Střípky her

Obrázek uživatele Jeřabina

Nacházet cesty

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Děkuju všem, kdo se mnou letos šli Sibiří a kachničkovali a komentíkovali. Vybrat Alžbětin výběr je těžké, protože nevím, jak to udělat. Nejtěžší drabble pro mě jistě byl muzikál - to jsem si myslela, že nenapíšu, a pak napsala něco tak těžkého, že pořád nevím, jak se to stalo (jedná se o Zardousit ptáčka). Nejreprezentativnější by byly nějaké ty věci, co mají všechno - hubatou Natašu, jízlivého Webera, nefungující vztah s Josefem, protože ti všichni byli pro Alžbětu důležití.
Ale věřte nevěřte, já mám ráda Vladimira a Alžbětu. :) Líbí se mi a pro mě tenhle příběh byl nejvíc o nich. Oba jsou trochu pitomci, ale k sobě se hodí, a jejich nacházení se mi přišlo jako skutečná a pravá láska. Sibiřský příběh je pro Alžbětu o cestě k sobě samé a ke štěstí, takže nakonec vybírám drabblík, který jsem psala za dobrodružných okolností cestou ze swingového workshopu, málem neodevzdala, a ve kterém Alžběta začne nacházet novou cestu.
Pokud jste dočetli až sem, pusťte si píseň ČSL Legií, Ach synku synku (ano, zpívají to australské děti): https://www.youtube.com/watch?v=fm9O6blvsPM

Drabble: 

Noc probděla odříkávajíc: Omluvím se a přestanu. Josef mě potřebuje.
Golovin stál před monastyrem. „Odpusťte,“ začala zdvořile. Jenže on ji chytil za límec a odtáhl stranou.
„Proč jste utekla?“ zeptal se naléhavě.
Alžběta... mlčela. Co mám říct? Že po pěti letech bez muže se mi při jeho polibku podlomila kolena?
„Co ode mě chcete?“ zkusila zoufale.
Překvapení. „Nic... jen... Alžběto, já vás mám rád.“
Josef... „Já vás také, Vladimire... ale nemůžu...“
Přerušil ji: „To stačí. Jestli mi není souzeno víc než vzpomínka na včerejšek, budiž. Stejně jsem šťastný.“
Alžběta byla náhle také šťastná. Než odešel, políbila ho, lehce, ale sama.

Obrázek uživatele Jeřabina

Až do smrti

Fandom: 
Úvodní poznámka: 
Drabble: 

Doktorka Golovinová zapalovala svíčky. Začali ve dvaadvacátém - Nataša napsala: „Ještě uvidí raskazačenie! Do gulagu mě živou nedostanou.“ Psaní leželo před svící. V sedmatřicátém přibyla závěť doktora Webera – Mnichov bohudíky nezažil.
Věděli, že Hitler nezastaví. Ale Alžběta emigrovat nechtěla - a Vladimir také ne.
Následoval rok odboje a stahujících se sítí. Vladimir odešel ráno, pistoli v kabátě, jiskrn‎ý pohled. „Možná se nevrátím. Svoloč živou nedostanou, Bětuško.“ Pak ji políbil – horce, mladě... naposledy.
Třetí svíčka. Bez psaní. Nevrátil se.
Napsala dopisy – Lojze, Věrce. Sestry, nesmutněte. Žila jsem dobře.
Usedla s posledním koňakem. U vrátek zastavili muži v kabátech.
Alžběta s úsměvem spolkla jed.

Závěrečná poznámka: 

Konec.
Je prosinec 1939. Alžbětě je 50. (Golovinovi 53)

P.S.: Úplně klidně se rozhodněte, že váš konec Alžbětina příběhu je v roce 1935. Omlouvám se, že neměla ten definitivní hepáč - ale ona nebyla člověk, který by odešel z těžce vybojovaného Československa, a ani člověk, který by přežil léta útlaku. Vlastně jsem za ni ale ráda - umřela šťastně, v boji proti nepříteli (vlastně). Kdyby se dožila konce války, viděli by s Vladimirem, jak se Československu stává něco podobného jako Rusku - a to by jim zlomilo srdce.

Pro informaci: Atamanka Nataška zemřela s šavlí v ruce a na koni v boji proti bolševikovi na konci občanské války, kdy se rudí rozhodli spáchat proti kozákům genocidu - tzv. rozkozáčení.
Josef před válkou už nebyl v Čechách, jako inženýr měl práci v Americe a tam taky zůstal. Znovu se oženil, měl dceru a byl dobrý otec. S Alžbětou se už nikdy neviděli.

Díky všem, co mě četli a komentovali. Většina příběhu je jenom mnou popsaný děj skvělé hry, kterou napsali lepší autoři než já, ale jsem ráda, že moje psychohygiena se někomu líbila.

A na konec pro sibiřský příběh od Skácela
Vždycky, když padne první sníh,
mráz zamkne tůně na tři zámky,
zahodí klíče do studánky
sekerou třikrát rubané.

Bývá mi smutno jako nikdy.
jako by vítr z duše svál
poslední lístek prudce bílý
a všechno čisté polím dal.

A zaplakal bych plný studu.
Čistota jasná na polích.
To tiché nebe... jednou budu...
Umřeme všichni pro ten sníh.

Obrázek uživatele Jeřabina

Šťastné konce

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Navazuje na Pro nové trosečníky nové ostrovy.

Asi 15+ nebo tak něco.

Pusťte si k tomu tohle: https://www.youtube.com/watch?v=Du5GIYJnSmU (a jestli neznáte a líbí se vám Skácel, pusťte si pak všechny ostatní v tomhle albu. A dívejte se na klipy.)

Drabble: 

Alžběta tiše vstala. Venku zářila květnová Praha.
Týden trávila doktořinou – doktor Weber, skoro osmdesátiletý, jí praxi předal. Soboty vedla dívčí zdravotnický kurz. Ale neděle patřily jí a Vladimirovi.
Zůstali dva. Doktor Weber konstatoval: „Ten šok, potom toxiny... neodvratitelná infertilita.“ Pak se opili koňakem.
Občas pořád přicházely noční děsy – ale Vladimir ji tišil a líbal, dokud neodumřely.
Přišla s kafem. „Vstávej, důstojníku,“ zalaškovala.
„Nestraš, je neděle,“ zamumlal.
Vymrzlým chodidlem mu pohladila rameno.
„Proboha ženská, máš nohy jak rampouchy!“ zařval a stáhl ji do postele. Vypískla.
Políbil jí čelo. „Před desátou nevylezu. Ale spát nemusíme.“ A políbil ji pořádně.
A žili. Šťastně.

Závěrečná poznámka: 

Je květen 1935. Alžbětě je šestačtyřicet (v době hlavního příběhu jí bylo devětadvacet - starší, než by člověk možná čekal).
(a tohle není poslední - ale můžete se rozhodnout brát tohle jako konec)

Skácel a spokojenost

Hledal jsem hezké slovo pro tebe
a měl jsem na jazyku temnou višni.
I chřástal se mi líbil,
také tráva.

Dokonce autogén.

A náhodou jsem našel nejhezčí,
dívej se, venku poprchává.

Není to zlatý červencový liják,
co je jak mečem podepřená brána.
Můžeme vejít. Hlava nesejde.
Venku jen trochu, drobně poprchává.

Obrázek uživatele Jeřabina

Pro nové trosečníky nové ostrovy

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Navazuje na Zardousit ptáčka. Nové naděje.

Drabble: 

Co jsme čekali? přemýšlela. Po všech záchranách ještě další? Po dvanácté hodině třináctou?
Do Čech přijeli na jaře. Alžběta ošetřovala Vladimira – koleno stále neohýbal. Jenže peníze docházely... a sny zabili ti tři.
Zvonek ji vyděsil – jako všechno poslední dobou.
Zvonil doktor Weber, nezměněný. Alžběta zestárla – spánek vracel „Bělogvardějská kurvo“. Probouzela se vlastním křikem.
„Vy vypadáte, Kučerová,“ utrousil.
„Golovinová,“ odvětila prázdně.
„Dejte se dohromady, vyděsíte mi pacienty.“
„Pacienty?“
„Mám soukromou praxi. Potřebuju asistentku. Přihlášená na medicínu jste?“
Zavrtěla hlavou.
„Nečekejte. Nevypadnete před třeťákem, ale nemusíte pak být přestárlá.“ Smekl. „V pondělí, Alžběto.“
Přikulhal Vladimir: „Kdo to byl?“
Bětka se usmála. „Anděl.“

Závěrečná poznámka: 

Skácel z titulku:

To k vlastní touze svému zranění
naruby obracíme noc
pod hvězdným nebem vysvlékáme tmu

A kdyby se i potopila pevnina
naděje naší
a všechno odešlo a trochu také vy
zoufejme jenom málo

Za námi z moře času vynoří se
pro nové trosečníky nové ostrovy

Obrázek uživatele Jeřabina

Zardousit ptáčka

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Navazuje na Smířlivé smuténky.

Varování: 18+, trigger warning na sexuální násilí a obecně deprese a ošklivárny. Původně jsem tuhle scénu nechtěla popisovat, jen na ni odkázat... ale nevím. Nějak jsem dneska měla pocit, že musím a měla bych. Pokud je to moc, tak se omlouvám.

Drabble: 

(Podzim 1920, sto verst před Vladivostokem. Tábor malé jednotky – vojáci odešli pro zásoby.)
Alžběta: (zatápí, prozpěvuje si) Ach synku synku, doma-li jsi.
(Připlíží se tři bolševici.)
První: Podívejte, hoši, nechali tábor nehlídaný.
Druhý: (vzrušeně) Váňo, ženská! A pěkná.
Alžběta: Ach synku synku, doma-li jsi...
Váňa: Voloďo, to je sestřička...
Voloďa: To komunistu nezajímá! Aljošo, chyť ji.
Alžběta: Tatíček se ptá, oral-li jsi...
Váňa: Počkej, to není pravda...
Aljoša: Chlapečku, pravda je hezká věc, ale ve válce na hovno. Skoro jako ženská. (vyskakuje z úkrytu)
Alžběta: Kdo jste? Pusťte mě! (snaží se vyvléct Aljošovi)
Voloďa: Nemel se, třeba se ti to bude líbit.
Alžběta: (vytahuje skalpel, bodne Voloďu) Pusť, prasáku!
Voloďa: (s nápřahem Alžbětu udeří) Bělogvardějská kurvo! Aljošo, podrž mi ji! Rozřízni jí šaty!
----
(Jednotka v lese uslyší křik.)
Vladimir: Proboha, Alžběta!
(Rozebíhají se do tábora – akorát vidí, jak si Voloďa zapíná kalhoty.)
(Nataša tahá šavli, vrhá se na Voloďu)
Vladimir: (rozebíhá se k Alžbětě, zakrývá ji kabátem) Bětko! Ne!
(Výstřel! Vladimir padá, drží si koleno. Aljoša utíká do lesa.)
---
(Večer, sedí kolem ohně. Vladimir obvázaný, Alžběta hledí do země.)
Nataša: (přichází, nese plecháček) Bětko, tuto vypij. Vratič... abys...
(Alžběta pije. Potom hořce zabrouká): Ach synku... synku... (láme se jí hlas)

Závěrečná poznámka: 

Jsme celkem daleko od posledního drabble - je konec června 1920, cesta konečně už zpátky domů. Že Alžbětu nechali na tu chvíli samotnou si budou nadosmrt vyčítat. (jsme taky už za dějem hry - tohle je můj osobní epilog pro Alžbětu)

Je možné, že to není muzikál. Ty verše jsem nenapsala já. Ale zpěv to obsahuje. A komické mi to nějak nevyšlo.

Skácel pro zlé časy:
Kyvadla zavěšená mimo vítr.
Píšťaly bez dechu.
A trávy stranou času.

Stmívání vyhloubená v kameni.
Nikdo ti v dlani vodu nepodá.
Zčernala po zvonech a nesmíš.

Obrázek uživatele Jeřabina

Smířlivé smuténky

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Navazuje na Kdo nesmí být hrdina

Soundtrack je tohle. Představuje si zasněženou sibiřskou noc: https://www.youtube.com/watch?v=OZ8UraZS5mE

Drabble: 

K vlaku běželi střelbou. Josef doběhl mezi posledními.
„Olga... nedojde,“ prohlásil neadresně.
„To mě mrzí,“ řekla Bětka upřímně.
Neodpověděl. Jenom ostře oslovil Vladimira: „To chcete žít v hříchu? Pořád je to moje žena!“
Pokračoval: „Tuhle svobodník Doubrava je kněz. Doubrava, já Alžbětu zapuzuju. Je špatná manželka, nedala mi děti.“
Alžběta se slzami přitakala. „Děkuju, Josefe.“
Kývl. „Golovin je dobrý chlap. Buď šťastná.“
„Co ty?“ zeptala se.
„Coby. Dojedeme za žní. Inženýra užijou.“

Nastoupil. A zůstali sami – Svoloč, Alžběta a hvězdná sibiřská pláň.
„Jsem svobodná,“ zašeptala roztřeseně.
Nataša zavýskla: „Ej, ne dlouho! Chlapi jsou psi, Bětko, ale velitel je věrný pes!“

Závěrečná poznámka: 

(nebojte, nesnesou se na ně ty hordy rudých, legie za sebou odpálily most přes řeku)

Josef není zlej!

Obrázek uživatele Jeřabina

Kdo nesmí být hrdina

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Navazuje na Záchrany.

Ještě jsme neskončili, madam!

Téma: Na stopě. (snad se to v tom dá najít)

Drabble: 

Když zastavili, Alžběta kontrolovala Vladimira. Jeho ztrhaný obličej ji vyděsil. „Bolí to moc?“
„Co? Ne... Alžběto... odpusť mi, já tě zklamal,“ vydechl přerývaně. „Sliboval jsem... že půjdu, kam si řekneš. Jenomže... já nemůžu.“
"Nebo nechceš," zašeptala černě.
"Chci!" skoro vykřikl. "Jenže musím do Irkutsku, za Kolčakem... Hrdinní legionáři si nechtějí vodit do vlasti ruské důstojníky,“ dodal hořce.
Bětka se zamyslela: „Tohle není poslední vlak do Vladivostoku...“
S nadějí vzhlédl: „Ty bys na mě počkala?“
„Já nikde nebudu nečinně čekat,“ odvětila tvrdě. Golovin posmutněl.
„Půjdu s tebou. Proto jsem tady... abych šla krok za svým mužem a chytila ho, kdyby padl.“

Obrázek uživatele Jeřabina

Záchrany

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Začínám mít pocit, že výhrou bude ne to, že to dopíšu, ale že mě potom nikdo nepojede zmlátit ;)

Navazuje na K uzbývání.

Drabble: 

Golovin krvácel do mechu. Průstřel břicha, orgány dobrý.
„Alžběto,“ zašeptal bolestně. „Obejmi mě, naposledy...“
Nesmím být zbytečná.
Alžběta zaklekla. „Já bych tě radši zašila.“

Dooperovala za soumraku. Seděla, ruce sevřené. Měla jsem ho radši obejmout?
Tlačil je čas. Četa pověřená taháním nosítek u Golovina zastavila. „Svoloč rusácká může po sv‎‎ých,“ uplivli si.
„Počkejte do rána,“ zaprosila.
„Ráno bude vlak v prachu, tady budou rudí,“ poznamenal Josef.
Bezmocně objala Vladimira. "Já ho neopustím, Josefe!"
Zvláštní pohled. Pak tvrdě rozkázal: „Bratře četaři, nosítka ponesete! Bez keců!“ a odešel.
Vladimir otevřel oči: „Bětuško... tak já neumřu, abys nesmutnila...“ zamumlal nepřítomně.
Alžběta se rozplakala.

Závěrečná poznámka: 

Vždyť víte, že jsem měkota.

Obrázek uživatele Jeřabina

K uzbývání

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Navazuje přímo na Novými směry.

Pusťte si k tomu třeba mou oblíbenou verzi téhle písně: https://www.youtube.com/watch?v=_ACM-4mbpuQ

Drabble: 

Ani štěstí z Vladimirova „Půjdu za tebou, kam budeš chtít“ neulehčilo ten smutek. „Josefe,“ řekla tiše.
Otočil se. „Co je?“
„Nezlob se... chtěla jsem to spravit, moc... válka nás změnila...“ zadrhávala se.
„Co to plácáš?“
„Já... chci se rozejít.“
Zbrunátněl. „Na to zapomeň!“ zařval.
„Já se neptala na svolení.“
„Nenechám tě!“
„Profesor Masaryk před válkou psal o rovnoprávnosti. Nezabráníš mi,“ řekla tvrději.
„Tak tys přešla Sibiř, aby ses se mnou rozvedla! Ty ses zbláznila!“ Začali přitahovat pozornost.
Náhle je přehlušil jiný křik. Nejprve „Poplach!“ a střelba. Potom známé „Sestru!“. A Nataša, ruce od krve. „Bětko!“ zavolala zoufale. „Bětko, honem, velitel!“

Závěrečná poznámka: 

Ježiši marja, šest drabblí do konce. To bude zlý.

Obrázek uživatele Jeřabina

Novými směry

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Včera jsem úplně trapně odpadla, takže stopy budu doplňovat v neděli.

Navazuje na Vzpomínky

Drabble: 

Josef Alžbětu neustále sledoval - dostaveníčko s Golovinem nakonec zařizovala Nataša.
„Bětko, počká u teho bazmeku kovového, sežraného rzí,“ zašeptala spiklenecky.
Cestou za zrezlý přístěnek Bětce bylo úzko. Třeba mě nechce...
Začala oklikou: „Vladimire... chci v Praze na medicínu.“
Překvapení nedal najevo: „To jsem rád. Máte talent.“
„Josef nesouhlasí. Abych nezanedbávala rodinu...“
Vladimir zrozpačitěl. „Alžběto... já vás chci vidět šťastnou... ale vašeho manžela nenapravím.“
"Šťastná s Josefem jsem byla, dávno. Teď... rozhodla jsem se aspoň nebýt dál nešťastná."
Pookřál. „A nemohla byste... bys... být šťastná... se mnou?“
„Ty mě chceš?“ zajíkla se.
„Chci? Já tě miluju, Bětko,“ objal ji se smíchem.

Závěrečná poznámka: 

Skácel pro Bětku a Josefa (ano, právě teď a právě u tohohle):

Přes všechnu vděčnost odmítáme tiše
Za sebe přece a docela už sami
To co nám dávno právem nepatří
Už ne Přes všechnu krásnou vděčnost.

A beze strachu který tolik svíral
Řekneme náhle NE tak jednoduché slovo
A navždy vrácené jak ptáci bez hnízda
Pro krásnou vděčnost se tam nevrátíme

Obrázek uživatele Jeřabina

Vzpomínky

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

A uděláme veliký skok s trochou retrospektivy.

Navazuje trochu oklikou na Poslední kapky

Drabble: 

Ani v demokratickém Československu není pro ženy stát se doktorkami snadné. Ovšem za války bylo hůř.
Na univerzitu jsem poprvé pomyslela za sibiřské anabáze, po veliké operaci. Jenže optat se šlo jedině plukového doktora, co odjakživa hlásal, že ženská nemá v medicíně místo. Nebožtík doktor Weber mi na to povídá: „Poslyšte, Kučerová, znáte hinduismus? Ne? Nevadí. Podle hinduismu byste mohla být reinkarnovanej mužskej. Totiž s tím jak operujete myslím, že máte chlapskej mozek. Nebo možná to máte jako albinismus... genetickou mutaci.“
Potom pokračoval:
„Jen se přihlašte. Nezaručuju, že vás nevyhodí, ale určitě ne před třeťákem.“
Reinkarnovaná mutace nebo ne, nevyhodili.

Závěrečná poznámka: 

Teď se píše třeba rok 1935.

Obrázek uživatele Jeřabina

Poslední kapky

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Navazuje přímo na Posouvání.

Drabble: 

Alžběta pochodujíc žvýkala chleba. Operovali přes oběd a jídlo sestrám, pochopitelně, Olga neschovala. Věrce a Lojzičce donesli jejich milí. Ji Josef odměnil napruženým: „Pořád někde trajdáš! Musel jsem si sám mýt ešus. Kdyby ses místo hraní na doktorku radši snažila být lepší manželka.“

Jsem špatná manželka, uvědomovala si překvapeně.
Jenže odvedla bezchybnou operaci a Nataša začala furiantsky prozpěvovat. Vladimir se přidal, uhrančivým hlasem. Alžběta nedokázala být smutná.
„Paní Alžběto, prý jste nejlepší operatérka na Sibiři!“ zahalekal vesele Golovin.
Bětka se usmála. Měla jasno.
„Vladimire... já už nechci být nešťastná,“ řekla tiše.
Zvážněl. „Paní Alžběto, tady nemůžeme.. najděte mě, až zastavíme."

Závěrečná poznámka: 
Obrázek uživatele Jeřabina

Posouvání

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Inu, co vám budu říkat. O téma jsem se tak jako jemně šolíchnula. Za připomenutí existence jégrovek děkuji Aries.

Navazuje na Vyšší princip.

Drabble: 

Příští zastávka byla rozbitá dača - ale s čistým stolem, kam pacienta položili. Jít už nedokázal. Alžběta mu rozstřihla teplé vojenské kalhoty i jégrovky pod nimi, aby odhalila ránu – zarudlou, naběhlou. Nehlasně se pomodlila za doktorovu pevnou ruku.
Weber Bětku oslovil: „Kučerová. Podívejte se na mě. Vážně jste v Praze vedla operace?“
„Ano,“, odpověděla pevně.
„Nejsem dneska v kondici. Operujete vy. Jestli to zkazíte, vyrazím vás.“
Nebyl čas na překvapení. Zvedla skalpel.

Když došila, doktor povýšeně utrousil: „Já bych to vyndal rychleji.“ Alžběta zvládla jenom mlčet. „Ale znám spoustu chlapů, co by to udělali hůř. Dobrá práce, Kučerová,“ podal jí ruku.

Závěrečná poznámka: 

Ne každej šovinista je nezměnitelnej ;)

Obrázek uživatele Jeřabina

Vyšší princip

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Navazuje na Vzájemnost vin.

Trochu ujedeme na vedlejší linku, aneb třetí muž v Alžbětině životě. :)

Drabble: 

Alžbětiny černé myšlenky při pochodu vyrušil křik.
„Na Cyrila nesáhneš, řezníku opilecká! Já ho zašila!“ povykovala Zojka, která neustále fušovala do ošetřování. Alžbětu vytáčela.
„Bez ženských by bylo medicíně nejlíp,“ vrčel doktor Weber, když Zojku odehnal.
„Kučerová, schválně si toho jejího prohlédněte. Sotva chodí, nechala tam střepinu, nána.“ Táhl koňakem.
„Musíme ho otevřít,“ konstatovala Alžběta
„Co nejdřív. Uvidíte velkou operaci. Těšíte se? Vy nejste tak neschopná jako ostatní...“
Sebrala kuráž: „Já v Praze pod doktorem Sališem běžně operace vedla.“
„Sališ, říkáte?“ zopakoval uznale.
„Pane doktore... vám se třesou ruce... já...“
Ostře odsekl. „Operaci povedu já. Můžete asistovat. Jste ženská, ksakru!“

Obrázek uživatele Jeřabina

Vzájemnost vin

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Navazuje na Nacházet cesty.

Drabble: 

Soucitné pohledy přesáhly únosnou mez. Na první zastávce našla Alžběta Josefa.
„Co máš s Olgou?“ začala zhurta.
Překvapený nebyl příliš. „Coby... je válka. Vypomohli jsme si,“ odvětil nenuceně.
Jeho klid byl jako facka. „Já husa věrně čekala!“
To ho překvapilo víc: „A co bys dělala jiného?“
Alžběta zrudla a utekla.

Olga odpočívala opodál a rozzuřená Alžběta ji vyděsila. „Ženatí ti jsou po chuti?“ utrousila jedovatě.
Strach vystřídalo pohrdání. „Ještěs nevyhrála! Hezkého slova o tobě neřekne, proč by bral do Prahy tebe!“
Bětka ji chytla pod krkem a zasyčela. „Sáhni znova na mého manžela, zmije, a vrazím ti skalpel do oka!“

Závěrečná poznámka: 

Pro klarifikaci bych ráda uvedla: drabble bylo kompletní a ve správném počtu slov ve 23:34. Ovšem v tu chvíli jsem byla ve vlaku, dojíždějíc do Edinburghu, a s překvapením mi došlo, že v Čechách je o hodinu víc než tady ve Skotsku. A vlak jako zastavoval. Takže jsem to nahodila na DMD a po příchodu domů (již po české půlnoci) jsem přidělala tagy a poznámky.

Obrázek uživatele Jeřabina

Nacházet cesty

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Navazuje na Sejít z cesty.

Doplňované téma je z 18. 9.: Zítřek jsem prožil včera.

Drabble: 

Noc probděla odříkávajíc: Omluvím se a přestanu. Josef mě potřebuje.
Golovin stál před monastyrem. „Odpusťte,“ začala zdvořile. Jenže on ji chytil za límec a odtáhl stranou.
„Proč jste utekla?“ zeptal se naléhavě.
Alžběta... mlčela. Co mám říct? Že po pěti letech bez muže se mi při jeho polibku podlomila kolena?
„Co ode mě chcete?“ zkusila zoufale.
Překvapení. „Nic... jen... Alžběto, já vás mám rád.“
Josef... „Já vás také, Vladimire... ale nemůžu...“
Přerušil ji: „To stačí. Jestli mi není souzeno víc než vzpomínka na včerejšek, budiž. Stejně jsem šťastný.“
Alžběta byla náhle také šťastná. Než odešel, políbila ho, lehce, ale sama.

Závěrečná poznámka: 

Pro klarifikaci bych ráda uvedla: drabble bylo kompletní a ve správném počtu slov ve 23:34 českého času. Ovšem v tu chvíli jsem byla ve vlaku, dojíždějíc do Edinburghu, a s překvapením mi došlo, že v Čechách je o hodinu víc než tady ve Skotsku. A vlak jako zastavoval. Takže jsem to nahodila na DMD a po příchodu domů (již po české půlnoci) jsem přidělala tagy a poznámky.
(a musím říct, že má optimistická myšlenka takhle před víkendem v St. Andrews na lindyhopovém workshopu "sobotní drabble napíšu v pauze mezi lekcemi a večerní tančírnou" = po cca deseti hodinách tance a cca před dalšími dvanácti, bylo vskutku... optimistické.)

Obrázek uživatele Jeřabina

Sejít z cesty

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Navazuje na Všechny nové bolesti.

Na hlídce.

Hluboce doporučuju pustit si k tomu tohohle Nohavicu. Funguje to krásně: https://www.youtube.com/watch?v=ZQ1h7XuBVc4

Drabble: 

Když vyšla ven, od ohně se odpojila silueta.
“Alžběto,” od úst šla Golovinovi pára. “Přišla jste.”
“Přišla."
“Musím se omluvit. Mluvila ze mě křivda.“
„Je ten souboj tak důležitý?“ zeptala se.
Golovin ve tmě povzdechl. „Předminulé vánoce jsem pochodoval před carem. Teď? Rusko leží v chaosu. Kinsk‎ý urazil moji jednotku, moji čest! Čest je pro carského vojáka vše, Alžběto. A co já jsem jiného?“
Bětka ho pohladila po tváři: „Jste především dobrý muž, Vladimire.“
Náhle cítila jeho ruku na zátylku, horký dech... Políbil ji dlouze, a když ji pustil, svět se točil.
Chvíle ticha...
A Alžběta s tichým „promiňte“ utekla.

Závěrečná poznámka: 

To téma bylo jenom taková poloiční záhada zubatého celeru. Ale pokud tam anarchie není dost, tak beru ;)

Pro Alží: vzdej to, fakt bych tě určitě přeprala. Minimálně těžší jsem nepochybně ;)

Obrázek uživatele Jeřabina

Všechny nové bolesti

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Navazuje na Bez východu.

Drabble: 

Když Alžběta uslyšela, že četař Golovin si zítra dohodl souboj kvůli urážce, dokulhala až do zákristie, kde zádumčivě seděl.
Projednou se neusmál.
„To vám nestačí bolševici? Musíte se ještě sami snažit pobít?“
Golovin prudce odvětil: „Tomu vy nemůžete rozumět!“
„Protože jsem ženská?“ ucedila Bětka.
„Samozřejmě!“
Alžběta vykřikla: „Jistě, jak bych mohla? Na to ženské nemají uzpůsobené mozky, jak říká doktor Weber!“ Otřela si slzy. „Jen jsem to nečekala od vás.“
Golovinovy oči se leskly. „Alžběto, to jsem nemyslel! Já vím, že jste chytrá a odvážná... Prosím vás, dovolte mi to vysvětlit! Když přijdete o půlnoci, budeme na hlídce... prosím, přijďte.“

Závěrečná poznámka: 

Inu, velice by se mi teď líbilo nějaké hezké hýbací téma, které mi umožní tu scénu na té hlídce nějak nemrzácky napsat.

Obrázek uživatele Jeřabina

Nechceš to vědět

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Tak nějak průběžně v rámci celé poslední řady drabblí.
Nevím, jestli to je detektivka. Ale pátrání tam vlastně je. Salám skoro taky!

Drabble: 

Už od příchodu k jednotce Alžbětu trápila nezodpovězená otázka: Co proti mně má ta kuchařka?
Zrzavá Olga Nikolajevna ji od začátku pozorovala nenávistně. Alžbětina ranní stogramová porce uzeného byla prokazatelně o dost menší než všech ostatních. Josefova zase větší.

Rozpaky doktora Webera, když nadšeně vyprávěla, jak pro manžela přešla Sibiř. Nepřesvědčivé: „To musí být rád.“

Smích, když po boji vyndavala kulku. Při ohlédnutí viděla, jak Olga Josefovi koketně upravuje límec. Zakrvavenou rukou si odhrnula vlasy a operovala dál.

Natašino lítostivé „Ej, Bětko, chlapi jsou psi!“ když se raněná sháněla po manželovi.
Stál za stromem, vedle něj záblesk zrzavých vlasů. Aha.

Závěrečná poznámka: 

Doktora Webera si představujte trochu jako šovinističtějšího doktora House ;)

Obrázek uživatele Jeřabina

Bez východu

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Téma jsem si ohla nesmírně, přenesla a pak ještě básnicky olicencovala - rozhodla jsem se ho brát jako "zpátky na začátek, a ještě ti přitížíme". Pokud to není v pořádku, chápu. Příště mám vědět, že si ta rozumná témata mám užít! :)

Navazuje na Sibiřskou nocí.

Drabble: 

Legionáři došli na monastyr, kde našli útočiště, až k jedenácté. Josef Alžbětu dovedl k výklenku na spaní a ona vděčně usedla.
Později došla pro večeři a on vytáhl poslední sušené ovoce – „když jsou ty Vánoce“. Opřené o Josefa bylo Bětce skoro blaženě.
„Já vím, že se zlobíš, ale jsem ráda, že jsem tě našla,“ zašeptala.
„Ale nezlobím...“ odpověděl trochu provinile. „Jen mě mrzí, že válka změnila všechno. I tebe.“
„Ale vždyť já se změnila kvůli tobě" namítla Alžběta. "Vzpomeň si před válkou. Nudila jsem tě...“
Josef zamračeně vstal. „Za chvíli bude schůze štábu. Promiň.“
Bětka se zoufale opřela o zeď.

Závěrečná poznámka: 

Pro náladu Skácel.

jsme znovu němí otlučená
kolébka řeči nemá dno
a kdo se nyní dotkne ticha
rozkolébá je naprázdno

Obrázek uživatele Jeřabina

Sibiřskou nocí

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Navazuje přímo na Starostlivost.

Drabble: 

Dlouhý pochod tmou k nočnímu útočišti se Alžbětě sléval, podbarvený tepající bolestí.

Nejdřív Josefovy pevné ruce podpírající ji. „Podívej, Josefe, sníh na Vánoce,“ zašeptala okouzleně.
„Já bych radši sněženky. V Praze.“ odsekl. Smířlivěji pokračoval: „Až se vrátíme, klidně můžeš zůstat sestřička, pokud postíháš domácnost.“

Pak výšlap, podlamující se nohy... a potom Golovinovo rámě a tiché: „Veselé Vánoce, paní Alžběto."
"Prapodivný svět. Nebýt války, pozorujeme teď v Petrohradě na nábřeží hvězdy,“ dodal posmutněle.
„Nebýt válka, nikdy bych vás nepoznala. Něco dobrého snad najdete i na Sibiři, Vladimire Georgeviči. Třeba hvězdy.“
„Nepochybně najdu...“ Zněl vděčně. „Jestli chcete, až dojdeme, pojmenuji vám je.“

Závěrečná poznámka: 

Už skoro 24. 12. 1918.

Obrázek uživatele Jeřabina

Starostlivost

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

To zase bylo téma... aneb ať žijí kecací zastávky.
Navazuje přímo na Neohroženost.

Drabble: 

Alžběta skrz mlhu morfia zaznamenávala jenom útržky...
„... vůně vodky ji určitě probere!“
„...vyprané? Schovej ten hadr, Natašo...“
„... kočky na pavlači! Potřebuje klid!“ tišila starostlivou Svoloč sestra Marika.
Bětka zachraptěla: „Vodku bych brala...“
Nataša jí z vedlejších nosítek hned nabídla.
Vodka byla poctivá, až Bětce vytryskly slzy. Ale otupělost zahnala.
Hned přiskočil Golovin s kapesníčkem. „Bohudíky, že jste vzhůru, paní Alžběto. Jak jste tam padla... bál jsem se.“
Bětka zčervenala: „Já vím, jsem nezodpovědná...“
„To bych si nedovolil... Já...“ jeho dlaň překryla její, „tu vaši odvahu obdivuji!“
Později ji konečně našel Josef. „Golovin, odchod! Alžběto, proč musíš být tak nezodpovědná?“ zahartusil.

Závěrečná poznámka: 

Večer 23. 12. 1918.

Obrázek uživatele Jeřabina

Neohroženost

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Navazuje na Protiklady.

Drabble: 

Na bílé plachetky nikdo nestřílí – základní pravidlo války.
Alžbětě dodalo odvahu při odvetném útoku rudých běžet do pole. Najednou křik – „Ze strany!“. A potom oslnivá bolest v lýtku, studená hlína pod rukama.
Josefe! Kolem nikdo, rozklepanýma rukama neotevře peán. Zahlédla tu zrzavou civilistku. Má všechny důvody mě tu nechat. Na zavolání neochotně přiběhla.
Začala se třást. Šok. „Zastavit krvácení...“ vycedila.
Olga nervózně vzala peán: „Tímhletím?“
„Ne... obvazem!“
Když přitlačila na ránu, Bětka zařvala. Ještě nesmím omdlít.
Vyděšený mužský hlas. Josefe?
„Proboha, okamžitě dostaňte sestry zpod palby! Golovinovo, do deseti vteřin budou v bezpečí, nebo vás postřílím.“
Vladimíre. Bětka spokojeně omdlela.

Závěrečná poznámka: 

Nebojte, je to jenom lehký ;)

Obrázek uživatele Jeřabina

Protiklady

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Navazuje přímo na V akci.

Drabble: 

Po boji Alžběta unaveně usedla na Natašina nosítka, otírajíc peány. Dívka otevřela morfiem zastřené oči. „Bětko, zazpíváš mi?“
Alžběta nakřáple zanotovala:
„Kde domov můj...“
Doktor Weber, nenávistný šovinista, kontroloval Natašiny stehy. Opovržení vyměnilo překvapení. Tichounké „na ženskou dobrý“.
Opodál třesoucíma rukama otvíral flašku. Bětka uhnula očima.
„kde domov můj...“
Čujkov, co se s Natašou pral, přiskákal po pravé noze, jestli něco nepotřebuje. Do levé to schytal.
Odplivnutí jakéhosi bratra legionáře: „Svoloč prašivá,“ raději přeslechla.
„vody hučí po lučinách...“
Golovin raněné mlčky podstrčil cigaretu. Potom s vděčným úsměvem přisedl.
Snad proto nepřestala zpívat, když viděla Josefa objímat zrzavou Rusku z trénu.

Závěrečná poznámka: 

23. 12. 1918, podvečer.

Obrázek uživatele Jeřabina

V akci

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Navazuje na Pochod.
Kterak měla Bětka konečně co dělat.

Drabble: 

Před útokem na telegrafní stanici rozkázal Josef. „Až začneme střílet, zůstaneš vzadu. Nehodlám ovdovět.“
Za deset minut vojáci vyběhli. Alžběta krok za nimi. První výkřiky.
„Kučerová, zpátky!“ – Marie Judita. Ne.
„Alžběto, sakra!“ – Josef. Nezraněný, jen naštvaný.
Doběhla za střelce, krytá ostružiním. Napravo Josef, v pořádku. Golovin nalevo taky.
A ztečí na stanici! Křik raněných a zdušené „Bětko!" zpoza rohu. Krev, dva mrtví bolševici, kožešiny. A Nataša.
Zaklekla, odtáhla dívku zpod palby. Průstřel břicha – ošklivý, operovatelný. „Nosítka!“ zakřičela a začala vytahovat kulku.
Když šila, přišel Josef. „Alžběto, měl jsem o tebe strach!“
„Já taky. Poslední čtyři roky. Zvykneš si, neboj,“ utrousila.

Závěrečná poznámka: 

Za soumraku, 23. 12. 1918.

Obrázek uživatele Jeřabina

Pochod

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

NESOUTĚŽNÍ.

Ach jo, člověk v potu krve stvoří drabble a pak na něj skočí druhé a donutí ho aby ho napsal. Slibuju, že už dneska dám pokoj - ale aspoň snad poskytne kontext.

Navazuje na Nikdo nezůstane nezměněn.

Drabble: 

V poledne Alžbětu došel Golovin a nabídl jí rámě.
„Vladimire Georgeviči, vysvětlíte mi současnou situaci? Na tom nádraží se nastupovalo do vlaku se zbytkem legií, že?"
„Jenže rudí nás odehnali a vlak odjel bez nás. Ale pojede obloukem. Půjdeme-li rychle, za dva dny ho snad chytíme." Rukou ukázal směr.
„To není daleko.“
„Vidíte ty lesy? Jsou tam dva rudí komisaři... a nespočet bílých. Hranice území se pořád mění... není to země nikoho, spíš země úplně každého.“
„To se asi bude hodně střílet, viďte?“
„Asi, paní Alžběto, ale nebojte...“
„Střílení se nebojím, Vladimire Georgeviči. Jen že dojde morfium," odvětila Alžběta pevně.

Závěrečná poznámka: 

Stále jsme 23. 12. 1918, odpoledne.

Obrázek uživatele Jeřabina

Hradby a hranice

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Navazuje na Nikdo nezůstane nezměněn.

Padání do náručí se fakt tak úplně nekoná, no.

Drabble: 

„U Kyjeva přišel rozkaz ukončit operaci, že máme málo léků... tehdy jsem odoperovala a zachránila pacienta. Nemůžeme přestat léčit, abychom ušetřili!“ rozohňovala se Alžběta později u oběda. Právě dohovořila s místní vrchní sestrou.
Josef se zatvářil zaujatě: „Tys byla u Kyjeva? U Zborova taky?“
„Ne, jenom u Bachmače.“
„Vidíš, tam jsem zase nebyl já...“
„Posloucháš mě? Marie Judita sestrám zakazuje běhat k raněným pod palbu. Jistě, nesmíme plýtvat léky, podceňovat nebezpečí – ale jednou jsme přísahaly zachraňovat životy! Nevím, kde je hranice, ale jistě ne tak blízko, jak tvrdí Marie Judita!“
Josef konečně vzhlédl. „Prosímtě, umyješ i můj ešus?“
Bětka zmlkla.

Obrázek uživatele Jeřabina

Nikdo nezůstane stejný

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Ježiši tohle téma mi dalo zabrat!

Následuje na Tišení.

Drabble: 

Přestřelku následoval zběsilý úprk. Dostihli ostatní... i Josefa. Jenže ten ji nepřivítal žádným vítáním – jenom křikem „Alžběto, proboha, co tady děláš, máš být v Praze!“
Bětka nedostala šanci vysvětlit, že přešla Sibiř kvůli němu. Nakonec polykala slzy při výčitkách nezodpovědnosti... až znovu uslyšeli střelbu, starostlivý Golovin ji chytil kolem ramen a běželo se dál.

Po kilometru zastavili a Alžběta si otřela slzy. Ubrečená sestra je zbytečná.
Když Josef přišel znovu, mlčela. Trochu provinile jí nabídl kus uzeného. Potom: „Promiň, já zapomněl, že tohle nejíš.“
Alžběta suše prohlásila: „Jsem ve válce dva roky, Josefe. Jím všechno.“
Vypadal šokovaně... ale přisedl si.

Obrázek uživatele Jeřabina

Tišení

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Kterak se Alžběta blížila k cíli.
Navazuje na Nečekaná setkání

Drabble: 

Alžběta následovala četu, kterou jí mladá kozačka, když jí Bětka bez ohledu na protesty ovazovala omlácené klouby, nestydatě představila jako Svoloč. Nelichotivou přezdívku jim prý vysloužila národnostní pestrost.
Nataša si začala pohvizdovat, navzdory sykání mužů kolem. Alžbětě to připomnělo Josefův zvyk pískat si na výletech.
Tedy naposledy před pěti lety. Jenže co krok po zamrzlé pláni, to vzpomínka - buďto nehezká, nebo dávná. Utišit šly hůř než Nataša.

Za zatáčkou spatřili zbytek jednotky. Josefa uprostřed Alžběta poznala okamžitě - zachtělo se jí zamávat, zavolat... jenže náhlé výstřely z lesa ji přehlušily a najednou Golovin velel ústup a další výkřik ztlumila ovázaná dlaň.

Závěrečná poznámka: 

Stále ráno 23. 12. 1918.

Obrázek uživatele Jeřabina

Vzhůru!

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Proč Alžběta na Rus přišla.

Drabble: 

Zdravotnickému kurzu při nemocnici Na Františku:
Dcery národa československého! Vaši bratři, manželé a synové udatně bojují za osvobození naší vlasti. Dosud byly jste nuceny přihlížet, zatímco muži rozhodovali o vašich životech – nikdy už více!
Přidejte se k jednotkám Mezinárodního červeného kříže v Rusku! Pomozte v boji za samostatné, rovnoprávné Československo!

Stránky

-A A +A