Vrátil se o Vánocích 2

Obrázek uživatele Bilkis
Rok: 
Rok 2 012

Pro Profesora
Autor: Bilkis
Fandom: Městské války
Přístupnost: sem tam nějaká nahota, tak se rozmyslete sami
Varování: AU, protože se zde objevují historické nesrovnalosti a taky nesrovnalosti s canonem.
Shrnutí: Brno, Reza a jedny poněkud smutné Vánoce. Ale v každé tmě existuje alespoň jiskřička naděje.
Prohlášení: Povídka nebyla napsána za účelem zisku a většina postav v ní vystupujících patří Pavlu Renčínovi.

Jakmile otevřela oči, uvědomila si, že je něco špatně. Slabé zimní světlo nemělo v podzemí co dělat. Bylo jí teplo, nohy nemrzly a do zad ji netlačily kameny. Vzpomněla si, co se včera stalo a pod tíhou toho, že zklamala dva muže, na kterých jí záleželo nejvíc, schovala hlavu pod peřinu. Kdyby mohla, snad by se propadla do země. Vonící peřina ji donutila kýchnout, takže znovu vystrčila hlavu do prostoru jednoho z hostovských pokojů. Nevzpomínala si, jak se sem dostala. Chvíli se rozhlížela, a pak se pokusila vstát. Zjistila, že je nahá, ale na stud bylo pozdě. Rezavý pruh srsti na zádech se ve světle zimního slunce proměnil v tekuté zlato, když se protáhla, aby narovnala přeležené svaly.

Do pokoje nakoukla služka, usmála se na ni a odspěchala přes pokoj do koupelny. Reza ji chtěla zastavit, zeptat se jí na šaty, ale dívka byla rychlejší. Vydala se proto za ní a zjistila, že právě napouští vanu.

„Chci svoje oblečení,“ řekla Reza a založila ruce na nahé hrudi.

„Náš pán přikázal, že ho máme spálit. A ohlásil, že se za půl hodiny máte dostavit do trůnního sálu kvůli výslechu zajatců. Máte čas jen na koupel a snídani,“ odpověděla na tuto žádost služka a dál se věnovala teplotě vody.

„Můžu jít hned, jen mi dej nějaké šaty,“ řekla Reza.

„Mám jasné rozkazy, má paní. Máte se čistě obléknout a najíst, abyste měla sílu být přítomná výslechu. A mám vám vyřídit, že Nositel meče je v pořádku. Před jeho pokojem hlídkují dva drakoniáni a budou tam, dokud výslechy neskončí.“ Odvětila, vypnula vodu a pokynula Reze rukou.

„Není to pokoj, je to cela,“ vyštěkla Reza naštvaně, ale ustoupila a ponořila se do teplé vody až po špičku hlavy.

„Ale není tam vězněm. Náš pán vás laskavě žádá, abyste pro dnešní den dala přednost práci pro něj,“ řekla ještě služka, když se Reza vynořila a vytřásla si vodu z uší, a práskla za sebou dveřmi. Zrzka zlostně vyprskla vodu a sáhla po mýdle.

Brno ji ŽÁDÁ, nepřikazuje, žádá. Není možnost, jak by mohla odmítnout. Kdyby to byl rozkaz, mohla by se mu vzepřít. Jistě by pak přišel trest, ale s tím by se dokázala vyrovnat. Ale odmítnout žádost? Žádný Občan by si tak nadále nemohl říkat, kdyby odmítl prosbu svého pána. Svou čest pošpinila už dost a Brno nad tím vším přimhouřil obě oči a nechal ji do otupění sedět před neprodyšně zavřenými dveřmi. Nyní bylo načase vrátit se do služby.

Umytá s vlasy čerstvě zbavenými špíny přešla zpátky do ložnice. Na posteli leželo jednoduché oblečení - černé kalhoty a bílá dámská košile. Oblékla se, učesala vlasy, z tácu na stole uzmula jeden rohlík a vydala se do podzemního sálu.

Atmosféra uvnitř vůbec neodpovídala tomu, že byl právě Štědrý den. Byla hutná a temná jako čerstvý asfalt. Brno seděl na trůnu, zlatý znak města zavěšený na mohutném řetězu kolem krku, na ramenou mu odpočívala drahá medvědí kožešina. Baron Trenck se vznášel po jeho pravé ruce, mračil se jako tisíc pekelníků a Reza se při pohledu na něj mimoděk zachvěla. Přešla kolem čtveřice spoutaných lidí, které hlídali dva drakoniáni, uklonila se Brnu a postavila se po jeho levé ruce.

Pohled na čtveřici sedící na tvrdých stoličkách s rukama svázanýma za zády a nohama řetězy připoutanýma k nohám židlí by leckoho obměkčil. Postarší žena tiše vzlykala, muž s brýlemi, které měly skla jako dna půllitrů, byl umouněný a vrhal na ženu nešťastné pohledy. Další z mužů se snažil nějak skrýt své třesoucí se nohy, ale to se mu nemohlo podařit. Poslední člen toho panoptika vypadal, jako by ani nevnímal, co se kolem něj děje. Oni ale nebyli leckdo, takže milosrdenství nepřicházelo v úvahu. Brno byl tvrdý muž, ačkoliv vypadal jako malý chlapec, Trenck byl již po staletí jeho pravou rukou, vznešeným lordem, kterého nedokázaly obměkčit ani slzy, ani prosby. A ona? Ve chvíli, kdy se za skoro mrtvým Václavem zabouchly těžké dveře cely v nejhlubším podzemí hradu, v ní něco zemřelo.

„Jste zvědové a každý zvěd, který je na území Brna chycen, je automaticky podle práva odsouzen k smrti,“ začal mluvit Brno a muž s brýlemi na něj v mžiku otočil hlavu.

„Řekněte svá jména a účel, za kterým jste sem přišli, a já vás možná ušetřím. Mrtvých již bylo dost a každý Občan je cenný,“ promlouval Brno dál a nebral na zřetel barona, který vedle něj zalapal po dechu.

„Při vší úctě, pane,“ odvážil se promluvit nejmenší z mužů, „jsme zavázáni mlčením. Přísahali jsme, že nevyzradíme nikomu, co zde hledáme. Pokud to znamená naši smrt, pak konejte.“

„Líbí se mi tvá věrnost!“ podotkl Brno a postavil se. Hned ale pokračoval: „Věrnost ale není něco, co bych mohl ocenit, když stojím proti špehům. Řekněte, co hledáte, a já budu milosrdný.“

„Mé jméno je Švidravý, toto je moje žena Pajdavá, ten malý je Hurvajz a poslední si říká Brčko. To je vše, co vám můžeme prozradit.“

„Chápete závažnost této situace? Nemohu ušetřit vaše životy, a pokud zjistím, kdo vás poslal, budu proti němu muset vytáhnout.“

„Nepřišli jsme sem, abychom vám uškodili, vznešený Brno!“ vyjekla žena a znovu se rozplakala.

„Vstoupili jste do města, zamíchali jste se do místního podsvětí a čmuchali jste. Ani na minutu neuvěřím tomu, že vaše úmysly nebyly špatné! Možná už tu není Krajec, ale já nebudu váhat a dám svým mužům příkaz k vašemu mučení, pokud neřeknete, co chceme vědět, dobrovolně!“ vykřikl baron a připlul k nim blíž.

„Zadrž, barone!“ zastavil ho Brno a otočil se na Rezu. Nemusel se ptát, sama si domyslela, co chce říct. Přistoupila blíž k těm čtyřem, snažila se nevnímat ostrý puch moči, který se od jednoho z nich šířil místností, a pořádně si je prohlédla.

„Vypadají jako hromádka neštěstí, pane. Kdyby tu byl Krajec, dostal by z nich pravdu během pár minut. Podívej se na ně, nejsou to ani cvičení špehové, jen loajální občané, kteří plní rozkazy svého pána. Myslím, že je poslal někdo, kdo nás nemůže nijak ohrozit,“ řekla a mírně se uklonila.

„Nemůžeme je pustit,“ vložil se do toho Trenck a Brno přikývl. Cítil se bezradný. Reza měla pravdu, ti čtyři určitě nebyli z žádného velkého města. Velké město by mělo pořádné špehy. Trenck měl taky pravdu, pustit je nemohli. Ale mučení takových lidí nepřicházelo v úvahu, vždyť by zemřeli děsem dříve, než by z nich něco dostali.

„Zavřete je do sklepení, vyslechněte lidi, kteří na ně upozornili, a zjistěte mi, co tu hledali!“ přikázal Brno baronovi a vrátil se na svůj trůn. Drakoniáni zvedli čtveřici ze stoliček, odpoutali jejich nohy a svázali je k sobě pevným provazem. Právě se následováni Trenckem vydali ke dveřím ze sálu, když do nich vpadl udýchaný posel. Dochvátal ke svému pánovi a klesl na kolena v hluboké úkloně.

„Přináším zprávu, můj pane,“ dostal ze sebe, když konečně popadl dech a předal Brnu zapečetěný svitek. Brno pohlédl na pergamen ve svých rukou. Znak na pečeti mu nebyl neznámý, byl si jist, že ty dvě věže již někde viděl, ale nedokázal si vzpomenout kde. Rozlomil ten kousek vosku a opatrně otevřel zprávu.

Zdvořile žádám o možnost vstoupit do města a o přijetí na Tvém dvoře v naději na projednání závažné skutečnosti.
F. Gellner, Občan královského horního města Příbram

Kdyby Brno řekl, že ho dopis nepřekvapil, lhal by. Rozhodně to nebylo něco, co by očekával nebo předvídal. Františka znal. Věděl, že je ve službách Příbrami. Když pobýval v Brně, snažil se ho přesvědčit, aby vstoupil do jeho služeb. František se ale nechtěl vázat. Nakonec skončili jen u občasného přátelského posezení u vína. Pak František odjel do války, kde zmizel. O pár let později ho Brno našel živého a zdravého po boku Příbrami na Radě měst. Když zjistil, co Příbram udělala, aby ho zachránila, zdráhavě uznal, že udělal dobře, když věrnost přísahal právě jí. Milovala ho natolik, že se vzdala části své moci, aby ho uzdravila a zpomalila jeho život. To bylo hodné úcty, ačkoliv vždy byla věrná Praze.

Věděl, že byla zrazena stejně jako všichni ostatní. Naposledy ji viděl na Řípu, když utíkala. Předpokládal, že později zemřela, město bylo pohlceno Prahou hned na začátku války. Tehdy neměl čas, aby se nad tím zamýšlel, ale nyní věnoval tichou vzpomínku městu, které si jako jediné vysloužilo věrnost tak velkého muže, jakým byl František.

„Přiveď ho ke mně,“ přikázal poslovi. Sotva se za mužem zavřely dveře, vjel si prsty do vlasů. Reza na něj chvíli nechápavě hleděla, ale neodvážila se zeptat, co se děje. Trvalo dlouho, než se Brno uklidnil a posunkem ji pozval blíž.

„Věci se komplikují, Rezo. Začínám mít dojem, že ti špehové a tento muž spolu souvisí. Nedivil bych se, kdyby je sem poslal on,“ vysvětlil Brno, co mu dělalo starosti.

„Od koho byl ten dopis, pane?“ odvážila se Reza položit otázku, která ji pálila na jazyku.

„Od mého dávného přítele. Poznali jsme se před sto lety. Přišel sem za prací, již občan, ale nebyl vázaný na žádné město. Byl to buřič, spisovatel, básník, velký muž a byl nemocný. Nabízel jsem mu, aby vstoupil do mých služeb, ale odmítl. Pak narukoval a v roce 1914 zmizel,“ vysvětloval Brno, ale Reza se ztrácela.

„Jmenoval se František Gellner, měl syfilis a o několik let později jsem
ho potkal na Radě měst ve společnosti Příbrami. Stal se jejím pobočníkem a nejvěrnějším mužem, jakého by mohla mít.“

„Ten Gellner?“ zeptala se Reza, když jí konečně došlo, o kom Brno mluví. Její pán přikývl a ona nevěřícně zavrtěla hlavou.

„Vždyť mu už musí být přes sto let!“

„Přesně je to 131 let, ale na tom teď nesejde. Věřím, že se nejedná o náhodu. Až přijde, dozvíme se konečně, co se děje,“ řekl a pohodlně se usadil na trůnu, aby počkal na svého hosta. Reza zůstala stát. Čekání v sedě si za poslední týdny užila dost.

AN: Pajdavá, Švidravý, Hurvajz a Brčko jsou inspirováni skutečnými osobami – první dva z nich skutečně roznáší noviny a potkávám je každé ráno, když chodím do práce. Jsou strašlivě zmatení a neuvěřitelně vtipní. Brčko je postavička, kterou můžete potkat v příbramských špeluňkách starého města. „Hurvajz“ byl místním bezdomovcem, postavou neodmyslitelně spjatou s koloritem tohoto města. „Hurvajze“ znal téměř každý. V době, kdy se tento příběh odehrává, již nebyl mezi živými. Ačkoliv se jednalo o postavičku až tragickou, s jeho smrtí odsud odešlo to, co dělalo Příbram tou starou dobrou Příbramí. Tímto se jim omlouvám, že jsem je využila.

František Gellner pobýval v Příbrami jako akademik Vysoké školy báňské ve školních letech 1901/1902-1903/1904. V té době byl často k nalezení v hospodách zmiňovaných v povídce – U Božího oka, vedle které nějaký čas bydlel, v hospodě na Sebastopolu, kde nějaký čas bydlel a která dosud stojí a stále nese tento název, U Stočesů a později U Šrainů (dnes budova ČSOB), kde se scházeli horničtí akademici činní ve spolku Prokop, aby plánovali všelijaké akce včetně slavnostního Skoku přes kůži, a kde prakticky vznikly některé jeho básně. Báseň O Africe je dodnes zpívána jako jedna z nejoblíbenějších písní na obnoveném Skoku přes kůži. Je známo, že více než akademickému životu se věnoval pijatykám, poprvé byl pravděpodobně předveden na místní stanici ještě jako fuchs hned na začátku své příbramské kariéry 24. října 1901 a pokud tam tehdy nebyl, dostal se tam později a několikrát. Je známo, že zmizel z haličské fronty hned na začátku první světové války někdy kolem 13. září 1914, a zde je to místo, kde ho přivádím do služeb města Příbram, ačkoliv jeho poslední známý pobyt v Příbrami je datován do 19. listopadu1904 a ačkoliv vím, že život v tomto městě neshledával naplňujícím a v podstatě podmínkami, které tu na začátku 20. století panovaly, pohrdal. Toto máme společné, neznám jiné město, které nenávidím stejně vášnivě, jako ho miluji.

Komentáře (archiv): 

So, 2012-12-29 00:20 — Keneu
no teda!

šla jsem opatrně, fandom znám jen rámcově
tím větší bylo mé překvapení a nadšení z povídky, protože Gellner vztah Gellnera a Příbrami z první části mě rozněžnil, sympaťák Brno mě postavil zpátky do latě
moc pěkné
Městské války připisuji na seznam Nutně přečíst

Čt, 2012-12-27 23:26 — Profesor
Děkuji za povídku. Je moc

Děkuji za povídku. Je moc prima. Zvědové jsou skvělí.

Čt, 2012-12-27 23:39 — Bilkis
:) Jsem vážně moc ráda!

:) Jsem vážně moc ráda! Zvědové jsou prostě obyčejní lidé a našla jsem je přímo ve městě, to je na tom to nejlepší. :)

Klíčová slova: 
-A A +A