Ze života

Předseda Zdeněk nervózně kráčel po kanceláři.
„Přátelé…“ Tón jeho hlasu dvojici soudruhů vylekal. „V posledních měsících klesla produkce vajec v našich kurinech o třicet procent. Co uděláme?“
Účetní Ondro se zamyslel. „Dejme slepicím sluchátka s hudbou.“
„To už použili na krávy, Ondríku. Něco jiného?“
„Kupme nového kohouta,“ navrhla vedoucí změny Jiřina. „Slepice se potěší.“
„A pomůže to?“ Zdeněk se rozvalil ve svém křesle. „Vážně vám nic nenapadá?“
„Nové slepice?“ „Ukrást vejce sousednímu družstvu?“ „Slepičí lekce tance?“
Návrhy jen tak letěly, ale ne ho přesvědčit. Váhavě sáhl po pálence.
„Ještě to probereme, přátelé,“ rozhodl. „Avšak ten tanec… jak vám jde balet?“

Slyším to skoro každý den:
„Hele, ale já si myslím, že by mu vážně prospělo, kdyby chodil spát dřív.“
„Nenuť mu to! Vypěstuješ mu nezdravej vztah k jídlu.“
„Naučíš si ho na sladký a už se toho pak nikdy nezbaví. Cukr je jed!“
„Musíš na něj víc mluvit.“
„Pravidelně, hlavně musí jíst pravidelně.“
„Má si hrát, zkoumat a objevovat a ne čumět na televizi.“
„A už vůbec ne při jídle!“
Ne, tohle nejsou zkušené matky poučující na hřišti. Ba dokonce ani tchýně. Ony ty ostatní ženský jsou vlastně většinou fajn. Tyhle kecy jsou jen vnitřní monolog v mojí vlastní hlavě.

Autobus v poklidu projížděl mírně zvlněnou krajinou.
Cesta ubíhala poklidně až na těch osm vpředu.
Hlasitě pronášené myšlenky střídaly šílené výbuchy smíchu, kdy další osoba kontrovala ještě větším slovním kalibrem doprovázeným ještě větší salvou smíchu.
"A, a, vzpomínáte..." začala jedna z dam.
Najednou dopředu došel hoch.
"Co je, Danieli? Co potřebuješ?"
"Nemohly byste se trošku ztišit? My vzadu si chceme taky povídat. Je to tu jak jeden velký KUKUŘINEC, paní učitelky!" pronesl s důrazem a hrdě odkráčel na své místo.
Následoval snad největší výbuch smíchu, ale oslovené dámy se již přece jen trochu ztišily.
I řidič si v duchu oddechl.

Uvaříš si čaj a vzpomeneš si na něj, až když je studený.
Zapomeneš, že se chleba jmenuje chleba, a zkusíš ho popsat jako „to, co se maže pod máslo“.
Popřeješ ségře k narozeninám o měsíc později.

Domácí péče na chvíli pomůže, ale nonstop s tebou nikdo být nezvládá. Doma máš zásoby léků, které bereš ve špatné časy, a plynovou troubu bez pojistky.

V domově tě posadí do společenské místnosti a řeknou, ať si najdeš kamarádky.
„Ty ženský se jenom hádaj, co se pustí v televizi. Babinec! Celý ty roky, furt dokola,“ prohlásíš po dvou měsících.

Moc mě to mrzí, babi.

Lidi prý mají nějaké svátky a volno. Nevypadalo to tak. Člověk pobíhala po bytě, pořád nosila věci odněkud někam, utírala nábytek a čistila kdeco.
Nakonec hromadu věcí naházela do kufru a nasypala nám druhou, štědrou misku jídla.
Krátce nato odjela i s kufrem. To nevěštilo nic dobrého.
Večeře byla vydatná. Ještě druhý den odpoledne jsme usilovně trávili. Večer byly obě misky prázdné a člověk stále nikde! No to snad ne!
Dnes je den třetí. Začínáme mít hlad a jsme naštvaní. Člověk stále nikde a miska je prázdná.
Až se objeví, my jí to pořádně vyúčtujeme!
Týden s ní nebudeme mluvit!

Jedna plus jedna rovná se dvě. Sedmnáct procent z devíti. Devět z osmnácti. Materiál osvobozený od daně. Který materiál, která daň?
Tak znovu. Jedna plus jedna rovná se tři. Nebo možná čtyři. Jak chceme, aby nám to vyšlo?
Tak ještě jednou. Jedna plus jedna rovná se šest. Dopadne to špatně, když jsme nenasytní, ale proč to nezkusit?
Al Capone si setře pot z čela a začne znovu od začátku. Stejně nemá co jiného na práci. Může hledat, kde v těch daních udělali chybu.
Dohromady jedenáct let.
Možná, kdyby byl býval na své účetní milejší, tak by teď neseděl v Alcatrazu.

Je-li (Hopsa hejsa) plot výše k zemi položený, stane se ti (do Brandejsa) náležitě prodražený.
Máš-li (Skákal pes) pod plotem skulinku, přijdeš o (přes oves) prašule za chvilinku.

Takhle bychom mohli porovnávat naše a psí říkanky (štěkánky), co se našeho plotu a vzájemných sousedských vztahů týče.
Náš nalezenec Andy usoudil, že je-li setrem - Gordonským, měl by se zabývati pernatou zvěří.
Bohužel se odmítl podrobit jakémukoliv výcviku vedenému člověkem (mnou) a rozhodl se pro samostudium.
S nasazením strkal čenich i tlapy pod náš plot, až došlo v sousední zahrádce na bujarou strkanici - cíl uhoniti si slepici.

Zakoupeno sousedovi - 9 kuřiček nových.

Jak nám Raconteurs zpívají, že je mnoho odstínů černé, tak je spousta příchutí ticha. Asi nejvíc na mě působí ticho po koncertě. Do uší se nahrne ticho, co vlastně ticho není, ale spíš úplně slyšitelná prázdnota, co odráží prázdnotu, když se dav před pódiem vytratí, poslední reflektor zhasne, zbyde jen vakuum a technici, co balí aparát. Má to svoje zvláštní melancholické kouzlo, Kolikrát jsem takhle stál u pódia a jen se koupal v té atmosféře, ten pomíjivý okamžik, uši pořád ještě zalehlé, malinko zvonící. A pak je čas pomoct kapele naložit věci do dodávky a moment je pryč. Do příště.

"Jdem spát."
Poslušně se zvedám z gauče a jdu udělat večerní rutinu.
Už ležím.
Brácha, vchází do pokoje. Zhasl a šel si lehnout.
"Nezhasl si v obýváku."
"Běž tam ty."
"Tys nezhasl..."
"Běž tam!"
Obava, že vylezu z postele. Zhasnu a půjdu po tmě zpět, je horší než hněv bráchy, který přichází do puberty.
"Proč jako? Tys šel poslední. A poslední má zhasnout."
"Běž."
"Ne!"
"Mám počítat do tří?"
"Počítej!"
"Jedna."
Nejdu nikam.
"Dva."
Už natahuju.
"Dva a půl."
Mám záchvat breku.
"Dva a třičtvrtě."
Vyskakuju z postele. Srdce až v gatich. Zhasínám a utíkám zpět.
"No vidíš..."
"Tlustoprde jeden!!"

Budete se mnou asi leckdo nesouhlasit, ale moderní školství je taková hodně nepovedená drezura. Nějaké ty zkušenosti z první ruky taky mám. To jsem takhle byl na jedné vejšce, a vyučující na termodynamiku odcházela na mateřskou. A já se nachomýtnul už nevím jak k tomu, že jsem ji nahradil v jejím druhém zaměstnání, učitel fyziky a chemie na nedaleké základce. První půlrok dobrý, sice hodně limitovaný rozpočet a vybavení, ale bavilo. Ale pak přišel nový školní rok a ŠVP a další neskutečné píčoviny. A kladlo se důraz na to, aby se látka prosvištěla, ne aby se pochopila. Tak přišel konec.

Držte mě, vykřikla jsem. Nebo se obrátím a budu utíkat proti proudu času tak daleko, až bude jenom prázdno. Protože nejsem nic.
Držte mě, vydechla jsem zmučeně. Nebo se propadnu tak hluboko, že nikdy nikdo nespatří mou tvář. Protože nikoho nezajímám.
Držte mě, zaskřehotala jsem. Nebo se ztratím v té nejtemnější chvíli. Neboť jsem nedostála tomu, čemu jsem dostát chtěla. Nedokázala jsem ještě nic.
Držte mě, zašeptala jsem plačtivě a ony se kolem mne semkly a řekly: “Neboj se, příští rok uspořádáme DMD, to tě zaměstná a nebudeš mít čas myslet na to, že na tebe padají depky z narozenin.”

Nejprve přichází vzrušení, když dostanete do ruky nový scénář. Seznámení s ostatními, vyměňování zkušeností. První čtené zkoušky. Zjistíš, kde přidat a kde ubrat. Postupné pronikání do postavy, čím komplikovanější, tím větší výzva pro herce to je.

Pak začíná kolotoč skutečného nacvičování. Kulisy, kostýmy, interakce s dalšími herci. Chodíš domů vyčerpaný, ale přesto šťastný. Piluješ choreografii, dikci hlasu, gesta, všechno musí dokonale sedět.

Vládne všeobecná nervozita. Přichází generálka. Poslední možnost dopilovat chybičky.
A pak samotná šou! Pochyby odpadají, odměnou je potlesk. Jednou, dvakrát, pětkrát, desetkrát... mnohokrát. A bolestné rozhodnutí, že už stačilo. Derniéra. The show must go on! A poslední zhasne.

When someone yells at you to hold them, there's a great many reasons for it. Could be that they're about to get into a kerfuffle with someone they don't really want to fight but this way they'd save face, being held back. Could be that they're about to be swept by a stream, could be they're about to keel over, drunk. Could be they just want to be held.
I want to say that never have I imagined yelling that at someone because I really want to buy another spider and I shouldn't but that would be a total lie.

Svět se v prdel obrací. Neomarxisti, ušáci a Brusel. Totální likvidace. Probuzených je málo, lidi jsou ovce. Stádo bezmozků. Třeba za covidu. Každej tečkovanej, do pěti let je po nich.
Ale zas tak málo nás neni, na Václaváku minule nejmíň milion! Voní to do tý prolhaný ČT nedají, kdepak. Policejní stát prostě.
A ten Netflix! Lidem jako nevadí, kdo tam hraje? Anglickou královnu prej černoška! A teplá k tomu!
Slušnej člověk si nevodpočne. Měl jsem rád přírodu, ale co se teď děje! Černej čáp s bílým! Dvě čápice spolu! Bordel, tohleto.
Jestli nás Rusko nezachrání, tak konec, sbohem a šáteček.

Žákovskou podepisovala třemi křížky,
myslela, že je to známka punku.
Na třídní schůzky si brala kostým Žižky,
myslela, že je to známka punku.
Dětem oblékala roztrhaný tepláky,
myslela, že je to známka punku.
Na svačinu dostávaly sladkosti a květáky,
myslela že je to známka punku.
Ale děti říkaly,
že punk je jinde.
Ale matky říkaly,
no to snad není možný!
Děti ráno budila v osm hodin,
myslela, že je to známka punku.
Na oběd je posílala do jiných rodin,
myslela, že je to známka punku.
Ale děti říkaly,
že punk je jinde.
Ale matky říkaly,
no to snad není možný!