Zločin a školní trest - 3. část

Obrázek uživatele Rebelka
Rok: 
2017
Fandom: 
Obdarovaný: 
Julie

Přemisťovací kouzlo je prudce mrštilo na tvrdou zem, kde udělali několik kotrmelců. Teddy přitom svíral Jamesovu ruku tak pevně, že si málem vykloubil rameno. Předpokládal, že další den (pokud to tedy přežijí) bude mít tělo plné modřin, přesto hned vyskočil a mávl hůlkou.
„Lumos maxima!“ křikl. Zaplavila ho nečekaná vlna studu. Jak je možné, že si předtím na to zatracené kouzlo nevzpomněl?
Světelná koule ozářila hluboký a nehybný les. Kam až Teddy dohlédl, se do nekonečna tyčily holé stromy jako pařáty. Ani stopy po světlech bradavického hradu.
„Do prdele,“ vydechl Teddy. Asistované přemisťování zkusil poprvé v životě a patrně něco posral. Už zase. Protože tohle v žádném případě nebyla hranice bradavických pozemků, kam se chtěl dostat. Zdálo se, že Teddy sebe a Jamese přemístil hlouběji, do samého srdce Zapovězeného lesa. Daleko od hradu, od civilizace, od Albuse… Albus!
„Do prdele!“ zařval Teddy hlasitěji. Jakýsi pták poplašeně zakrákal v odpověď a potom zase bylo ticho.
Teddy sklouznul pohledem na Jamese ležícího nehybně na zemi. Teddymu se zdálo, že dýchá celkem pravidelně a neměl na sobě ani žádná větší viditelná zranění. Přesto byl v bezvědomí uprostřed Zapovězeného lesa a to všechno byla Teddyho vina.
Teddy se roztřásl. Měl pocit, že ztrácí kontrolu nad svým tělem. Nohy pod ním poklesly a on se svalil na zem. Ústy se mu prodral hlasitý vzlyk.
Cítil, jako by mu jeho ruka ani nepatřila, když znovu mávl hůlkou.
„Expecto patronum.“
Z konce jeho hůlky vytryskl oblak stříbřitě světélkující mlhy, která se zformovala do podoby vlka. Teddy k němu natáhl chvějící se prsty.
„Najdi ředitelku. Doveď ji sem.“
Vlk na něj upřel korálkové oči a nehmotným čumákem se mu téměř otřel o rukáv.
Teddy cítil, jak mu po tváři tečou slzy.
„A řekni jí… řekni, že Albus Potter je ně-někde ztracený v Za-za-zapovězeném lese a - “
„Teddy?“ ozval se tichý hlas.
Teddymu poskočilo srdce.
„Jamie?“
Hůlkou stále mířil na svého patrona a jen krátce se otočil. Uviděl Jamese, jak se pomalu sbírá ze země.
„Jamie, nehýbej se, přivolám pomoc. Přijdou pro nás i pro Albuse.“
James se uchechtl a byl to jeden z nejzoufalejších a nejšílenějších zvuků, jaké Teddy slyšel.
„Víš, co ti, Teddy, udělají, když na tohle přijdou?“ zeptal se James tiše. „Klidně tě můžou poslat do Azkabanu. Teď už určitě.“
Teddy se zachvěl, jako by mu vnitřnosti sevřela ledová ruka. Zaťatou pěstí si setřel z tváře slzy. Zavrtěl hlavou.
„Aspoň zachrání Albuse.“
James si povzdychl.
„Nech toho, Teddy, sakra. Albus je na dávno hradě.“
Teddymu vypadla hůlka z ruky. Přízračný vlk se rozplynul.
„Co jsi to řekl?“
James si sedl naproti němu a zatvářil se zatvrzele. Teddy si všiml, že je celý poškrábaný a podřený. Napadlo ho, že on sám asi vypadá podobně.
„Poslal jsem ho domů ještě na školních pozemcích,“ odsekl James.
„Ale… ale já nikoho neviděl. To by musel být…“ zarazil se v půli věty.
James přikývl.
„Jo. Půjčil jsem mu neviditelný plášť.“
Teddy hluboce vydechl.
„Takže ty jsi šel do Zapovězeného lesa sám?“
James na něj vrhl ledový pohled.
„Přece nenechám svého malého bráchu zabít. Do prdele, Teddy, vždyť mu je teprve patnáct.“
„A tobě šestnáct,“ zamumlal Teddy téměř neslyšně. Tělem se mu rozšířila vlna tepla. Teddy cítil, jak se v něm rozpouští část všech těch hrůz, které ho svíraly.
„Já… já…“ mumlal Teddy. „Takže… vy… vy… já myslel, že se nenávidíte.“
„Něco tak debilního jsem dlouho neslyšel,“ zabručel James. „Je to přece můj brácha. Já mu můžu rozbít nos, ale nikdo jiný.“
Teddy se chraplavě rozesmál, ale jeho tělo se stále nekontrolovatelně třáslo.
„Jamie… já se hrozně…“
„Nech toho,“ přerušil ho ostře James. „Pořád bych tě nejradši praštil pěstí do obličeje, idiote.“
Teddy mlčky pokýval hlavou.
James pokračoval.
„Nikoho volat nebudeš. Albus si hřeje zadek u krbu ve společenské místnosti a my to tady zvládneme sami. Sice tě momentálně hrozně nenávidím, ale… to asi časem přejde. A nechci, aby tě zavřeli do Azkabanu.“
James se stále mračil a zarputile okopával pařez. Teddy na okamžik pocítil slabý záchvěv naděje. Potom však zavrtěl hlavou.
„Nemůžu nás odsud přemístit,“ zamumlal. „Nevím, kde jsme, a asistované přemisťování bez záchytného bodu nezvládnu. Mohli bychom skončit úplně kdekoliv.“
James nakrčil čelo, jako by se v něm odehrával vnitřní boj. „Tak počkáme do rána,“ navrhl nakonec. „Rozděláme oheň, přivoláme si nějaké deky a zůstanem tady.“ Zvedl hlavu a zamračil se. „A zhasni to světlo. To bychom si nad sebe rovnou mohli vyvěsit reklamní poutač.“
Teddy si až teď uvědomil, že jeho světelná koule pořád ozařuje les.
„Nox,“ řekl tiše. „Jamesi, a jsi si jistý, že… to chceš udělat?“
James se na něj pátravě zahleděl. Oči mu zářily a koutky úst mu vystřelily nahoru téměř do úsměvu. Skoro jako by právě prožíval nějaké báječné dobrodružství.
„Nedělám to pro učitele Lupina, který se zachoval jako kretén a poslal dva studenty v noci do Zapovězeného lesa. Ale,“ Teddymu se zdálo, že na něj James mrkl, „mám jednoho kamaráda Teddyho, který je většinu času bezva. A kvůli němu se překonám.“
Teddy se proti své vůli rozesmál.
„Zatracení Nebelvírové…“ zavrtěl hlavou.
James mu úšklebek oplatil.
„Jo, jsme prostě úžasní. A teď dojdi pro nějaké dřevo.“
***
Dřevo bylo navlhlé a oheň tiše syčel. Bez kouzelnické hůlky by se jim pravděpodobně nikdy nepodařilo jej rozdělat. I přesto jeho zář tvořila mihotavý kruh jako maják a navozovala pocit bezpečí. Teddy cítil, jak z něj plameny pomalu vytahují ten tíživý pocit, který mu ležel na hrudi a na ramenou.
Seděli s Jamesem zabalení v tlustých dekách, které Teddy zhmotnil jediným mávnutím hůlky, a dlouhý čas nikdo z nich nepromluvil. James už se sice netvářil tak nepřátelsky, Teddy však cítil, jak se mezi nimi rozpíná neviditelné vzduchoprázdno.
Vytáhl z kapsy hodinky.
„Ještě ani není deset,“ zamumlal spíše pro sebe. „Necelé dvě hodiny a já přitom zestárl tak o deset let.“
James se tiše uchechtl, ale neodpověděl. Teddy věděl, že první musí začít on. Kdykoliv však otevřel ústa, přehnala se přes něj obrovská palčivá vlna viny a zabránila mu cokoliv říct. Co také mohl dodat? Vysvětlit, že v jeho hlavě ten plán nezněl vůbec tak pitomě? Říct Jamesovi, že to je trochu i jeho vina, protože ty kytky rostly přímo na hranici Zapovězeného lesa?
Ne. Tím by vyvázl příliš snadno. Jednou už se mu to povedlo a ani po půl roce se s tím nedokázal srovnat. Tentokrát měl Teddy v úmyslu přijmout vinu se vším všudy a nechat se jí obalit jako kuklou.
„Dám výpověď,“ řekl nakonec tiše. „V Bradavicích. Bude to tak nejlepší.“
James se zavrtěl.
„No, to záleží,“ prohodil.
Teddy potlačil ten zběsilý pocit úlevy, že James konečně znovu promluvil.
„Záleží na čem?“
James se na něj zadíval.
„Záleží na motivaci,“ vysvětloval a pomalu volil slova. „Jestli si myslíš, že bys už neměl učit nebo to nechceš dělat, tak je to asi v pořádku. Ale jestli to bereš jako nějakou oběť, kterou chceš potlačit pocit viny, tak jsi prostě srab, Teddy.“
Teddy překvapeně zvedl hlavu.
„Jamie… sakra, kdy jsi takhle dospěl?“ Chvíli bylo ticho, potom Teddy pokračoval. „Asi chci trochu potlačit pocit viny, ale není to tak jednoduché. Však víš...“
James zvážněl.
„Nebyla to tvoje chyba. Ne úplně. Aspoň myslím…“
Teddy věděl, že James vyčkává. Ohledně jeho jarního incidentu, jak tomu soukromě říkal, se šířilo mnoho dohadů. Největší zásluhu na tom měl Denní Věštec, i když mu doopravdy nic neprokázali.
„Ne úplně,“ souhlasil Teddy tiše. „Ale trochu jo.“
„A ten mudla se z toho nakonec dostal…“
„Jamie, nechci o tom mluvit.“ Znělo to spíš jako prosba.
Chvíli mlčeli.
„Dej si trochu načas,“ navrhl nakonec James. Když viděl Teddyho nechápavý pohled, dodal: „Myslím s tou výpovědí. Rozmysli si to a uvidíš. A taky…“ na chvíli se odmlčel, „kdyby se někdo ptal, tak to zapřu, ale mě tvoje hodiny většinou celkem bavily.“
Teddy se rozesmál. Úleva ho objala jako starého známého a on pocítil silné nutkání se napít. Než vůbec stačil zvážit následky, vytáhl ze záhybů deky láhev mudlovské whisky. Vždycky mu chutnala víc než ta ohnivá. Podal ji Jamesovi.
„Dáš si?“
James potřásl hlavou.
„Ty jsi vážně nemožný učitel, víš to?“ Potom odšrouboval zátku a napil se. „Je dobrá.“
„A ty jsi zase až příliš velký znalec, na to, že piješ poprvé v životě,“ odvětil Teddy.
James se zatvářil skoro uznale.
„Jedna jedna, profesore.“ Potom zalovil rukou v kapse a vytáhl drobnou dřevěnou dýmku. „A taky jsem nikdy v životě nekouřil. Vlastně ani nevím, k čemu to je. Že by nějaký mudlovský hudební nástroj?“
„Pitomče.“ Teddy sáhl po láhvi whisky a pořádně si lokl. Okamžitě cítil uklidňující teplo, jak mu proudí až do konečků prstů a rozplétá jeho zmatené myšlenky.
James mezitím napěchoval do dýmky cosi z malého plátěného pytlíku, zapálil ji a dlouze potáhl. Z úst mu vyšel oblak dýmu. Kroutil se jako spirála.
Oheň praskal a vítr tiše skučel ve větvích. Svět se zklidnil. James napjatě sledoval kouř z dýmky, který se pod jeho pohledem začal měnit. Dým se roztáhl, ale byl pořád hustý a mléčný. Teddy na něj zíral jako zhypnotizovaný. Z kouře pomalu vystupovaly přízračné obrazy. Nebylo to nic konkrétního, Teddy však kdesi vzadu v hlavě cítil zvláštní chvění. Jak do sebe pomalu zapadly zuby neviditelného soukolí. Jak se kouř vycházející z Jamesovy dýmky prolnul s realitou a vyplnil její prázdná místa.
Les na okamžik strnul a vesmír se smrštil na tady a teď. Teddy otevřel ústa. Na krátký třepotavý okamžik jeho myšlenky přestaly klopýtat.
Potom James vyfoukl poslední zbytky kouře a zazubil se. Kouzlo, pokud to nějaké bylo, se rozplynulo a Teddy překvapeně zamrkal.
„Co to bylo?“ vydechl.
James mu podal dýmku náustkem napřed.
„Nevědomí,“ řekl prostě. „Dým na sebe vezme tvar tvých myšlenek. Občas je to lepší než mluvení. Občas se sám někde zavřu a trochu si potáhnu, abych se ujistil, že jsem uvnitř ještě v pořádku.“ James rozpačitě sklopil pohled. „Nevím, jestli mi to tak jenom připadá, ale no prostě… na tom dýmu bylo něco správného, jestli mi rozumíš.“
Teddy přikývl. Rozuměl.
„Zkus to,“ pobídl ho James.
Teddy se cítil neuvěřitelně hloupě, když nabral kouř do plic a vší silou se snažil, aby se nerozkašlal. Vyfoukl.
Oblak dýmu se roztočil do zmateného abstraktního víru. Během několika okamžiků se rozpadl na malé chuchvalcovité útržky a rozplynul se.
Teddy sklopil oči. Cítil, jak mu hoří tváře.
„No, to se dalo čekat,“ zamumlal. „Moje nevědomí je jeden velký bordel.“
James zavrtěl hlavou.
„To dělá ta nervozita,“ prohlásil. „Většina lidí to tak napoprvé má. Přemýšlíš, co všechno bych o tobě z toho kouře mohl zjistit. A co všechno bys o sobě mohl zjistit ty sám. Je to jako veřejná masturbace. Akorát s duší, což je ještě horší.“
Teddy na něj několik okamžiků vytřeštěně hleděl a potom se bláznivě rozchechtal.
„Jamesi Siriusi Pottere, touhle pusou přeješ dobré ráno své matce?“
James jen mávl rukou.
„Hele, zavřu oči a ty to zkusíš znovu,“ navrhl.
„Ne… já…“ Teddy zoufale rozhodil rukama. „Jak říkáš. Asi nejsem uvnitř úplně v pořádku.“
James se k němu naklonil a položil mu ruku na rameno.
„Teddy…“ znělo to mírně, skoro jako pohlazení. „Neblbni…“
Teddy potlačil vlnu paniky, potáhl z dýmky a dlouze vydechl. Zatočila se mu hlava. Svět mu ujel pod nohama. Nejasně vnímal jen Jamesovu ruku, která mu svírala rameno jako kotva poutající jeho tělo s reálným světem. Obklopil ho oblak dýmu. Bylo to ještě silnější než u Jamese, protože Teddy věděl, co v něm má hledat. Kouř se roztříštil na nekonečno vesmírů. Bylo tam všechno. Nepovedené kouzlo, plameny a křik. Harryho zklamaný výraz. Do toho černá spalující vina a Teddy jako tečka uprostřed událostí mnohem větších, než byl on sám.
Teddy cítil, že se začíná dusit. Roztřásl se a rychle vyfoukl zbytek dýmu. Prorazil hladinu reality a zhluboka se nadechl. Uvědomil si Jamesovy prsty, jak se mu zatínají do ramene. Neodvažoval se na něj pohlédnout.
Po chvíli James mírně povolil sevření, ale ruku z Teddyho ramene nesundal.
„Tak jsi to ze sebe dostal.“
Teddy prudce oddechoval. Hrdlo měl sevřené a v krku cítil slzy.
„Každé ráno vždycky vstaneš a bojuješ s tím, Teddy. A to se jmenuje odvaha,“ řekl James tiše. Naklonil se k Teddymu a z jeho chvějící se dlaně jemně vytáhl dýmku.
„Podívej se na tohle,“ zamumlal a jeho hlas zněl dutě jako sud.
Lehce potáhl a vyfoukl.
Teddy nehnutě zíral do oblaku kouře a nebyl si úplně jistý, co v něm vidí. Vyvolával v něm ale nejasný tíživý pocit. Cítil Jamesův smutek, ale byl příliš vrtkavý, než aby ho dokázal pořádně zachytit. Přesto však jako by v dýmu na nepatrný okamžik zahlédl myšlenku…
„Harry?“ vydechl Teddy.
James se smutně usmál.
„Když byl v mém věku, stihl už pětkrát zachránit svět. Šestkrát, když počítáš ten večer, kdy byl ještě mimino. Však jsi to dnes řekl. V jedenácti prošel Zapovězený les, potkal Voldemorta a ještě se stihl včas vrátit do hradu na večeři.“
Teddy cítil, jak vlak jeho myšlenek vykolejil. Neohrabaně chytil Jamese za zápěstí.
„Jamie, já jsem nevěděl…“
„Všude slyším tvůj táta to, tvůj táta tamto. Na ministerstvu má sochu v nadživotní velikosti. A já ho mám fakt rád, Merlin ví, že jo. Jenom prostě občas přemýšlím, co jsem vlastně zvládl já. Poflakuju se, piju, kouřím. Proplouvám životem, ale jako bych vlastně ani nežil.“
„Jsme holt ztracená generace,“ řekl Teddy a samotného ho překvapilo, jak moc tomu věří. „Jsem si jistý, že pro syndrom lidí, jejichž tátové šestkrát zachránili svět, existuje nějaké speciální německy znějící slovo.“
James se uchechtl.
„To by mělo.“
Teddy pomalu pustil Jamesovu ruku a začal si připravovat deky na spaní.
„Teddy?“
Teddy ustrnul v půlce pohybu.
„Copak je, Jamie?“
James držel poloprázdnou lahev s whisky a nervózně cupoval její etiketu. Oči se mu leskly a poškrábaný obličej mu už od pohledu jen hořel.
„Jsi jeden z nejlepších lidí, co znám, Teddy,“ řekl James tak tiše, že mu Teddy ta slova spíše jen odezíral ze rtů. „Tak se tím,“ neurčitě mávl směrem k dýmce, „nenech semlet.“

Klíčová slova: 
-A A +A