Ze života

Obrázek uživatele Aveva

Samota svobody

Fandom: 
Drabble: 

“Párování? To není nic pro mne,” ušklíbala se a opájela se svou jedinečností..
“Nechat se svazovat konvencemi?” zalapala po dechu a předstírala mdloby.
“Proč bych se měla trápit?” ptala se udiveně.
“Já jsem svobodný duch!” tvrdila přesvědčeně každému, kdo poslouchal.
Zůstávala sama.
Když ostatní odcházely, tvářila se povýšeně.
Když se vracely, přezíravě se ošklíbala.
Soudila je za každé škobrtnutí. Předhazovala jim každý jejich šrám.
To ona, ona zůstávala bezchybná!
Nemohla přece přiznat, že ve skutečnosti ji samota bolí.
Ani sama sobě.
A tak tam jen tiše ležela a čekala až přijde stěhování.
Jediná lichá ponožka na dně zásuvky s prádlem.

Závěrečná poznámka: 
Právě jsem poskládala dvaašedesát párů. Mám trauma! :o)
Neviditelný fandom: 
Obrázek uživatele Tenny

Ze vzpomínek mého dědečka

Fandom: 
Drabble: 

Můj dědeček (budiž mu země lehká) nám vždycky rád vyprávěl historky z vojny. Byl v kasárnách na Slovensku a zažil tam ledacos.
Jeho oblíbeným příběhem byl ten o duchovi. Kasárny údajně obcházel duch svobodníka Cáta, který tragicky zahynul při cvičení.
Děda tvrdil, že ducha jednou potkal. Bylo to pozdě v noci, on a jeho kamarádi se vraceli z hospody. Byli všichni trochu přiopilí...
Najednou uviděli zvláštní světlo v blízkém křoví. Osoba v bílé. Kdo by to mohl být?
"Kdo tam je?!" zvolal můj děda.
"Já jsem duch Cát!"
Děda a jeho kamarádi dali hlavy dohromady. "A co žádáš, duchu?"
"Papír!"

Závěrečná poznámka: 

Tuhle storku nám děda opravdu vyprávěl, samozřejmě je to vtip. Často nám dělal, že začal něco vážně vyprávět, jenom aby se z toho vyklubal humour (a vše bylo vymyšlené).
Já mu na to vždy skočila i s navijákem.

Neviditelný fandom: 
Obrázek uživatele mamut

Cukrář

Fandom: 
Drabble: 

Bylo mu 26, když narukoval. Dost starý aby pochopil.
Fronta... Rusko... Sibiř...
Až ve dvaatřiceti letech se vrátil oklikou přes Cejlon co by legionář.

Otevřel si cukrárnu ve svém domě na náměstí.
S rodinou tam vítali zákazníky až do osudného rozhodnutí politbyra.
Udělali z něj buržousta, vykořisťovatele.
Do cukrárny nastěhovali správkaře bot, úředníčci.
Nezlomili.
Dál se usmíval na svět.

Měli jsme spolu málo času, ale dodnes si pamatuji jeho bílé vlasy a hustý knír, když v kuchyni u kachláků padl na všechny čtyři a zvolal: "Hyjé holka, jedém!"
A já se mu vyškrábala na hřbet.
Dědoušek.
Václav Pehl, narozen 1888.

Závěrečná poznámka: 

Píši tady často o mém tatínkovi. Ale dnešní psaní bych chtěla poslat dál.
Dědouškovi, jak mu celé rodina říkala.
Prý byl přísný - měl tovaryše a učedníka a s babičkou a všemi jejich čtyřmi dětmi rozdávali sladkou radost celému Tovačovu nejen při nedělním korzu.
Jediné, co ho mrzelo, byla cukrárna. Vše, co v ní vybudoval, zničil moloch lepších zítřků.
Poslali jej dělat vedoucího samoobsluhy. A tak tam byl a dirigoval ten orchestr dam v krimplenových zástěrách a usmíval se na všechny. Elegantní pán s bílými vlasy a mohutným knírem.
Byla jsem moc malá, když odešel, bylo mi teprve šest. A přesto i on, zanechal svou láskyplnou stopu v mém srdci.

Obrázek uživatele Esti Vera

V úžasu přicházet blíž

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Jedno hereticky Velikonoční. Věnováno C. a D. s vděčností za nejkrásnější Zelený čtvrtek.

Drabble: 

Scházíme se, abychom sdíleli.
Scházíme se, abychom vzpomínali.
Scházíme se jako lidé různých přesvědčení - spojuje nás tento okamžik.
Spojuje nás víra, že kdysi žil člověk, který možná byl jenom člověkem, ale přesto zanechal odkaz přetrvávající staletí. Člověk, který vzal chléb a rozdělil se o něj, o svou moudrost a lásku, který vzal víno a dal napít všem, kdo stáli kolem.
Scházíme se, abychom si připoměli vděčnost za dary Země i svobodu Ducha.
Většina z nás nevěří na zázraky, přeměnu chleba v tělo - ale věříme, že každý okamžik je posvěcen a každý z nás může být proměňován.
Teď, tady, kdykoliv, všude.

Obrázek uživatele mamut

Našeptávačky

Fandom: 
Drabble: 

"Gymnastka" nadšením se vznášela, když dopadla tvrdě na zadek.
"Paní, tohle dřevo? To nemá smysl". Maminka mne zklamaně odváděla ze sálu rozcvičujících se holčiček.

"Zpěvačka!" zapýřila se druhá.
Kvůli čerstvě odoperovaným mandlím mne do Berušek nevzali.

"Houslistka, dyť vám to říkám."
Puberta - můj učitel se oženil - housle šly do kouta.

"Měla by jít na gymnázium a být třeba doktorka." podsouvala ústy třídní další.
"No, paní učitelko. Jak ji znám, půjde úplně jinam." zhodnotil tatínek přihláškovou situaci.

"Pojď, uděláme to celé jinak." špitla ta do té doby nejmenší v koutku. Voněla kytkama a posečenou loukou.

Tahle bitva je přece můj život.

Závěrečná poznámka: 

Ve válce mlčí múzy, jak pravdivé.
Mi přidělené múzy osudem byly v celku chudinky, než jsem se dostala k té pravé. Tedy mi promiňte, jsem si je tak nějak umlčela sama :D
Tu situaci s náborem děvčátek do gymnastického oddílu v hale Tatran Ostrava si pamatuji dodnes :D
Všechny tam metaly přemety, skákaly přes kozy a já ani nevím co ještě. A já? Hahahááá. To byste se váleli smíchy.
Naštěstí jsem již v té době (4,5 ročků) plně zhodnotila své schopnosti a neplakala, že mne nechtějí. Ale pro jistotu, aby si rodičové nemysleli "že jako", jsem přijala se smutným pohledem satisfakci od tatínka velikou oříškovou čokoládu Barila a návštěvu místní ZOO.
Jojo, to bylo ono - chlupatci a kytky, kytky a chlupatci :D

Obrázek uživatele Stevko

Dopisy

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Tento rok mi témy nesedia. Alebo mi to proste nejde.
Ale spomenul som si na scénickú skicu Anduličko!. Niektorí možno videli film Paní Šťastná (2020), kde ide o presne ten istý nález.

Drabble: 

Starý opustený dom. Medzi hromadou bordelu v podkroví je kufor. Vyzerá zachovalo. V jeho útrobách sa nachádza hromádka dopisov.

Súkromné dopisy neboli určené nikomu inému. Niektoré obsahujú inštrukcie, aby ich druhá strana spálila. Dopisy však ostali zachované.

Šesť hercov na javisku číta jedenásť dopisov. Niektoré museli byť preložené z nárečia do súčasnej češtiny. Pred divákmi sa odohráva príbeh dvoch ľudí. On píše jej, ona píše jemu. Až na ten posledný dopis. Ten už on napísať nemohol.

Ale kto boli tí ľudia? Z dopisov vieme mená, povolania. Ale je možné aby niekto z nich ešte žil? Alebo niekto z ich príbuzných?

Obrázek uživatele strigga

Sartre se může jít bodnout

Fandom: 
Drabble: 

Moje Praha. Rodná, milovaná i nenáviděná. Opuštená. Mnohahodinový procházky Prokopákem, cesty na kole do práce, hledání kešek, líná odpoledne s koukáním na třpytící se řeku, psaní básní v zapadlých koutech, chačapuri V Zahrádkách, polehávání na sluníčku, Zombies, Run! na Vidouli a zpět, nostalgický bloumání Grébovkou, rádoby intelektuální debaty ve Šporku...

Kdo tenhle život, kurník šopa, žil? Proč to mám v paměti já, když já tady jdu, zkřivená půltunovým batohem na jedné a věšícím se utahaným potomkem na druhé ruce, a řeším už přes hodinu zásadní existenciální problém, totiž ploč ten balónek nelítá, mami, když když fouká vítl, tak pšece lítá?!

Závěrečná poznámka: 

Dneska fakt už nic lepšího nevymyslím. Jako naprostý rodičovský nýmand jsem na dnešek naplánovala "odpočinkový den" s návštěvou mého milého rodného města. Jak dlouho že prosím vás trvá tohleto období "Ploč" a "Co to snamená"? Mám pocit, že zbytky mého mozku skončily dneska někde pod Vyšehradem. :D

Obrázek uživatele Esti Vera

Ve střípcích navždy blízko

Fandom: 
Drabble: 

Nasedám do letadla, s sebou jen malý batůžek, sama mířím do cizí země. Odlétám, protože L. takové výpravy miluje, cítí se díky nim naživu.

Tančím, dokola opakuju základní krok, cha cha, waltz. Tančím, i když mi to vůbec nejde, tančím, protože H. si život bez tance neumí představit.

Kupuju si kandovaný ananas, s pytlíkem v ruce a sluchátky na uších se procházím po náplavce, protože F. takhle možná tráví svoje odpoledne.

Vzpomínky se slévají, oni jsou tam, já tady, ale ty drobnosti nás spojují. Promlouvají ke mně, i když tu nejsou, ve střípcích si je s sebou nesu dál. Navždycky.

Obrázek uživatele Terda

Z minulých životů

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Poněkud melancholické
NESOUTĚŽNÍ

Drabble: 

Permoníčci s čelovkou pytlující v hloubi Koněpruských jeskyní zeminu z předjarního sesuvu. Podívali se tam, kam návštěvníci běžně nechodí.

Katamarán křižující hladinu Lipenské přehrady. Pršelo a byla zima.

Nekonečná šňůra postav stoupající co noha nohu mine do sedla pod Rombonem. Drobné kvítky pomrkávající mezi kamením. Ve stanu pro tři jich spalo sedm.

Vytrvalý déšť, mlha a muchničky. Ty potvory vlezou úplně všude. Pocit že ten zatracenej kopec nikdy neskončí. Měří 764 metrů a my je stoupáme prakticky od hladiny moře.

Vzpomínky ztracené v mlze. Opravdu jsem to byla já? Vzpomínky z minulých životů. Pořád jsem to já? Svazaná pouty mateřství.

Závěrečná poznámka: 

Proti proudu času

Fandom: 
Drabble: 

K lidem přistupovala jako jiné rozvedené samoživitelky z maloměsta 50. let, rázně a bez zbytečného sentimentu, dovedně se starala o pokrytí základních potřeb, teplý čaj, teplá večeře, čisté oblečení, vzpřímený postoj, úpravný zevnějšek, citová ostražitost. Z práce byla zvyklá rozhodovat a případná selhání řešit sama za zamčenými dveřmi, na kompromisy nebyl čas.
Čím víc vzpomínek ztrácela, tím větší lehkost získávala. Problémy mizely, vztahy byly jednodušší, výčitky se vyprázdnily.
Teď je z ní holčička, která chodí na procházky s panenkou. Moc nemluví, ale nemá z ničeho strach, směje se.
Otázka není, kdo jsme, ale kým budeme, když přijdeme o všechny vzpomínky.

Obrázek uživatele mamut

Bylas...

Fandom: 
Drabble: 

"Řeknu ti, žes mě pěkně štvala."
"Já?"
"Jo, ty." Poposedla na sedačce a pohladila hlavu přituleného psa. "Vždycky jsi dostala, cos chtěla."
"Ale kde. Musela jsem si to zasloužit."
"No, to určitě..." vzdechnutí "... chtěla jsem být jako ty. Ale musela jsem být doma."
"Ale vždyť jsi byla malá a navíc, máma by se o tebe bála."
"A o tebe ne?"
"O mě? Já už byla velká a vůbec..."
Slova mi zamrzla na rtech.
Co jsem byla?
Rebelka.
Máma se bála, ale věděla, že může vsadit na mou zodpovědnost. Ano. To jsem vždy dodržela.
"... prostě jsi byla moje malá sestřička, chápeš."

Závěrečná poznámka: 

Někdy se nad tím zamýšlím, jak je to možné. Každé dítě z rodiny si pamatuje jinak - vánoce, návštěvy u babičky, výlet na Helfštýn...
Ono to ani jinak nejde, každý máme svoje vnímání a někdy připustit a pochopit je to nejtěžší na skládání svého obrazu v jejich světě.

Obrázek uživatele Evangelista biolog

Ta nejkrásnější víla široko daleko

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Poté, co jsem si přečetla úpění u příspěvku s tématem, jsem váhala, zda se přiznat k autorství. Ale holt člověk musí nést následky svého jednání. A navíc si myslím, že si všichni zasloužíte vědět, kde se tohle téma vzalo. Vraťme se o pár (nebo víc než pár) let zpátky do mého dětství...

Drabble: 

„Mamí, můžu utrhnout ty modré kytičky, abychom si je daly do vlasů?”
Teta okopává záhony, nebo možná vaří, těžko říct. Nic netušíc svolí, spokojená, že si holčičky hezky hrajou.
Zahrádka není velká, ale květin je v ní přehršel. Snad myslela plamének, snad povíjnici. Nebo barvínek? Někde možná rostou pomněnky. To všechno je skoro plevel, pár květů chybět nebude.
Vrací se v myšlenkách do svého dětství. Sama se zdobila květinami a hrála si na víly, elfy, zachránce lesa, princezny, dobrodruhy…
Holčičky se hrnou do chaloupky, natěšené na svačinu.
O tetu se pokouší infarkt.
Tahle kytka není modrá!”
A rozhodně ne plevel.

Závěrečná poznámka: 

Ano, byla jsem na návštěvě a se sestřenicí (nemohlo nám být víc než sedm nebo osm, spíš míň) jsme si hrály snad na víly, snad na princezny. Mučenky nás fascinovaly obě, protože, řekněme si to otevřeně, ty kytky jsou fakt husté. Ta tetina se pěkně plazila po takové té proutěné zahradní brance a květů měla hned několik. V blízkosti ní rostla jiná modrá rostlina, už si nevzpomenu přesně, o kterou šlo. Teta si samozřejmě myslela, že její dcera má na mysli "tu jinou". Mučenku jsme otrhaly a krásně se s ní ozdobily. Samotná květina se z toho bohužel nikdy nevzpamatovala a myslím, že záhy odešla do květinkového nebe. Teta o ní začala mluvit jako o "umučené mučence" a ještě teď mně a sestřenici tuhle historku občas připomene.

Obrázek uživatele Aveva

Mateřská idyla

Fandom: 
Drabble: 

Slunce zapadlo. Počítám vycházející hvězdy.
Spí. To nejdokonalejší stvoření ze všech.
Pět minut.
Zpívám. Houpu. Krmím.
Hodiny.
Spí. Ten nádherný tvor z mého těla a z mojí krve.
Pět minut.
Hladím. Nosím. Dávám pít.
Hodiny.
Spí. Ve světle měsíce je vidět jak se ze sna usmívá.
Pět minut.
Nesoustředím se. Klopýtám. Zoufám si.
Hodiny.
Spí. Bez dechu čekám. Doufám.
Vítězství!
Posadím se na postel. Zírám z okna na probouzející se východní obzor.
Není to důležité, ale nemůžu si vzpomenout jak se jmenuju.
Podle nějaké kytky?
Fuchsie? Fikus? Mučenka?
“Přestaň se vrtět Růžo,” zamrmlá to z druhé poloviny postele, “budíš mě.”

Obrázek uživatele Peggy Tail

Osud marakuji

Varování: 

Tragický osud ovoce.

Drabble: 

Je tu děsné dusno
nejde se hnout
pomeranč se mě snaží zalehnout
jak sebou mlátíme, již zmučená jsem
na chvíli jsem usla, zdál se mi krásný sen
jak hřeji se na ostrově teplém
jela bych zpátky domů za světlem
unáší mě kamión po D1
do zadku tlačí mě plastová bedna
a ten pomeranč je vážně otravný
říkám si pro sebe: nadskoč a vypadni
čeká mě dlouhá smrt, pomalá
když jsem ještě byla na stromě, kámoška říkala,
že nejhorší je skončit v Albertu
možná mohla bych zemřít jako výplň dezertu
místo toho mě s tím pomerančem rozmixují
proč já vůbec existuji

Obrázek uživatele Esti Vera

S láskou T. (3)

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Součást volně pojatého tematického celku, lze číst samostatně.

Drabble: 

Jsi tichý, málokdy mluvíš víc, než je nutné. Dokážeš celé hodiny nic neříkat a pak najednou, s pohledem odvráceným pryč, něco tiše prohodíš. Napjatě čekám na každé z tvých slov, konejším si ty vzácné okamžiky. Jsi jak květina, která vykvétá na jeden jediný den, a pokud ten den minu, další šance nebude. Chtěla bych o tobě vědět všechno, oblíbenou vzpomínku z dětství, největší strach, první myšlenky po probuzení. Zeptala bych se, ale nemůžu, co kdyby tě to vyděsilo, co kdybych překročila hranici a nebylo cesty zpět? Bojím se, že tě svými slovy přehltím, zadusím a ty utečeš. Ale pořád doufám.

Závěrečná poznámka: 

Mučenky prý většinou kvetou jen jeden jediný den.

Obrázek uživatele mamut

Na modrý pondělí nemáš dělat ničeho

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Pro počítadlo drabblecí poznámka úvodní:
protože je před desátou, dvě jadrná slovíčka nahrazena jsou znakovou řečí křížkovou "########" a i když je počítadlo nepočítá, já je zahrnula.
Tedy 98 + 2 = 100.
Děkuji :)

Drabble: 

Zaklapnutí budíku...
Kočičí blížení s vlhkým čumáčkem k mému nosu.
Duc - vstávej! Zaspalas!

Nohy na zem - tělo postavit - toaleta - vypustit psy - umýt zuby - učesat - namalovat obličej - obléknout - léky - zabalit svačinu - pohladit kočku a kočku a kocoura - hodinky - mobil - zavřít psy do kotce - zamknout - nastartovat - vyrazit...
...
Chcííííp.
Zuřivě mávám na přijíždějící auto, ať mne nechá nastartovat a s omluvou rozjíždím vůz.
...
Plc.
Koho by napadlo, že ten kos vletí rovnou pod kolo.
...
"#########" (neinterpretovatelný slovník)
Beránek z formy vyskákal na tři díly. Já se na to "#########"!

To by nevydržel ani Svatý Sebastián.
Umučená jak mučenka mučenkovitá modrým pondělím jdu spát.

Obrázek uživatele Chrudoš Brkoslav Štýřický

Nejsem prasák bigamistický

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Poněkud symbolicky bylo toto téma vyhlášeno v den výročí prvního rande s mou ženou. V těch dobách jsme ještě netušili, že jednou budou sociální sítě a že jejich automatika bude moci vytvářet falešné informace.

Drabble: 

Obličejovník jsem si svého času založil na pokyn mé tehdejší šéfky kvůli komunikaci pracovního kolektivu. Po čase mě přeložili, obličejovník jsem si však nechal.
Jednou si takhle doplňuji prozatím nevyplněné údaje do profilu, též ten, že jsem ženat. Systém okamžitě rozesílá mým obličejovníkovým přátelům hlášku Svatba.
Již během noci je manželka bombardována dotazy kamarádek, co moje svatba znamená. Při snídani jsem na to tázán, vše mi dochází. Neprodleně na obličejovníku hlášku upravuji ve smyslu, že svatba byla již hodně dávno, a přidávám vysvětlující komentář.
Na to jedna z manželčiných kamarádek reaguje slovy:
"Ještě, že tak! Kde jinde bys takovou pohledal?"

Závěrečná poznámka: 

Pravdu má ona kamarádka. Vždyť leckterá jiná žena by mě v této situaci ještě v posteli profackovala a nazvala prasákem bigamistickým.
Každopádně je dobře, že mou ženu mají její kamarádky rády a potenciální nebezpečí jim není lhostejné.

Obrázek uživatele may fowl

Vonné svíčky atd.

Fandom: 
Drabble: 

Vrátila se do mého života, a s ní se do bytu vrátily i vonné svíčky, ozdobné řetězce LED žároviček a organizér na dokumenty. Mísu na stole naplnila ovocem a lednici veganskými jogurty. Pozdravila se s každým květináčem a jeden po druhém je otočila o sto osmdesát stupňů. Květiny, donedávna nakloněné k lepšímu světu tam za oknem, najednou namířily květy do pokoje. Skoro jako kdyby chtěly říct: "Milujeme tvou ženu, tvoje žena je zpět."
A venku stály pořád stejné paneláky a v práci se děly pořád stejné fuckupy. Ale doma najednou bylo mnohem víc lapačů prachu – a taky mnohem víc doma.

Obrázek uživatele Evangelista biolog

Pravá páteř vzdělání

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Nesoutěžní.

Drabble: 

„Kdyby tady nebyla, tak asi skončím se studiem,” řekl spolužák naprosto bez nadsázky. Nedivím se. Možná bych v takovém případě zvažovala to samé.
...
Upíjela jsem kafe s kamarádem, když tu mou pozornost upoutal pohyb. Obě kolegyně na sebe mířily banány a hrály si na přestřelku. Oba jsme se mohli potrhat smíchy a ještě jsme pak dostali ten banán. Jen tak.
...
Chytila kolem ramen paní uklízečku a smála se na ni. Neslyšela jsem, co říkaly, ale hned jsem měla lepší den. To je správná solidarita.
...
Univerzito, važ si všech svých bufetářek, protože my studenti je milujeme víc než cokoli na světě!

Závěrečná poznámka: 

Musela jsem to napsat. Prostě bufetářky appreciation drabble.

Obrázková příloha

Fandom: 
Varování: 

Únos

Drabble: 

„Martine, zblázním se! Už je to týden, co mě bez vysvětlení opustila. Prostě ráno odešla do práce a už se nevrátila. Vím, že jsem nebyl dokonalý manžel, ale aby se mě jen TAK vzdala?“
Martin mlčí, kouří a upijí mou Whisky.
„Co jsem sakra udělal špatně? Kdyby mi alespoň dávala signály...“
Slzy mi stékají po obličeji.
“Píp“
Přišel mi email.
Z neznámé adresy.
Žádný text, pouze obrázková příloha.
Probíhá stahování.
Otevírám obrázek, na němž vidím mou nahou ženu. Je upoutaná k posteli. Její tělo je plné krvavých ran. Kolem ní jsou tři maskovaní muži.
Nahoře je vzkaz: „Milujeme tvojí ženu!“

Obrázek uživatele mamut

Rituál

Fandom: 
Drabble: 

TLÁÁÁP
"Co to... už zase?" rozespale se zavrtěl pod peřinou.
TLÁÁÁP
Nadzvedl na pažích a podíval do dvou párů oříškových očí.
Jemné potřesení hlavou jasně naznačovalo směr - čůůůůůůrat. Hned!
Odhrnul vyhřátou peřinu a spustil bosé nohy do chladu budoucího rána.
"Tak pojďte."
Kroky pomalu míří ke dveřím na dvorek.
Nedočkavé obludy již přešlapují.
Tři, dva, jedna - stááárt - vypálí ze dveří a letí k nejvzdálenějšímu keři na zahradě. To je prča, myslí si ve svých hlavinkách a dál poskakují zahradou.
"No, a já zas nakrmím kočky a ty dva..." táhne mu hlavou.

V klidu ložnice jsem se otočila na druhý bok.

Závěrečná poznámka: 

Milí drabblisti, drabblenky a drabblačata.
Za tento počin (téma) poděkujte našim hafanům :D
Den co den vzbudí mého muže - studeným čumákem pod peřinu (Napi) a mohutným hozením předních tlap na peřinu (Andy).
Na jeho výtku "Však to jsou tvoji psi. Kdo je chtěl, no, kdo?" se na mě vždy láskyplně podívají a jdou za ním s pokývnutím: "Večeři?" :D :D :D
Za všechny společné vycházky, cvičáky, pamlsky, hodiny strávené spolu na zahradě či lenošíc u televize, kdy já žehlím nebo pletu nebo podřimuji, uznávají hlavní mantru: "Milujeme tvoji ženu... a ty služ!"

Neznámo

Fandom: 
Drabble: 

Kdy upálili mistra Jana Husa?
Kolik je 13 krát 7?
Na jak dlouhé období volíme poslance?
Jaký je rozdíl mezi neuronem a nefronem?
Za jak dlouho doletí světlo ze Slunce až k tobě do obýváku?
Kolikrát se vejde půllitr do 200 litrů?
Kterými státy protéká Amazonka?
Jaká díla napsal Karel Havlíček Borovský?
Kolikátého je letní a zimní slunovrat?
Jak funguje příliv a odliv?
Jak to, že si že základky nepamatuješ ani velký nic a ze střední ještě míň?
A proč si to ani po stý nezapamatuješ, přestože víš kompletní sylabus Neviditelné Univerzity a byla bys schopná tam z fleku odpromovat?

Obrázek uživatele Karin Schecter

(Nejen) mentální gymnastika

Fandom: 
Drabble: 

Jedna noha, druhá noha. Vytáhnout se. Houpat se je sranda. Ale pak to přijde.
Jak, že to bylo?
Takhle se posunout, otočit se, posunout levou ruku. Ne vlastně, nejdřív musím odháknout tu nohu. Ale když to udělám, tak spadnu. Nebo ne?!
Jak, že to říkala?
Aha, už vím! Jedna noha, druhá noha. Ruka takhle. Druhá sem. A pak se spustit dolů.
"Super a teď propni ty nohy. A narovnej se. A teď něco zkusíme. Pravou rukou se pusť."
Dobrý! Dobrý! Funguje to! opakuju si v duchu a usmívám se.
Ale pak se můj obličej už po stopadesáté setká s žíněnkou.

Závěrečná poznámka: 

Původní nápad byl úplně jiný, ale pak jsem se rozhodla jít poprvé v životě na hodinu aerial hoop a musela jsem se podělit o svou zkušenost.

Obrázek uživatele Esti Vera

Jak slash zachraňuje životy (nebo přinejmenším známky)

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Na milostný dopis už nějak nemám kapacitu, tak dneska pro odlehčení alespoň historka ze zkouškového. Aneb jak to dopadá, když si myslíte, že studujete fyziku, a tak se na zkoušku z ultrazvuku naučíte hromadu vzorečků, Dopplerův princip a frekvenční posun, ale tak nějak vám nedojde, že vás vlastně bude zkoušet doktor.

Drabble: 

„Indikace a význam endokavitálních a peroperačních vyšetření.“
Prosím? Jako vážně? Já jsem fyzik! Na tohle můj mozek není stavěný. Vždyť ta slova ani neznám!

Endo. Uvnitř.
Kavitální. Cavity. Dutina. Díky angličtino! Takže asi břicho.
Peroperační. Před nebo po? Integrování per partes znamená po částech, takže asi po. A jsem ready.

Tedy trochu. Peroperační totiž není po, ale během, jak pochopím ze zdánlivě humorné historky o ultrazvukování otevřeného mozku. A na břicho se vlastně vůbec neptal.

„A tou rektální sondou vyšetřujeme co?“
„Rektum?“
„To sice ano, ale dál?“
A pak, anatomií téměř nepolíbená, ale s bohatou znalostí slashe, si vzpomenu.
„Prostatu!“

Obrázek uživatele strigga

Cokoli budeme chtít

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Mírně terapeutické drabble. :-)

Drabble: 

"Co teď uděláme?" zeptala ses poprvé a mně naskočila automatika. Vymyslet program! Tak podívej, teď se nasnídáme, zapneme pračku, půjdeme na hřiště, uvaříme oběd...

"Co teď uděláme?" ptala ses od té doby několikrát denně a já zjistila, že z toho šílím. Že vážně vůbec nejsem plánovací člověk. Že mám chuť začít ječet, kdykoli s tím zase přijdeš.

"Co teď uděláme?" zeptala ses před týdnem.
Zhluboka jsem se nadechla.
"Cokoli budeme chtít."

Čekala jsem výbuch, atomovku, Hirošima hadr.
"Já si chci hrát s vláčkama," zamávalas mi a zmizela v pokoji.
A já zůstala tak, konsternovaná a o další imaginární balvan lehčí.

Závěrečná poznámka: 

Stejně je to sranda, jak si i na dvouletý dítě člověk dokáže navěšet představy o tom, co od vás určitě očekává a jak to určitě chce. Můj svět je poslední měsíce plnej podobných aha momentů. :-)

Obrázek uživatele Evangelista biolog

Krůček po krůčku

Fandom: 
Varování: 

Zmínka o duševních problémech.

Drabble: 

Ráno před zrcadlem. Špatný výběr oblečení? Nebo jsem se jen špatně vyspala? Než stihnou převládnout, zatlačím ty myšlenky někam dozadu do hlavy.
Nádech, výdech.

Sluchátka do uší. Hlasitá hudba zaplaví mysl, která se začne soustředit jen na text a nic jiného. Tělo kráčí do rytmu.

Bezvýznamná chyba, jakákoli, a kolečko výčitek se roztáčí. Dupnu na brzdu tak prudce, jak to jen jde. Řekla bych tohle někomu blízkému? Ne. Tak znova.

Jeden člověk mi poradil: Pochval se. A tak to dělám. I za drobnosti.

Mozek je jako sval. Musí se cvičit. Pomalu, krůček za krůčkem, se člověk nakonec vyhrabe z propasti.

Obrázek uživatele 1235

Řidič začátečník

Fandom: 
Drabble: 

Jedu do práce autem. Kupodivu bez zdržení odbočuju doleva na hlavní. Už jen jeden semafor a budu tam.
Červená. Zastavuju. Eh... To se mi nepovedlo. Kvůli stavbě posunuli ten semafor o pět metrů dozadu, ale já zastavila tam co vždycky. Zjišťuju, že stojím až za ním, a vůbec na něj nevidím. Nervózně se rozhlížím. Nikomu nepřekážím, aspoň že tak. Za mnou je auto, couvnout nemůžu. Mírně panikařím. Dostanu pokutu? Tohle se asi počítá jako jízda na červenou… A v tu chvíli auto za mnou krátce zatroubí a já chápu a rozjíždím se. Dal mi vědět, že už je zelená. Děkuju!

Obrázek uživatele 1235

U gynekologa

Fandom: 
Drabble: 

“Dobrý den, jste tu na pravidelnou prohlídku, že?”
“Ano. A chci se zeptat na možnosti testování na nějaké nemoci, začla jsem si přivydělávat prostitucí.”
“Eee, aha. A baví vás to?”
“Jo”
“A tak to má být. Ženy se z něčeho takového asi dokážou oklepat.”
“Jak to myslíte?”
“Tohle lidem připadá nemorální.”
“Mě ne?”
“No dobře. Můžu vás testovat každé tři měsíce, ale musíte přijet do nemocnice v Kolíně, když tam budu, tam je to na pojišťovnu.”
“Tak jo. Napíšete mi adresu?”
“Pořád se nemůžu vzpamatovat z toho, že jste mi to jen tak řekla.”
“To se vám má říkat, ne?”

Hlasy

Fandom: 
Varování: 

Duševní onemocnění -> sebevražda

Drabble: 

Před pár minutami mi bylo ještě dobře. Ale opět ke mně promlouvají a žádají o pozornost.
„Nulo!“
Sedím na gauči, koukám z okna a snažím se odvést pozornost jinam.
„Hnusačko hloupá, nic neumíš a nikdy nic nedokážeš!“
Nechci je poslouchat.
Jenomže ony v mé hlavě provádějí gymnastické kreace... A při každém dopadu, mě znovu nutí pozornost zaměřit zpátky na ně.
Dlaněmi si zakrývám uši a houpu se. Chci je vypudit z hlavy! Ale ony TAK skáčou, že přehlušují všechno!
„Blbkooo!“
Vymlátím je odsud - několikrát se uhodím do tváří: „Vypadněte, nechte mě!“
„Chcíííípni!“
Letím střemhlav dolů.
Tohle je už nadobro vypudí…

Obrázek uživatele mamut

Než usneš...

Fandom: 
Drabble: 

Nemám ráda loutky a už vůbec ne klauny.
Vždycky mě s nimi straší.
Si o sobě myslí, že když byla první, tak může cokoliv.
Dál ležím ve tmě, přes nohy těžkou duchnu a bojím se dotknout té truhly, co v ní spí - její loutky.
Vyrobené ze starých punčoch a hadrů.
Ona je talentovaná výtvarnice, říkají všichni.
A je milá (zákeřná, já to vím) a poslušná (jo, jen před nimi).
Schválně tu bednu dotáhla sem k posteli, prý aby babičce udělala radost.
Ne, nebudu na to myslet, raději si představím duby u rybníka.
Jsou staleté, vykotlané...
pomalounku odplouvám do říše fantazie...

Závěrečná poznámka: 

Vysvětlete dítěti, že jeho rodič již jednu rodinu měl a že jste spojeni - navždy?
Vysvětlete staršímu dítěti, že to nové za nic nemůže.
Nepovedlo se.
Tátova nejstarší dcera vyrůstala u babičky za notného obdivu zbytku jeho rodiny.
Tátova druhá dcera vyrůstala u jejich matky, takže jsme se potkaly až na jeho pohřbu (do té doby nás nehledala).
Ty vazby se nám moc nepodařilo navázat.
A loutky nemám ráda dodnes a klauny už vůbec nee...

Stránky

-A A +A