DMD č. 13. pro 13. 4. 2017. Téma: Mozkobouření

Scootaloo dorazila do klubovny na poslední chvíli, ostatní na ni už čekali. „Kde vězíš, dneska už musíme konečně přijít na to, jak získat naše znaménka!“ okřikla ji Apple Bloom.
„Mám super nápad, postavíme vzducholoď!“ vyhrkla Scootaloo.
„Co radši napéct jablečné koláče pro celou vesnici?" opáčila Babs Seed.
„Jablečný cupkaky jsou lepší!“ navrhuje Apple Bloom.
„Co raději zorganizovat módní průvod s tombolou a taneční soutěží?“ zkouší Sweetie Belle.
„Meh, to je blbost, vzducholoď bude fungovat líp!“ hádádá se Scootaloo.
„Ples!“ „Vzducholoď!“ „Ples!“ „Vzducholoď!“ „Cupkaky!“
„To už radši tu vzducholoď ...“ řekla sklesle Sweetie Belle.
„Super, už jsem včera začala, pojďte za mnou!“

"Vše, co tu bylo do této chvíle vysloveno, lze nazvat pouze falešnou a fundamentálně pomýlenou hypotézou a já se zkrátka odmítám takovými nonsensuálními výplody zabývat!"

"Strč si ty kecy kam slunce nesvítí, ty jeden intelektuále! Esi Sparta vyhraje titul, můžu se na ty tvoje teórie leda tak zvysoka...!"

"Ale vždyť je zcela zjevné a nezpochybnitelné, že aktuální forma kádru A je povšechně nesouměřitelná s jakýmkoliv historicky úspěšným sestavením prakticky od roku 1930!"

"Ale hovno, maj tam tři Afričany, ti jim to vykopou. A ty pak dostaneš deku! Na tohle tu neni nikdo zvědavej, to už bys moh rovnou fandit Slávii!"

"Kdo tohle vymyslel?" bručela dívka. "Nekromantky se neoblékají neformálně!"
"A oblékají se vůbec?" poznamenal inkvizitor.

Jeho hlas zněl o poznání tišeji a lehce přidušeně.
Mělo to samozřejmě dobrý důvod.

Mrtví ho pověsili hlavou dolů.
Po dlouhém půstu byli při chuti.
Dívka měla co dělat, aby ho neroztrhali.

Ovšem ten jeho nápad s mozkobouřením...
"Kravina. Je to prostě kravina!"
"Ale má paní..."
"Mrtví mozky jen žerou, k ničemu jinému je nepoužívají! Od toho jsem tu já!"
"A ti živí?"

Nekromantka pohlédla na písaře.

Líbal jí chodidla.
V očích měl stejnou zář, jako když před tím mluvil o bohu.

"Jiné nápady nemáš?"

Býti vždy smíchem a zhluboka dýchat
v nasládlém vzduchu krev z hroznů pak pít
tancovat nocí, a nad ránem vzdychat
nechat čas plynout, a zavinout nit...

Statečný zdá se být ten rytíř chrabrý
co zabije draka a spálí mu hrad
však největším hrdinou se srdcem z oceli
je ten, kdo kráčí a slepě má rád.

Bát se je lidštější, než lehce milovat
týrat se obavou, co bude dál.
Ztrápené pochyby nelze než darovat
na plátně života třpytí se král.

Máš opustit všechno, co znáš?
Máš opustit město, kdes žil?
Za cenu prstenů a mincí stříbrných
chceš neznámý ten hledat cíl...

Za hradbami šlehají plameny. Dál už plýtvat šípy nebudeme. Stahujeme se zpátky do ležení - snad nám bude dopřán odpočinek až do úsvitu.

Není. Vstříc nám běží posel. Přečtu si nový rozkaz a nevěřím svým očím. „Co to má znamenat?"
On ale dosud ani nevěděl, co v rozkaze stojí. Natož aby měl ponětí, jaký to má mít účel.
„Vždyť jsou úplně čerstvá! To nikoho neotráví. Kdo takovou hloupost vymyslel?"
Jenže rozkaz je rozkaz. Vytáhneme šavle a pustíme se do práce.

Stojím a sleduji plnění katapultů. Tohle že má Gondořany vyděsit?
Jejich vlastní hlavy?

V Minas Tirith je dnes blýskavice a krupobití.

Pred začiatkom písania každej eseje na angličtine nám prikážu vypísať si všetky slová, ktoré nám k danej téme napadajú – brainstorming. Nemôžem povedať, že je to jedna z mojich naozaj obľúbených častí písanie esejí, ale ževraj je to nutné.

Ja by som sa teda oveľa lepšie zaobišla bez toho, predsa nie všetko musím mať poctivo zapísané a po väčšine tie najlepšie nápady prichádzajú práve počas samotného písania.

Navyše každý brainstorming mi v hlave vytvorí akurát veľkú búrku, ktorú vôbec netuším ako zahnať, aby som mohla pokračovať.

Myslím, že nikdy nepochopím dôležitosť tejto aktivity a že už ju nikdy nebudem musieť. robiť.

„Pak jsem se rozloučila s babičkou a otevřela vrata,“ vypráví Jitka.
Pavel se dívá, jak jí ve vlasech slunce dělá medově rezavozlaté odlesky.
„Otočila jsem klíčkem v zapalování,“ pokračuje Jitka.
Pavel se jí dívá do očí a trochu se mu točí hlava.
„Škodovečka zaškytala.“
„Senzační úsměv,“ usoudí Pavel.
„Nechala jsem světla svítit přes noc.“

Autobusová zastávka je hned u rybníčka. Pavel vezme Jitku za ruku. Jitka v duchu zmatkuje: „Všichni nás spolu uvidí!“ Ale nakonec nechá ruku v jeho dlani. Ta dlaň hřeje. Bude brzy večer. Po dešti kape z rozkvetlých lipových větví. Jestlipak je ta voda sladká po medu?

„Néé, néé, néé! Přece to mělo vyjít. Věnoval jsem pozornost každému detailu plánu,“ zuřil Krang a pobíhal zběsile kolem řídicího panelu. „Technodrom se měl vrátit do dimenze X, ne se přesunout na nějakou zapomenutou planetu X! A kapitán Proton? K smíchu!“
Beebop šeptl svému parťákovi: „Neříkal jsi náhodou, že chceš navoskovat roh?“
„Máš pravdu, radši se zdejchnem, než se šéf vybouří,“ couval Rocksteady nenápadně ke dveřím.
Trhač se pohodlně usadil a hodil nohy na řídicí panel. Jen ať si tu polízanici Krang vyžere sám. Stejně je tak naštvaný určitě jenom proto, že nevypadá v černobílé zdaleka tak dobře jako on.

Skupina dělníků postávala kolem neuronu a znuděně se opírala o kovové tyče. Z plechové buňky opodál vyšel předák a začal je burcovat.
„Jdeme do práce, přenos tu máme co nevidět.“
Po vlákně se se do neuronu přihnal výboj.
„Přenos 130455897. Připravit, pozor, teď!“
Na povel dělníci zabodli tyče do měkké tkáně neuronu a výboj vyrazil dál.
„Další přenos za patnáct milisekund, dejte si oraz.“
Náhle uslyšeli vzdálené hřmění.
„Bouřka?“ zeptal se jeden dělník
Náhle se přihnal výboj takové síly, že je všechny odhodil dozadu.
„Co to sakra bylo?“
***
Elektrikář Josef Koblížek se mezitím svíjel na zemi po zásahu elektrickým proudem.

Calder s úšklebkem těkal pohledem mezi dráčetem a poručíkem, který byl vybrán k jeho zkrocení. To mu vydrželo přesně do chvíle, kdy dráček upřel žlutá kukadla na jeho osobu a poručíka ignoroval.
"Pojmenuj mě."
"Cože?"
Cože? Calderův mozek vypověděl službu.
"Dej mi jméno."
Ani omylem. Calderovy myšlenky uvázly na bodě mrazu. Zrovna teď, když je potřeboval nejvíc!
"Jméno. Hned." Dráček netrpělivě švihl ocasem.
"Ó ne."
"Ó ano." Přivřené žluté oči napovídaly, že odpor je zbytečný.
Jen počkej, ty prevíte. Calderovy myšlenky se konečně rozběhly - doslova jako zběsilé. Když dospěly k uspokojivému cíli, ranhojič se pomstychtivě usmál.
"A co takhle Ascobolus?"

Od začátku prší drobně, ale vytrvale. Jemné mrholení, které se vsákne do hlíny a poskytne vláhu rostlinám, ale na rozhlodání kamene by potřebovalo nejméně tisíc let. Mraky se snaží, jsou užitečné a nic víc si nepřejí.
Pak se začnou dít věci.
Obloha potemní, mračno houstne a začíná v něm praskat. Vítr zesílí. Kapky se mění v provazce vody. Každý blesk je jako náhlé osvícení a hrom tě strhne zpět do propasti ubohého lidského bytí.
Jak prudce bouře začala, tak i odchází. Déšť se zmírňuje, až utichá docela, jen z okapů spadne pár kapek a v kalužích se odráží čistá obloha.

Sundali mi mokrou plenu a zase jsem s holým zadkem na zemi.
Nohy, strop, stůl zespoda, spadlá ponožka, šňůra od lampy, rozšláplej lupínek.
Tohle má být podnětné prostředí pro můj duševní rozvoj?!
Asi si myslí, že na to stačí ta jedna kapka vitamínu D, co dostávám před spaním.
Tak to teda nestačí.

Jak to dítě rozumně kouká?! Pojďte se podívat, jak se rozhlíží! To je hotovej mudrc!... Jejkuli majkuli, ty ses nám ale rozeřvinkala! Ty máš hlad!

Mám čistou plenu a jdu se krmit? Co mluvení a věnování?! No dobře, cukr mozek potřebuje.
Jeden s nima prostě musí mít trpělivost.

„Myslím, že ti zase odešly tlumiče, Tess,“ procedila Yanna mezi zuby. Jinak to nešlo, pokud si nechtěla ukousnout jazyk.
„Cože? Neslyším tě, jak odešly tlumiče, je tu děsnej rachot,“ hulákala Tess. Ta na ukousnutý jazyk nevěřila.
„Měla bys to rychle opravit...“
„Dyk jo!“
„Tohle třesení nám nedělá dobře.“
„Dyk vím!“
„Našemu nákladu taky ne,“ přidala se Lea.
„Dyk se snažím... cože? Jakýmu nákladu? My máme nějaký náklad?“
„Jsme na misi, Tess. A součástí mise je transport...“
„Ty zkumavky? To je náklad? Vyléčej nějakou strašnou nemoc?“
„Ne. V těch zkumavkách jsou esence mozků učenců dávné civilizace.“
Ticho.
„Lidi, vy jste divný.“

Řada studentů vstřebávala atmosféru učebny.
„Skutečné věštění se nemůžete naučit! Můžete ale probudit své vnitřní oko!“
Na profesorku Trelawneyovou zírali podobně jako na podivně zbarvenou plíseň mezi kachličkami v koupelně.
„Když věštíte, musíte...“ Pohled jí zeskelnatěl. Další okamžiky vzbudily zájem nejen ředitele Brumbála na inspekci.
„Temnota a tichá válka padne na celou zemi. Stovky budou umírat, tisíce trpět. Pak přijde dítě, které se zrodilo z druhé lásky. To se postaví temnému pánu, jenž vinou matky milovat nedokáže. Ani jeden nemůže žít, jestliže druhý zůstává naživu. Až bude nejvyšší věž v plamenech, rozhodne se!“
Rozkašlala se. „Co jsem říkala? Jistě, mozkobouření!“

Mozkobouření?! Co to sakra…?! Jako mozek a bouření? Jako bouřka? Fuj, představa růžového mozku, který vlastně ani není růžový…a do toho bouřka…Nebo třeba že je mozek jako střeva a dá se rozmotat a že prší ty rozmotané mozkové zámotky…pěkně nechutný. Nebo třeba jako že se bouří mozky…jako Vzpoura mozků nebo jak to bylo… Chtěla bych, aby už byla zase nějaká bouřka. Ty šlehající blesky…Nejlepší bouřky jsou stejně na Djerbě…krásně se tam ohýbají palmy a nad mořem je vidět spooousta blesků.

Počkat, já na tohle téma budu muset napsat drabble? No sakra...tak uvidím, co vymyslím. A to měly být prázdniny...