrdinu, jako jsi ty, Pottere."
„Dobrý pocit je mi užitečný asi jako Voldemortovi gumička na poušti. A uspokojený budu, až rodičům konečně přiznáš, že jsme spolu, Draco. Vždyť ani neví, že spolu přes rok bydlíme!“