Mrazivé vzpomínky
Letos mi všechna moje drabblátka přijdou vyrovnaná. Tak vybírám srdeční záležitost, zimní obraz a něco na zamyšlení.
Téma: Loňské sněhy
Údolí Mohawků, 1783
Stál tam. Nic nedávalo smysl a přesto dávalo smysl všechno.
Mráz mu hladil tvář. Vítr ho bral něžně za ruku.
Vzpomínal.
Najednou viděl sám sebe běžet po stráni. Slyšel smích svých přátel a -
jak dlouho už se nesmál. Nemohl si svůj smích vybavit.
Na rtu mu roztála vločka. Vydechl teplo svého těla. Parný oblak líně mizel.
Zavřel oči. Uslyšel, jak ze stromu sklouzl těžký sníh.
Řeka k němu promlouvala. Naslouchal jí.
Šeptala mu o jeho zemi.
Vyprávěla příběh jeho lidu.
Nenaříkala, byla klidná.
Kolikrát už z ní čerpal sílu. Sílu matky přírody.
Otevřel oči.
Opuštěná obydlí halila neviditělnost bílého nekonečna.
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
To je krásné!
To je krásné!
Děkuji, Aries.
Děkuji, Aries.
Krásné!
Krásné!
To je opravdu nádherně
To je opravdu nádherně popsaný.
Díky, díky :)
Díky, díky :)
Spíše drsně, nezměkčile
Spíše drsně, nezměkčile poetické... Vydechnout teplo svého těla je moc pěkný obrat.
:)
:)
Strašně hezky popsané:)
Strašně hezky popsané:)