Mikuláš Zrinský ze Serynu, který zahynul 9. září 1566 při obraně Szigetváru, si svou hrdinnou smrtí vysloužil nehynoucí slávu. Stal se chorvatským i maďarským národním hrdinou. Zvěsti o událostech v Szigetváru obletěly celou Evropu. Z původního počtu 2 300 členů posádky pevnosti přežilo padesát mužů. Turecké vítězství však bylo tvrdě zaplaceno. V bojích o Szigetvár, vedených od počátku srpna 1566, zahynulo postupně 7 000 janičářů a obléhání nepřežilo dalších 28 000 mužů. Rozhodnost a chrabrost obránců, vodní příkopy a nemožnost zaútočit na široké frontě vykonaly své. Vojáci však neumírali jen v bojích – mnozí zemřeli na úplavici, která propukla v ležení. Nejméně 3 000 mužů zemřely až po dobytí pevnosti, kdy vybuchlo skladiště prachu. Zrinský, kterému byl výsledek jeho útoku předem jasný, do něj nechal dovést dlouhou zápalnou šňůru. Zapálili ji ve chvíli útoku a skladiště prachu pak vyletělo do povětří ve chvíli, kdy hrad byl plný drancujících Turků.
Velitel Mehmed Paša ztratil nejen tisíce vojáků. V ležení se nacházel i mrtvý sultán Sülejman. Ten (již nemocný) ještě 5. září nabídl Zrinskému kapitulaci výměnou za vládu v celém Chorvatsku. Zrinský však na nabídku vůbec neodpověděl a nemocný sultán Sülejman Nádherný následujícího dne 6. září 1566 ve svém stanu po 46 letech vlády podlehl úplavici. Smrt sultána byla prostému vojsku utajena – věděli to jen jeho nejbližší pomocníci, včetně velkovezíra. Hned další den byly vedeny tři těžké utoky na pevnost, která hrdinně odolávala. Až zřícení jihozápadního nároží hradeb, doprovázené dalšími silnými útoky včetně použití řeckého ohně a dělostřeleckou palbou donutily obránce ustoupit do jádra pevnosti. Jakmile se Turkům podařilo zapálit i tuto poslední baštu, rozhodl se Mikuláš pro poslední zoufalý čin. Za jekotu tureckých trubek a silného bubnování hrabě Zrinský svou odvahou, rozhodností a hrdostí, hraničící se sebeobětováním vyvedl své muže do protiútoku, který zaplatil životem. Bylo mu 58 let...
Hořkou tečkou je skutečnost, že nejméně sedm mužů proniklo během obléhání obklíčením a dostali se až do císařova ležení s prosbou o pomoc. Císař byl tou dobou u Györu (Ráb), a součástí jeho vojska byla i česká hotovost pod vedením Viléma z Rožmberka. Bohužel, pro záchranu Szigetváru neudělal císař vůbec nic.
Tou dobou ujížděl na sever, do Čech, nenápadný kočár. Několik mužů jej střežilo jako oko v hlavě. V kočáru se vezla asi třicetiletá žena a malý dvouletý chlapec. Eva Rožmberská, hraběnka ze Serynu, se vracela zpět na rožmberská panství. Do poslední chvíle, kdy to bylo možné, dlela se svým manželem, Mikulášem Zrinským, v Szigetváru. Nakonec podlehla přemlouvání a s malým synem Janem odjela z pevnosti včas, dříve, než ji oblehla turecká záplava. Nerada opouštěla svého milovaného muže, s kterým strávila tak málo času, jen krátké dva roky... Chovala dítě na klíně a utěšovala se, že se určitě znovu setkají.
Netušila, že její manžel je již mrtvý a její syn bude jednou posledním dědicem velkého rožmberského panství. Bohužel, posledním. Petrem Vokem vymřel rožmberský rok po meči, Janem Zrinským po přeslici.