Město a hvězdy 5

Obrázek uživatele neviathiel
Rok: 
2015
Obdarovaný: 
Terda

Aleks s hrnkem svařeného vína obejde odsunutý gauč a pohlédne na kouzlo. Všechny tři obrazce už zhasly. Aleks odloží hrnek na stolek u pohovky. Navleče si rukavice, klekne za vnější ochranný kruh a foukne do práškové rtuti. Kouzlem ji pošle zpátky do krabičky. Sesbírá ametysty, poděkuje jim a začne opatrně rozrušovat čarové kouzlo.
Ochranný kruh zruší jako poslední.
Pak pustí gramofon a uvelebí se na pohovce.

Někdo ji táhne pryč od vrat hřbitova. Olena ztratí rovnováhu. Volnou rukou zamává ve vzduchu. Snaží se neupadnout. Její zápěstí se ocitne v sevření. Citlivá tkáň kolem jizvy hoří. Slyší sama sebe řvát bolestí. Pokouší se vysmeknout. Nejde to. Najednou má zápěstí zkřížená na hrudi. Ocitne se oběma nohama ve vzduchu. Kopne za sebe. Něco zasáhne. Bosá noha jí sklouzne po tkanině. Zatne nehty do ruky, která svírá její zápěstí.
Živé lidské ruky.
Na okamžik znehybní. Dotek na rameni. Otočí se tím směrem.
„Slyšíš mě?“ Rozčilený ženský hlas. „Jsi v bezpečí, uklidni se!“
Olena se snaží popadnout dech. Proti ní stojí vysoká žena. Před chvílí jsem ji viděla, uvědomí si Olena. Ten manželský pár.
Najednou je volná. Klesne na zem a rozvzlyká se. Žena jí položí ruku na záda. Něco říká. Olena se nedokáže soustředit.
„Můžete vstát?“
Olena přikývne.
„Pojďte. Jste zraněná?“ ptá se.
„Ne,“ vyhrkne Olena a zničeně klesne na lavičku. Podívá se na své ruce. Na pravém zápěstí se rýsují rudé modřiny. Prala se s nějakým mužem a poškrábala mu ruce. Kam zmizel?
Ccítí změnu ve vzduchu. Otočí se k vratům hřbitova. Ty věci tam pořád ještě někde jsou. Muž stojí před vraty. Má šedivé vlasy a asi metr devadesát. Není divu, že dokázal Olenu zvednout do vzduchu. Mohl by šacovat letadla. Mluví do vysílačky nebo mobilního telefonu. Divně monotónním hlasem.
„Co se tady stalo?“ zeptala se žena.
„Ty věci.“ Chvěje se jí hlas.
„Viděla jste je,“ konstatovala žena. „Co se stalo? Čarovala jste na hřbitově?“
„Ne,“ zašeptala Olena. Pak jí došlo, na co se žena ptá. Podívala se na ni pořádně. Čarodějka. Určitě. „Patrik je neviděl.“
„Kdo je Patrik?“ zeptala se čarodějka polekaně. Zamávala na svého muže. Když se otáčel k ní, Olena si všimla policejního odznaku připnutého k límci. Vyšehradský?
„Kde je?“
Olena ukázala hlavou k vratům. Ti dva si vyměnili pohledy, ze kterých jí přeběhl mráz po zádech. Muž zvedl ze země ostrý kámen, stoupl tři kroky od vrat a načrtl do vzduchu zářící znak. Zajiskřilo to. Znak zmizel. Čaroděj protočil ruku v zápěstí. Prsty na pravé ruce měl promodralé a ztuhlé. Na levačce čtyři krvavé škrábance.
Vrhl na Olenu velmi zvláštní pohled. „Ta vrata jste vyrazila vy?“ zeptal se.
Zavrtěla hlavou. „Nemohla jsem s nimi hnout.“
„Před chvílí jsem odtamtud odklízel zbytkovou magii,“ řekl důrazně.
„Já nemůžu čarovat,“ vyhrkla Olena.
On se nadechl, jako kdyby chtěl něco říct, ale pak najednou zvedl ruku k odznaku a stiskl ho. „Vchod z ulice U Matěje,“ řekl do odznaku. „Potřebujete navigační bod? Dobře… Jaká je adresa? Přepojte ho na mě.“ Na zemi našel nějaký kámen a začal zase črtat čáry do vzduchu.
Čarodějka mávla rukou a Olenina bota se ocitla v její ruce. „Teď nemůžeme dovnitř,“ řekla smířlivě. „Hlavně se nepřibližujte k těm vratům.“
„Určitě ne,“ hlesla Olena. Než si navlékla kozačku, prohlédla si kotníkovou část. Nic na ní neulpělo. Kdyby měla šněrovací boty, ta věc by ji vtáhla dovnitř. Vzpomněla si na zvuk, který zaslechla těsně předtím, než omdlela. Zvuk trhaného masa. Musela se chytit čarodějky a několikrát opatrně nadechnout, aby se nesložila znovu.
Když zvedla hlavu, před vraty hřbitova stáli dva nalehko oblečení lidé. Muž a žena. Drželi se za ruce. S jejich těly se cosi dělo. Přestávala mít lidský tvar.
„Co to…“ vyrazila ze sebe Olena.
„S mrtvolníky si poradí jen vlkodlaci,“ odpověděla čarodějka. „Musíme počkat, až nám řeknou, že můžeme dovnitř.“ Znělo to nešťastně.
Olena se odvrátila od vlkodlaků. Bylo to jako koukat na někoho, kdo se převléká.
„Budou hledat Patrika?“
„Vědí o něm, ale…“ Zavrtěla hlavou a pohlédla na svého manžela, který zrovna přicházel k nim. Za ním pableskoval portál. Trochu jako zrcadlo. Olenu zamrazilo.
Vraty se protáhly dva mohutné vlčí obrysy. Ze hřbitova se ozvalo podivné chrastění. Jako nárazy kosti na kost. Věci v rubáších. Oleně se zvedl žaludek.
„Hlídka je na cestě,“ oznámil čaroděj. „Musím se ještě podívat na vás. Jak se jmenujete?“
Zaváhala. Říkat čarodějům na potkání své jméno není dobrý nápad. Natož dvěma, kteří jsou minimálně o hlavu vyšší než vy. „Jak se jmenujete vy?“ vyrazila do protiútoku.
„Helga Millerová,“ ozvala se čarodějka a napřáhla k Oleně ruku.
„Kaminski,“ řekl její společník neochotně. „Teď mi řekněte své jméno a podejte mi ruku.“
Poslechla ho bez námitek. Přitiskl jí k zápěstí palec levé ruky.
„Co to děláte?“ vyhrkla Olena.
Podíval se někam nad její rameno. Pak zamrkal, potřásl hlavou a zavřel oči. Najednou sebou trhl a pustil její ruku. „Co to ksakru je?“ zamumlal.
Z portálu vyskočil velký šedý vlk a bez zastavení vběhl do hřbitovních vrat. Kaminski šel zavřít portál.
V ulici se objevilo několik lidí. Všichni na sobě měli černé pláště sepnuté na hrudi odznakem. Vyšehradští strážníci. Od nich se oddělil rozložitý chlap kolem šedesátky – nejspíš velitel – přišel až ke Kaminskému a začal se s ním polohlasně bavit.
„Roztáhněte oponu kolem celého hřbitova a prohledejte okolí, hlavně místa, odkud je vidět na tahle vrata,“ řekl Kaminski nahlas. „Hledejte jakoukoliv čerstvou zbytkovou magii. Co vám na tom není jasné?“
Velitel spolkl námitky a začal rozdávat rozkazy strážníkům. Pak si všiml dvojice žen na lavičce. „Co tady sakra dělají civilisti?“ obořil se na Millerovou.
Kaminski ho probodl velmi nepříjemným pohledem.
„Tohle je svědkyně a já přišla s komisařem.“ Millerová kývla ke Kaminskému. „Myslím, že budete potřebovat patologa.“
Olena zalapala po dechu.
„Zavoláme si toho našeho,“ odsekl velitel. „Jděte domů, ať ještě nepřijdete k úrazu.“
„V prvé řadě musíte okamžitě natáhnout oponu,“ ozval se Kaminski.
Velitel poslal další dva strážníky pryč a přistoupil k Oleně. Měl tak o třicet kilo víc než Kaminski a tvářil se výhružně. Paráda.
„Co jste tady dělala?“ třeskla otázka.
„Doprovázela jsem známého,“ odpověděla Olena. „Přelezl zeď. Chtěla jsem jít za ním, ale neměla jsem kudy projít.“
„Vrata jsou otevřená,“ upozornil ji velitel.
„Taky jsem si všimla,“ odsekla. „Předtím bylo zamčeno. Nemám tušení, co se stalo. Byla jsem chvíli mimo.“
„Takže tady byl někdo –“ Velitel se zarazil, asi si uvědomil, že právě proto mu Kaminski nařídil nechat prohledat okolí.
Naštěstí ze vrat vyběhl vlkodlak, velitel strážníků odešel za ním a při té příležitosti rozdal rozkazy svým podřízeným. Jeden strážník si beze slova stoupl vedle Oleny. Vlkodlak se posadil a olízal si krvavý šrám na přední noze. Millerová vtáhla vzduch mezi zuby.
„Určitě jste ta vrata nevyrazila vy?“ zeptal se najednou Kaminski.
„Cože?“ vyhrkla Olena. „Ne, nejsem schopná čarovat. Jen vnímám magii.“
Strážníci se u vrat začali hádat. Kolem přešlapovala dvojice vlkodlaků, kteří přijeli společně. Jeden byl zřetelně drobnější. Vlkodlačka.
„Vy jste tady nejlehčí, Mrkvičko,“ říkal zrovna velitel vyděšenému mladíkovi s klátivými pohyby. „Psiska vás ohlídají. Kdyby se cokoliv dělo, skočíte tomu velkýmu na záda, jasný?“
„Co se děje?“ zeptala se Millerová.
„Vy se do toho nepleťte!“ okřikl ji velitel strážníků.
Kaminski vykročil k němu. Buď mu jde konečně dát pěstí, nebo vyřešit tu hádku. Nebo oboje.
Millerová se podívala na vlkodlačku, která napruženě přešlapovala po chodníku u hřbitovní zdi. Sedla si před ní na bobek. „Myslím, že se neznáme. Jmenuji se Helga Millerová. Jste ochotní s námi ještě spolupracovat?“ zeptala se.
Vlkodlačka přikývla.
„Doprovodíte tam někoho z nás?“ ptala se Millerová.
Vlkodlačka zase přikývla.
„Dobře, mluvíte i za ostatní?“
Kývnutí.
„Jeden z vás je zraněný,“ pokračovala Millerová. „Jsem léčitelka, můžu ho ošetřit.“
Vlkodlačka rozpačitě ukázala čenichem na toho zraněného.
„Koho jste ochotní s sebou vzít?“
Vlkodlačka se podívala na Olenu, která vyděšeně zavrtěla hlavou, a pak na Millerovou.
„Půjdu s vámi,“ řekla Millerová a s despektem se podívala na strážníky, kteří se stále nemohli dohodnout, kdo je ochotný strčit nohu na hřbitov.
„Počkejte,“ zavolala na ni Olena. „Kde je Patrik?“
„Ve vlčí podobě nemůžou mluvit,“ řekla Millerová vyhýbavě. Ulomila kus větve, který přečníval přes hřbitovní zeď, kouzlem zapálila její konec a třikrát přejela rukou kolem plamene. „Můžeme?“ obrátila se na vlkodlačku. Ta se zařadila vedle ní.
Obě vyrazily ke hřbitovním vratům. Vlkodlak s poraněnou tlapou přiběhl k nim. Ten nejvyšší a nejsvětlejší se objevil ve hřbitovních vratech.
„Co to ksakru děláte?“ zařval velitel strážníků.
Millerová ho ignorovala a bez váhání prošla vraty. Nastalo hrobové ticho. Kaminski zůstal asi vteřinu stát jako opařený. Pak chtěl vyběhnout za Millerovou, ale velitel strážníků ho zadržel.
Olena přišla blíž. Strážník ji následoval jako tichý tmavý stín. Ze hřbitova slyšela jen lidské a vlčí kroky.
„Takže,“ řekl nahlas velitel strážníků. „Co ty mrtvolníky probudilo?“
Kaminski ho ignoroval, zíral do vrat a zatínal si nehty do dlaní.
„Kletba,“ uvědomila si Olena. „Patrik nemohl čarovat, je taky obyčejný. Přišel za mnou a byl dezorientovaný, mluvil nesouvisle. Bál se o život. Mluvil o kletbě. Prý zabila jeho bratra.“
„Jak že se jmenuje?“ ožil najednou velitel.
„Patrik Viktorín,“ řekla Olena dutě.
Velitel sáhl na odznak. „Přepojte mě okamžitě na Ditricha,“ řekl do něj.
Kaminski pořád zíral do vrat. Pár krvavých škrábanců měl i na dlaních.
Ve zdi mezi vraty a lavičkou se otevřel portál a z něj vyběhl vytáhlý zrzek. Jeremiáš Ditrich z vyšehradské kriminálky. „Co se stalo?“ zeptal se strážníků.
Velitel mu to několika větami vysvětlil.
„Do hajzlu,“ vyrazil Ditrich a vztekle kopl do zdi. „Skoro jsme ho měli. Silná osobní kletba na probuzení mrtvolníků stačí,“ řekl. „Co ta svědkyně?“
„Prohlédl jsem ji, žádnou na sobě nemá,“ odpověděl Kaminski.
Millerová se vrátila asi minutu poté. Vypadala přepadle. Pořád držela v ruce svou improvizovanou pochodeň, ale vlkodlaci už nešli tak těsně u ní. Ten s poraněnou tlapou ji doprovodil až ven. Vlkodlačka a světlý zůstali stát za hřbitovními vraty.
„Našli jednoho člověka,“ oznámila Millerová nevesele.
Ditrich na ni překvapeně vyvalil oči. Oleně se sevřel žaludek. Velitel strážníků kupodivu mlčel. Kaminski nehnul ani brvou.
„Ahoj, Helgo,“ řekl Ditrich a znělo to jako otázka.
„Doprovodíte je?“ zeptala se Millerová vlkodlaků. Ti dva za vraty přikývli jako jeden muž. Třetí si sedl a odlehčil poraněnou tlapu.
Strážníci se tvářili rozpačitě. Jejich velitel navíc ještě naštvaně.
„Jděte za nimi, zajistěte okolí místa činu, zavolejte někoho s foťákem. Nepoužívejte žádnou magii a nesahejte na tělo, dokud nedorazí Volejník,“ přikázal Ditrich strážníkům. Poslechli ho bez řečí. Ditrich došel k Millerové, která zrovna mluvila na poraněného vlkodlaka, a šeptem se jí zeptal: „Co tady děláš?“
„Šla jsem se podívat, co se děje,“ řekla vyhýbavě a otočila se zpátky k vlkodlakovi: „Můžete se proměnit?“
Olena si stoupla vedle strážníka, který se od ní už hodnou chvíli nehnul. Nechtěla být příliš na ráně. Millerová, Ditrich a Kaminski čekali, až vlkodlak dokončí proměnu. Olena rozpačitě zabodla pohled do chodníku. Slyšela, jak strážník neklidně přešlapuje a Ditrich s Millerovou si něco špitají.
„Co jste tady vyváděli?“ zeptal se s despektem neznámý hlas.
Vlkodlakovi mohlo být tak třicet a i v lidské podobě měl široká ramena a obličej. Na sobě měl jen sportovní tepláky a tričko s dlouhými rukávy. Ditrich pokynul strážníkovi vedle Oleny, aby mu půjčil svůj plášť.
„Právě se snažíme zjistit, co se stalo,“ řekl Ditrich. „Co jste tam našli?“
Vlkodlak se zachumlal do pláště a nechal si od Millerové prohlédnout ruku. „Osm pěkně rozdivočelých mrtvolníků,“ řekl. „Jednoho člověka. Jestli ho chcete identifikovat, nemá cenu, abyste ji tam tahali.“ Ukázal bradou na Olenu. „Sotva jsme poznali, že to byl člověk.“
Ta věta byla jako rána pěstí.
„Vy jste v pořádku?“ promluvil Ditrich.
Olena si uvědomila, že asi mluví na ni. Přikývla. Vedle ní Millerová sešívala vlkodlakovi tržnou ránu na hřbetě ruky. Olena vyvázla s pár modřinami a škrábanci. Mohla skončit jako další zohavené tělo na hřbitově. Rozdíl jednoho kroku.
„Dneska jsme spolu mluvili,“ pokračoval Ditrich.
„Nelhala jsem vám,“ řekla. „Neměla jsem tušení, že přijde zrovna za mnou.“
„Proč jste nás nezavolala?“ Neznělo to podezíravě ani výhružně.
„Nestihla jsem to.“ Před očima jí vyskočily poslední okamžiky Patrikova života. „Hledal pomoc. Nevím, proč šel za mnou. Mluvil nesouvisle, nedávalo to smysl. Vypadal, že je v šoku. Byl popálený.“ Snaží se vzpomenout, co přesně Patrik říkal, ale vidí před sebou přízraky v rubáších. „Mluvil o kletbě. Zabila mu prý bratra. Říkal něco o… Kosturakových.“
Ditrich a Millerová si vyměnili překvapené pohledy. Kaminski se zase tvářil jako hrad v Karpatech. Olena se zničeně opřela o hřbitovní zeď. Tenhle den ještě neskončil.
„Co o nich víte vy?“
Zavrtěla hlavou. „To jméno jsem dneska slyšela poprvé.“
Ditrich vytáhl z kapsy kabátu poskládaný papír. „Je tohle Patrik?“ zeptal se.
Policejní podobizna. Velmi zdařilá. Nezaměnitelná hezká hranatá tvář. Upravené vlasy. Hladce oholený. Vždy si dával záležet, aby byl čistý a upravený. Olena si povzdechla, poskládala papír zpátky a vrátila ho Ditrichovi.
„Je to on,“ řekla.

Karel Vrbenský zrušil bariéru ve dveřích Izabelina pokoje a vyčistil pokoj od zbytkové magie. Zlevitoval z postele panenku a uložil ji do papírového sáčku na nebezpečný obsah. Poputuje s dalšími důkazy a dokumentací k pokusu o vraždu jeho dcery mezi odložené případy. Pachatelé jsou oba mrtví. Dva pěšáci v síti, kterou bude třeba rozkrýt. Síť povede k vrahovi. Bude to jen další pěšák. Pochytat největší ryby bude těžké, možná nemožné, ale je důležité nepřestat se snažit.
Izabela pospává v křesle. Je v bezpečí. To je nejdůležitější. Teď a tady.
Alessandra vykoukla z kuchyně s kouřícím hrnkem v ruce. Vůně svařeného vína. „Dáte si oba?“ zeptala se.

Klíčová slova: 

Komentáře

Obrázek uživatele Terda

To teda bylo. Večer si to dám asi celý naráz. Děkuji Ti, Ježíšku, za výbornou napínavou záležitost. :)

Obrázek uživatele neviathiel

Velmi rádo se stalo. :)

Obrázek uživatele Aries

já si tady s prominutím drze půjčuju Terdin dárek a užívám si ho taky :-)

Obrázek uživatele neviathiel

:)

Obrázek uživatele Zuzka

No tý jo! Tak to bylo silný kafe.
Moc povedený!

Obrázek uživatele neviathiel

Díky!

Obrázek uživatele Arengil

Paráda. Bezva příběh.

Obrázek uživatele neviathiel

To jsem ráda. :)

Obrázek uživatele Rya

Strašlivý drasťák, mistrný, vskutku.

Obrázek uživatele neviathiel

Díky. :-)

-A A +A