Bible

Hudba hrála, nádobí cinkalo, hovor a smích se ve vlnách nesl celým palácem až do ženského domu. Společnost tam byla podstatně klidnější.
Harémové novicky bavily ostatní tancem, eunuchové roznášeli pochoutky, šlechtičny si vyměňovaly nejnovější drby. Královna seděla na vyvýšeném pódiu a přihlížela, ponořená v myšlenkách.
Náhle se před ní zjevil posel:
"Král si žádá tvou přítomnost, má paní."
Právě v tu chvíli se ozval další výbuch hurónského smíchu z hlavní hodovní síně. Královna zkřivila rty a zavrtěla hlavou.
"Odmítám pro něj být zábavnou loutkou."
Posel zbledl, ale odešel.
O chvíli později hudba i hovor ztichly s kakofonickým zaskřípěním posledního smyčce.

Trať před nimi je dlouhá. V tomto startovním poli nejde o čas, ani umístění, jde o to dorazit do cíle. Celá skupina běžců zůstává pohromadě, různé výkonnostní úrovně i věkové kategorie se podporují, drží spolu krok. Na dohled mají překážku - vodní kanál. Vědí, že v plavecké části společně tempo neudrží - na to nejsou trénování.
Ale voda ustupuje, sotva se jí dotkne vedoucí závodník. Běží se dál.
Na dohled se však objevuje peloton vozidel. Jejich rychlost viditelně likviduje náskok běžců každou minutou. Vysušená vodní překážka jim hraje do karet. Běžci nemají šanci...
Dokud se voda znovu nezavře, právě nad celým pelotonem!

"Vyvolte si tedy dnes, za kým půjdete. Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu!"
Vůdce-dobyvatel nechal svá slova viset ve vzduchu nad táborem, ještě dlouho poté, co opustil shromáždění.
Jejich ozvěna bude v uších neposlušného národa zavěšená dlouhá desetiletí. Pokaždé znovu se v každé generaci ozve se stejnou palčivou urgentností.
Vyvolte si *dnes*. Ne zítra, ne příští týden, ne na Nový rok.
Ještě dnes.
Druhá část - vyznání - bude zdobit stěny domů, třepotat se na praporech ve větru, shlížet z cedulí a billboardů.
Rozhodnutí vystavené na odiv, stvrzené tím, že je všem na očích.
"Budeme sloužit Hospodinu, protože to je dobré."

Voda znamenala život.
Putování do Země zaslíbené vedlo od k pramení, od studně ke studni, od oázy k oáze.
- dřív, než vykročili do pouště.
"Spory o vodu a pastvu mezi pastýři jednoho z nás pošlou k hříšnému městu."
"Ta, která napojí velbloudy, bude ženou pro mého pána."
"Sám jsem pro její stádo odvalil kámen z napajedla, protože jsem se zamiloval. U posledního potoka před 'domovem' jsem pochopil, že tenhle boj nemůže být můj."
"První Massa a Meriba byla zkouškou, v níž jsem obstál. Stejně tak Mara. Druhá Meriba v poušti Šín mi přinesla smrt předtím, než národ překročí hraniční řeku."

Vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, říká apoštol Pavel.
Někdy není tak jednoduché odhalit, co vlastně je přímo před námi.
Někteří proto mají zato, že není jen jedna, ultimátní pravda.
Ale možná je to tak, že je, a skládá se ze spousty fazet, jako drahokam... a záleží jen na tom, ze které strany na ni nahlížíme.
A možná, když tu "svoji" dáme dohromady s pravdou někoho jiného, dojdeme k nějaké hlubší.
Písmo představuje Pravdu ztělesněnou, kráčející po zemi a vyzývající k následování.
Pravdu, která se nechá přibít na kříž, aby ukázala, že jsou věci, které prostě nemohou být relativní.

Jeho údělem byl život mimo civilizaci. Oddělenost pro službu.
Osamělost a askeze.
Nikoli však samota. Nechodil k lidem, ale oni si našli cestu k němu.
Krmil je slovem. Často jim v ústech hořklo, přesto se den za dnem vraceli pro přídavek.
On sám měl za potravu kobylky, bedra přepásaná velbloudí kůží místo líbivých oděvů.
Jako by na něm nezáleželo.
Někteří ho za to chválili, jiní odsuzovali.
Všechno bylo stejně marné, pokud nepřijali to, co říkal a nepohlédli na toho, na koho ukazoval.
Jeho poslední útěchou bylo vědomí, že svou práci dokončil.
Za odměnu mu bylo dáno pohlédnout do očí Spasitele.

Při psaní měl hlavu plnou obrazů. Obrazů hrůzy a krve. Obrazů lámaných pečetí a sedmihlavých draků.
Odložil pero, protože se mu třásly ruce.
Vzpomněl si na vyprávění o lvech trhajících věrné pro zábavu pohanů a o císaři, který to nařídil.
Pomodlil se a vrátil pero k papyru.
Zde je zapotřebí moudrosti. Kdo tomu rozumí...
"Já teda ne," pomyslel si a pokračoval ve psaní.
...ať spočte číslo té šelmy, neboť je to číslo člověka. To číslo je...
Kolik říkal, že to bylo? Šest set šestnáct, nebo šest set šestašedesát?
"To druhé se bude ostatním lépe pamatovat," rozhodl se a zapsal ho.

Vraceli se.
V srdcích se jim mísila naděje a pochybnosti.
Moc dobře tušili, co najdou na místě určení.
Věděli, že je čeká krev, pot a slzy.
Copak tomu tak v jejich historii nebylo vždy?
Touha po domově, po jistotě, po tom, něčeho dosáhnout a něco znamenat.
A pak?
Věž, tyčící se do nebe, která předznamenává rozkol a zmatení.
Selhání vztahů a komunikace.
Prach zmaru a destrukce, popel pokání.
A pak znovu dokola.
Zbořené hradby a zborcené klenby se rozezvučí dopady kladiv a cinkotem nářadí.
Po sedmdesáti letech se brány chrámu znovu otevřou radostným průvodům věřících.
Hospodinův lid se znovu shromáždí.

Věděla, co se o ní šuškalo.
Dělala si z toho jen málo.
Ať si šeptají, jen když se bojí.
Dokud ona drží v rukou královo... srdce... nezmůžou nic.
Její krása se střetla s jeho touhou v ten pravý okamžik, aby ji vynesla na výsluní.
Co chtít víc?
Jenže pak se objevil on - prorok pouště.
A ten nešeptal. Nebál se.
Právě naopak, kdyby mohl, byl by svůj názor a obvinění vykřišel ze střech.
Její vnady nestačily na to, se ho zbavit.
Naštěstí je tu ještě její dcera.
Zdědila po ní leccos a ještě stále svou matku poslouchala.
Král se nemohl vynadívat.