DMD Bonus č. 1 pro 3. 4. 2016.

Z té bitvy utíkal ne jako, ale doopravdy o život.
Následník největšího krále v dějinách Izraele.
Hrdý ochránce rodu, mstitel sestřiny cti.
Mlčky tolerovaný bratrovrah.
Uznávaný soudce a snad i milovaný nový vůdce lidu.
Jenže vojevůdce, stále loajální stárnoucímu a slábnoucímu králi to tak nemínil nechat.
Mohlo to všechno být jinak, kdyby se do cesty nepostavil ten strom.
Poslední z řady stromů na které náhodná rozhodnutí pověsila osud království vyvoleného národa.
Vlasy vpletené do větví strhávají válečníka ze sedla.
Než se stihne vyprostit, nepřítel jej dostihne.
Meč, který ukončí život prvorozeného prince definitivně zlomí královo srdce i jeho vůli žít.

Zhluboka se nadechl.
Pomalu, pomaličku nasával okolní pachy. Tlející listí, vlhký mech, kvetoucí borůvčí... Ale to, co ho teď zajímalo, byl nenápadný, pižmový pach daňka, kterému byl již několik hodin na stopě.
Zavřel oči a zaposlouchal se.
Zapátral očima ve stínu stromů.
Dotkl se hlíny a poté špičky jazyka svými prsty.
Vyrazil, aniž by pod jeho kroky křupaly větvičky.

Běžel. Když lovil, nic jiného neexistovalo.
Až doteď.
Bylo to jako by někdo na zlomek vteřiny změnil běh času.
Země pod jeho nohama se zakymácela. Měl pocit, jako by proběhl jiskřící pavučinou, která se táhla na míle daleko.
Kdopak tady čaruje?

Byla to náhoda, že Baz zaparkoval zrovna u tohohle lesa? Nicodemus nám vůbec nepomohl. Asi se to dalo očekávat. Ale nikdy jsem Baze neviděl tolik zranitelného.
Byla to náhoda, když se celý les ponořil do plamenů? Nebo to snad Baz plánoval už po cestě sem? Vyčarovat oheň a nechat své tělo zaživa shořet v tom pekle?
Byla to náhoda, že jsem ho políbil? Nikdy předtím mě to nenapadlo. Jen jsem chtěl aby zmlknul. A aby odsud utekl se mnou.
Byla to náhoda, že si všechno rozmyslel? A ten požár jsme uhasili společně?
Je to náhoda, že se pořád ještě líbáme?

Tak já vám něco řeknu. Jestli si myslíte, že vystačíte s jedinou, jste přinejmenším naivní. Ani se dvěma. Dokonce i TŘI jsou někdy málo!
Nevěříte?
Truhlík, zřícený z okna přímo na hlavu soudního vykonavatele, za něhož čirou NÁHODOU nenajdou na úřadě náhradu přesně těch pět týdnů, které potřebujete k vyrovnání pohledávky. Zámek, zaseknutý vteřinu před tím, než ho opilý násilník zkusí odemknout. Pach plynu, zaregistrovaný, než odejdete do práce. Kámen, odvalený ze skalního hrobu, v němž trčíte naštvaní a zatraceně živí.
Jedna? Ts! Někdy potřebujete celý LES náhod, abyste někomu zachránili zadek!
Nudíte se v práci? Zkuste dělat strážnýho anděla.

Když jsem srovnal celou civilizaci do latí, začal jsem se nudit. Singaia s dcerou se měly k světu, a protože byl svět velký a přes obrovskou radiaci neobyvatelný, rozhodl jsem se ho propátrat. Takže teď běžím v atombordelu po něčem co dřív bylo pole, častými záplavami propracované z levelu bahno do módu bažina a za mnou se klátí tucet mrtváků.
V Glocku mám dva náboje a boty se mi mlaskavě odlepují z bahna. Ruka na rameni, otočka, výstřel, o mrtváka méně.
Poslední náboj a zbývá sto metrů k dostřelu Vulkánu. No nejsme s Tím druhým na tohle už dost staří?

Z rozbitých věcí jsme stvořeni,
k primitivním věcem zvoleni,
ve městě andělů s ďáblem sezdáni,
zubem času na tváři popsáni,
ve velkém světě nadobro ztraceni,
vším reálným doslova zmateni,
oparem alkoholu něžně objati,
hříšnými světci z nenávisti počati.

Dočista zlomení již od narození,
vidíme cestu tam, kde není,
bloumáme světem, hledáme útěchu
s lahví vodky, zbraní a bez dechu,
na hraně střechy nohama houpeme,
koktejl z kyselin slavnostně pijeme,
na život připíjíme tělům v márnici,
křtíme je zrcadel střepy tisíci.

Víme, že nevíme nic,
ale nechceme znát víc,
vše zvrácené se v nás sváří,
nejsme na smrt už moc staří?

Ruku v ruce, jazyky v ústech, sliny se mísí se slinami. Dech se zrychluje, takhle to má být. "Nikdy na dnešek nezapomenu," myslí si třináctiletá dívka.

Ráno ji přepadly obavy. Bude ještě nějaký den tak nádherný, jako byl včerejšek? Vrátí se touha ve své ničivosti, že nebude prakticky moci dýchat?

Podívá se na spícího Karla. "S ním už ne, svět je příliš velký na stání na jednom místě." Měla ho ráda, ale je čas odejít.

Zabouchává dveře od bytu, kde na povlečení ještě zasychá rudá skvrnka.

Když se pětatřicátník Karel probudil, došlo mu, že by měl začít hledat pořádnou holku.

Na další planetě bydlil amatérský pisálek.
Když k němu malý princ přišel blíže, zrovna rozvěšoval cedulky s nápisem NÁHODA na stromy kolem.
"Co to děláš?" podivil se malý princ.
"Les náhod," prohlásil pyšně pisálek.
"A nač chceš mít les náhod?" zeptal se malý princ.
"Abych o něm mohl psát!" řekl pisálek a dále se věnoval cedulkám.
"Ale proč chceš o něm psát?" vyzvídal malý princ.
"Protože za to dostanu bod!" odvětil netrpělivě pisálek.
"A k čemu je ti ten bod?" vyptával se malý princ.
"Mám z něj radost," odpověděl pisálek.
Dospělí jsou rozhodně zvláštní, pokýval hlavou malý princ a odešel.

Stáří přináší starosti - narůstající lineárně. A praví se, že člověk je tak starý jak se cítí. Jsem tedy Daisuke - čekám, ležím, koukám co dál připlave seshora po proudu řeky historie. Ptám se, sorekara, ptám se, co potom? Letargicky trpím každou sekundu blouzněn představami o vlastním romantickém existencialismu. Jinými slovy nudím se a rostou mi přitom vousy. Náhle se zvedne přílivová vlna slunce a smete mě z tramvaje přímo na rozžhavený asfalt. Nevím, jestli konečně zešílím, usínám nebo už neuvidím Mičijo, neucítím vůni květin. Končí nezaměstnaná flákota - ostatně, jsem moc starý na to abych byl náhle chudákem. Bolí mě hlava. Au.

Konečně. Tady se konečně posadí. Stará Máří usedá na vyvrácený kmen a odkládá košík, ve kterém dnes nemá byliny, pro které se vypravila do lesa. Svraskalé ruce složí do klína a začíná se tiše modlit.
„Pane Ježíši, děkuji ti, že jsi mne dnes opět vedl. Přišla jsem v poslední chvíli. Mandalena byla už vyčerpaná, sama by stěží porodila. Ten valibuk jí dal pořádně zabrat…“
Máří vzpomíná. Právě tady před dvanácti lety… Tehdy taky mířila jinam a Bůh ji zavedl sem. A ve stejném košíku, jaký má s sebou, našla novorozence. Usmívá se. S Vítkem přišlo do hradu zase trochu radosti.

Chvíli jsem nad Luciusovými slovy přemýšlela. Došlo mi ale, že moje první identita DMD nevzdá. Přece se nenechám zahanbit...

"Víš, když jsme byli u toho slušného vychování," ušklíbla jsem se, "není právě zdvořilé připomínat věk dámy."
"Pochopitelně," přikývl a nějak tím jedním slovem dokázal vyjádřit, že mě za dámu rozhodně nepovažuje.
"Proč jsi tak podrážděný, příteli?" vstoupil na scénu Severus. "Náhodou vloni to bylo zajímavé."
"Pro tebe možná," zavrčel Lucius. "Já se těmi náhodami, které se mi děly, moc nebavil."
"Dobře, slibuju, že tentokrát připravím mnohem lepší náhody," lichotím.
"Spoustu příjemných náhod?" ubezpečuje se podezíravě.
"Celý les super náhod," přikývnu.

Seděli ve studiu a psali do noci. Kolem nich se válely papíry textů. Paul už ale usínal.
„Nenecháme to už být?” zeptal se.
„Ne. Chce to ještě jednu. Mám to v mysli.”
Paul unaveně vzdychl a lehl si do papírů. John si dál psal a zkoušel různé melodie na kytaru. Ani ho k tomu vymýšlení nepotřeboval.
„Popsali jsme hotový les,” zamumlal Paul. „Tak vyber něco z toho. Jde jen o náhodu, která bude další hit. Tohle je les náhod. Podpálit jeho dřevo a ohřejí se až v Norsku.”
„Norsko? Dřevo?” podivil se John a napsal si na papír Norwegian Wood.