Čekání na zázrak - 1. část

Obrázek uživatele Owes
Rok: 
2016
Fandom: 
Obdarovaný: 
Erys

Milá Erys,

poněvadž jsem využil Tvého prohlášení, že se může jednat o román, tak pro mne byl 25. prosinec poněkud šibeniční termín. Vkládám zatím první část. Druhá bude následovat (doufám) ještě před koncem roku a naplní (doufám) přání zmíněné ve Tvém dopise. Vím, že jsi toužila po dobrém konci, avšak aby mohl příběh skončit dobře, musí se nejprve zkomplikovat. Snad Tě neurazí ani téma, ani zvolený pár.
Přeji Ti veselé Vánoce, klidné prožití svátečních dnů a spoustu kouzelných okamžiků.

Hermiona vystoupala k řečnickému pultu. Oči všech přítomných se k ní upřely s hladovou naléhavostí.
„Vaše plné jméno?“
„Hermiona Jean Grangerová.“
„Narozena?“
„19. září 1979, Surrey.“
„Jste si vědoma toho, že se vaše svědecká výpověď podle paragrafu 15, odstavce 3 Zákona o soudním procesu z roku 1989 musí uskutečnit pod vlivem Veritaséra?“
„Ano.“
Mladý asistent sestoupil ze svého místa po pravici soudce a přinášel Hermioně lahvičku s průhlednou tekutinou. Gestem zdvižené ruky jej zarazila.
„Žádám vážený soud, aby tento proces odročil do doby, kdy budu moci pod Veritasérem vypovídat.“
Tribunami to zašumělo. Soudce k ní shlédl s nechápavým výrazem ve tváři.
„Slečno Grangerová, byla byste tak laskavá a objasnila nám, z jakého důvodu nemůžete Veritasérum vypít?“
„Jsem gravidní.“
Tribunami zaznívaly hlučné debaty. Přihlížející kouzelníci už se ani nesnažili tlumit hlas. Modré oči obžalovaných k ní zalétly a ona v nich spatřila různorodou směsici pocitů. Převládalo překvapení.
„Je váš stav potvrzený kvalifikovaným léčitelem?“
Hermiona kývla na advokáta obžalovaných a očima mu pokynula, aby soudu předal svitek pergamenu s pečetí Nemocnice sv. Munga.
„Jste ve druhém měsíci těhotenství,“ vyčetl z pergamenu soudce. „Požadujete tedy, abychom celý proces odročili do listopadu?“
„Žádám, abyste ho odročili do doby, kdy se dítě narodí.“
„Dobrá. Vaší žádosti se vyhovuje.“
Tribuny propukly v ohlušující řev. Vlna nevole jimi lomcovala jako temný příboj křehkou plachetnicí.
„Prosím o klid!“ zahřměl soudce a několikrát zabušil svým kladívkem o stůl. „Svědectví Hermiony Grangerové je pro tento případ nepostradatelné, a proto jsem se rozhodl její žádosti vyhovět. Naše obvinění však nadále trvají. Přesouvám soudní líčení na 30. listopadu. Do té doby budou Lucius, Narcissa a Draco Malfoyovi umístěni do vazební cely v Azkabanu, kde počkají na rozsudek. A pokud se neuklidníte, listopadové soudní přelíčení proběhne s vyloučením veřejnosti!“
Kámen, který Dracovi v tu chvíli spadl ze srdce, museli nutně slyšet až na opačné straně zeměkoule.
„Slečno Grangerová, můžete odejít.“
Hermiona jen rázně kývla, opustila řečnické místo a bez jediného pohledu odešla ze soudní síně.

Z ambulantního sálu pohotovosti odešla nasupená a ve stavu, kdy by jí žádný rozumný člověk raději neměl zkřížit cestu. Latexové rukavice stáhla za pochodu a odhodila na podlahu chodby. Kartou pacienta třískla o recepční pult v příjmové hale.
„Exitus. Dejte to do databáze,“ přikázala stroze sestřičce u počítače.
„To je ten malý chlapec z lesa?“
„Ano. Masivní vnitřní krvácení. Už jsme pro něj nemohli nic udělat. Smrt nastala v 19:09. Dejte to do databáze.“
V tichu a soukromí lékařského pokoje si konečně ulevila od napětí, které ji doslova vyleptávalo zevnitř. Mrštila stetoskopem proti zdi, udeřila do kuchyňské linky, nakopla stojan s vánočním stromkem a zoufale zakřičela.
Nebyla tak docela pravda, že už se nadalo nic dělat. Věděla, že jisté kroky se podniknout daly. Jenomže ne tady. Ne mezi všemi těmi... mudly.
Přistihla se, že ke svým dlouholetým kolegům cítí pohrdání. Kdyby ovládali jen polovinu toho, čím byla obdařena ona, nikdy by nedopustili takové selhání. Tak strašně zbytečnou ztrátu lidského života. Jeden jediný magický dotyk mohl okamžitě napravit škody napáchané dětskou neopatrností, jedno jediné kouzlo mohlo udržet naživu chlapce, který byl prostě jen naivně bezprostřední ve své touze dokázat kamarádům, že se nebojí a že ten nejvyšší strom pokoří.
Jenomže tohle je jiný svět, uvědomila si vzápětí a vztek uvnitř ní nepatrně polevil. Nemohla jim nic vyčítat. Sama se rozhodla žít ve světě, kde na kouzla věří jen děti a blázni. Sama sobě zakázala používat ten dar. Svou hůlku už dávno nenosila u sebe. Pečlivě ji ukrývala v bezpečí domova, v zamčeném šupleti pracovního stolu, zajištěného paradoxně kouzlem. (To aby si byla stoprocentně jistá, že ji neobjeví opravdu nikdo.)
Primář oddělení si ji nechal zavolat jen pár minut poté, co se uklidnila.
„Vezmete si dovolenou, Grangerová. Od zítřka až do Nového roku vás tu nechci vidět. Je to jasné?“
„Ale pane, já -“
„Je vám jasné, co jsem vám právě řekl?“
„Jistě.“
„To jsem rád.“
„A je nutné, abych zůstávala doma až do Nového roku? Nemohla bych už v -“
„Grangerová, ještě slovo a já vás odsud vyhodím!“
„Dobře.“
„Mimochodem, tím, že vás posílám na dovolenou, nemám na mysli, abyste seděla doma nad odbornými publikacemi, doháněla papírování a telefonovala s kolegy. Tomu se říká home-office. Já mám na mysli skutečnou dovolenou. Vyjeďte si někam. Zaplaťte si nějaký rekreační pobyt, jděte mezi lidi.“
„Promyslím to.“
„Ne, vy nebudete nic promýšlet. Už jsem to promyslel za vás. Je to rozkaz.“
„Dobrá, ale dnes ještě dovolenou nemám, takže můžu jít za svými pacienty?“
„Dnes ještě dovolenou nemáte, to je pravda. Proto jsem vám na zbytek směny napsal rekondiční volno. Seberte se a vypadněte. Chápu, že vám to ještě úplně nedošlo, ale máte spoustu práce. Zařídit dovolenou není nic jednoduchého. Tak šup, ať už vás tu nevidím. A Grangerová,“ zastavil ji těsně u dveří. „Je tu dobrým zvykem poslat pohled.“

Soudní přelíčení případu kouzelnický lid versus Malfoyovi proběhlo oproti původnímu plánu už zkraje léta. Se vší parádou a za hojné účasti všech, kterým tato rodina ležela v žaludku.
A Hermionino svědectví v jejich prospěch bylo od samého počátku pouze prodlužováním agónie. Od okamžiku, kdy přijala Veritasérum, stala se pouhou loutkou v rukách prokurátora. Žádná z jeho otázek nesměřovala k odhalení pravdy. Všechny měly jediný cíl - znevážit polehčující okolnosti přednesené obhajobou.
„Obžalovaní, povstaňte a vyslechněte rozsudek,“ zahřměl hlas soudce a Malfoyovi se trochu obtížně postavili na vratké nohy. „Ve světle toho, co dnes zaznělo, rozhodla se porota Starostolce vyhovět straně žalobce.“
Narcissa Malfoyová podklesla v kolenou a kdyby ji Draco duchapřítomně nepodepřel, sesula by se k zemi.
„Avšak nikoli u všech tří obžalovaných,“ dodal soudce o něco mírněji. „Lucius Malfoy byl shledán vinným ve všech bodech obžaloby a odsuzuje se k doživotnímu pobytu v Azkabanu bez možnosti zkrácení výkonu trestu. Narcissa a Draco Malfoyovi byli uznáni vinnými ze spolčení se Smrtijedy, poskytování ochrany zločinecké organizaci a napomáhání únosům, úkladným vraždám a mučení, protože však nejednali vždy dobrovolně a protože porota částečně přihlédla k intervenci pana Harryho Pottera a slečny Hermiony Grangerové, odsuzují se tito dva obžalovaní k dvouletému trestu odnětí svobody nepodmíněně. Proti tomuto rozsudku není odvolání.“
Hermiona se hryzla do spodního rtu a nehty zaryla do dřevěné lavice pod sebou. Všechny své zbývající síly vypjala, aby se i přes poslední soudcovu větu namístě neodvolala třeba ke všem čertům, kteří by snad ještě mohli být ochotni dosvědčit, že Draco Malfoy a jeho matka definitivně nepatří na stranu zla. Ne po tom, co byli schopni riskovat pro Harryho.
„Vím, na co myslíš,“ hlesl jí do ucha Harry a krátce stiskl její dlaň sevřenou v pěst. „Ale víc už pro ně udělat nemůžeme.“
„Draco si nezaslouží skončit v Azkabanu ani na jeden zatracený den, Harry. Proč nás nikdo neposlouchá? Proč musí být všechno o politikaření? Tohle nebyl spravedlivý soud, tohle byl vykonstruovaný proces, jehož výsledek byl známý už ve chvíli, kdy ti směšní porotci usedali do lavic!“
„Já to přece všechno vím, Hermiono!“
„Tak proč jsme jediní, komu to vadí?“
„Možná ze stejného důvodu, proč jsme jediní, kdo se za ně dokázal postavit.“
„Ale tohle není fér,“ zašeptala se slzami v očích a odvrátila pohled od jeho jizvy ve tvaru blesku, připomínky hrdinství, které mu teď bylo absolutně k ničemu. „Není fér lhostejně přihlížet něčímu příkoří jen dva měsíce po tom, co jsme se dokázali postavit Voldemortovi.“
„Nerad to přiznávám, ale život prostě není fér,“ prohlásil a jeho oči jako kdyby ztratily malý kousek z toho obvyklého lesku.
Čelila jeho novému pohledu s obdivuhodnou statečností, přestože něco uvnitř ní právě umíralo. Pak se zvedla a zamířila k východu.
„S tímhle postojem ale mír dlouho neudržíme,“ řekla ještě, než zmizela za dveřmi.

Když vyšla ze dveří nemocnice, zabalená do teplého zimního kabátu, kolem krku místo stetoskopu huňatou šálu a v kabelce zbytky od svačiny, kterou ani nestačila celou v klidu sníst, bylo už skoro devět. Uvědomila si, že doma nejspíš nemá nic, co by mohla povečeřet, neboť ještě před hodinou zamýšlela hodit do sebe bagetu z automatu, a tak zamířila k nedalekému supermarketu. Za deset minut zavírají, to stihne...
Prodavačka, která jako jediná ještě seděla za kasou a odbavovala zákazníky, kteří nechali nákup na poslední chvíli, vyslala jejím směrem dosti podrážděný pohled. Hermiona se omluvně usmála a naznačila, že se tu nehodlá nijak zdržovat.
Zamířila k regálu s mléčnými výrobky, popadla láhev mléka, odtud se přemístila k oddělení pečiva, kde si do sáčku zabalila poslední dva ubohé croissanty, a pak už rychlými kroky směřovala k pokladně. Tam ji napadlo, že by si mohla zvednout náladu něčím sladkým. Natáhla se proto k pokladnímu stojanu. Výhled na jednotlivé krabičky s čokoládami, bonbóny a žvýkačkami jí však dost stěžovala vysoká postava muže, který stál ve frontě před ní. Stoupla si na špičky a pokoušela se najít svoji oblíbenou müsli tyčinku. Netrvalo dlouho a zrak jí padl na známý červený obal.
„Promiňte,“ zamumlala, když se paží nechtěně otřela o rameno toho cizího muže. „Jen jsem si chtěla vzít tyčinku.“
Muž odstoupil od stojanu, aby té netrpělivé dámě uvolnil místo. Ani to však nestačilo k tomu, aby dosáhla svého umanutého cíle. Nejprve se ozvalo tlumené zaklení, pak periferním pohledem zaregistroval, jak se z regálu něco sype, a nakonec mu k nohám dopadlo nejméně padesát müsli tyčinek.
„Promiňte,“ zamumlala znovu a s nešťastným výrazem si klekla na zem, aby to všechno sesbírala.
To už nevydržel. Prudce se otočil, za nevěřícného potřásání hlavou ji uchopil v nadloktí a okamžitě ji vytáhl zpět na nohy. Aniž by řekl půl slova, sám se pro tyčinky sehnul, posbíral je a vrátil do regálu. Jednu jí vhodil do košíku.
Hermiona mu chtěla poděkovat, ale při náhlém pohledu do jeho tváře se všechna její slova zasekla někde na půli cesty hrdlem. Zůstala na něj zírat s mírně pootevřenými rty, z nichž nakonec uniklo jen něco velmi podobného přiškrcenému vydechnutí.
„Je vám dobře?“ otázal se a kolem tmavých očí se objevily starostlivé vrásky.
„Ano, promiňte.“
Hermiona ještě nějakou dobu pozorně studovala tvář před sebou a snažila se usměrnit tok svých myšlenek. Polovina její hlavy se ji snažila přesvědčit, že ten, na koho hledí, je naprosto obyčejný chlap, kterého vidí poprvé v životě. Druhá polovina na ni křičela, že takové náhody neexistují, že ty oči přece nemohou patřit nikomu jinému, že tak výjimečné oči nemůže mít žádný jiný muž na světě.
„Jenom jste mi někoho připomněl,“ vysvětlila stále malinko neklidně.
„To se stává,“ pousmál se chápavě a obrátil pozornost k prodavačce, neboť jeho nákup právě přišel na řadu.
Když o dvě minuty později s vlastním nákupem procházela ven na ulici, naposledy se ohlédla. Muž si na odkládacím pultu přerovnával věci v kožené brašně a byl tou činností zcela pohlcen. Ve štíhlých prstech zahlédla knihu, která vypadala jako učebnice. Ten malý detail přivolal ještě intenzivnější vlnu vzpomínek.
Zavrtěla hlavou ve snaze ty obrazy minulosti odehnat a zamířila ke stanici podzemky.
„Tohle je vaše, madam,“ ozvalo se najednou těsně vedle ní.
Musel nasadit ostřejší tempo, aby ji dohnal. Kráčel teď po jejím bohu a v prstech držel tyčinku v červeném obalu.
„Bože, jsem to ale pitomá!“ pokárala se. „Děkuju.“
„Nemáte zač. Byla by škoda ji tam nechat, když jste za ni tak urputně bojovala.“
Oba zastavili před vchodem do podzemního vestibulu a věnovali si upřený pohled.
„Zřejmě jsem vám připomněl někoho, kdo vás uměl pořádně vyvést z míry,“ podotkl konverzačně.
„Ano, na to on měl skutečně talent,“ vrátila mu s postřehnutelnou hořkostí v hlase.
Vráska mezi obočím, dosud mělká a značící neutralitu výrazu, se prohloubila.
„Nechtěl jsem být osobní, promiňte. Raději už půjdu. Nezlobte se.“
Nečekal na rozloučení, otočil se a vykročil opačným směrem, do předvánočního mumraje londýnských ulic.
Netušila, co jí vnuklo ten nápad a co přesně způsobilo, že se tak bezhlavě vrhla do jeho realizace, každopádně ho svým zvoláním okamžitě zastavila.
„Vždyť já se přece nezlobím!“
Zůstal stát zády k ní, jen mírně pootočil hlavu a úkosem se na ni zvědavě podíval.
„Nezlobím se na vás,“ zopakovala, když k němu trochu váhavě přikročila. „Nechtěl byste třeba zajít na kávu? Kousek odsud je jedna příjemná kavárna.“
Obrátil se k ní. Na malý okamžik jeho bledou tvář rozjasnil úsměv. Takový zvláštní, neúplný a jakoby ostýchavý úsměv, který pouze nepatrně zvlnil rty lemované tmavými vousy.
„Rád bych s vámi zašel na kávu, ale -“
„Někdo na vás čeká, že?“ dovtípila se bleskově. „Omlouvám se, mělo mě to napadnout dřív. Většina mužů vašeho věku je zadaná. Nejspíš už máte i nějakou rodinu. Nechci vás zdržovat. Ještě jednou se omlouvám. A děkuju za tu tyčinku.“
Tentokrát to byla ona, kdo se otočil jako na obrtlíku a zamířil opačnou cestou pryč. Na metro, kterým už dávno měla odjet domů a ne se pokoušet balit cizí chlapy uprostřed ulice.
„Počkejte!“ zavolal za ní.
Hermioně neuniklo, jak jeho hlas ve výkřiku podivně zdrsněl. Jako by to slovo do ticha noci vyškrábal roztřepeným hrotem brku. Ten zvuk ji donutil zastavit a ohlédnout se.
„Špatně jste to pochopila. Chtěl jsem říct, že vaše pozvání přijímám, jen se dnes nemohu zdržet déle než do půl jedenácté.“
Po tvářích se jí rozlilo horko. Za svůj unáhlený závěr by si teď nejradši nafackovala.
„To samozřejmě chápu. Taky obvykle nemívám příliš volného času.“
„Volný čas je přepych, kterého se dostává jen vyvoleným... Takže, jak jste říkala, že se jmenuje ta kavárna?“

Hermiona se před zrcadlem u madame Malkinové naposledy otočila kolem své osy a zálibně přejela po precizním a rafinovaném střihu svých svatebních šatů. Ginny jí zkusmo sepnula vlasy perleťovou sponou, kterou budoucí nevěstě věnovala paní Weasleyová.
„Strašně ti to sluší,“ vzdychla obdivně a nemohla odtrhnout pohled od jejího odrazu v zrcadle. „Můj brácha si tak pěknou ženskou ani nezaslouží.“
„Co nadělám. Všechny celebrity už jsou rozebrané,“ zasmála se Hermiona rozpustile a ještě jednou pohladila záhyby krajkového empíru. „Tu největší jsi ulovila ty.“
„Snad mi Harryho nezávidíš,“ zaškaredila se na ni Ginny.
„Závidět ti? Vždyť mám doma to samé, jen v zrzavém provedení. Lovci černokněžníků, strážci zákona a ochránci pořádku - vznešené názvy pro byrokraty v uniformách, kteří mají jen o něco kurióznější výmluvy, proč chodí domů tak pozdě.“
„Vždycky mluvíš o bystrozorech s takovým despektem...“
„A jak bych o nich měla mluvit? Nebo ty snad opravdu věříš, že se na tom oddělení něco změnilo od doby, co je ministrem Kingsley? Nebo že se s příchodem legendárního Pottera zlepšil jejich přístup k vyšetřování?“
„Nevím. Já jen nechci shazovat práci, které se věnuje můj manžel. Protože vím, že on se snaží dělat ji, jak nejlíp dovede. Pracuje na maximum, abychom se my ostatní mohl cítit bezpečně.“
Hermiona k tomu nic nepoznamenala. Neměla nejmenší zájem se s Ginny hádat zrovna před madame Malkinovou.
„Vy jste Hermiona? Hermiona Grangerová?“ oslovil ji mladý muž v bystrozorském hábitu, který právě vešel do obchodu a poněkud nervózně přešlapoval těsně za rohožkou.
„Ano, to jsem já. Jestli jste mi přišel oznámit, že Rona unesli a že po něm usilovně pátráte, tak mu vyřiďte, že o jeho dnešní rozlučce se svobodou vím a že mu vzkazuju, aby si ty hektolitry ohnivé whisky patřičně užil. A Harrymu řekněte, ať na něj dá pozor. Až mi ho nad ránem bude vracet domů, tak lektvar proti kocovině je v koupelně za zrcadlem.“
Mladík ji nechal domluvit, pak se zhluboka nadechl a bez jediného náznaku úsměvu pokročil dál do místnosti.
„Z té rozlučky, o které už víte, byl pan Weasley odvolán na mimořádnou akci.“
Hermiona přestala věnovat pozornost svému účesu a poprvé za celou dobu se na bystrozora pečlivě zadívala. Svaly v jeho obličeji byly podivně napjaté. Ginny vedle ní se zamračila. Madame Malkinová ustala v přeměřování obvodu Hermioniny sukně.
„Dostali jsme hlášení o nepokojích na okraji Manchesteru. Když naše jednotka dorazila na místo, byla napadena skupinou vlkodlaků, kteří před třemi lety zradili Šedohřbeta a utekli z bitvy o Bradavice. Váš snoubenec útok nepřežil.“
Ticho, které nastalo, přikrylo její srdce jako sněhová lavina.
„Je mi to líto,“ zazněl odněkud z velké dálky hlas bystrozora. „Pokud bych pro vás mohl cokoli udělat...?“
To strašlivé, mrtvolné ticho ji zevnitř stále obestíralo jako přízračný závoj Smrti, pod jehož dusivým dotekem nebyla schopna ani dýchat, natožpak promluvit.
„Byl jsem požádán, abych vás doprovodil na ústředí, kdybyste se rozhodla převzít si jeho tělo. Budete chtít jít se mnou?“
Do ticha se toho večera oděla Hermiona jako do pohřebního rubáše.

Seděli spolu v malé, útulně zařízené kavárně, která navzdory umístění v centrální části Londýna vládla klidnou atmosférou drobného rodinného podniku, v němž kromě šustění novin a cinkání hrnečků o podšálky zaznívala do smířlivého ticha nevtíravá hudební kulisa v podobě jazzové melodie třicátých let.
„Chodíte sem často?“
„Kdykoli si chci odpočinout od hlučných sousedů. Nebo si v klidu přečíst knížku. Anebo prostě jen přemýšlet.“
„Máte ráda ticho?“
„Nevím, jestli ho mám ráda. Jen vím, že ho potřebuji. Zvlášť proto, že moje práce mi moc ticha nedopřává. Dělám ve špitále tady naproti. Jsem lékařka na dětské ambulanci.“
Uznale pokýval hlavou a poprvé pozvedl k ústům svou kávu. Lokty opřené o desku stolu, dlaněmi objímal horký hrnek. Když se jeho rty dotkly okraje a do nosu vystoupala omamná vůně čerstvě upražené Arabiky, na malý moment slastně přivřel oči. Hermiona se přistihla, že na obraz před sebou hledí možná až příliš fascinovaně. Jakmile si to uvědomila, stočila pohled ke svému šálku.
„Vy máte klidnou práci, pane Lloyde?“
„Thomas, prosím. Mám tu nejnudnější práci, jakou si umíte představit. Dělám účetního pro jednu organizaci.“
Hermiona se ani nesnažila skrývat údiv. Tohle zaměstnání by ji ve spojení s ním nikdy nenapadlo. Ačkoli, co ona o něm vlastně ví. Stále je pro ni velkou neznámou. Útěšné myšlence, že se rozhodně nejedná o jejího bývalého profesora, už stačila dokonale přivyknout. Chladný rozum opět zvítězil nad bujnou fantazií. Jenomže to neznamenalo, že ji ty drobné podobnosti nedráždily a nenutily uvažovat, jestli tajemný muž naproti ní nemá se Snapem společného víc než těch pár malých detailů vzhledu. Potřebovala zjistit něco o jeho povaze, odhalit víc z jeho minulosti.
„Na účetního bych vás tedy netipovala.“
„Vážně? Na co byste mě tipovala?“
„Já nevím. Třeba... na vysokoškolského profesora?“
Přes hranu hrnečku jí věnoval pohled plný upřímného zájmu dozvědět se víc o téhle její osobité představě.
„Mohl byste učit fyziku. Nebo matematiku. Nebo chemii?“
„Všimla jste si té učebnice v mé tašce?“
Hermiona nepatrně zrůžověla. Napila se kávy, aby nemusela odpovídat hned. Nakonec nemusela odpovídat vůbec.
„Doučuji matematiku jednoho svého známého. Dnes se naše lekce poněkud protáhla.“
„Taky jsem si na vysoké platila hodiny matematiky,“ přiznala.
„Copak? Královna vědy nebyla vaší doménou?“
„Spíš byla na naší střední škole trochu opomíjená. Měla jsem co dohánět. Vzpomínám, jak se na mě profesor Williams díval, když jsem u něj v prvním semestru skládala zkoušku. Ten pohled mě pronásleduje dodnes. Poprvé v životě jsem si připadala jako hlupák, který přecenil své možnosti, když se přihlásil zrovna na medicínu.“
„Je obdivuhodné, že jste to nevzdala. Vaše povolání je vznešené.“
„Lidé si to myslí. Pokud si zrovna nemyslí, že jsme banda šarlatánů, neschopných imbecilů nebo bezcitných řezníků.“
„Všiml jsem si, že víra občanů v britské zdravotnictví byla otřesena.“
„Buď jak buď, pořád dělám užitečnější věci než většina mých bývalých spolužáků.“
„Z toho, co říkáte, získávám dojem, že jste chodila do Polepšovny svatého Bruta.“
Hermiona se rozesmála.
Byl to její první opravdový smích od doby, kdy ztratila Rona. Když si to uvědomila, žaludek jí sevřel nepříjemný pocit zrady, který ležel někde na dně její mysli a ozýval se vždy, jakmile s někým navázala bližší, byť jen přátelský vztah. A ona věděla, z čeho ten pocit pramení. Opustit kouzelnický svět totiž neznamenalo spálit mosty vedoucí jen na místa nenáviděná a plná bolesti. Její útěk nakonec zbořil i most, který vedl k Harrymu, Ginny, Nevillovi, Georgeovi, profesorce McGonagallové... Nechala za sebou všechny své dřívější přátele a ani dlouhá řádka let nedokázala smazat pocit, že je zradila. Jakkoli si své rozhodnutí byla schopna racionálně obhájit.
„Občas to tam připomínalo zvláštní školu, ano. Většina mých spolužáků byla tak trochu pomatená, učitelský sbor svou různorodostí připomínal kabaretní spolek a o řediteli nebylo pochyb, že pod maskou laskavého starého pána ukrývá tvář všehoschopného intrikána.“
„Měla jste říct hned, že jste studovala na umělecké škole. Já bych se vám nesmál.“
A ona znovu dokázala dát průchod zvonivému smíchu. Tentokrát dokonce vnímala, jak se s každou jeho vibrací uvolňuje vnitřní napětí, jak se vytrácí svíravý pocit uvnitř hrudi, jak povoluje ten starý rezavý řetěz, který kdysi dávno spoutal její srdce...

Od okamžiku, kdy se dozvěděla o Ronově smrti, neřekla jediné slovo. Kondolence přijímala pokýváním hlavy, soucitná chlácholení snášela mlčky, veškeré formality vyřizovala zásadně písemně. Během pohřbu stála mezi ostatními jako němý svědek konce jedné mimořádné životní kapitoly. Ani bolest, která ji zevnitř trhala na kusy, z ní nevymámila víc než tiché slzy.
Po několika měsících, když se lidé v jejím okolí pomalu smiřovali, že už její hlas nikdy neuslyší, Hermiona promluvila.
Odpověděla na pozdrav Dracovi, který právě přijel společně s Lenkou Láskorádovou navštívit Harryho na Grimmauldovo náměstí, kam se po konci války všichni přestěhovali a po absolvování Bradavic si tu ještě pár let užívali relativně bezstarostného studentského života.
Harry s Ronem tu oslavili všechny své úspěšně složené bystrozorské zkoušky, Ginny tu psávala všechny své dopisy paní Weasleyové, která se strachovala, aby její dcera v rozjařené společnosti nezvlčela, Hermiona tu vyráběla všechny své lektvary do lékouzelnického kurzu.
Zdálo se to být tak dávno, co se spolu každý pátek scházeli v obývacím salónu, pili máslový ležák a hráli Scrabble. Tak strašně dávno, co každé úterý z legrace sledovali televizi za oknem protějšího činžáku a smáli se zápletkám slaboduchého mudlovského seriálu...
Teď seděla Hermiona v obýváku na pohovce sama a bez valného zájmu listovala příručkou, kterou dostala od Artura Weasleyho. Jak se vyrovnat se ztrátou partnera. Mudlovská psychologická studie se spoustou odpovědí na palčivé otázky a s hromadou chytrých rad jak překonat nepřekonatelné. Neodmítla tu knihu jen proto, že nechtěla být nezdvořilá.
Když Harry uváděl Draca s Lenkou do obývacího salónu, aby jim nabídl něco k pití, ani se neobtěžoval zdravit, přestože Hermionu za celý den neviděl. Postupem času si natolik zvyknul na její mlčenlivou přítomnost, nebo spíše duševní nepřítomnost, že ji začal brát jako inventář. A na křeslo u krbu přece taky nemluvíte...
Draco však pozdravil.
A Hermiona zvedla oči od knihy.
„Ahoj.“
To slovo zaznělo hlasitěji než výstřel z pušky, i když ho Hermiona spíše zachraplala.
Harry se zasekl uprostřed otevírání barového stolku, zalapal po dechu a několikrát naprázdno otevřel ústa. Ať už ale tenkrát toužil říct cokoli, nemohl to vyjádřit lépe než tím, že několika chvatnými kroky překonal vzdálenost k pohovce a uvěznil Hermionu v drtivém objetí.
„Vždyť jsem zase tolik neřekla,“ utrousila s velmi slabým úsměvem.
„No právě!“ zahalasil, ještě jednou ji prudce stiskl ve svých pažích a pak se odtáhl. „Myslel jsem, že už tě nikdy neuslyším.“
Roztřeseně se nadechla. Tíha posledních měsíců stále odmítala úplně ustoupit. Jen jí dopřávala krátkou pauzu, než na ni znovu dolehne plnou silou.
„Nechtěl jsi Dracovi a Lence nabídnout drink?“ připomněla věcně. „Když už tam půjdeš, dala bych si skleničku vína.“

Jejich konverzaci přerušil zvuk příchozí textovky. Sáhl do vnitřní kapsy kabátu a vytáhl svůj telefon. Po rychlém přečtení zprávy ho zase vrátil zpátky.
„Na chvíli si odskočím. Omluvte mě.“
Hermiona s úsměvem kývla a vzala do ruky svůj vlastní mobil, aby zkontrolovala, zda za těch pár hodin šéf nezměnil názor a nerozhodl se, že ji na oddělení přece jen potřebuje. Ne. Od primáře pediatrie žádná esemeska nedorazila. Ani od žádného z kolegů. Jediná nepřečtená zpráva ve schránce byla od operátora a lákala ji k aktivaci výhodnějšího tarifu. Okamžitě ji smazala a odložila telefon do kabelky. Vlastně nebylo úplně nepříjemné, že po ní nikdo nic nechce. To zjištění bylo spíše úlevné. Najednou se na svou dovolenou začínala těšit.
Uvažovala, co s tou hromadou volného času podnikne. Cestovat do zahraničí se jí nechtělo. Ze snů o dobrodružných cestách už dávno vyrostla. Přemýšlela o nějakém hezkém místě v Anglii, kam by mohla odjet a odpočinout si od hektické předvánoční atmosféry. Někde na venkově by to nemuselo být špatné...
Její myšlenky se rozutekly jako korálky z přetrženého náhrdelníku, když se Thomas vrátil z toalety a sundal z opěradla židle svůj kabát. Něco bylo jinak. Tvář měl podivně napjatou a vlasy i přes krátký střih rozcuchané. Něco se stalo. Hermionu napadla absurdní představa, že se na tom záchodě porval.
„Je na čase, abychom odešli, Hermiono.“
Nedbal otazníku v jejích očích, pomohl jí do kabátu, z peněženky vyndal pětilibrovku a položil ji na stůl vedle nedopité kávy. Pak Hermionu nepříliš něžně uchopil v nadloktí a vyvedl na ulici.
Nestačila se ani nadechnout mrazivého vzduchu venku, když ji objal v pase a svižným krokem s ní vyrazil do změti tmavých uliček. Netušila, kam tak spěchají a proč, otázky jí vířily hlavou jako rozfoukaná peříčka, ale na to, aby je vyslovila, nezbýval dech. Až když zastavil u jednoho ze starých cihlových činžáků, otevřel dveře a vstrčil ji dovnitř, už to nevydržela. Přestože ještě stále zoufale lapala po vzduchu, začala na něj chrlit naléhavé dotazy.
Neposlouchal ji. Celou dobu, co stáli v neosvětlené vstupní hale, zíral přes kukátko dveří ven na ulici a jednou rukou hmatal po něčem, co ukrýval jeho kabát.
„Ticho,“ přikázal, z náprsní kapsy vytáhl revolver a velmi zkušenými pohyby ho odjistil a natáhl závěr.
V těch několika vteřinách dostala poměrně uspokojivou odpověď na všechny otázky. Pochopila, v jaké situaci se ocitla. A protože měla pud sebezáchovy a dokázala udržet chladnou hlavu i ve chvílích, kdy se jiné ženy hroutily a v mdlobách padaly k zemi, zmlkla a nevydala ze sebe už ani hlásku.
Její mobilní telefon však rozkazu Thomase Lloyda očividně nepřikládal takovou důležitost. Rozezvonil se právě v okamžiku, kdy kolem domu procházeli dva muži, kteří svými drahými obleky rozhodně nezapadali do obrazu zaplivané slepé ulice končící vchodem do kanalizačního systému.
Thomas naposledy mrknul do kukátka a zatímco se Hermiona snažila vyhrabat z kabelky telefon a vypnout zvuk, sledoval, jak se muži pomalu, obezřetně přesouvají blíž k vchodovým dveřím.
Volnou rukou zašmátral za zády, našel její dlaň, pevně ji stisknul a schoval Hermionu za sebe. Vzápětí se celá chodba otřásla dvěma ohlušujícími ránami, když jeden z neznámých mužů rozstřelil zámek a následně vykopl dveře.
Stalo se to tak rychle, že nepostřehla, jakým způsobem to provedl, ale nezvaný návštěvník skončil pod jejíma nohama, s hlavou otočenou o tolik stupňů, že takhle brutálně zlomený vaz viděla naposledy na praktické hodině z patologie.
Druhý muž se najednou nějak zdráhal vejít za svým společníkem. Zůstal vypočítavě stát na rohožce před vchodem a zvažoval své možnosti. Jeho kalkulaci chladně ukončil jeden dobře mířený výstřel, když se Thomas přestal schovávat za rozraženými dveřmi, postavil se mu čelem a zareagoval o vteřinu rychleji než on.
Hermioně stále ještě zaléhaly uši, a tak neslyšela, co jí říká. Jeho gesta však byla výmluvná a jasně naznačovala, k čemu ji vybízí. Musejí zmizet. Okamžitě.
Popadl mrtvého muže za ramena a vtáhl ho dovnitř. Potom ještě na moment vyšel ven. Paží ve vzduchu opsal půlkruh. Vzduch se pod tím dotykem zvláštně, horce tetelil. Připomnělo jí to okamžiky, kdy se s Harrym a Ronem ukrývali na pustých místech, mezitímco pátrali po viteálech. Tehdy kolem sebe rozmisťovali nejrůznější ochranná zaklínadla, pod nimiž se vzduch také tak přízračně vlnil a sálal. Její mysl se znovu rozpoltila. Jedna polovina na ni hystericky ječela, že Thomas Lloyd právě použil magii. Druhá polovina jí trpělivě domlouvala, že je to jen zoufalé přání zraněné duše, které ve skutečnosti nikdy nepřestal chybět ten úžasný, opojný a dechberoucí svět kouzelníků.
„K zadnímu východu, rychle.“
Strohý a odměřený hlas přiměl její mysl ke kázni. Bez dalšího přemýšlení ho následovala na konec dlouhé chodby.
Na scénu, která je přivítala za dveřmi, nikdy nezapomene.
Deset mužů v černých kvádrech u paty přístupového schodiště, ruce v kožených rukavicích svírají zbraně. A ty tři nablýskané tmavé off-roady, co parkují za jejich zády, ve svých prostorných kufrech nejspíš ukrývají víc než jen sadu na výměnu kol. Hermioně bleskla hlavou vzpomínka na vinylový pytel, do kterého tak často nahlížela, když ještě pracovala u záchranné služby a vyrážela do terénu, aby u některých případů už pouze konstatovala smrt a podepsala úřední formuláře.
„Hra na schovávanou skončila, Lloyde. Odhoď tu pistoli a nastup si. Dáma může odejít.“
Hermiona střelila pohledem po Thomasovi, který se ji snažil znovu skrýt za sebe. Jeho obličej postrádal nejen barvu, nýbrž i jakýkoli výraz. Byl jako vytesaný do mramoru, když proti mluvčímu skupiny pozvedl ruku se zbraní.
„Dáma zůstane se mnou. A vy odsud do dvou minut vypadnete, jinak neručím za vaši bezpečnost.“
„Nebuď hlupák, Lloyde, schovej tu pistoli a pojď s námi. Pan ředitel už na tebe čeká.“
„Tak panu řediteli vyřiď, že dnes na jeho obšírné monology o uzávěrce nemám náladu. Ať si tu sklenku brandy vypije sám a jde spát.“
„Nedáváš mi na vybranou, kamaráde. Ředitele bude tvůj definitivní odchod ze společnosti mrzet.“
„Jsem si jist, že se s tou ztrátou vyrovná. Ty mu v tom můžeš být velmi nápomocný.“
„Takže mu mám předat tvou rezignaci?“
„Předám mu ji sám, Cartere. Ty mu dnes pouze vyřídíš můj vřelý pozdrav.“
Muž jménem Carter se ledově zasmál.
„Ty si vážně myslíš, že odsud v klidu odjedu bez toho, aniž bych se postaral o tvé řádné odstoupení od smlouvy? Prozraď mi, kdy se z tebe stal tak naivní idiot?“
„A kdy se z tebe stala všehoschopná kariéristická čubka, která je ochotná riskovat pověst firmy na cestě za vyšším postem?“
„O čem to mluvíš?“
„Ty víš, o čem mluvím. Jinak by sem ředitel neposlal celé ozbrojené komando. Bohužel vás oba musím zklamat, Cartere. Ty informace už dávno neexistují jen v mojí hlavě. A pokud je chcete zpátky ve všech kopiích, které jsem stačil pořídit, budete si muset na moji oficiální výpověď ještě nějakou dobu počkat.“
Carterovu tvář zkřivily nelibost a vztek. Sklonil zbraň a pokynul ostatním, aby se stáhli do vozů. Když osaměli, promluvil výrazně osobnějším tónem.
„Doufám, že tvoji výpověď dostanu na stůl já. A že ji budu moct vyřídit bez zbytečných průtahů.“
„Věřím, že jako vedoucímu personálního oddělení ti ředitel neodepře to potěšení.“
„Užij si zbytek dovolené, Tome.“
„Děkuji, Briane.“

První, komu se svěřila se svým plánem odejít, byl Draco.
Od jeho propuštění z Azkabanu se vídali mnohem častěji. Zpočátku chodil na Grimmauldovo náměstí z čistě prozaického důvodů - Hermiona mu nabídla, že si od ní může brát nevyužité zbytky lektvarů, které připravovala pro studijní účely. Byly to lektvary, které on potřeboval a jí z nich stačilo odlít vždy jen malý vzorek, aby mohli profesoři příslušně ohodnotit její domácí práci. A poněvadž byly všechny její úkoly zvládnuté bezchybně, přišlo jí líto ty přípravky vyhazovat. Nejdřív si pro ně chodil každý čtvrtek odpoledne. S příchodem zimy ke čtvrtku přibylo úterý, kdy se obvykle ještě nějakou dobu zdržel, aby si vypil čaj.
Byla první, komu řekl o svém vztahu s Lenkou. O tom, jak se spolu dali do řeči v lékárně na Příčné ulici. O tom, jak ji pozval na oběd. A taky o tom, co pro něj znamená, když si spolu dopisují nebo se vzájemně navštěvují.
A najednou se začali setkávat mimo Grimmauldovo náměstí. Když bylo teplo, sedávali v parku. Když bylo chladno, uchylovali se do kaváren. Pro svá posezení měli vyhrazený každý čtvrtek. Čtvrtek se pro Hermionu stal nejoblíbenějším dnem. Pevným bodem, k němuž se s nadějí upínaly její myšlenky po zbytek týdne.
„Jak je na tom maminka?“
„Slábne. Léčitelé jí dávají pár týdnů.“
„Moc mě to mrzí, Draco.“
„Tebe nic mrzet nemusí, udělala jsi pro ni víc než kdokoli jiný. Bez těch lektvarů by zemřela už dávno.“
„Přemýšlel jsi o tom, co budeš dělat dál?“
„Posledních pár měsíců o tom přemýšlím pořád. Nedokážu si zvyknout na představu, že už se o ni nestarám.“
Hermionu náhle napadlo něco geniálního a zároveň troufalého. Něco, co by mu pomohlo zůstat užitečným i po smrti matky...
O propuštěné Smrtijedy nikdo nestál. Všechny Dracovy snahy získat slušné zaměstnání, dokud ještě Narcissa neměla tak podlomené zdraví, vyšly naprázdno. Poslední rok, kdy svůj čas a energii investoval výhradně do její péče, žili ze zbytků rodinného jmění, kterého však tragicky ubývalo. Teď byly zdroje téměř vyčerpané a perspektiva nulová.
„Draco, co kdyby sis podal přihlášku na léčitelský kurz? OVCE z lektvarů, přeměňování a kouzelných formulí jsi měl vynikající, ne?“
„Bylinkářství jsem měl jen přijatelné,“ namítl věcně. „Nevzali by mě.“
„Znám nejméně tři studenty, kteří měli mnohem horší průměr než ty.“
„Ale nikdo z nich neměl z bylinkářství přijatelné, že?“ stál si za svým a skepticky zíral do svého šálku capuccina.
„Ne,“ přiznala na rovinu. „Ale nikdo z nich taky neměl vynikající z lektvarů.“
„Hermiono, ty víš, že bych véčko z lektvarů nikdy nedostal, kdyby nebylo Severuse a jeho velmi přesvědčivé přímluvy u Křiklana. Vlastně si nejsem vůbec jistý, jestli bych někdy dostal víc než přijatelné, kdybych se nejmenoval Malfoy.“
„Nikdy ses nepodceňoval, nechápu, proč to děláš teď. Tvoje práce byla vždy minimálně ucházející, pokud si pamatuji. A jakkoli nadržoval své vlastní koleji, nevěřím, že by Snape dokázal přivírat oči, kdyby tvé výsledky byly kdovíjaká hrůza. Jakože nebyly.“
„Do toho kurzu ale přijímají jen ty nejlepší. Procházíš talentovými zkouškami.“
„A to je problém? Talent v sobě máš. Jsi skvělý kouzelník, Draco.“
„Na každé místo se tlačí deset takových kouzelníků. Nemají důvod mě vybrat.“
„Nemají důvod tě odmítnout,“ opravila ho. „Když dostaneš dobré doporučení.“
„A od koho to dobré doporučení asi dostanu? Od Křiklana? Mám dojem, že by radši snědl ropušníka, než aby mi napsal kladnou referenci.“
„Ode mě,“ prohlásila s takovou samozřejmostí, že Dracovi zaskočil doušek kávy.
„Od tebe? Nemyslíš, že to zní trochu... nafoukaně? Pořád jsi jen studentka.“
„Nejlepší v ročníku,“ připomněla záměrně nafoukaně.
„To sice ano, ale -“
„Polovina profesorů, co zasedají v komisi, mě miluje.“
„A polovina tě nesnáší.“
„Ale ani ti nemohou popřít, že jsem nejlepší.“
„Tohle nevyjde.“
„Možná to nevyjde, ale za pokus nic nedáš. Můžeš jen získat. A to se Zmijozelovi v tobě přece zamlouvá, nebo se mýlím?“
„Uznávám, že umíš být velmi přesvědčivá. Což Zmijozel ve mně oceňuje.“
„Škoda, že už se ve škole nepotkáme, když letos končím.“
„A už víš, kam nastoupíš?“
„Nemám zdání.“
„To jsi o tom ještě neuvažovala?“
„Vlastně ani ne.“
Draco si ji přeměřil zkoumavým pohledem.
„Myslel jsem, že už se nějakou dobu rozhoduješ, kterou z nepřeberného množství pracovních nabídek odmítneš.“
„Dostala jsem pár dopisů, to je pravda. Nečetla jsem je.“
„Cože?“ Do jeho očí už by se víc nevíry a zmatku nevešlo. „Ty jsi ty dopisy vůbec neotevřela? A hodláš to někdy udělat?“
„Možná. Zřejmě se ode mě čeká, že alespoň poděkuji, když už nic jiného... Víš, přemýšlím teď nad jinými věcmi. Ještě stále jsem si neuspořádala život natolik, abych byla schopná rozhodovat o své budoucnosti. Nějak si nedovedu představit, kde bych měla pracovat, když ani nevím, kam vlastně patřím.“
„Máš pochybnosti, jestli by ses měla věnovat zrovna lékouzelnictví?“
„Nejsem si jistá, jestli bych se měla věnovat kouzelnictví,“ poopravila ho. „Nějak to na mě všechno padá. Nevím, jak to vyjádřit. Jako by se všechny kletby, které jsem kdy byla nucena vyslovit, najednou obrátily proti mně a každé další zaklínadlo jen bodalo hlouběji do otevřené rány, kterou se snažím zahojit. Nečekám, že bys to mohl pochopit. Vyrostl jsi jako kouzelník. Magie byla odjakživa tvou přirozenou součástí. Zřejmě si ani nedokážeš představit, že bys někdy žil bez ní. Jenomže já bez ní žila. A teď se k těm chvílím často vracím. Vzpomínám, jaké to bylo, než jsem nastoupila do Bradavic. Jaké to bylo, když jsem ještě kouzlila nevinně. Spontánně, nenásilně, bezelstně. Byla jsem svobodná. Magii v sobě jsem vnímala jako vzácný dar. Zatímco teď se cítím jako otrok. Z daru se stalo prokletí. Čím silnější a sofistikovanější je má magie, tím víc vnímám její neúnosnou tíhu a provazy, kterými mě uvnitř škrtí.“
„Zmijozel měl důvod, proč do své koleje nepřijímal mudlovské čaroděje,“ poznamenal bez nejmenší stopy ironie či pohrdání. „Ve skutečnosti to nebyla antipatie, ani nenávist, která se mu tak často připisuje. Ty víš, proč to pravidlo zavedl.“
„Protože jejich magie není ukotvená. Je nestálá, v rukách neukázněných čarodějů nebezpečná a uvnitř pohnuté mysli ničivá. Spousta čarodějů z mudlovských rodin neustála vlnu magie, kterou v nich vyvolala bolest, nenávist nebo otřesné prožitky.“
„Myslíš, že Ronova smrt u tebe něco takového způsobila?“
„Myslím, že jeho smrt byla jen poslední kapkou do poháru jedu, který otrávil mou mysl a poštval proti mně má vlastní kouzla.“
„Pokud je to skutečně tak, pak bys ale neměla dál -“
„Já vím,“ nenechala ho to vyslovit. Ještě to nechtěla slyšet. Vyřčením by se myšlenka mohla stát neodvolatelnou skutečností. Definitivním ortelem.
„Takže už jsi tuhle možnost zvážila...“
„Ve zvažování možností bývám precizní. Ano, zvážila jsem to.“
„Ale ještě ses úplně nerozhodla...“
„Maličká část ve mně stále vzdoruje. A je to ta část, která se mě poslední rok snaží rozleptat zevnitř. Takže oba víme, jak se nakonec rozhodnu.“

„Neříkal jste, že pracujete jako účetní?“
Hermiona postávala na vrcholku schodiště, zatímco Thomas volným krokem zamířil na konec ulice, aby se přesvědčil, že auta doopravdy odjela. Pak se k ní vrátil. Jeho tvář byla zase uvolněná. Na chvíli mu dokonce na rtech zahrál úsměv.
„Ale já jsem účetní. Srovnávám účty.“
„Takže jste mi vlastně nelhal!“ Její sebeovládání bralo zasvé. Stále ještě jednala pod vlivem racionálního já, avšak to mělo brzy ustoupit tlaku toho emocionálního. „Tak proč mám sakra pocit, že jsem právě absolvovala rande s nebezpečným zločincem, který utíká před spravedlností?“
„Neutíkám před spravedlností,“ prohlásil klidně.
Tím však nevyvrátil první půlku její domněnky.
Založila si ruce v bok a zlobně přimhouřila oči.
„Fajn. Nacházím se uprostřed Bohem zapomenuté ulice s nebezpečným kriminálníkem, po kterém zatím nepátrají - nejspíš proto, že si s ním ještě nestačili spojit ty dvě chladnokrevné vraždy před dvaceti minutami!“
„Nikdo po mně nepátrá, protože není důvod,“ vysvětlil stále tím klidným hlasem, jako by hovořil o předpovědi počasí na příští týden. „Neutíkám před spravedlností, já pod ni spadám. Pracuji pro vládu.“
„Pro britskou vládu?“
„No, ta v Bangladéši to asi nebude.“
„Jistě. Tak dobrá. Řekněte mi, jestli to chápu správně. Vy jste agent tajné služby?“
„Velmi zjednodušeně řečeno. Jsem její součástí, ano.“
„A ti dva muži, které jste zabil, byli také členy tajné služby?“
„Ano.“
„Zabil jste své kolegy?“
„Nebyli jsme tak úplně kolegové.“
„Vysvětlete.“
„Byli to poskoci personálního šéfa. S tím jste bohužel měla tu čest. HR a účetní oddělení spolu příliš nevycházejí.“
„Neměli byste kooperovat, když patříte do stejné organizace?“
„Za stávajících podmínek není kooperace dost dobře možná. Už několik týdnů se zvažuje sloučení obou oddělení, čímž by se potlačila vzájemná konkurence. Do té doby můžeme pouze dál obtížně koexistovat.“
„Já to nechápu. Jak mohou jít dva pracovní týmy v rámci jedné organizace proti sobě? Jste součástí jednoho celku. Jak si můžete konkurovat?“
„Vztahy na pracovišti bývají komplikované. Vlastně se nijak neliší od rodinných nebo partnerských. Oficiální organizační struktura je velmi jednoduchá a čitelná. Ta neoficiální je plná mocenských her, špinavých intrik a snahy ukořistit co možná nejvíc z lákavých odměn. Ať už se jedná o peníze, uznání nebo pozornost.“
„A o co jde vám?“ zeptala se otevřeně, bez ohledu na následky, jaké by pro ni mohla mít jeho stejně otevřená odpověď.
„Já chci jediné, Hermiono. Svobodu. Život bez chladných kalkulací a nemilosrdných odpisů. Život, ve kterém bych neevidoval ztráty dalece převyšující únosnou mez.“
„Proto vydíráte svého zaměstnavatele? Nechce vás propustit ze služby?“
„Nezáleží na tom, co chce. Jednostranné ukončení pracovního poměru ze strany zaměstnance je výsadou řadových agentů. Agenti mého postavení nemají právo rezignovat. Existují jen tři možnosti jak ze služby odejít. Mohou vás odvolat, můžete se na odchodu dohodnout, anebo můžete při výkonu služby zemřít. Ve skutečnosti znamenají smrt všechny tři varianty. Jen se poněkud liší jejich místo a provedení.“
„Čili nemůžete dobrovolně odejít. A to jste nevěděl, když jste na to místo nastupoval? Nevěděl jste, že jim prodáváte vlastní život? Nebo vám to tehdy bylo jedno?“
„Nebylo to úplně svobodné rozhodnutí. Taky jsem zezačátku neměl ponětí, kde to všechno skončí. První úkoly byly spíše úsměvné. Další příjemně napínavé. Ani nedokážu zpětně určit, kdy přesně nastal ten zlom, kdy se z udatných dobrodružství stala otrocká práce. Najednou jsem si s hrůzou uvědomil, že opakuji chyby ze své minulosti. Chyby, které už mě jednou málem stály život. A za které položili život moji blízcí.“
Ten příběh jí připadal tak důvěrně známý. Poslouchala Thomasův hlas, v němž se mísila hořkost s bolestí, a kdyby tolik nechraptěl, už dávno by v něm poznala -
„Odpusťte, Hermiono. Ale teď už opravdu víte příliš mnoho.“
Ty tři věci se odehrály téměř současně.
Thomas Lloyd vytáhl z kabátu hůlku.
Hermiona překvapením ztuhla, když poznala, komu ta hůlka patří.
Severus Snape na ni seslal paměťové kouzlo.

Od chvíle, kdy se mladým Potterovým narodil James, Hermiona si na Grimmauldově náměstí připadala stále méně jako doma. Bylo to paradoxní, protože občasná výpomoc s jeho opatrováním ji naplňovala pocitem užitečnosti a jeho smích, žvatlání a drobné zlobení byl osvědčený recept na chmury a deprese. Přesto všechno už se tu cítila spíše jako hodná tetička na návštěvě než regulérní spolubydlící. Opakovaně se ocitala v situacích, kdy se od ní očekávalo, že bude pouze nečinně přihlížet výchovným metodám Harryho a Ginny, třebaže jí přišly nesprávné. Nezřídka se pak stávala svědkem jejich vzájemných hádek, do kterých se samozřejmě nesměla ani v nejmenším zapojit. A proklatě často se to stávalo, když se někam uchýlila, aby mohla být jen se svými vlastními myšlenkami.
V létě po absolutoriu se jí konečně podařilo sehnat si v Londýně vlastní bydlení. Byl to malý dvoupokojový byt v Camdenu a během prohlídky Hermionu dokonale okouzlil. Útulná ložnice, pěkný kuchyňský kout, balkónek s výhledem na rušnou tržnici, která po setmění zářila tisícem drobných světélek.
Ještě téhož srpnového večera položila před Harryho na stůl klíče od Grimmauldova náměstí 12. Udělala to u šálku čaje, který spolu pili před spaním.
„Takže už jsi s námi definitivně ztratila trpělivost?“ usmál se nervózně.
„Nechci, aby to vyznělo tak, že odcházím kvůli vám,“ oplatila mu nervózní úsměv. „Pravdou je, že odcházím jen a jen kvůli sobě, Harry. Bůh ví, že potřebuju být chvíli sama, abych si dokázala znovu zorganizovat život.“
„Chápu to. Opravdu. A děkuju ti, že jsi to s námi vydržela tak dlouho.“
„Já děkuju tobě, Harry. Za všechno.“
„Zůstáváš v Londýně, nebo odjíždíš někam na venkov?“ zeptal se rychle, aby zamaskoval rozpaky.
„Překvapivě zůstávám v Londýně. Anonymita velkoměsta mi vyhovuje.“
„To je dobře. Budeme se moct navštěvovat. Jestli teda chceš.“
Hermiona neodpověděla. Ne dostatečně rychle.
„Uvidíme, jak to půjde,“ prohlásila nakonec. „Nejspíš budu potřebovat nějaký čas o samotě a pak to pomaličku zkusíme vracet do starých kolejí.“
„Rozumím. Nechci na tebe spěchat. Chci, abys věděla, že jsem tady, pokud o to budeš stát. A pokud ne, tak to chápu. Všechno je v pohodě.“
„Toho si vážím, Harry.“
„Takže se stěhuješ už zítra?“
„Ano. Už mám podepsanou nájemní smlouvu.“
„A nepotřebuješ s něčím pomoct? Za ty roky tu máš poměrně dost krámů, ne?“
Hermiona se smutně pousmála při pohledu do jeho rozpačité tváře.
„Víš, moc věcí už nezbývá. Ne těch, na kterých by mi záleželo. Asi jste to nepostřehli, ale poslední rok jsem kromě prací do školy nedělala nic jiného než, že jsem se toho haraburdí zbavovala. Staré školní věci jsem poslala do Bradavic, stejně jako lexikony zaklínadel, učebnice a příručky kouzlení, knihy o magii a magických stvořeních. Sadu na přípravu lektvarů jsem věnovala Dracovi, bude ji potřebovat víc než já. A věci po Ronovi nechám tady. Stejně nevím, co bych s nimi dělala, a vám se možná ještě budou hodit.“
Harry se nedokázal zbavit neblahého pocitu, že tohle je poslední čaj, nad kterým s Hermionou sedí. Ten pocit se ho zmocňoval čím dál intenzivněji a zaplavoval jeho mysl jako ledová tříšť. Když si přáli dobrou noc, už se ani nesnažil usmívat. Jeho mimika proti přetvářce protestovala. Přesto všechno si uvědomoval, že její rozhodnutí není v jeho moci změnit a že pokud se chystá dělat cokoli, co by jí mohlo pomoct, nemá nejmenší právo jí v tom bránit. Vlastně potají doufal, že Hermiona už v koutku své duše dobře ví, co ji může vyléčit a udělá všechno pro to, aby se tak stalo.

„Vážně jste se právě pokusil vymazat mi paměť?“ otázala se Hermiona dílem překvapeně, dílem rozladěně.
Zbytky jeho kouzla po ní stále ještě stékaly jako poleva z dortu. Snape s úžasem hleděl na mimovolně vyčarovaný štít, jenž přízračně obklopoval celou její postavu. I kdyby se pokusil vyslat proti ní druhý paprsek zapomnění, setkal by se jen s dalším neúspěchem. Barva, struktura a intenzita záře napovídala, že to, co Hermiona zcela spontánně provedla, je tak pokročilé štítové kouzlo, že by na něj mohl být pyšný kdejaký bystrozor.
„Tak nějak nevycházím z údivu,“ pokračovala zvolna, jakousi kousavou parodií na konverzační tón. „Ještě před hodinou jsem pila kafe s účetním. Pak se rande trochu pokazilo, když se z účetního stal špión, ale budiž. No tak je to zabiják ve službách Jejího Veličenstva, no Bože, na světě se stávají i horší věci. Koneckonců, kdy se mi zase poštěstí sbalit tak zajímavýho chlapa, že? A najednou přede mnou stojí kouzelník, který má být už patnáct let po smrti a zjevně za ta léta neutrpěla jeho obávaná pověst všehoschopné svině.“
„Také nevycházím z údivu,“ kontroval bezvýrazně. „Před patnácti lety jsem měl před sebou nejtalentovanější studentku čar a kouzel, se kterou jsem se kdy setkal. Dívku plnou ambicí, optimismu a energie. Dnes jsem narazil na osamělou, bezradnou mudlovskou ženu, která vyměnila hůlku za skalpel a svůj nejvzácnější dar odhodila jako příliš těsné střevíce. Najednou ale přede mnou stojí čarodějka tak mocná, že bez hůlky dokáže vykouzlit štít lepší, než kdy dokáží její vrstevníci. Předpokládám, že semináře z bezhůlkové magie nejsou ani součástí lékouzelnického kurzu, ani volitelným předmětem studia medicíny. Kdo z nás dvou tedy více lže o své identitě?“
„Je mi fuk, že jste lhal o tom, kdo jste. Nepřestává mě vyvádět z míry fakt, že vám nestojím ani za to, abyste mě nechal rozhodnout, co je pro mě ještě akceptovatelné a co už nikoli. Běžně takhle končívají vaše schůzky? Mažete dámám paměť, abyste nemusel vysvětlovat, proč už jste se jim neozval? Nebo si to schováváte jen pro ty zvědavé, které odhalily trochu víc, než jste chtěl?“
„Vy opravdu nechápete, proč jsem to udělal? Proč vy sama jste kompletně vymazala paměť svým rodičů a poslala je dožít na druhý konec světa?“
„To je přece něco úplně jiného! Jak tohle můžete srovnávat?“
„Protože motiv je srovnatelný.“
„Ale prosím vás! Vždyť vám vůbec nezáleží na mém bezpečí,“ obvinila ho chladně. „Je vám nepříjemná představa, že někdo zná vaše tajemství. Nedůvěřujete mi. Nikdy jste nikomu nedůvěřoval.“
„Není to osobní,“ vyvedl ji z omylu. „Nevěřím ani vlastní kočce. Jak bych mohl věřit vám, že udržíte mé tajemství? Možná je pro vás těžké se s tím smířit, ale nejste výjimečnější než jiní lidé, kteří mi zkřížili cestu.“
Nenadálý výbuch emocí způsobil, že její štít rozšířil své pole a na krátký okamžik zaplál prudkým rudým ohněm. Poté však viditelně zeslábnul. Zeslábla totiž i Hermiona. Únavou přivřela oči a roztřásla se.
„Hermiono, už je to pět minut, co jste ten štít vyčarovala,“ připomněl naléhavě. „Nevím, jestli vám to někdo někdy řekl, ale bezhůlková magie čerpá energii z vašich vlastních zdrojů rychleji, než je tomu při použití hůlky.“
„Tohle si z vašich hodin ještě pamatuji,“ ucedila a dál tvrdohlavě držela štít napnutý.
„Dalších pět minut už nevydržíte. Co vlastně chcete dělat? Nechat se zabít?“
„Chci, abyste odešel. Aby se naše cesty rozdělily právě v tomhle okamžiku. Chci se vrátit domů se vzpomínkou na nejpříjemnější rande za posledních deset let.“
Při těch slovech z jejího štítu znovu vyšlehl záblesk rudého ohně. Hermiona zavrávorala, kouzlo však nezrušila. Opřela se o zaprášenou fasádu domu za sebou a ztěžka oddychovala.
„Víte, že tohle udělat nemůžu, Hermiono.“
„Vím, že si myslíte, že nemůžete. Ale já vám nedávám na výběr. Buď okamžitě odejdete, nebo se odsud přemístím.“
„Na to nemáte dostatek sil,“ namítl. „I kdyby se vám podařilo zmizet, riskujete, že na místo určení dorazíte smrtelně vyčerpaná.“
„Anebo při cestě dojde k odštěpu,“ doplnila.
Snape zaznamenal fanatický lesk v jejích očích a v tu chvíli na něj s drtivou silou dopadlo pochopení. Ona neblafuje. Skutečně je ochotná do toho rizika jít. A to jen proto, aby uchránila pár obyčejných vzpomínek...
„Hermiono, vy nejste hloupá. Nesnažte se mě přesvědčit o opaku. To přemístění nezvládnete, stejně jako neudržíte ochranný štít. Tahle pošetilá snaha povede jen k další zbytečné ztrátě.“
„Ztrátě pro koho? Já zemřu s krásnými vzpomínkami. S jakými budete umírat vy?“
Snažil se čelit jejímu pohledu zpříma a bez výčitek. Snažil se ovládnout své emoce a zklidnit mysl natolik, aby přestal vnímat hrůzu, která mu zevnitř lámala žebra a v železné pěsti svírala srdce, když sledoval, jak jí z těla vyprchává energie.
Svezla se na zem a zavřela oči v očekávání nevyhnutelného.
Vtom Snape odhodil hůlku, sprostě zaklel a několika rychlými kroky k ní přispěchal.
„Vyhrála jste. Už ten štít můžete zrušit.“
Otevřela oči a tak nějak nepřítomně se usmála. Jeho návrh ignorovala.
„Hermiono, zrušte to kouzlo. Nejsem ozbrojený.“
Štít ji však stále chránil. Podobný stříbřité tekutině, která na ní ulpívala netečná a neprostupná.
„Hermiono, zrušte to kouzlo! Já vám vaše vzpomínky nevezmu!“
„Já vám ale nevěřím,“ řekla a znovu nechala víčka klesnout.
„Dobře,“ přistoupil na její hru. „Co mám udělat? Řekněte mi, co mám udělat, abyste mi věřila! Řekněte mi to!“
Jestli jeho hlas do té doby jen nepříjemně skřípal, teď se vytratil dočista. Už nebyl schopný znovu promluvit.
A štít dál pokrýval celé její tělo. Tělo, které s každou další vteřinou sláblo. Které přímo před jeho očima umíralo, zatímco on nemohl nic dělat. Přes tuhle ochranou bariéru neměl šanci se dostat. Nemohl k ní vztáhnout ruku a dotknout se jí. Třeba s ní jen zatřást, aby se probrala...
„Důvěra za důvěru,“ zašeptala z posledních sil. „Řekněte, že mi důvěřujete.“
Zkusil promluvit, i když věděl, že to nedokáže. Slovní zásoba pro tento den byla definitivně vyčerpaná. Hrdlo měl v jednom ohni a každý obyčejný nádech bolel, jako by při něm polykal rozžhavenou čepel meče.
Sklonil se co nejtěsněji k ní a s pohledem do její smrtelně bledé tváře napjal hlasivky k poslednímu zvuku, který byl ještě schopný ze sebe dostat.
„Věřím vám,“ zachrčel téměř neslyšně.
Štít pohasl a zmizel.
Hermiona vděčně omdlela.

První rok byl těžký. Aby utáhla nájem v centru Londýna, sehnala si práci v Denním stacionáři Svaté Markéty. Tahle praxe jí při studiu medicíny přišla vhod. Stejně jako občasná výpomoc v pečovatelském domě pro seniory nebo letní brigáda na dětských skautských táborech, kde zastávala službu zdravotníka. Spolehnout se však opět jen na sílu svých vlastních paží nebylo jednoduché. Občas pociťovala přímo nesnesitelnou touhu použít hůlku. Na zmíněných táborech to byly zejména chvíle, kdy si přála některé z dětí uřknout, až zčerná.
Druhý rok už tak těžký nebyl. Přednášky, semináře a příprava na zkoušky ji zaměstnávaly natolik, že si stěží uvědomovala, jestli jí vůbec něco schází. Nebo někdo. Na pár dopisů od Harryho, které za tu dobu dorazily, odpověděla možná stručněji, než by chtěla. Dárky k Vánocům si předali během uspěchaného odpoledne před Štědrým dnem, kdy se i s Ginny sešli u Děravého kotle. S Dracem už se vídala jen opravdu sporadicky. I pro něj byl školní rok náročný.
Během třetího léta nečekaně přilnula ke skupině studentů, kteří se každý pátek scházeli v tanečním klubu stylu osmdesátých let. Zpočátku jejich snahy vytáhnout ji za zábavou ignorovala. Jakmile podlehla, nedokázala vynechat už ani jeden pátek. Po pár koktejlech se vždycky na chvíli ozvalo nutkání zajít si někam s Potterovými. Jenomže copak by si oni mohli dovolit vypadnout na celý páteční večer, když mají malé dítě a další je na cestě? Pár dalších koktejlů a úsměv Erica Sulisburyho vymazaly myšlenky na staré přátele.
Ke všem studijním materiálům, kterými se musela prokousávat, a všem přednáškám, které byla nucena absolvovat, se ve čtvrtém roce přidaly praktické stáže. Do konce ročníku musela splnit dvě. Vybrala si chirurgii. Pediatrie na ni zbyla, protože nikde jinde už nebylo místo. Brzy ale zjistila, že jí práce s malými pacienty nevadí tolik, jak očekávala... Čas od času poslala Potterovým dopis, kde se ptala i na jejich děti. Oznámení o sňatku Draca Malfoye s Lenkou Láskorádovou přijala s nostalgickým pousmáním.
Zima pátého roku s sebou přinesla Ericovo smělé vyslovení. Poslední chod romantické večeře v hotelu Four Seasons v sobě ukrýval zásnubní prsten s briliantem. Bylo to krásné rande s trapným koncem. Ostatně jako většina jejích schůzek. Když se před desátou večer vracela do svého bytu, uvažovala, kolika společných seminářů se do konce studia bude muset účastnit a zdalipak ji někdy opustí pocit, že se vůči němu zachovala jako bezcitná mrcha, když mu dala košem před zraky padesáti hostů a jednoho číšníka.
Šestý ročník jí do náruče přivál Garyho Williamse. Byl to bez nadsázky ten nejnamyšlenější chlap, jakého kdy poznala. A taky to byl ten nejlepší chirurg na světě. Jen za tři měsíce se od něj naučila víc než za celé roky od jiných lékařů. Sice musela párkrát překousnout vlastní hrdost, potlačit vztek a zaplašit myšlenku na to, jak by mu nejradši infuzním stojanem rozmlátila hlavu, ale stálo to za to. Vlastně ani pořádně nevěděla, jak k tomu došlo, před Vánocemi už spolu odjížděli na prodloužený víkend do Madridu... Románek skončil spolu s úspěšně završeným studiem. Dostala nabídku mladší lékařky v Bristolské dětské nemocnici a odpověděla kladně. Bylo nad slunce jasné, že někdo jako Gary Williams neopustí Londýn kvůli někomu jako Hermiona Grangerová.
Sedm let od okamžiku, kdy se jejich cesty rozdělily, Potterovi zavítali do Bristolu na Mistrovství světa ve famfrpálu. I přes veškerá protimudlovská opatření a dodržování směrnic o utajení Hermiona přípravy na tu velkou slávu postřehla. Přece jen nebyla tak docela mudla, k působení kouzel byla vnímavá a houfy čarodějů procházející se napříč přírodní rezervací Ashton Court skutečně nešly jednoduše přehlédnout... Hermiona se s nimi setkala večer před finálním zápasem a konečně poznala i jejich mladšího syna, Albuse Severuse. Při pohledu na rodinu Potterových ji cosi ostrého bodlo do hrudi a zanechalo po sobě drobnou ranku, ze které se v příštích letech mělo stát otevřené a nezadržitelně krvácející zranění...

Když přišla k sobě a uvědomila si, co všechno řekla a udělala, nebylo jí právě do zpěvu. Ležela na pohovce v cizím bytě a z vedlejšího křesla ji upřeně pozoroval Snape. Domyslela si, že ji nejspíš odvezl k sobě domů. Při té myšlence se cítila ještě trapněji.
Snape vypnul televizi, na kterou se zřejmě ještě před chvílí díval.
„Jak se cítíte?“ zeptal se.
Hermiona se opatrně posadila. Upravovala si přeleželé vlasy a uhlazovala zmuchlané oblečení.
„Hrozně,“ přiznala.
Snape zmizel ve vedlejší místnosti a když se vrátil, v ruce držel sklenici jemně perlivé vody se stopami bílého prášku na dně.
„Napijte se.“
Hermiona sklenici převzala s notně podezřívavým pohledem.
„Lektvar zapomnění vypadá jinak,“ podotkl. „Tohle je aspirin.“
Zhluboka se nadechla a vypila ho na jeden zátah.
„Lepší?“
„Lepší, děkuji. Předpokládám správně, že tohle je váš byt?“
Snape přikývl a posadil se zpátky do křesla.
„Co budeme dělat?“ vypáčila ze sebe po minutě zírání na interiér, na který by svého bývalého profesora nikdy netipovala.
„Hrát Scrabble asi ne,“ ušklíbl se.
„Jistě,“ vrátila mu úšklebek.
„Před rokem jsem ho půjčil manželskému páru odvedle a ještě mi ho nevrátili.“
Hermiona se chtěla zasmát, ale bolavá hlava ji od toho úmyslu odradila.
„Takže... budeme mluvit?“
„Ano, budeme mluvit. Určitě máte spoustu otázek. Stejně jako já.“
„Dobrá tedy,“ souhlasila a užuž se chtěla začít ptát, když ji gestem ruky zarazil.
„Za každou vaši otázku smím jednu položit já.“
„To je fér,“ připustila a déle již neotálela. „Jak je možné, že jste naživu?“
„Včasný zásah lékouzelníků od Svatého Munga. - Jak dlouho už žijete mezi mudly?“
„Jedenáct let. - Dokázal jste se přemístit z Chroptící chýše ke Svatému Mungovi?“
„Byl jsem tam přemístěn. - Proč jste utekla z kouzelnického světa?“
„Staly se věci, které mnou otřásly natolik, že jsem již nebyla schopna dál čelit magii v sobě. - Kým jste tam byl přemístěn?“
„Panem Malfoyem. - Projevil se u vás Salazarův princip?“
„Ano. - Jak se o vás Draco dozvěděl? Harry přede všemi prohlásil, že vás Voldemort zabil. Jak zjistil, že jste stále naživu?“
„Pan Potter věděl, že ještě dýchám. Slíbil, že pošle pomoc. Čili se domnívám, že to on ke mně Draca poslal. - Kdy jste naposledy vědomě provedla kouzlo?“
„Před jedenácti lety. - Proč mi Harry nic neřekl?“
„Požádal jsem ho o to. - Které kouzlo to bylo?“
„Nox. Když jsem zatáhla závěsy ve svém novém bytě a uložila se ke spánku. - Proč jste nechtěl, aby se vědělo, že jste přežil?“
„Chtěl jsem klid. Odejít bez všetečných dotazů a hořkých výčitek. - Chybí vám magie?“
„Co je to za hloupou otázku? Vy zatraceně dobře víte, že mi chybí každou minutu mého života! - Jak se vám to podařilo utajit?“
„Na léčitele u Svatého Munga bylo sesláno několik paměťových zaklínadel. Kingsley Pastorek se o to postaral. Pak mě ve vší tichosti odsunul do bezpečí. - Proč se tedy nevrátíte?“
„Proč se nevrátíte vy?“
„Já otázku položil první.“
Hermiona se na pohovce schoulila do sebe a chvíli přemýšlela.
„Je to jako ztratit klíč a nemít zámečníka. Komnata, ve které je to, po čem toužíte, je uzavřená a vy se do ní nemůžete dostat. Dveře nevyrazíte, protože na to nemáte sílu, a vloupat se do zámku neumíte.“
„Tady ale nehovoříme o spíži s cukrovím. Řeč je o místě, kde žijete. Přece neodejdete bydlet na ulici jen proto, že jste ztratila klíče od bytu...“
„Tak proč jste odešel vy a už se nevrátil?“
„To je složité. Ano, je to jako ztratit klíč. Jen s tím rozdílem, že já celou dobu vím, kde mám hledat. Pouze nechci.“
„Vy nechcete a já nemůžu,“ uzavřela to.
Vrásky, které brázdily její čelo, teď vystoupily i kolem úst a Snapeovi se značným zpožděním došlo, jak moc za ta léta zestárla. Možná víc, než by tomu bylo, kdyby zůstala ve světě, do kterého opravdu patřila.
„Musím vaše tvrzení vyvrátit, Hermiono, protože je stejně lživé jako iluze, kterou jste si kolem sebe vystavěla, abyste překonala nucené odloučení. Kdybyste doopravdy chtěla, mohla byste se vrátit. Mohla byste vzít do ruky hůlku a ten zámek rozbít. Silná jste na to dost. Vaše magie vás znovu začala poslouchat a chránit. Kdyby tomu tak nebylo, nikdy byste nevyčarovala ten štít.“
„Štít, který mě málem zabil.“
„Protože jste kouzlila způsobem, kterému jste se nikdy neučila. Jedenáct let po tom, co jste naposledy použila hůlku.“
Přestože ji jeho slova měla povzbudit a ujistit, že vlastně nikdy nepřestala být plnohodnotnou čarodějkou, Hermiona se stále tvářila nepřesvědčeně. Mračila se jako obloha před bouří a odmítala v sobě křísit naději, o které věděla, že dokáže být v konečném důsledku daleko krutější než beznaděj.
„Řekla jste, že nemáte zámečníka. Myslím, že jeho práci jsem zastal poměrně obstojně,“ pokračoval, když viděl, jak skepticky se tváří. „Otevřel jsem zámek k vaší komnatě. Teď už je jenom na vás, jestli vejdete.“
„Povězte mi o tom, proč jste skončil právě tady,“ přehodila výhybku a soustředěně pohlédla do jeho tváře. Do tváře tak jiné, než na jakou bývala zvyklá. „Zmínil jste se, že to nebylo úplně dobrovolné rozhodnutí.“
„Pastorka krátce po jeho zvolení do ministerské funkce kontaktoval premiér. Požádal ho o pomoc při řešení jedné zpackané tajné operace. Pastorek oslovil mě. Potřeboval někoho, kdo se dobře orientuje ve světě mudlů, nemá problém zapadnout a umí být diskrétní. Měla to být jednorázová záležitost. Bohužel, osvědčit se je to nejhorší, co se vám může stát. Ministerský předseda vyslovil přání ponechat si mě ve svých službách nastálo.“
„Neptal se na váš názor?“
„Formálně ano. Ve skutečnosti bylo rozhodnuto dřív, než jsme se osobně setkali. Možná, kdyby se mu Pastorek nezmínil o tom, za jakých okolností jsem opustil kouzelnický svět, zůstalo by mi v rukávu pár trumfů, se kterými se ještě dalo hrát. Takhle měl premiér příliš účinnou páku.“
„On vás vydíral?“
„To je zbytečně silný výraz. Prostě mě postavil před hotovou věc. V pondělí v sedm ráno nástup do služby, schůzka s výstrojním náčelníkem, seznámení s kolegy, úvodní seminář, druhý den odjezd do výcvikového tábora a po šesti týdnech složení přísahy. V opačném případě vazební cela v Azkabanu, soudní proces před Starostolcem, vláčení tiskem, veřejné praní špinavého prádla, dojemná obhajoba z úst Chlapce-který-opět-přežil a nakonec zproštění viny, které však nikoho nezajímá, protože to vašim dětem a přátelům život nevrátí.“
„Věděl jste, že nebudete moci odejít?“
„Tušil jsem to. Definitivně jsem se o tom přesvědčil o dva roky později, kdy jsem tu možnost nastínil před personálním šéfem. Velmi ochotně mi vysvětlil, jak to při odchodu ze služby chodí.“
„Chtěl jste odejít z nějakého konkrétního důvodu?“
„Nezlobte se, ale to je otázka, na kterou vám neodpovím, Hermiono.“
„V pořádku. Chcete se ještě na něco zeptat vy?“
„Vlastně ano. Jste s někým v kontaktu?“
„Ne. Moje poslední setkání s Harrym proběhlo před čtyřmi lety v Bristolu, kde se konalo Mistrovství světa ve famfrpálu. Pak už jsem je neviděla.“
„Je?“
„Harryho a Ginny,“ upřesnila. „A jejich děti.“
„Rozumím.“
„Víte, že svého mladšího syna pojmenoval po Brumbálovi a po vás?“
Snapeovou tváří proběhl celý sled emocí, z nichž nejintenzivnější bylo ohromení v těsném závěsu za nevírou a rozčarováním.
„Albus Severus,“ pokračovala Hermiona. „Je to tak zvláštní. Ptala jsem se ho, proč zvolil právě ta dvě jména, a víte, co mi pověděl?“
„Ne.“
„Že prý to byli dva nejstatečnější lidé, které znal.“

Poslední známost, kterou navázala, byl napůl roztomilý a napůl směšný chlápek jménem Edward, s nímž se seznámila na lékařské konferenci ve Vídni. Zapůsobila na ni jeho schopnost obrátit v žert každou trapnou situaci, prolomit ledy, zahnat chmury, odlehčit atmosféru, vykouzlit na jejích rtech úsměv a proměnit nudnou přednášku nějakého narcistického vola v dobrodružství spočívající ve snaze nakreslit jeho výstižnou karikaturu na zadní stranu doprovodných tiskopisů. Když se dozvěděla, že oba pocházejí z Anglie a že on pracuje v Londýně, byla nadšená. O dva měsíce později jí Edward zařídil přestup do Nemocnice svatého Pankráce, kde zastával funkci sekundáře na kardiochirurgii.
Netušila, že je ženatý. Prsten nenosil, o své ženě se nikdy nezmínil a kdykoli spolu strávili intimní chvilku, sáhodlouze vyprávěl o tom, jak by si přál, aby spolu odjeli někam daleko, koupili si domek a udělali se pro sebe. Lákal ji na vidinu klidného, malebného venkova, kde by si otevřeli soukromou praxi. Mohla by si na zahradě pěstovat růže a jejich děti by se tam proháněly na zahradní sekačce.
Děti. Když vyšlo najevo, jak se věci mají, nemrzelo ji ani tolik to, že zapřel svou manželku, jako to, že nepřiznal svou roli otce. Měl tři děti, všechny školou povinné a rozkošné tak, jak to děti umějí. Bylo jí nanic.
Ten večer, kdy se rozešli, znovu ucítila ty zlověstné, nepřirozené a děsivé záškuby uvnitř, které prozrazovaly, že se její organismus právě snaží zbavit něčeho, o čem si myslí, že k němu nepatří. Zažila to už několikrát. Poprvé jen pár měsíců po válce, kdy ji zradilo vlastní tělo. Onemocněla dračí spálou, s níž jako mudlovská čarodějka nikdy předtím nepřišla do styku, a proto k ní její příznaky byly nemilosrdné. Potratila v horečkách a bolestech. Podruhé ji zradilo srdce. Zprávu o Ronově smrti neunesla tak statečně, jak se ostatním zdálo, když své utrpení zakryla mlčením. Potratila ještě v obchodě madame Malkinové, ve svatebních šatech, na toaletě, tiše a nepozorovaně. A teď se to mělo stát znovu. Věděla, že nemá smysl cokoli podnikat. Naložila se do horké vany a přijala ránu osudu v mlčenlivém, byť malinko plačtivém smíření.
Od té doby se navazování vztahů vyhýbala jako čert kříži. Ne že by předtím v tomto ohledu vyvíjela nějakou přehnanou aktivitu. Nyní však pozvánky na rande odmítala se zatvrzelostí klášterní představené. Což jejímu mateřskému pudu, který se s třicítkou na krku začínal připomínat, nijak neulevovalo. Poznámky sestřiček o tom, jak by vypadaly její děti, kdyby byl otcem primář Anderson, vrchní radiolog Simmons, sálový asistent Morris nebo recepční Cooper, se skřípěním zubů ponechávala bez komentáře. Průpovídky na adresu jejích sklonů chovat se ke každému pacientovi jako k vlastnímu dítěti, snášela nelibě, přesto s ledovým klidem. Zlom nastal v okamžiku, kdy opravdu pocítila k malému pacientovi něco jako rodičovskou náklonnost.
Chlapec jménem Tobby ležel na jejich oddělení čtrnáct dní s akutním zápalem plic. Přivezli ho rovnou z halloweenských oslav, kde usnul venku na verandě a aniž by si toho kdokoli všimnul, přečkal tam jednu z nejmrazivějších nocí toho roku. Tobby byl sirotek. Neměl žádné příbuzné, kteří by ho přišli navštívit, a vlastně ani kamarády, kteří by mu do nemocnice poslali něco, co by mu pomohlo přežít chvíle nudy, bolesti nebo ještě větší nudy a bolesti. Hermiona za ním chodila častěji, než bylo běžné. Snažila se ho rozptýlit.
V polovině druhého týdne se přistihla při myšlence na to, že jí ten hoch opravdu leží na srdci. Co s ním bude dál? Brzy ho propustí a on se vrátí do dětského domova. Co ho tam čeká? Bezpochyby další léta naprostého přehlížení ze strany vychovatelů a nezájem ze strany ostatních dětí.
Večer před jeho propuštěním se jí v hlavě zrodil nápad hodný rozeného Nebelvíra. Jen vážný a otevřený rozhovor s primářem oddělení jí mohl vrátit zdravý rozum. A ten se odehrál v pozdních nočních hodinách, kdy právě skončila službu.
„Víte, kolik takových chlapců jako Tobby ještě přijde? Kdybyste každého z nich měla vzít pod svá ochranná křídla, musela byste být albatros. A my oba víme, že to nejste. Jste lékařka. Vynikající lékařka. A jednou z vás bude stejně vynikající matka, Hermiono. Ale ne takhle.“

Když se Snape pokusil na Hermionino prohlášení zareagovat, zjistil, že už mu hlasivky opět vypovídají službu. Sám si v ten moment nebyl docela jistý, jestli tu smyčku okolo krku utáhlo dojetí, nebo jde o následky starého zranění.
„Zajímavé. Nakonec jsem s panem Potterem v těsnějším kontaktu než vy.“
Poslední slova z něj vyšla v podobě slabého zachrčení. Hermiona si povšimla, jak mu obličejem prokmitl ponurý stín bolesti a jak mimoděk prsty zabloudil pod okraj roláku.
„Váš hlas...“ Ani to nedořekla. Jako by se i její hlas někam zatoulal.
Snape smutně potřásl hlavou a pak se znovu odebral do přilehlé místnosti. Hermiona zaslechla tlumené zacinkání sklenice a pak velmi hlasité polykání tekutiny. Když se Snape objevil v obývacím pokoji, už si nesedl. Prošel kolem ní k oknu, prsty roztáhl dva díly rolety a zahleděl se ven na temnou a opuštěnou ulici.
„Vlastně právě to mě přimělo zavrhnout myšlenku, že byste to mohl být vy,“ přiznala s pohledem upřeným na jeho záda. „Ty krátké vlasy, bradka, plnější rysy, svaly... to všechno člověka může změnit. Ale hlas je něco, co vás vždy spolehlivě identifikuje.“
„Co mě tedy prozradilo?“ promluvil namáhavě. „Protože vy jste poznala, že jsem to já, dřív než jsem tasil hůlku.“
„Oči. Ne nadarmo se říká, že jsou to okna do duše. Díval jste se jimi tak, jak by se nemohl dívat nikdo, kdo neprožil přesně to co vy.“
Hermiona neslyšně přešla po bílém huňatém koberci a zaujala místo vedle něj.
„Jak moc jsou hlasivky poškozené? Nedalo by se něco podniknout?“
Zírala teď na místo, kde končil horní lem jeho roláku, a ani trochu ji netrápila skutečnost, že by mu to třeba mohlo být nepříjemné.
„Mám za sebou sedm rekonstrukčních operací. Z původních hlasivek nezůstalo nic. Naginiho jed zafungoval jako žíravina. Než jsem se dostal k Mungovi, rozleptalo mi to celý hrtan.“
Tvář měl odvrácenou k oknu a zatvrzele odmítal podívat se na ni. Netoužil ukazovat jí obraz zoufalého utrpení, které mu křivilo obličej při každém proneseném slovu.
Pár minut jen tiše postávali vedle sebe. Potom si Hermiona dodala odvahy a vztáhla ruku k té připomínce minulosti, kterou pečlivě ukrýval pod vysokým límcem. Překvapilo ji, že neucuknul ani o píď. Nechal si ohrnout rolák dolů a pod opatrným dotykem jejích prstů jen zamračeně přivřel oči.
Hermiona byla zvyklá na ledacos. Vídala otevřené zlomeniny, propíchnuté hrudníky, vpáčené lebeční kosti, kůži spálenou na škvarek, končetiny oddělené od těla, obnažené orgány... Ale tohle bylo jiné. Zkoumat tu hrubou rezavou jizvu, která se táhla od Snapeovy levé krční tepny až k pravé klíční kosti, bylo úplně jiné než kontrolovat, jak se hojí šrámy jejích pacientů. Bříškem ukazováčku zůstala přitisknutá k ohryzku, kde se jizva rozbíhala do tenčích a bledších čar, připomínajících hvězdici a způsobených plastickými stehy. Zkoušela si představit, co za bolest musel zažít, když mu opakovaně otevírali hrdlo, aby to vevnitř poskládali dohromady. Určitě ne takovou, jakou cítil tehdy, v Chroptící chýši... Ano, tohle bylo osobní. Proto to bylo tak jiné. Dotýkala se jeho vzpomínky a v duchu se vracela do doby, kdy vznikla. Do doby, jejíž hrůzný otisk ještě zdaleka nevybledl.
„Pořád to bolí, že? Když mluvíte.“
S obtížemi polkl a Hermiona stáhla ruku zpátky.
„Když mluvím příliš dlouho,“ řekl a zase to zaznělo, jako kdyby se Křivonožkovy drápy zasekly do čalounění křesla. „Dnes jsem toho namluvil víc než za celých patnáct let. Už nemůžu, Hermiono, promiňte.“
„Nemusíme mluvit,“ navrhla. „Odpočiňte si. Uvařím vám šálek čaje a jestli to nebude vadit, ustelu si dnes u vás na pohovce. Poslední vlak mi ujel a pěšky se mi odtud vážně nechce. Protože jestli předpokládám správně a z toho okna je vidět na stadion Fullhamu, tak bydlím na opačném konci města.“
Mezitímco hovořila, pomalu se přesouvala k místnosti, do které už dvakrát zamířil Snape a ve které správně tušila kuchyň. Než v ní stačila zmizet, otočil se k ní a výraz v jeho bledém obličeji byl jenom lehce zaražený. Blahosklonně mávl rukou, odešel se posadit zpět do pohodlného křesla a nervózně zkontroloval telefon.
Žádné zprávy byly dobré zprávy. Anebo taky pověstný klid před bouří. Těmihle myšlenkami se však zaobírat nechtěl. Ne před spaním.

Druhý den ráno Hermionu probudily kroky na parketách, tupé žuchnutí něčeho těžkého a zvuk zapnutého zipu. Otevřela oči a uviděla na desce konferenčního stolku sportovní tašku napěchovanou k prasknutí. Snape chodil kolem pohovky a usilovně pátral po něčem, co zapomněl přibalit.
„Vy někam odjíždíte?“
My odjíždíme,“ opravil ji s potměšilým úšklebkem. „Cestou na letiště se zastavíme pro vaše věci. Snad jich nebude moc. British Airways přijímají zavazadla do patnácti kilogramů.“
Hermiona byla rázem dočista probuzená. Z polohy vleže vystřelila na nohy tak rychle, že to připomínalo spíše bleskové přemístění.
„Cože? My spolu někam letíme? Teď hned? Kam proboha?“
Snape jí věnoval jen další úšklebek a vzdálil se do zadní části bytu, kde se zřejmě nacházela jeho ložnice. Z ní do obývací místnosti přitáhl batoh, položil ho na křeslo a začal do něj házet věci.
„Nepopírám, že jsem měla v úmyslu odjet na dovolenou, ale takhle jsem si to tedy nepředstavovala.“
„Slibuji, že vaše dovolená bude stát za to,“ blýskl zuby v záludném úsměvu, zavřel batoh a hodil si ho na záda. „Co tu stojíte jako solný sloup? Kabát a jdeme.“
Hermiona měla pocit, jako by se vůbec neprobudila. Jako ve snách na sebe navlékla zimní kabát, kolem krku omotala šálu, nazula kozačky a přes rameno přehodila kabelku. Jen matně si uvědomovala, co vlastně dělá, když za Snapem kráčela ven na ulici.
Ze snového pocitu ji jako vědro studené vody probral obraz, v němž její bývalý profesor rutinně usedá za volant nenápadného, zato poměrně luxusního a nepochybně drahého stříbrného Volva s90. Tohle nemohl být sen. O tomhle by se jí nikdy nezdálo.
Natáhl se přes sedadlo spolujezdce a otevřel jí dveře.
„Já vím, že je to auto sexy, ale letadlo odlétá za dvě hodiny,“ poznamenal netrpělivě. „Tak co kdybyste nastoupila a prohlédla si zatím interiér?“

Když se telefonicky objednávala na kliniku asistované reprodukce, neustále pokukovala po dveřích lékařského pokoje a snažila se zaslechnout případné kroky. Původně tuhle záležitost nechtěla zařizovat v pracovní době, ale recepce kliniky fungovala jen do šesti hodin a Hermiona velice vážně pochybovala, že se před šestou dostane domů. Obvykle odemykala dveře bytu mezi devátou a desátou. A z nemocniční budovy se přes den raději nevzdalovala. Co kdyby jí bylo zapotřebí.
Naštěstí její hovor nikdo nezaznamenal a ona si sjednala konzultační schůzku hned na příští týden. Primáři Andersonovi sdělila, že se účastní preventivní prohlídky u svého praktického lékaře. Netušila proč, ale už když odcházela z jeho kanceláře, měla dojem, jako by věděl, kam se doopravdy chystá. Občas mívala pocit, že primář Anderson umí číst myšlenky. Vždycky, když na to jen pomyslela, přeběhl jí mráz po zádech.
Konzultační schůzka se odehrála k Hermionině naprosté spokojenosti. Milá sestřička ji usadila do velkého pohodlného ušáku v pracovně, která trochu připomínala ordinaci psychoterapeuta. Byla vkusně zařízená, vymalovaná světle zelenou pastelovou barvou a na zdech viselo několik neumělých dětských kreseb. Nestačila si tu místnost ani pořádně prohlédnout, když do ní vkročil sympatický lékař ve středních letech, kterému velmi krátké černé vlasy ustupovaly z čela a podporovaly tak jeho solidní dojem.
„Dobrý den,“ pozdravil a velmi pevně stiskl její ruku. „Já jsem doktor Harper, zástupce vedoucího kliniky.“
„Těší mě. Doktorka Grangerová.“
V Harperově tváři uvízlo příjemné překvapení. Oči mu doslova hořely nadšením, když jí tiskl do rukou šálek ranní kávy a usazoval se naproti ní do křesla.
„Také lékařka?“
Hermiona přikývla. Harper protáhl rty do ještě širšího úsměvu.
„Smím se zeptat na váš obor, kolegyně?“
„Pediatrie a dětská chirurgie.“
„Velmi zajímavé,“ ocenil upřímně. „A bezpochyby velmi náročné.“
„To ano. V poslední době zvláště psychicky.“
„Rozumím.“
„Opravdu?“
„Myslíte, že to byla jen otřepaná fráze, že?“ pousmál se dobromyslně. „Nuže dobrá. Copak vás přivádí k nám na kliniku, doktorko Grangerová?“
„Zcela zjevný úmysl,“ odpověděla stroze.
„Jako lékařka samozřejmě znáte postupy, které se při asistovaném početí uplatňují,“ promluvil teď již mnohem věcnějším tónem. „Můžeme vám nabídnout celou škálu služeb odvislých od vašeho zdravotního stavu, flexibility a vlastních očekávání. Promýšlela jste už, jaký typ oplodnění byste chtěla podstoupit?“
„Můj zdravotní stav je dobrý. Podle posledního gynekologického vyšetření je vše v pořádku. Chtěla bych tedy nejprve zkusit běžnou inseminaci.“
„Jistě. Musím vás však upozornit, že bez doprovodné hormonální kúry je šance na otěhotnění pouze sedmiprocentní.“
„Jako při nechráněném pohlavním styku, já vím. Přesto bych ráda nejprve vyzkoušela neinvazivní metodu.“
„Zajisté. Budete chtít využít služeb naší spermabanky nebo máte vlastního dárce?“
„Spokojím se s dárcem vaší kliniky. Jen mám otázku.“
„Ano? Ptejte se, od toho jsem tady.“
„Děláte detailní genetické rozbory spermatu?“
„Myslíte, abychom vyloučili případný příbuzenský vztah dárce a příjemce?“
„Spíš mě zajímá, jestli dokážete ovlivnit, jak bude dítě vypadat. Tedy přesněji řečeno, jak vypadat nebude.“
Doktor Harper se do ní zavrtal zkoumavým pohledem ostrým jako břitva. Pak jeho rty zvlnil rošťácký úsměv.
„Máte snad nějaké speciální přání, doktorko Grangerová?“
„Ano. Nechci, aby mělo zrzavé vlasy.“
Harper měl co dělat, aby v sobě zdusil smích.
„Zrzavé vlasy,“ pravil, když si odkašlal, „jsou z genetického hlediska velmi vzácné, neboť jejich gen je slabý. Vlastně nejslabší ze všech. V drtivé většině případů se při vytváření nové DNA neprosadí. Zvláště pokud druhá polovina šroubovice obsahuje gen pro vlasy tmavé, což je váš případ.“
„Vyloučené to ale není,“ namítla Hermiona s vážným výrazem. „Ráda bych té náhodě předešla, jestli mi rozumíte...“
„Zařídit se dá ledacos,“ mínil doktor Harper a ústy mu dosud pobaveně cukalo. „Víte ještě o něčem, co byste na svém potomkovi viděla nerada? Třeba velký nos? Mastné vlasy? Křivé zuby?“
„To je mi jedno,“ mávla rukou Hermiona. „Hlavně když to nebude zrzek.“

Hermioně chvíli trvalo, než si zvykla, že je to právě Snape, kdo řídí. Podle rutinních pohybů a faktu, že většinu času držel volant jen dvěma prsty jedné ruky, zatímco druhou rukou střídavě řadil a odpovídal na esemesky, však brzy pochopila, že už se této činnosti věnuje dlouho. Navíc ji docela uklidňovalo vědomí, že Severus Snape vždy dokázal předvídat nepředvídatelné, což byl důležitý předpoklad bezpečné jízdy.
Učebnicově zaparkoval a vyhlédl z okýnka na dům, před nímž stáli. Byl to nízký cihlový činžák s roztomilými balkónky, plnými křiklavé květinové výzdoby a barevných lampiónů.
„Bydlíte v čínské čtvrti už dlouho?“
„Přestěhovala jsem se sem rovnou z Grimmauldova náměstí před jedenácti lety,“ odpověděla a zavedla ho nahoru do svého bytu. „Na dva roky jsem odsud odjela za prací do Bristolu, ale pak jsem se sem zase vrátila. Dřív jsem bydlela ve dveřích naproti, s výhledem na tržnici. Teď se koukám na Temži.“
Křivonožka na zachrastění klíče v zámku přiběhl do předsíně, otřel se Hermioně o nohy a loupl nerudným pohledem po Severusovi, kterého správně vinil z toho, že včera panička nepřišla domů, aby ho nakrmila.
„Křivonožka,“ připomněla Hermiona spíše sama sobě. „Na jak dlouho odjíždíme? Nemám pro něj zajištěné hlídání.“
„Nechte mu tady žrádlo na tři dny,“ doporučil Severus a hůlkou vytaženou z kabátu působivě očaroval jeho misku s vodou tak, že se proměnila v malou fontánu. „Žízní neumře, je bezedná,“ vysvětlil. „A sbalte si jen to nejnutnější.“
„Možná by mi v určování nejnutnějších věcí pomohlo, kdybych věděla, kam se chystáme,“ nadhodila, zatímco ze skříně vytahovala svůj batoh.
„Odlétáme do teplých krajů,“ naznačil tajemně a rozhlížel se po zařízení bytu.
Ani trochu ho nepřekvapovala strohost, s jakou Hermiona přistupovala k interiéru. Vše bylo účelné a veskrze praktické. Nic, s čím se jeho zrak setkal, tu nebylo navíc. Všechno mělo svůj smysl a bylo nepostradatelné. Místo serepetiček a lapačů prachu čisté plochy nábytku, jen vzácně přerušené odloženým časopisem, tužkou nebo hrnečkem. Místo pokojových rostlin tři vonné svíčky a aromalampa. Na krbové římse místo vystavených fotografií řádka kuchařek, slovníků a encyklopedií. V knihovně pak samé odborné publikace, knihy o historii a několik klasických beletristických děl.
Ze zkoumání její domácí knihovny ho vytrhl zvuk zápasu, který k němu dolehl z ložnice. Postavil se mezi futra a se zaujetím sledoval, jak se Hermiona dobývá do svého vlastního psacího stolu v rohu místnosti.
„Mohu vám být nějak nápomocný?“ optal se po chvilce.
Vzhlédla k němu a zuřivě odfoukla pramen zpocených vlasů z čela.
„Kdybyste byl tak laskav,“ souhlasila a ukázala na horní zásuvku pod stolovou deskou.
Snape přikročil ke stolu, vytáhl hůlku a přiložil ji k zámku.
„Musíte tam mít opravdové poklady,“ utrousil. „Tohle je hodně pokročilé zamykací kouzlo.“
„Mám tam svou hůlku,“ zamumlala. „Dokážete to otevřít?“
„Bylo by hloupé, kdybych si neporadil s vlastním zaklínadlem,“ odtušil a v hlase mu zazníval potlačovaný smích.
Hrotem hůlky zatlačil na zámek a krátkým paprskem bílého světla šuplík odemkl.
„Prosím, je to vaše. Mimochodem, smím vědět, kdo tu přihrádku zamykal?“
„Draco,“ odpověděla Hermiona nepřítomně a váhavým pohybem prstů vzala do ruky svou vlastní hůlku.
Trochu se obávala, jestli na její téměř zapomenutý dotyk nebude hůlka reagovat negativně. Její temné obavy se však nepotvrdily. Rukojeť dokonale splynula s její zavřenou dlaní, lehce zabrněla a jakoby na přivítanou poslala do celé její paže vlnu uklidňujícího tepla. Hermiona se toho doteku jen neochotně vzdávala, když hůlku schovávala do batohu.
Snape se podíval na hodinky.
„Musíme jít.“
Hermiona přikývla, nasadila si na záda batoh a věnovala poslední pohled Křivonožkovi, stočenému do klubíčka na pohovce.
„Já se vrátím,“ zašeptala, zatímco jí Snape držel otevřené dveře od bytu. „Ty víš, že se nakonec vždycky vrátím.“
Kvapem seběhli všechny schody a nasedli zpátky do auta. Vyzvánění Snapeova mobilu se ozvalo téměř současně se zvukem nastartovaného motoru. Snape sáhl do kabátu, podíval se na displej a hovor zamračeně přijal. Byl to ten nejkratší telefonát, jakého byla Hermiona svědkem. Snape tři vteřiny mlčel a pak řekl: „Rozumím.“ Načež telefon úplně vypnul a na prvních semaforech ho vyhodil z okýnka přímo do odpadkového koše.
Hermiona na něj zaraženě pomrkávala. Snape si byl jejího úžasu vědom, nikterak ale své počínání nezdůvodnil. Místo toho se na světlech rozjel tak prudce, že to Hermionu vtlačilo hlouběji do sedadla a na malý okamžik připravilo o dech.
„Říkal jste, že letadlo odlétá v jedenáct? To máme ještě slušnou rezervu. Nemuseli bychom tak spěchat...“
„Změna plánu,“ poznamenal stroze a městským okruhem už se řítil takovým způsobem, že se Hermioně regulérně obracel žaludek naruby.
„Co znamená změna plánu?“
„Poletíme jiným spojem.“
„Spojem, který tak trošku nestíháme?“
„Ano.“
„Jak moc ho nestíháme?“
„Právě otevřeli odletovou bránu.“
„A co když nestihneme nastoupit?“
„Budeme muset dovolenou odložit naneurčito.“
„Dobrá. V tom případě tedy... z toho auta vymáčkněte, co se dá. O mě si starosti nedělejte. Mám v kapse pytlík od svačiny.“
Snape jí věnoval letmý pohled plný neskrývaného pobavení a sešlápl plyn až na podlahu. Hermiona rychle sáhla do svého kabátu.

Komentáře

Obrázek uživatele Keneu

ASIMILUJU.
Solidní životní trága, Snape, skvělé dialogy, Snape, Draco s Lunou, Snape jako tajný agent!, dialogy, Snape... éhm... Trochu zaseknutá deska, co? Ale když Ty ho píšeš tak dokonale a s Hermionou je prostě... tenhle pairing je pro mě jako zachumlat se pod deku s velikým plyšákem.
super super super
kdyže bude pokračování? :)

Obrázek uživatele Owes

Moc děkuju! Na mě tenhle pár účinkuje stejně. Zvlášť v zimním čase ho často vyhledávám. Děkuji za poklonu. :-) Pokračování bych sem chtěl vložit ještě před koncem roku. Snad se mi to povede. Větší část už mám napsanou, pracuji na závěru.

Obrázek uživatele strigga

To je skvělý, to je skvělý! Nejdřív jsem se lekla té délky, ale jak jsem se začetla, už to nešlo přerušit.. a tak jsem to přečetla celý v práci. Budiž mi odpuštěno, dneska tu stejně není do čeho píchnout. Je to naprosto dokonalý a strašně se těším na pokračování! Snape jako tajnej agent je super a Hermiona je parádně vykreslená.. a vůbec to celý na mě působí hrozně uvěřitelně a promyšleně. Obdarovaná to ještě ani nekomentovala a já už bych brala pokračování, ach jo :D

Obrázek uživatele Owes

Děkuju ti! Jsem rád, že tě délka neodradila. Trochu jsem se obával, že to snad ani nikdo nebude chtít číst, jak je to dlouhé. :D Ještě jednou díky!

Obrázek uživatele neviathiel

Kruci, to vypadá dobře!

Obrázek uživatele Owes

Díky! No, snad druhá půlka nezklame. :-)

Obrázek uživatele Erys

Přiznám se, že je pro mě strašně těžké komentář napsat. Když jsem povídku přečetla, musela jsem od ní jít pryč… a to, že jsem další den a půl neměla rozumný přístup k Internetu, bylo vítanou záminkou s komentováním ještě počkat, ač to bylo upřednostnění mě před autorem.

Téma nenaplněné touhy po dětech je pro mě totiž strašně bolestivé (ale nezasloužím si politování o nic víc než kdokoliv, komu se neplní sny). Když jsem v neděli četla povídku poprvé, zvládla jsem to bez slz, když jsem si teď některé pasáže pročítala znovu, už se mi to nepodařilo.

Ale napsané je to úžasně. Zrovna tenhle pár sama nevyhledávám, ale dobře napsaný si ho ráda přečtu. A tady je rozhodně napsaný dobře. Celé je to neuvěřitelně čtivé a působivé, je to – pro mě až fascinujícím způsobem – realistické, je to vtahující. Vážím si toho, žes pro mě takový román napsal (a nejspíš stále píšeš), vážím si toho času a energie, které si asi ani neumím představit.

A tak i když čtení bolí možná o trochu víc, než bylo zamýšleno, moc Ti děkuji za Tvůj dárek a budu vyhlížet pokračování. Opravdu díky.

Obrázek uživatele Erys

*Nakukuje, jestli bude pokračování.*
(Rozhodně Tě, Owesi, nechci uhánět, jen doufám, že jsem Tě svým komentářem neodradila.)

Obrázek uživatele Owes

Ahoj, Erys. Předně se omlouvám, že jsem neodpověděl na tvůj komentář, přestože si reakce velmi vážím. Přiznám se, že pro mě nebylo lehké čelit faktu, že jsem se takhle blbě strefil do tvého citlivého místa, a na nějakou dobu mě to paralyzovalo. Nikoli však odradilo, což je nejspíš dobře. :-) Nakonec jsem povídku dokončil a před malou chvíli vložil.
Abych byl upřímný, zvolené téma příběhu se dotýká i mě samotného, neboť momentálně procházíme podobnou životní zkušeností. Proto mé porozumění pro tvou emocionální reakci není pouze planou frází.
Doufám, že tě pokračování nezklame. Vážím si toho, že ses rozhodla to dočíst i přes účinek, který to na tebe má.

Obrázek uživatele Erys

Za mě je rozhodně dobře, že Tě to neodradilo, u pokračování už máš nadšený komentář :)
(Navíc koukám, že formulace „nezasloužím si politování víc, než kdokoliv, kdo nemá odvahu plnit si sny“ zůstala v hlavě, ne na obrazovce… a teď jsem trochu na rozpacích z toho, jestli mě lidi nevidí v horší situaci, než jsem. U mě jde „jen“ o to, že jsem k silné touze po dětech dospěla o pár let dřív než můj milý, a naše okolí bylo vždy na jeho straně. Ale úplně svou situaci zlehčovat nechci, že by to bylo lehké, to zas ne.)
Uf, a teď mi chybí nějaký pozitivní závěr. Tak se asi zopakuju a ještě jednou poděkuju, že ses nenechal odradit :)

-A A +A