Ježíškové pro Galadiona

Obrázek uživatele sos
Rok: 
Rok 2 010

Ježíškové, obdarujte Galadiona!
Podrobnosti zde.

Galadionovo přání:
Milý bohatý Ježíšku,
každý rok si tě představuji, jak jezdíš tím svým Mercedesem s velkým doutníkem a máš spoustu lidí na to, aby rozváželi dětem dárky. Musí to tak být, když o Tobě každý říká, že jsi bohatý. Byl bych moc rád, kdybys mi kousek toho bohatství věnoval, určitě bych ho spravoval dobře a podporoval bych slabé, chudé a nemocné. Velkou část bych jistě věnoval na Svatého Munga, aby i tam měly děti na Vánoce dárky.
Ale pokud se Tě taky dotkla krize a čísla na účtech se povážlivě zkracují, budu mít skromnější přání. Rád bych si přečetl nějakou pěknou věc o:
- tom, jak to chodí u domácích skřítků v Bradavicích (a hodně o jídle, co vaří).
- tom, jak vlastně žijí mozkomoři.
- tom, jak žil Nicolas Flamel těch 666 let.
- tom, jak proběhla svatba Lupina a Tonksové.
- tom, jak Pošuk Moody chytal kouzelnické prevíty.
Ale prosím žádné avantgardy, sleše a podobné věci. Prostě pěkně, čtivě, možná trochu vesele a vtipně, ale hlavně s láskou. S láskou k psaní. Papa, měj se hezky a ať se Ti to bohatství hezky hromadí. Protože Ty si to zasloužíš.

Komentáře (archiv): 

Út, 2011-03-29 14:08 — Lejdynka
Ten den

Veselé Vánoce přeji!

Šaty si přes hlavu nejprve přehodila obráceně a pak si je přišlápla, když se narovnala. Zkrátila je.
Osmkrát si změnila účes a vždycky jí v obličeji překážely volné pramínky vlasů. Nechala je.
Na schodech zakopla a ulomil se jí podpatek. Spravila ho.
Z nervozity přeměnila přenášedlo v žábu a pak ho lovila v rybníku. Uteklo jí.
Přiběhla bez dechu a po svých. Čekal ji.
Ani za nic se nedokázala trefit prstýnkem na jeho prst. Pustila mu ho do dlaně.
Upadla jí kytice a malé suché kvítky tichounce zašustily na dlaždicích. Zavonělo to.
Zakoktala se, když řekla ano. Vzala si ho.

Út, 2011-03-29 22:24 — Danae
To se krásně povedlo! Děsně

To se krásně povedlo! Děsně jí to přeju :)

Út, 2011-03-29 22:27 — Lejdynka
Mhíp! Děkuji moc! :) A já už

Mhíp! Děkuji moc! :) A já už taky, on je to krásný pár.

Út, 2011-03-29 17:09 — Ebženka
jééé

tomu říkám románotika...

Út, 2011-03-29 19:31 — Lejdynka
íííííp

já taky, ale když chtěl svatbu, má mít svatbu :))

Út, 2011-03-29 15:28 — Rebelka
žába... :o)

Jé, já mám tak ráda tvoje drabblata... je to hrozně roztomilé. *usmívajík*

Út, 2011-03-29 15:32 — Lejdynka
Já miluju tvoje, takže je to

Já miluju tvoje, takže je to vzájemné ;)
Moc děkuji! *usmívajík back*

Pá, 2011-03-11 21:01 — Danae
V kuchyni

Fir Vánoce miloval. Měl na povel celou kuchyni a ta o svátcích doopravdy rozkvetla. Každé ohniště hořelo, v každém kotli bublalo, ze všech pecí se linula sladká vůně. Mezi nimi se míhali skřítci se zrůžovělými tvářemi. Málokterý student je zahlédl, proč taky? Fir uchopil pánev rukou, na které scházely tři prsty. Pipsy mu beze slova podala slánku a odběhla převzít od chromého Ezea první várku vdolečků. Její jediné oko zářilo vzrušením.
Lidé defektní skřítky likvidovali pár dní po narození. Když u jejich dveří nezazvonil Brumbál a nevykoupil je pro Bradavice. A slečna Grangerová se divila, že nestojí o její čepičky.

Pá, 2011-03-11 21:53 — Ebženka
!!!

Danae, Danae. Tebe by měli předepisovat po lžičkách, když už nevědí, co s pacientem.

Pá, 2011-03-11 22:04 — Danae

Awwww, Ebženko!

Pá, 2011-03-11 12:20 — Aveva
Bdění

Ano, tohle přání je skutečně inspirující :o)

Světlo. Předmět její nejvyšší touhy.
Bála se hrobu, temnoty, smrti. Tak jsem kolem ní vystavěl palác s bezpočtem zářivých světel. Z lásky.
Přesto v noci křečovitě zavírala oči, tiskla se ke mně a šeptala ochranná zaklínadla v dávno ztraceném nářečí.
Ve dne její oči zářily hvězdami a úsměv rozehříval ledové ostny v mém stárnoucím srdci.
Jen světlo dokázalo zahnat noční můry. Když přicházela noc, všechna ta světla jsem rozsvěcel. Dojímalo ji to.
Pak umřela.
Rozsvěcel jsem ta světla i poté. Ze setrvačnosti. Každý další den jsem jedno vynechal.
Teď sedím u poslední svíčky.
Sfouknu ji. A pak...
Půjdu za ní.

Pá, 2011-03-11 20:40 — ioannina
To je moc pěknej obraz.

To je moc pěknej obraz.

Pá, 2011-03-11 12:28 — Danae
Jé, ty umíš malovat světla a

Jé, ty umíš malovat světla a stíny i písmenky!

Pá, 2011-03-11 11:12 — Rebelka
Jak šel čas

Veselé Vánoce! Trošku se asi opakuju o Ioannině, ale když ono zrovna tohle přání je tak inspirující...

Za ta léta jsem se naučil dvě věci. Archivovat víno a rozpoznat talent ještě dokud žije. Měli jsme se docela dobře. Díky úrokům v mudlovských bankách a peněz z prodeje obrázků od Monneta jsme si s Perenellou mohli dopřát téměř cokoliv.
A když nám občas bylo vážně mizerně, vzpomněli jsme si na patnácté století. Protože není nic horšího než patnácté století. Promiň, Leonardo.
Historie proplouvala kolem a nevšímala si nás. Někdy jsme se s Perenellou vsadili o výsledek té či oné události, ale její ženská intuice, nebo co to bylo, mě vždycky dostala. Třeba takové Viktorii jsem dával maximálně pět let a prohrál kvůli tomu svého koně. Toho nejoblíbenějšího. První světová válka mě zase připravila o můj vymazlený ford T.
Na konci dvacátých let jsme si z jedné banky v New Yorku vybrali všechny naše úspory, a protože od Krameriovy smrti noviny zásadně nečtu, dozvěděl jsem se až z rozhlasu, že je to prý docela rozhodilo.
Během druhé světové jsem stále častěji přemýšlel o smyslu našeho života, a kdyby nebylo jazzu, asi bychom to s Perenellou zabalili už tenkrát. Teď se ale láme tisíciletí a my se shodli, že nám to stačilo. Kdepak, tahle moderní hejblátka nejsou nic pro nás.

Pá, 2011-03-11 15:22 — Aries
Náhle zjišťuji, že je mi

Náhle zjišťuji, že je mi Flamel sympatický. Taky mám ráda jazz :-) A tedy ta rozhozená banka mě skolila taky. Moc pěkný

Pá, 2011-03-11 12:29 — Danae
Tvého humorného propojování

Tvého humorného propojování fikce a reality se jen těžko nabažím. "...že je to prý docela rozhodilo." Při mé oháňce!

Čt, 2011-03-10 18:19 — ioannina
Bohatství

Poznámka: vesele a vtipně to asi není. Za to ostatní neručím. Ale tak krásnému přání se nedalo odolat.

Prvních dvě stě let se nemohl nabažit poznání.
Sháněl staré i novější svazky z nejrůznějších oborů a ty, které nemohl koupit, si aspoň opisoval. Perenella se jeho vášni většinou vlídně usmívala - a vyštrachala ze starých spisů systém Tironových značek a přepsala do nich hlavní díla jejich nekonečně se rozšiřující knihovny, aby měli aspoň něco, co se dá rychle a snadno sbalit, až budou zase jednou utíkat.
Třetí století konečně i on zatoužil po dětech.
Oni sami byli neplodní: taková byla daň za příliš mnoho let v alchymické dílně, za stvoření Kamene a jeho užívání. Ale adoptovali dvě překrásné holčičky. A shodli se, že jim možnost mít vlastní děti upřít nesmí.
Vychovali dcery. Pomohli jim vychovat vnoučata. Viděli vyrůstat pravnoučata... Přišel mor a obral je o jejich poklady účinněji než ti, kdo jim rabovávali dům a vypalovávali knihovnu. Jen jedno prapravnouče přežilo, slepou náhodou. Nebýt jej, byli by tenkrát proklínali účinky Kamene jako nelidské. Takto neměli čas; naštěstí, říkala Perenella. Utekli do jiné země a vychovali ještě i tohoto chlapce - a jeho synovi se už zapřeli. Nicolas mu jen odkázal svoje jméno i vlastní spisy a měl škodolibé potěšení z toho, jak moc byl svět zmaten ve věci autorství těch knih.
Perenella hudrala, že by se hlavně měly některé odstavce vypustit. Nebo aspoň přepsat.
Páté století jim začala Evropa být malá.
Ale než se stačili rozhodnout, komu svěřit starost o svou obrovitou knihovnu nebo (raději, říkal Nicolas) jak to udělat, aby ji mohli mít na cestách s sebou, seznámili se s jedním kouzelníkem. Tím se sice původní problém vyřešil, ale zato se vynořilo tolik nových otázek, že cestu odložili.
Nicolas byl možnostmi propojení alchymie a kouzel fascinovaný a vrhnul se do studia s nadšením mladíka.
Perenella viděla i odvrácenou stranu.
"Ta společnost je strašně rigidní," říkala. "Navíc zapomíná vlastní historii, Nicolasi, a o tu obecnou se nestará už vůbec. Nechme je být. Tohle nedopadne dobře."
"Proč ty jsi pořád takový škarohlíd?"
"Věř mi, byla bych mnohem raději, kdyby se moje předpovědi pořád nenaplňovaly..."
Začal jí říkat Sibylo. Ten žert mu vydržel asi padesát let. Ona ho na oplátku titulovala Starý blázne. Usmívala se u toho. Ještě i po těch staletích ho fascinovalo, jak krásně se umí usmívat.
Do Nového světa se podívali až se synem svého kouzelnického přítele.
Nebo to byl vnuk?
Rozhodně s ním jeli, aby na něj podle přání jeho otce trochu dohlíželi. Neuhlídali ho. Zamiloval se tam - a zpátky přijeli čtyři. Vlastně pět, ale o tom pátém se ještě nevědělo.
Šli malému Albovi za kmotry. Cítili se celou situací přece jen trochu vinní a shodli se, že v jejich věku je už nějaké uhýbání a kličkování směšné. Dávno věděli, že ať utíkají jakkoli rychle, stejně je jejich osud dřív nebo později dožene.
Ale že to bude zrovna takovým způsobem, to ani jeden z nich nečekal.
Poslední rok svého života, když už neměli Kámen, darovali celou knihovnu kmotřenci. Pokládal to za důkaz přízně, za potvrzení, že s Kamenem naložil správně, když ho zničil.
Mýlil se.
Nicolas a Perenella už na knihy jednoduše neměli čas. Potřebovali každý den, který jim zbýval, aby mohli číst v ševelu listů, bzučení včel a sobě navzájem v očích.

Čt, 2011-03-10 22:46 — Galadion
Naprosto výborné

Děkuji moc, poslední věta mě dojala. Krása.

Pá, 2011-03-11 04:42 — ioannina
Potěšení na mojí straně.

Potěšení na mojí straně.
Věř nevěř, ale kdybych se nebyla původně upsala jinému přání, byla bych psala tobě Flamela. :-)) Protože prostě umíš pokládat správný otázky: Jak se žije věčně? A co s tím, když je najednou věčnej život v háji?

Čt, 2011-03-10 20:10 — Danae
Moc pěkné, spousta nápadů

Moc pěkné, spousta nápadů probouzí fantazii. A poslední věta se povedla obzvlášť.

Čt, 2011-03-10 16:38 — Julie
Protest

Varování: Prý je to OOC.

„Co s ním chceš dělat? Řekni mi, co s ním chceš konečně dělat?“
Už zase mu ruply nervy. Ne, že by ho nechápala.
„Je to pro něj důležité,“ zkusila mu oponovat. Už snad po tisící.
„Důležité? Taková kravina. Pitomost to je,“ soptil dál. „Práva lidí... A co naše práva, co? Je to snad naše potrava. Oni taky jedí zvířata. A zabíjejí je kvůli tomu. Kdyby každý mozkomor přemýšlel jako on, brzy bychom vyhynuli!“
Povzdechla si. Nesnášela, když takhle křičel, ale i jí přišla protestní hladovka, kterou jejich syn už několik let držel před pražským Stavovským divadlem, přece jen trochu dlouhá.

Pro nepražáky: Wiki sice tvrdí něco jiného, ale mě nezmate!

Čt, 2011-03-10 22:48 — Galadion
Galadionovi se to líbí

Ahoj všichni, Galdionovi se to moc líbí a líbí se mu i ten nápad dodatečných Vánoc. Pokusím se obdarovat i ostatní svým drabble, ať to má grády. Mozkomor na hladovce je vynikající nápad. Musím se na něj zase někdy zajít podívat.

Čt, 2011-03-10 23:08 — Danae
To jsem rádi, že jsi tady! My

To jsem rádi, že jsi tady! My už ti chtěly psát mail, ale jsi ještě rychlejší :)

Čt, 2011-03-10 19:56 — Danae
Tak konečně vím, proč mi z

Tak konečně vím, proč mi z toho panáka vždycky běhal mráz po zádech! Moc povedené!

Čt, 2011-03-10 18:23 — ioannina
S tím odkazem je to dokonalý!

S tím odkazem je to dokonalý! :-DD
A co ti přijde ooc? Že jsou mozkomoři v potravním řetězci nad lidma? To se mně právě líbí. Včetně syna nihilisty. (Nemůžu napsat zootariána, protože nevím, jestli zvířátka papal, nebo taky ne.)

Čt, 2011-03-10 17:26 — Aries
Tak za prvé jsem si říkala,

Tak za prvé jsem si říkala, že Galadionova přání jsou strašně těžká v tom smyslu, že by každé chtělo spíš rozsáhlejší novelu než drable, aby to bylo to ono.
Samozřejmě jsem silně podcenila Julii. Je to OOC, to jo. Ale mozkomoří rodinka je neodolatelná a dá se z toho opravdu poznat, jak asi žije, jaké tam panují vztahy a tak dále. Mně se to líbí, doufám, že Galadionovi taky.

-A A +A